Zabij, nebo budeš zabit! Příběhy dětských vojáků

022_Image_0002.jpg
Autor článku: Lenka Klicperová, Středa, 14. prosince 2011
Autor fotografií: Lenka Klicperová a Profimedia.cz
Svist kulky letící kolem uší. Nekonečné pochody džunglí bez spánku a jídla. Těžké břemeno na ramenou. A všudypřítomný strach svírající a drtící jak lavina ledu. Nemyslet, přežít. To je to, co se vybavuje všem dětským vojákům, kteří vydrželi naživu někdy i patnáct let v jedné z nejšílenějších armád současnosti – ugandské Armádě božího odporu.

Město Gulu je centrum severní Ugandy, je to středisko regionu, který si za poslední čtvrtstoletí vytrpěl hodně. Není to zrovna úrodný kraj, prší málo, krajina je vyprahlá. Vydolovat z ní úrodu není jednoduché ani v dobách míru. Jenže to slovo se do slovníků místních lidí dostávalo jen jako zbožné přání. Od osmdesátých let tu totiž řádila Armáda božího odporu (Lord’s Resistance Army, LRA). V každé vesnici najdete lidi, kterým armáda složená z dětských vojáků a věrných bojovníků Josepha Konyho zasáhla tvrdě do života. Vlastně dá práci najít někoho, kdo by se s ní nesetkal.

024_Image_0001.jpg

Třicetiletá Margaret Aneno žije v Gulu už čtyři roky. Má čtyři děti a jen jednu ruku. Přišla o ni v roce 2002 při velké spojenecké operaci proti LRA v Súdánu. „Přiletěla raketa, slyšela jsem jen svist. Urvala mi ruku. Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem se rozběhla ukrýt pod převislý břeh řeky. Cestou jsem ještě dostala tři kulky do hrudníku. Nechali mě tam ležet. Pak jsem se dovlekla k řece, blůzou jsem si ovázala pahýl. Tři dny jsem tam ležela, než se LRA vrátili sebrat ty, kdo přežili.“ Margaret je jednou z tisíců dětských vojáků, kteří byli uneseni ze svých domovů jako děti. Jejich úkol byl jednoduchý – bojovat za Josepha Konyho, velitele Armády božího odporu (Lord’s Resistance Army, LRA). To znamená důsledně se řídit heslem „zabij, nebo budeš zabit“. „Když tě chytí a donutí bojovat, chvíli zkoušíš myslet na to, že utečeš. Pak to ale vzdáš a přizpůsobíš se, abys přežil,“ shrnuje obvyklé osudy dětských vojáků dnes pětadvacetiletá Sunday Adyeer. Než porodila svoje první dítě, bojovala se zbraní. Neví, jestli někoho zabila, stejně jako to většinou neví nikdo z dětských vojáků LRA. „Do útoku prostě běžíš a střílíš, většinou to není boj zblízka,“ říká Sunday, aniž by svou mimikou dala najevo víc o svých pocitech než jen těchhle pár vět.

V Gulu se setkávám se spoustou bývalých dětských vojáků, za některými budu cestovat do okolních vesnic, až na súdánskou hranici. Doba je neklidná, právě zuří protivládní demonstrace. Den před mým příjezdem zemřeli při jedné z nich dva lidé. Gulu je stále neklidný region, plný vojáků a zbraní. Po prašné červené silnici mířím přes rušné město do bytu, kde žije Grace Arach. Studuje sociální práce na místní univerzitě a bydlí ještě s kamarádkou v malé kobce bez oken, s odporným záchodem společným pro celý blok. Grace je nádherná pětadvacetiletá holka s vlasy spletenými do copánku, v tričku a v džínách. Obyčejná studentka je ale jen navenek. Má za sebou příběh, který rve srdce.

