Život pod Afrikou

94-95.jpg
Autor článku: Ondřej Kott, Čtvrtek, 10. ledna 2013
Autor fotografií: Ondřej Kott
Představte si, že většinu života strávíte v úplné tmě, máte málo kyslíku, vaše tělo neustále obklopují těsné stěny tunelu a navíc je v něm pořád vedro. Přesně takhle se cítí rypoš. Jeho výjimečné vlastnosti zkoumá už víc než deset let český vědecký tým.

Podzemí je pro organismy velmi specifické životní prostředí, které se lidem stále nedaří podrobně prozkoumat, podobně jako mořské hlubiny. Rypoši musí v těchto extrémních podmínkách najít zdroj potravy, rozpoznat nebezpečí či se setkat se svým partnerem. A samozřejmě neustále pracovat na opravě a zvětšování systému svých podzemních tunelů.

Rypoš stříbřitý

Aby tito neúnavní horníci ve světě věčné tmy obstáli, jsou za několik desítek milionů let své podzemní existence tomuto prostředí skvěle přizpůsobení. Jejich sluch je pečlivě vyladěn pro vnímání otřesů půdy, dokážou se v podzemí orientovat pomocí zemského magnetismu a mají výbornou prostorovou paměť. Složitou strukturu podzemních systémů si přesně pamatují i po několika měsících. Mají částečně zachovalý zrak, který si ponechali jako účinný detektor poničeného tunelu, a jako jediní savci na Zemi vnímají světlo primárně v modré barvě. Proč, to zatím vědci nevědí. Američtí vědci nedávno publikovali zajímavou studii, která u rypošů prokázala gen tvořící bílkovinu způsobující „klaustrofobickou buněčnou reakci“ při patologickém shlukování buněk.

Zdá se tedy, že rypoši nikdy netrpí rakovinou a navíc jim jejich pomalý metabolismus umožňuje velice dlouhý život v porovnání s živočichy stejné velikosti. Mohou se dožít i více než neuvěřitelných dvaceti let. Zdá se tedy, že rypoši dokázali do jisté míry obejít i základní metabolická pravidla života. Všechny tyto adaptace působí v obecné rovině sice mimozemsky, ale aby toho nebylo málo, jsou tito hlodavci výjimeční i z hlediska reprodukce. Najdeme mezi nimi „single rypoše“, žijící samostatně a potkávající se pouze během období rozmnožování, a „rypoše sociální“. Společný život v kolonii je u rypoše lysého obdobný jako u sociálního hmyzu, kde jsou členové striktně rozděleni do kast.

Docent Radim Šumbera právě mapuje podzemní město rypošů (Zambie).

V jedné velké rodině tak žijí nerozmnožující se vojáci, dělnice a dominantní rozmnožující se královna, která bývá mnohonásobně větší než ostatní jedinci. V rámci savců, evolučně nejpokrokovější skupiny organismů na planetě, se tedy jedná o věc naprosto ojedinělou.

Dlouhý lov

Pokud chtějí čeští vědci v čele s Radimem Šumberou rypoše prozkoumat, musejí ho nejdříve chytit. Těžko ovšem chytat zvíře, které není vidět. Ke klasickému lovu rypoše je potřeba motyka a vagon trpělivosti. Domorodec z jedné strany otevře tunel, aby zvědavého rypoše přilákal. Zhruba půl metru od vchodu navrtá jeho strop a do díry vloží stéblo. Pak usedá do trávy s motykou a hledí, třeba i několik hodin v kuse, na stéblo trávy trčící z tunelu. Průchod zvířete tunelem stéblo rozpohybuje. Muž bleskově zasekne motyku do hlíny a tím zvířeti uzavře únikovou cestu. Nepřesné seknutí motykou se může stát zvířeti osudným…

Rypoš ve svých dlouhých chodbách buduje hnízdo, spižírny i různé „odpočinkové“ místnosti, a dokonce toaletu.

Tento tradiční lov přichází naštěstí na program až ve chvíli beznaděje, kdy se obzvláště prozíraví rypoši nechytnou ani do speciální pasti zakopané do země. Po ulovení putuje rypoš ve kbelíku do terénní laboratoře, kde ho uspí a dostane obojek s vysílačkou. Bez krátkodobé anestezie je to úkon prakticky neproveditelný. Rypoši jsou velmi agresivní zvířata a kousnutí dlouhými a ostrými hlodáky je příliš bolestivé. Když je rypoš označen, vrátí ho do tunelu, kde byl chycen.

