Zdeněk Thoma: „Má nejlepší zkušenost z cestování? Tolerance.“

73b.jpg
Autor článku: Veronika Valtrová, Úterý, 11. září 2012
Autor fotografií: Martin Novák a archiv Z. Thomy
Na dětské sny o budoucím povolání povětšinou zůstanou jen úsměvné vzpomínky. Někteří však vnitřní touhu promění v životní cestu navzdory všem překážkám. Stejně jako cestovatel, publicista a fotograf Zdeněk Thoma.

Pamatujete si na své první „volání dálek“?

Troufám si říct, že touhu po poznávání a cestování mám v genech. Otec byl ruský legionář a jako takový objel svět. Ale mám to hlavně po matce, jež pocházela z lékařské rodiny a ve 20. letech minulého století ji poslali studovat do Paříže. Spíš než studiem však strávila dva roky cestováním po Evropě a zážitky z cest mi pak vyprávěla místo pohádek před spaním. Byla silná kuřačka, a tak například výpravu na Vesuv názorně předváděla. Když pak v mých dvanácti letech zemřela na rakovinu plic, stala se tato ztráta dalším stimulem, proč jsem začal cestovat. Zasela ve mně ohromnou touhu se někam vydat. V necelých patnácti jsem se tak s kamarádem stopem vydal na desetidenní výlet napříč republikou. Rok nato jsme jeli do Vysokých Tater. Když začnete takhle brzo, už se to s vámi táhne. Aut tehdy jezdilo málo, ale cestovali jsme třeba na korbách náklaďáků. Bezpečnostní předpisy byly podstatně volnější, takže nás tam někdy na písku sedělo i dvacet.

Ve vašem případě se cestování stalo zpola vaší profesí, ale fotografem-cestovatelem jste nebýval vždy…

Fotografoval jsem od dětství a v podniku, kde jsem pracoval, byla fotokomora. Občas jsem si tam zvětšoval fotografie, zkoušel co a jak. Pamatuju si, jak jednoho dubnového dne, kdy svítilo slunce a okny laboratoře vál vítr, jsem si uvědomil, co skutečně chci dělat, a odešel jsem na osobní oddělení podat výpověď. Pracoval jsem s Leicou 3A. Tehdy moje fotografie vycházely v Mladém světě nebo Mladé frontě. Fotil jsem všechno, co mě zaujalo, a také o tom psal. Praha, holky, zátiší, tenkrát frčel fotožurnalismus, chodil jsem s foťákem pořád na krku a vyhledával všemožné situace v ulicích. To byly moje začátky.

Kam a jak se vám podařilo uskutečnit první větší zahraniční cestu? Doba tehdy cestování moc nepřála.

Měl jsem známé v časopise Mladý svět, takže se nám podařilo s kamarádem uskutečnit „Balkánskou autostopařskou expedici“ a měsíc jsme strávili cestováním po Maďarsku, Rumunsku a Jugoslávii. Napsal jsem pár článků a pořídil spoustu fotek. Ale vystřízlivěl jsem, došlo mi, že takhle se neuživím. Nastoupil jsem tedy jako pomocný montér u neonových reklam. Tenkrát byly na střechách domů obrovské sítě, na nichž bývaly neonové trubice upevněny. Při opravách nefunkčních neonů jsem lezl po střechách a fotografoval Prahu z neobvyklých pohledů. To mi potom pomohlo dostat se na FAMU. Vydržel jsem tam ale jen rok. Koncem 60. let se totiž možnosti vycestovat ulehčily tím, že se vždycky někomu podařilo dostat ven a ten napsal pozvání pro ostatní – sám nebo s pomocí třetí osoby. Díky tomu jsem takhle projel skoro celou Evropu.

První „knihu“ vytvořil Zdeněk ze své cesty kolem Čech už v roce 1953.

Evropou vaše životní dobrodružství teprve začalo…

Opravdu velká cesta mě čekala v roce 1970, kdy jsem jel se třemi kamarády autostopem z Prahy do Japonska. V roce 1969, když se chystala světová výstava EXPO 70, japonská státní televize vyhlásila soutěž, kdo se na výstavu dostane nejoriginálnějším způsobem. Nenapadlo nás nic menšího než do Japonska stopovat. Česká tábornická unie nám řekla, že nás podpoří, ale jen morálně, takže jsme napsali stovky dopisů s prosbou o příspěvek. Takhle jsme třeba dostali velkou bednu ponožek z jednoho závodu s tím, abychom po cestě nemuseli látat. V téhle době ale společensky a politicky přituhovalo, měli jsme strach, že nikam nevyjedeme. Měli jsme štěstí a pasy s doložkami na celý rok jsme dostali.

Jak dlouho vám trvala cesta?

Jen do Singapuru jsme se protloukali pět měsíců. Po Evropě jsme se ještě rozdělovali. Od Istanbulu jsme jezdili už jen společně nákladními auty. Tahle cesta mě velmi poznamenala. Měli jsme tehdy dva dolary na osobu na den. V Indii jsme už totálně ztratili schopnost vnímat veškeré děje a jevy evropskýma očima. Vše bylo pro nás svým způsobem přirozené, ničemu jsme se nedivili, nechávali jsme se unášet dojmy tak, jak šel den za dnem, a byli dalece vzdáleni toho, abychom poměřovali odlišnosti zdejšího života evropským metrem a místní způsoby života kritizovali či se nad nimi ošklíbali. Tolerance, to byla vlastně ta nejlepší zkušenost, kterou jsem si z této dobrodružné a na zážitky bohaté cesty odnesl a jež vlastně poznamenala i můj další pohled na asijský svět i na můj vlastní život.

