Jsou tři hodiny v noci, 4. června 1629. Loď Batavia pluje asi šedesát kilometrů od západního pobřeží Austrálie. Situace na palubě je napjatá a jeden z mužů, Jeronimus Cornelisz, čeká na vhodný okamžik ke vzpouře. Vtom se ale ozve zvuk praskajícího dřeva a plachetnice v plné rychlosti najede na korálový útes.
Začíná boj o život posádky, který je nakonec celkem úspěšný. Většina pasažérů se dostane na nedaleký ostrov, kde jsou v bezpečí. Nebo si to aspoň myslí – události, které následují, totiž vstoupí do historie jako jedny z nejstrašnějších v dějinách námořní plavby… K pochopení celé smutné události se musíme vrátit na začátek plavby. Batavia byla dokončena v roce 1628 v Amsterodamu a na svou první plavbu vyplula 28. října téhož roku z přístavu Texel.
Doprovázelo ji sedm dalších lodí.
Hrdá třísettunová plachetnice byla pojmenována podle hlavního města Nizozemské Východní Indie, dnešní Jakarty. Byla naložena vybraným a kvalitním zbožím – drahými látkami, sudy vína, stovkami bochníků nejlepšího sýra a také zbraněmi, například zlatem vykládanými meči či mušketami zdobenými perletí. Hodnotný náklad doplňovalo dvanáct truhel naplněných stříbrnými mincemi.
Zboží bylo určeno k prodeji na Jávě či k výměně za vzácné koření, které se v Evropě platilo zlatem.
Batavia byla sice obchodní loď, ale jistě by nebylo moudré nechat tak vzácný náklad bez ochrany, proto se v trupu nacházela na tu dobu poměrně mohutná výzbroj sestávající z 24 děl a na palubě početný oddíl vojáků.
Východoindická společnost jmenovala nejvyšším velitelem lodi Franceska Pelsaerta, hlavního obchodníka, což velmi popudilo kapitána Ariaena Jacobsze. Tento stav se stal roznětkou strašných událostí, ke kterým mělo dojít o několik měsíců později.
Dalšími významnými postavami nadcházejícího dramatu byli již zmíněný Jeronimus Cornelisz, bývalý lékárník a nyní Pelsaertův zástupce, a dvě dámy – Lucretia van der Meylenová cestující za svým manželem do Batávie a její služebná Zwaantje Hendrixová.
Kapitán Jacobsz se hned na počátku pokusil Lucretii svést, a když neuspěl, navázal důvěrný vztah s její služkou. Lucretia se stala blízkou přítelkyní nejvyššího velitele Pelsaerta… Vztahy obou mužů se tak staly ještě více nepřátelskými, a to do té míry, že Jacobsz začal uvažovat o násilném převzetí lodi a životě piráta. Se svým záměrem seznámil také Cornelisze.
Neklidná plavba
Špatné počasí během cesty mezitím způsobilo, že se konvoj roztrhal. V polovině dubna 1629 doplula Batavia k mysu Dobré naděje a zakotvila v nedalekém přístavu.
Kapitán Jacobsz se svou novou přítelkyní a Corneliszem trávili čas na ostatních lodích a v přístavu na bujarých alkoholových večírcích, což se neobešlo bez stížností na jejich chování. Velitel Pelsaert vyřešil situaci tím, že Jacobsze potrestal – nechal jej veřejně svléknout. To kapitána ještě více rozzuřilo.
Krátce poté Batavia zvedla kotvy, opustila Kapský poloostrov a vydala se dál na východ. Jacobsz během plavby často upadal do stavů zoufalství a vzteku, čehož využíval Cornelisz, přiléval oleje do ohně svými poznámkami a povzbuzoval kapitána ke vzpouře. Vymysleli spolu jednoduchý plán na ovládnutí lodi: za pomoci sympatizujících námořníků zabít vojáky, předhodit Pelsaerta žralokům, převzít velení a kontrolu nad cenným nákladem. Batavia by se tak stala pirátskou lodí, a až by posádka nashromáždila dostatečné bohatství, všichni by se usadili v některém z asijských přístavů.
Rebelové poté navedli několik svých mužů, aby milenku Lucretii. To mělo Pelsaerta vyprovokovat ke kázeňským opatřením, což měla být vhodná záminka ke vzpouře.