Únos

Ten příběh začíná v únoru 1996. Třináctiletá Grace Arach jede se skupinkou vesničanů z distriktu Amuru na severu Ugandy na mši. Sedí v autě vedle reverenda, který má za několik okamžiků celebrovat mši. Pár set metrů odtud už ale skupinu pozoruje jistý Alex Otti Lagony. Druhý nejvyšší důstojník obávané armády rebelů LRA. Zaútočí rychle. Grace se dostává do zajetí, reverendovo auto je zapáleno, jeho okolí dokonce zaminováno, aby o život přišli i další vesničané, kteří přijdou místo neštěstí prozkoumat. Grace bere do zajetí její budoucí manžel, krutostí proslulý velitel Lagony.

Tak zhruba popisuje Grace ten nešťastný den. Zničehonic se z poklidného života dostala na pokraj pekla, v němž měla vydržet dalších skoro šest let. Podobně svoje zajetí popisují stovky dalších dětí, stovky těch, kterým se ze zajetí podařilo uniknout. Tisícovky jich ale zemřely v boji za pochybné ideály Josepha Konyho, vůdce Lord´s Resistance Army. Náboženského fanatika, který severní Ugandu, východní Kongo, Jižní Súdán a část Středoafrické republiky terorizuje už třiadvacet letlet. Hnutí s cílem svrhnout vládu v Kampale založila původně teta Josepha Konyho, mystička Alice Auma Lakwena, pod názvem Holy Spirit Movement. Než se ustálil dnešní název, rebelové plenili severní Ugandu a následně i okolní regiony pod různými jmény – Lord´s Army nebo Uganda Peoples' Democratic Christian Army. Hnutí stojí na tezích Starého zákona, zejména Desateru, do ideologie se ale volně mísí prvky mysticismu, tradičního náboženství, šamanismu. LRA je nejdéle bojující armáda rebelů na africkém kontinentě.

Neviditelný

O Josephu Konym se toho neví mnoho. Existuje jen málo jeho fotografií. Vypráví se o něm legendy, kterým věří kdekdo, nejen jeho vojáci. Narodil se v roce 1961 ve vesnici Odek, nedaleko Gulu. Do školy patrně chodil, absolvoval prý nejméně sedm tříd. Má prý dar přesvědčovat a charisma. Je vizionář. Dokáže svým vojákům (a nejen těm dětským) namluvit cokoliv. Třeba že dokáže jen tak zničehonic zmizet a pak se zase objevit. Že dokáže číst budoucnost. Že skrze něho mluví duchové a radí mu, co dělat, aby v Ugandě konečně nastolil svoje vysněné království boží. Je to živoucí mýtus, který kolem sebe navíc šíří strach. A ten je reálný a opravdový. Jeho armáda drží pohromadě silou nesmírně krutých trestů, strachu a nevědomosti. Svoje stoupence získává jednoduchým a zároveň účinným způsobem – krade je ve vesnicích. Malí chlapci, většinou dvanáctiletí až třináctiletí, tvoří srdce této guerillové armády. Naučí se rychle, jak zacházet se zbraní. Nemají totiž na výběr – pokud to nezvládnou dobře, zemřou.

Konyho cíl je jednoznačný – chce svrhnout vládu současného prezidenta Museveniho, který v Ugandě vládne od roku 1986 (byl čtyřikrát v uvozovkách demokraticky zvolen, poprvé teprve po deseti letech vládnutí, naposledy v únoru 2011). A nastolit pak boží království, které bude mít oporu v Desateru. Věří, že on byl vybrán jako vůdce, který má zastoupit Boha na zemi. Jeho cíl je vznešený, ale s krutými prostředky, které k němu povedou, se netrápí. Jeho vojáci vraždí, unášejí, devastují většinou bez výčitek svědomí. Grace Arach vypráví, co slýchala z úst Josepha Konyho: „Ano, zabíjíme naše nepřátele, kteří s námi nechtějí sdílet království boží, které jednou v Ugandě nastolíme. Ale podívejte se na Ježíše – vyháněl kněze z chrámů, dopouštěl se na nich násilí. On sám porušoval Desatero! To je to, co teď děláte vy. Kdo jsme my, abychom se povyšovali nad Ježíše?“ „Měl na všechno odpověď,“ komentuje to Grace. Sám Kony ale pravděpodobně nikdy na nikoho ruku nevztáhl. Grace o něm říká, že je to vlastně tváří v tvář milý člověk, přátelský, často ho je vidět, jak si hraje s dětmi. Podle Konyho osobního strážce Josepha je to asketický muž. „Nepije, nekouří, když má volno, tráví čas s ženami a dětmi. Osobně jsem ho nikdy neviděl účastnit se ozbrojených akcí, to za něj dělají jeho důstojníci,“ říká Joseph Omony.