Díky vysílačkám kolem rypoších krčků pak mohou vědci sledovat, kde se zvířata nacházejí, a zmapovat tím pohyb celé kolonie. Získávají tak cenné informace o tom, kdy jsou zvířata během dne aktivní, a tudíž jaký mají ve světelně izolovaném prostředí denní biorytmus. Po několika dnech nepřerušované lokalizace signálu jednotlivých zvířat se systém za pomoci domorodců pečlivě vykope, zakreslí a poté na univerzitě rekonstruuje pomocí specializovaného softwaru.

Jedineční rypoši

Rypoší města

Podzemní města, která rypoši hloubí pomocí svých dlouhých hlodáků, jsou neuvěřitelně rozsáhlá. Například tunely systému analyzovaného na severu Zambie při hranici s Demokratickou republikou Kongo, které obývaly dvě kolonie rypoše obřího, měřily více než tři kilometry! Jsou to nejrozsáhlejší stavby vytvořené živými organismy. Zajímavá je i struktura podzemního labyrintu. Najdete zde „hnízdo“, kde se po většinu času členové kolonie zdržují. Toto místo může být výjimečně až několik metrů hluboko. V jiných částech labyrintu chodeb jsou různé odpočívárny, toaleta či sklad potravin. Rypoši se živí výhradně podzemními hlízami rostlin, a proto nemusejí pro potravu vylézat na povrch.

Hlízy často skladují pro případ nepříznivých podmínek, pečlivě je třídí a nahnilé odnášejí do jiné části systému, aby plíseň veškeré zásoby předčasně nezlikvidovala. Péče o hlízy je vůbec evidentně jejich doménou. Jsou však pochopitelně zároveň i velkými zemědělskými škůdci. Často se v podzemí drze napojí na řádek batátů (sladké brambory) a labužnicky vykousávají nejlepší místa. Nahryzané místo zaplácnou směsí hlíny a slin, aby brambora nezetlela a mohli se k ní později vrátit. Tomuto specializovanému chování se slangově říká „farming“, tedy farmaření. V době sklizně tak přivádějí zemědělce k šílenství, protože nakousané hlízy jsou samozřejmě neprodejné.

Obsah rypoší spíže

Jsou nezničitelní!

Celková zášť vůči tomuto živočichovi a zároveň jistá beznaděj v boji proti němu je v místech jeho výskytu velmi rozšířeným jevem. Pamatujeme si například rozhovor s místním zemědělcem, který nás takřka prosil, ať klidně přijedeme na jeho farmu rypoše zkoumat, ale ať si je pak hlavně odvezeme pryč. V posledním stadiu zoufalství prý jednou stál nad právě se navršujícím kopečkem hlíny a několikrát do něj vypálil z brokovnice. Když se prach usadil, kopeček hlíny se vesele zvedal dál. „Jsou nezničitelní,“ tvrdil nám muž odevzdaně.

Terénní výzkum těchto živočichů v Africe budí mezi místními obyvateli vždy nemalé pozdvižení, zejména v zaostalejším státě Malawi, kde kdysi Radim Šumbera s dnes rozsáhlým zoologickým projektem začínal. Vyplácel tehdy odměny domorodým lovcům, kteří nad jeho počínáním kroutili hlavou a nedovedli si ho vysvětlit. Místní vesnický chytrák tehdy došel k závěru, že rypoši koncentrují zlato a běloch našel způsob, jak jej ze zvířat extrahovat.

Bohužel tomu tak není, ale čeští vědci a studenti biologie i přesto stále jezdí do Afriky za výzkumem těchto bizarních živočichů.

Rypoš, bantusky fuko, anglicky mole-rat

ÚSPĚCHY ČESKÝCH VĚDCŮ

Ve světě pracují pouze tři výzkumné skupiny, které se dlouhodobým studiem těchto savců zabývají nejenom v laboratoři, ale hlavně v náročném terénu. Český výzkumný tým doc. Mgr. Radima Šumbery, Ph. D., z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích se do afrických zemí (Tanzanie, Malawi, Zambie) pravidelně vrací. Výsledky svých výzkumů publikuje u nás i v zahraničních odborných časopisech, například New Scientist.


JEDINEČNÍ RYPOŠI

Živočich, kterému se v bantuských jazycích říká fuko, anglicky mole-rat (tedy něco jako krtkokrysa) a čeština pro něj používá poetický název rypoš, je postrachem afrických farmářů. Rypošovití jsou endemičtí podzemní hlodavci subsaharské Afriky. Celkem 22 druhů žije v oblasti jižně od Sahary až po Jižní Afriku. Všeobecnou ekologií se sice podobají našemu krtkovi, ale jinak se jedná o dvě evolučně vzdálené linie savců. Rypoši byli v posledních zhruba dvaceti letech podrobně zkoumáni vědci, přesto mnoho otázek jejich skrytého podzemního života zůstává nadále neobjasněno.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články