První část plánu vyšla, Lucretia skutečně identifikovala jednoho z útočníků, Jana Evertze, a velitel se chystal udělit disciplinární tresty. Ale k tomu už nedošlo.
Ztroskotání
Onu osudnou noc upozornil muž v hlídkovém koši, že zahlédl na klidném moři hladinu jakoby zvířenou podmořským útesem.
Kapitán však s jeho názorem nesouhlasil a domníval se, že šlo jen o hru měsíčního světla. Krátce poté následoval v úvodu zmíněný prudký náraz a skřípění… Při nárazu na útes se odlomila polovina kormidla, a protože rychlost lodi byla dosti vysoká, příď vyjela po korálech a zdvihla se několik metrů vzhůru. Posádka se domnívala, že je odliv, a že tedy bude stačit počkat na příliv. Ten by loď vyzdvihl z jejího vězení a i přes své poškození by mohla pokračovat v plavbě. Avšak jak se ukázalo o několik hodin později, byl to omyl. Skutečnost totiž byla opačná: loď narazila při přílivu, a jak začala hladina klesat, trup se ocital stále více nad hladinou. A co bylo horší, hlavní stožár se uvolnil a hrozilo, že se z něj stane obrovské beranidlo, které celou loď hladce prorazí a zničí. Kapitán nařídil stožár uříznout, což se sice jevilo jako rozumné řešení, kdyby jej neuřízli tak nešťastně, že spadl přímo na loď. Od tohoto okamžiku byl osud Batavie zpečetěn. Vyzdvižená loď se začala rozpadat a bylo nutno zachránit, co se dá.
Mezihra na Jávě
Plány na vzpouru musely za této situace stranou. Nedaleko se naštěstí nacházely dva ostrovy, patřící k souostroví dnes známému jako Houtman Abrolhos. Dva čluny přepravily během dne na ostrovy nejen většinu posádky, ale také větší část zásob potravin a vody. Námořníci postavili z lodních plachet stany a pátrali na ostrovech po vodě. Bohužel ta byla největší problém. Byl jí tady zoufalý nedostatek, a tak se Pelsaert s Jacobszem, okolnostmi donuceni spolupracovat, rozhodli vyplout s oběma čluny hledat vodu na pevninu, tedy do v té době téměř neznámé Austrálie. Po několika neúspěšných pokusech a hledání na vyprahlém pobřeží se muži vydali na náročnou plavbu na sever. Přálo jim štěstí – 7. července úspěšně dosáhli města Batavia na ostrově Jáva. Všech čtyřicet osm osob na palubách obou člunů přežilo více než měsíc trvající plavbu plnou strádání hladem a žízní.
Na základě Pelsaertova obvinění z nedbalosti a násilného chování byli ale poté zatčeni loďmistr spolu s kapitánem Jacobszem. Zatímco loďmistr byl popraven, o dalším osudu kapitána prameny mlčí.
Jávský guvernér stejně jako zástupci Holandské východoindické ovšem na Pelsaerta nepohlíželi s velkým pochopením a vyčítali mu, že ponechal zbytek posádky jejich osudu na tak pustém místě. Proto jej vyslali na lodi Sardam zpět, aby trosečníky zachránil. A jak se ukázalo, osud lidí na ostrově byl skutečně velmi krutý. Ne však pouze vinou nehostinné přírody. Jak už to tak bývá, za utrpením stál hlavně člověk.
Masakr začíná
V tomto případě známe i jeho jméno – Jeronimus Cornelisz. Tento muž byl jako zástupce velitele nejvyšším důstojníkem mezi trosečníky a také se prohlásil vůdcem. Zpočátku měl mezi ostatními velkou podporu, ale ta dlouho nevydržela. Brzy se totiž mělo ukázat, že je to psychopat se sklony k násilí a ovládání jiných. Ale pěkně popořádku. Hned ze začátku zemřela řada lidí žízní, po několika dnech však přišel déšť a situace se z tohoto pohledu trochu zlepšila. Cornelisz ovšem držel všechny zásoby pod kontrolou a hodlal se stát neomezeným vládcem. Nejprve se musel zbavit vojáků, kteří by mohli jeho plány zhatit. Vyslal proto asi dvacetičlennou skupinu vedenou Wiebbem Hayesem na jiný ostrov pod záminkou, aby tam hledali vodu. Jejich zbraně si chytře ponechal. Ve skutečnosti počítal s tím, že tam žádná voda není a všichni zahynou, čímž se jich elegantně zbaví.