Vesničané ze severougandských vesnic byli zvyklí žít v neustálém strachu z LRA. Na noc se ještě donedávna přesouvali do táborů, chráněných vojáky. Dnes se snaží začít zase žít normálně.

Systém duchů

V Konyho systému duchů, kteří mu napovídají, co dělat, se dá jen těžko zorientovat. Každý z těchto duchů je za něco zodpovědný, každý má své pole působnosti. Jeden z duchů vyhlašuje válku, jeden dává příkazy, kdy jít loupit děti, další stráží morálku a disciplínu. Existuje tu zlý duch, který se jmenuje bizarně „Who are you“ (z angl. Kdo jsi?). Duchové vyjevují svou vůli Konymu, který je v transu, a slova, která vykřikuje, zapisuje jeho zástupce. Podle toho, jak Kony hovoří (zda ženským nebo mužským hlasem, zda hovoří klidně nebo vzrušeně), se také pozná, který z duchů k němu právě promlouvá. Bohyně válečných operací se například jmenuje Silindi, hlavní šéf všech duchů je Orisca Daboo.

„Je to komplikované, mně samotné trvalo velmi dlouho, než jsem to začala trochu chápat, ale stejně si myslím, že tomu všemu úplně nerozumím,“ říká o šíleném náboženském systému Grace Arach. Kony vysvětloval něco ze svého systému svým vojákům na pravidelných mších a setkáních. Zdá se, že pro svůj zrůdný myšlenkový systém využívá všechno, co se mu hodí – také černou magii a rituály, které jsou tamním obyvatelům poměrně blízké. Jinak v LRA ale panují jednoduchá a přísná pravidla. Je zakázáno například mít vztahy, chodit na rande. Je zakázáno jíst vepřové, které je podle Konyho nečisté. Je zakázáno znásilňovat přímo ve vesnicích ženy. Nesmějí se zabíjet těhotné a kojící ženy (ty jsou při masakrech většinou poslány pryč). Když někdo uteče, zpravidla LRA podnikne útok na jeho rodnou vesnici, kterou kompletně zničí. Nepřežijí dokonce ani domácí zvířata a stromy či maniok na poli.

Evelyn (vlevo) a Grace společně vzpomínají na svou minulost v LRA. Evelyn bývala manželkou nejvyššího vůdce LRA Konyho, Grace byla nucena žít s druhým nejvyšším důstojníkem LRA.
Z vesnického „vyprávění příběhů“. Dřív bylo zvykem, že se vesničané scházeli večer u ohně. Válka to ale přerušila, v noci se mnozí skrývali v džungli. Dnes se snaží na tradici navázat.

Paní Konyová

Pronajatým autem se v dopoledním horku kodrcám do jedné z vesnic v těsném sousedství Gulu. Doprovází mne Grace a jedeme za její starou kamarádkou z LRA. Evelyn mi možná prozradí něco víc o Konym. Kdo jiný by toho mohl o něm vědět víc než jeho žena? Osmadvacetiletá Evelyn Amony strávila v buši s LRA šestnáct let. Šestnáct let byla manželkou samotného vůdce Konyho. Má s ním i čtyři děti, nejstarší je 12 let. Když jí bylo čtrnáct, Kony si ji vybral za „ženu“. V té době (rok 1996) měl manželek zhruba kolem třiceti, ale někteří bývalí dětští vojáci tvrdí, že míval i osmdesát žen. Evelyn mě vítá s úsměvem, v její chatrči si sedáme si na plyšovou pohovku, která je v těchto končinách symbolem něčeho lepšího. Grace si s Evelyn radostně vyprávějí, jakoby se setkaly kamarádky ze školy. Pak Evelyn odněkud vyloví odrbané album se zažloutlými fotkami, od nichž je na chvíli nemůže nic odtrhnout. Je tam i jedna fotka z buše, z dob, kdy byly spolu v LRA. Grace na ní má u pasu pistoli. Začínám se ptát na Konyho, Evelyn odpovídá většinou prostě a jednoduše.