Jak tato výprava skončila? Nepadla na vás po příjezdu do českých poměrů sklíčenost?

V Japonsku, kde nás s televizními štáby parádně přivítali, jsme strávili ještě tři měsíce. Návrat do Čech byl pak rychlý. Chtěli jsme si prodloužit doložku a projet ještě Kanadu, ale na ambasádě už poměry přituhly, tajemník jen řekl: „Chlapci, dobrodružství skončilo, mazejte domů.“ Pro mě se návrat domů nesl ve znamení nalezení svého skutečného cíle. Kdybych byl buddhista, řekl bych, že jsem byl osvícen. Najednou jsem měl program. Konec jednoduchému životu, konec popíjení a prohánění holek. Věděl jsem, že se do těchto zemí chci vracet. Na konci 60. let nebyly o asijských zemích pořádné zprávy. Umínil jsem si, že se tam budu vracet, budu psát články, pořádat výstavy a přednášky…

Zdeněk Thoma v Pašupatináthu, 2006.

Měla na vás východní filozofie a kultura větší vliv? Co jste si z ní odnesl?

Asijská kultura má mnoho tváří. Žádnému náboženství nebo filozofii jsem nepodlehl. Jako publicista musíte být nad věcí. Být v roli pozorovatele. K náboženství chovám velký respekt, ale nikdy jsem ničemu nepropadl. V tibetských klášterech jsem byl fascinován mnichy s hlubokými znalostmi a jejich schopností je přednášet, ale většina obyvatel jsou modloslužebníci, nosí obětiny, klaní se sochám a filozofie z nich není tolik „cítit“.

Loni jste měl fotografickou výstavu Manang po třiceti letech. Jak na vás působí proměny krajin, které jste procestoval, pod vlivem sílícího turismu a techniky?

Bylo to moc příjemné. Když jsem Manang navštívil poprvé v roce 1979, ve středu mého zájmu stáli tamní obyvatelé. Například ženy, tehdy to byly takové divoženky, dnes působí jako kultivované dámy. Když jsme tam tu výstavu donesli, řada z nich se na fotkách poznávala a dost se nasmála. Povídali jsme si a vykládali si své životní příběhy. Dnes už i v Manangu mají elektřinu a mobilní vysílače, ovšem do vesnice se dostanete stále jen pěšky za pět dnů pochodu a stále funguje povolání nosičů, kteří vesnici zásobují. Naneštěstí se silnice staví, s čímž se ovšem budou pojit problémy kvůli práci. Dnes na trase fungují vesnice, kde místní prodávají občerstvení a nabízejí nocleh. Až se silnice dokončí, turisté tudy jen projedou. Ono mělo svůj význam, když člověk šel pěšky tři týdny okruh kolem Annapúrny. Zpočátku procházel rýžovými poli a potkával se s hinduisty, pak rododendronovými lesy, následně přišel do jehličnatých lesů a vesnice byly najednou buddhistické, ovlivněné Tibetem. Pak už byly jen kleč a skály, sníh a led a neskutečné výhledy do krajiny. Dnes vezmete auto a projedete kraj za pár dní, nikoli týdnů. To považuji za velkou škodu.

Trénoval jste před svými několikaměsíčními cestami fyzickou kondici?

Vždycky jsem docela dost chodil. V mládí jsme například měli partu odchovanců utajeného skautského oddílu. Ti, co překročili věkovou hranici, vytvořili bandu, říkali jsme si Tlupa. Založili jsme tradici stokilometrových pochodů. Hlavně jsme chtěli zjistit, jestli se dá ujít 100 km za 24 hodin. A v roce 1963 jsme uspořádali první pochod, o němž se zmínila i média. Dočkal se velké odezvy a rok nato nás šlo už padesát. Třetí pochod už byl masová záležitost. Chytli se toho bafuňáři z turistického svazu a obdobné pochody začaly organizovat i další instituce, později tak vznikl i dnes tradiční pochod Praha–Prčice.

Dá se skutečně ujít 100 km za 24 hodin?

No jasně, ale poprvé jsem skončil zničený na 63. kilometru. Podruhé už se mi to povedlo.

I dnes asi musíte mít výdrž…

Když jsme vloni podnikli cestu do Nepálu, hned druhý den jsem sebou seknul na chodník a pochroumal si koleno. Pak jsme vyrazili a já se za výpravou belhal a přemýšlel, jak říct svým kolegům, že dál nejdu. Ale vyspal jsem se z toho a v pětidenní cestě do Manangu mohl pokračovat. Pořád něco vydržím.

V Asii jste strávil několik let a nachodil tam tisíce kilometrů. Neměl jste někdy chuť zdolat Everest?

Jako optimista jsem pořád věřil, že jednou bych na Everest mohl vylézt. Ale zhruba před mou padesátkou mi došlo, že už to asi není moc pravděpodobné. Na druhou stranu, technika jde stále dopředu, a tak věřím, že si tak za patnáct let budu moci vybrat, jestli na Everest pojedu lanovkou z nepálské strany, nebo z čínské výtahem.


Zdeněk Thoma (1938)

Český fotograf, publicista a cestovatel. V roce 1970 podnikl roční cestu po Asii, kterou od té doby ze svého hledáčku nespustil. Je autorem nebo spoluautorem několika knih o Asii, ale i Česku. Své fotografie z Japonska, Indie, Tibetu či Nepálu vystavoval nejen v Čechách, ale také na Slovensku, v Polsku nebo v Japonsku. Na podzim se chystá na cestu po Japonsku a plánuje uskutečnit fotografickou výstavu Kouzelné Kjóto, magická Praha. Pro Reader´s Digest připravuje publikace jako Hrady a zámky České republiky nebo Magická místa České republiky.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články