Sotva odjeli, zavedl krutou hrůzovládu. Nejprve trosečníky rozdělil na skupinky po nejbližších malých ostrůvcích, přičemž ani na jednom z nich nebyla voda.
Za pomoci tvrdého jádra asi třiceti oddaných hrdlořezů poté začal vraždit všechny, o nichž se domníval, že by mohli dělat problémy. Zároveň chtěl tímto způsobem snížit počet trosečníků kvůli omezenému množství zásob. Vraždící banda se nenechala dlouho pobízet a řádila jako smyslů zbavená. Její členové doslova experimentovali v různých variantách smrti a vyžívali se v trápení svých obětí. Byly to kruté jatky. Mnoho lidí bylo zabito nožem, umláceno, utopeno nebo zemřelo jiným způsobem, a to včetně žen a dětí. Jiní prostě umřeli žízní nebo hladem. Těla byla naházena do masových hrobů. Piráti také z vraku Batavie vylovili sudy s vínem a zavražděným obchodníkům vzali drahé oblečení, zlato a šperky. Bedny se stříbrnými penězi se jim však moři vyrvat nepodařilo. Začali se oddávat divokým pitkám a radovánkám, během nichž Cornelisz násilím přinutil nebohou Lucretii k poslušnosti a ta se musela stát jeho nedobrovolnou milenkou.
Bohužel pro vzbouřence se ukázalo, že při bezuzdném vraždění zabili i lodního tesaře a neměli nikoho jiného, kdo by byl schopen z trosek postavit loď schopnou plavby na širém moři. Cornelisz i přes svou posedlost ale samozřejmě věděl, že dříve nebo později se objeví nějaká záchranná loď. Naplánoval tedy, že se jí zmocní, vyzvedne poklady Batavie a stane se mocným pirátem na širém oceánu.
Ostrov vojáků
Ale stalo se něco, s čím nepočítal. Wiebbe Hayes a jeho vojáci nejenže nezemřeli, ale na vedlejším ostrově dokonce našli vydatné zdroje vody a jídla v podobě malých klokanů, ptáků a jejich vajec.
Hayes samozřejmě nevěděl, co se po jejich odjezdu začalo dít, a tak zapálil oheň a vyslal kouřový signál předem smluvený pro případ, že vodu najdou. Nedostal však žádnou odpověď a nevěděl, co si o tom myslet. Velmi rychle se to však měl dozvědět. Asi čtyřiceti lidem se totiž podařilo Corneliszovi a jeho bandě utéci na malých člunech, vorech nebo prostě uplavali. Jen dvacet sedm z nich ale přežilo a dosáhlo ostrova, kde byli vojáci. Ostatní zemřeli ve vlnách, na útesech nebo na následky zranění od pirátů.
Jakmile Hayes zjistil pravý stav věcí, začal se připravovat na Corneliszův útok, který logicky očekával. Díky uprchlíkům se počet Hayesových mužů zvýšil na čtyřicet pět, což bylo více, než měl Cornelisz. Problém ale byl, že na rozdíl od pirátů nebyli vůbec ozbrojeni. Vojáci naštěstí projevili velký důvtip a z vyplavených zbytků vraku, z obručí sudů a jiného vhodného materiálu začali vyrábět kopí, cepy a další zbraně. Dokonce zhotovili několik katapultů a vrhacích strojů. Rovněž cvičili uprchlíky pro boj a všichni společně postavili kolem svého tábora provizorní kamenné opevnění. Mimochodem se ukázalo, že byli velmi pečliví a zruční – pevnost vydržela dodnes a stala se vůbec první stavbou bělochů v Austrálii.
Piráti útočí
První útok vzbouřenců přišel koncem července 1629, ale byl překvapivě odražen a piráti museli ustoupit. O týden později to zkusili znovu, ale vojáci bojovali velmi statečně a přes ztráty na obou stranách opět svůj ostrov ubránili. Prvního září proto poslal Cornelisz na ostrov lodního kazatele, aby sjednal příměří. Ve skutečnosti ovšem zamýšlel Hayese při první vhodné příležitosti zabít. Kazatel vojákům nabídl víno a deky výměnou za malý člun. Ti naoko souhlasili, a dokonce vyjednavači řekli, že jsou nespokojeni se svým velitelem a chtěli by se přidat k pirátům.
Povzbuzen těmito zprávami vydal se Cornelisz dalšího dne na ostrov osobně spolu s pěti nejbližšími kumpány a vidinou velkého vítězství. Část obránců ostrova mu vyšla vstříc, ale jakmile se obě skupiny setkaly, vojáci je obklopili a v následné šarvátce čtyři piráty zabili. Cornelisz byl zajat, pouze jeden vzbouřenec, Jacob Pietersz, hlídající na břehu člun, stihl uprchnout. Samozvaný velitel pirátů příliš pozdě poznal, že padl do léčky.
Vojáci ovšem stále neměli dostatek zbraní, aby mohli provést protiútok na ostrov pirátů, a tak se rozhodli vyčkávat. Tato taktika nakonec slavila úspěch. Několik dní se sice nic nedělo, ale pak, 17. září 1629, se zbytek vzbouřenců ozbrojených mušketami rozhodl opět zaútočit a osvobodit svého velitele. I když obránci sami palnými zbraněmi nedisponovali a čtyři z nich byli zraněni, dařilo se jim opět úspěšně se bránit. Vtom se však na obzoru objevila loď. Byl to Sardam, záchranná jachta vedená osobně Franceskem Pelsaertem, původním velitelem Batavie.
Záchrana přichází
Nastal závod s časem. Hayes musel nic netušící zachránce varovat před piráty a ihned se spolu s několika spolubojovníky vydal na malém člunu k lodi. Vzbouřenci to však zpozorovali a jali se je stíhat. Po několika napínavých okamžicích posádce Sardamu zřejmě došlo, co se děje, a vypálili varovnou salvu, která znamenala ukončení bojů. Hayes se dostal na palubu lodi a setkal se s Pelsaertem, kterému vše vypověděl. Za pomoci námořníků ze Sardamu pak zbylé vzbouřence pochytali. Přímo na místě následoval výslech i soud a nutno říci, že se s piráty nikdo nemazlil. Pelsaert si vše psal do svého deníku, a tak máme o průběhu výslechů poměrně přesné informace. Jelikož tehdejší holandské zákony vyžadovaly, aby se obviněný před odsouzením sám přiznal, bylo nutno některé obzvláště svéhlavé piráty poněkud „povzbudit“ k větší ochotě spolupracovat. Proto jim svázali ruce za zády, pověsili je za ně na ráhna a pro jistotu ještě přidali pár dělových koulí na nohy. Některým nestačilo ani to, a proto jim byla do úst nacpána látka, na niž vyslýchající nalévali vodu. Pokud se vyslýchaný neměl utopit, nezbylo mu než vodu polykat, až měl žaludek naplněn k prasknutí. Většina pirátů se rychle přiznala.
Osudy aktérů
Vyšetřování ukázalo, že během sto čtyř dnů vzbouřenci povraždili sto dvacet pět mužů, žen a dětí. Mnoho jich zemřelo v utrpení a bolestech. Jeronimus Cornelisz, původce vzpoury, byl odsouzen k smrti. Nejdříve mu uťali obě ruce a poté byl jako první pověšen. Okamžitý trest smrti oběšením čekal i na dalších sedm nejnebezpečnějších pirátů. Většina svému osudu neunikla, pouze Jan Pelgrom de Bye tak prosil o život, že porota přihlédla k jeho mládí a změnila mu trest. Spolu s Wouterem Loosem byli vysazeni na pevninu poblíž ústí řeky Murchison. Oba se tak stali prvními evropskými osadníky v Austrálii…
Ostatní piráti byli převezeni na Jávu, kde je teprve čekal soud. Většinu z nich nicméně stejně potkal rozsudek smrti.
Například výše zmíněný Jacob Pietersz, jediný z Corneliszovy „vyjednávací“ skupiny, kterému se podařilo uniknout vojákům z léčky, byl vpleten do kola. Další byli ponejvíce oběšeni, přičemž těm nejhorlivějším vrahům kat ještě předtím „za zásluhy“ usekl pravou ruku. Jen někteří vzbouřenci, kteří se nepodíleli na vraždění, vyvázli s trestem žaláře.
Také Pelsaert byl obviněn a uznán jako viník všech událostí. Jeho majetek i peníze byly zabaveny a do roka zemřel, zlomený a opovrhovaný. Wiebbe Hayes se stal – a nutno říci, že zcela oprávněně – hrdinou. Za svou udatnost a loajalitu byl vyznamenán a povýšen, stejně jako jeho věrní vojáci. Soud si cenil zejména toho, že ačkoli se mohli přidat k pirátům, nenechali se zlákat a vybrali si nejistý osud bojovníků za zákon a pravdu. Z postav jmenovaných na začátku je ještě nutno zmínit paní Lucretii van der Meylenovou. Ta kupodivu všechnu hrůzu přežila a na Jávě se znovu provdala. S novým manželem se roku 1636 vrátili do Holandska.
A co se stalo s pokladem? Po porážce pirátů vyslal Pelsaert kapitána Sardamu a Jakoba Jacobsze spolu se čtyřmi dalšími muži, aby pomocí člunu prohledali všechny ostrovy a našli ty části vzácného nákladu, které se pirátům podařilo vylovit. Už je nikdy nikdo nespatřil. Má se za to, že se stali obětí špatného počasí. Pelsaert a jeho lidé nicméně úspěšně vyzvedli většinu stříbrných peněz, konkrétně jedenáct truhel z dvanácti. Ta poslední zůstala zaklíněna na dně.
Batavia opět vyplouvá
Na závěr trochu smutné statistiky. Podle záznamů mělo být na palubě Batavie 341 osob, v okamžiku vyplutí jich však ve skutečnosti bylo jen 332. V době, kdy poslední trosečníci dopluli na Jávu, bylo 210 z nich již po smrti. Jak bylo zmíněno, 125 bylo zavražděno, další se utopili během ztroskotání nebo při pokusu o útěk, jiní zemřeli žízní, hladem nebo z jiných příčin.
Tímto však příběh Batavie nekončí. Po mnoha neúspěšných pokusech se v roce 1963 podařilo najít vrak lodě asi třicet námořních mil severně od tzv. Ranního útesu u ostrovů Wallabi, náležejících k souostroví Houtman Abrolhos. A pak přišlo znovuzrození. Podle původních plánů a zbytků vraku postavili nizozemští nadšenci věrnou repliku Batavie, která v roce 2000 úspěšně dosáhla břehů Austrálie. Tuto nádhernou plachetnici můžete obdivovat v jejím domovském přístavu v Lelystadtu.
Batavia a její příběh vstoupily do dějin, ale určitě ne tak, jak si její stavitelé představovali..
MÍRY prokleté krasavice
Délka mezi kolmicemi –45,30 m
Celková délka – 56,60 m
Šířka – 10,50 m
Maximální ponor – 5,10 m
Výška hlavního stěžně – 55 m
Prázdná hmotnost – 650 tun
Zátěž – 220 tun olova
Výzbroj – 24 litinových děl
Celková plocha plachet –1180 m
Celková délka lanoví – 21 km
Třísettunová krasavice byla naložena truhlami se stříbrem, sudy s vínem, bochníky nejlepšího sýra a vzácnými zbraněmi. Z více než tří set pasažérů Batavie jich zahynulo dvě stě deset – utopili se, byli zavražděni či zemřeli hladem nebo žízní.
VOC – DVĚ STĚ LET ÚSPĚCHU
Nizozemská Východoindická společnost byla založena roku 1602. Tehdy se obchodníci z provincií Holland a Zeeland (dnes součást Nizozemska) dohodli na úzké spolupráci ve východní Asii, kde si dříve vzájemně konkurovali. Nová společnost dostala jméno Verenigde Oost-Indische Compagnie (VOC) a měla zaručena exkluzivní práva pro obchod v tzv. Východní Indii, čímž byla tehdy míněna velká část východní Asie. Společnost se rychle rozvíjela a dosahovala velkých zisků. Každý rok vysílala do uvedené oblasti kolem 30 lodí, z nichž mnohé byly postaveny ve vlastních loděnicích. Jedním z důležitých cílů plaveb byla i dnešní Jáva, kde bylo roku 1619 založeno město Batávie, dnešní Jakarta. Zde také VOC umístila své ústředí pro celou oblast. VOC existovala až do roku 1799, kdy zbankrotovala. Dlouhou dobu byla největší soukromou firmou na světě. Během téměř dvousetleté existence plulo pod její vlajkou 1772 lodí, které uskutečnily celkem 4789 plaveb.