„Kony je dobrý otec, o děti se stará – jen občas preferuje jedno na úkor těch ostatních,“ říká. Je těžké si představit, že by člověk, o kterém se tvrdí, že má nejméně sto dětí, mezi ně dokázal rovnoměrně dělit svou přízeň. Ke svým ženám ale nebyl vždy vlídný – i když násilí na nich páchali většinou opět jeho vojáci. Na jeho rozkaz ovšem. „Když poprvé řekl, ať za ním přijdu, nechtěla jsem, připadalo mi to hrozné, bylo starší než můj otec. Zbil mě tyčí a znásilnil. V noci se mi podařilo od něj utéct, ale ráno mě našli jeho strážci a zase mě zbili,“ líčí začátky svého sexuálního otroctví, kterému se mezi vojáky LRA říká sňatek, Evelyn. Naposledy se pokusila utéct, málem se jí to podařilo. Dva dny se toulala buší, než ji našli. Zbili ji tak, že se týden nemohla hýbat. Pak to vzdala a postupně si na svého „manžela“ zvykla. Na otázku, jestli existuje v LRA něco jako svatební obřad, Evelyn říká: „Důstojník prostě ukáže na dívku a řekne – ty teď půjdeš a budeš manželkou tohohle vojáka. To je všechno. Velitelé takhle určí, kdo bude se kterou dívkou spát, kdo ji bude smět znásilnit, kdykoliv si vzpomene.“

Žádné cavyky. Stejné to bylo i s Grace. Rok poté, co ji zajali, se stala ženou Alexe Otti Lagonyho. Než jej Kony v roce 2000 odstranil, byl to druhý nejdůležitější muž LRA. Do LRA vstoupil v roce 1988 a za krátkou dobu si získal pověst brutálního a nesmlouvavého lídra. Lagony vedl v roce 1995 útok na vesnici Atiak, kde jeho vojáci zavraždili na 300 neozbrojených civilistů. Byl nejen druhým nejvyšším velitelem, ale také hlavou jakýchsi výzvědných služeb LRA, šéfem vojenských operací i velitelem výcviku.

Vojenská manželství

Ten den, co se Grace stala Lagonyho manželkou, ji poprvé brutálně znásilnil. Bylo jí čtrnáct. Celou noc krvácela. O podrobnostech první noci nechce mluvit. Ani není třeba. V LRA si nikdo na city nepotrpí a od někoho tak proslulého brutalitou, jako byl Lagony, těžko očekávat soucit. Po smrti Lagonyho byl Grace přidělen nový manžel – zná ho jen pod přezdívkou Lapaičo. Pocházel z vesnice Paičo, nikdo vlastně jeho pravé jméno neznal. Byla to jiná kategorie než Lagony – Lapaičo byl také do LRA unesen. „Lapaičo se ke mně vždycky choval hezky, chránil mě, nikdy nebyl brutální, nikdy mě nebil. V roce 2005 nebo 2006 padl do zajetí UPDF (Uganda People's Defence Forces, ugandská oficiální armáda). Toho bych zase ráda viděla,“ popisuje své city ke svému tehdejšímu „manželovi“ Grace.

Susan Aceny, která je zpátky z buše teprve tři měsíce, dodává: „Dva roky po tom, co mě unesli, mě dali za ženu vojákovi. Velitel rozhodl. Cítila jsem, že když se nepodvolím, zabijou mě. Znásilnil mě, nemohla jsem nic dělat.“ Stává se ale i mezi rebely LRA, že násilím vytvořený „svazek“ není pro ženu jen noční můrou. Agnes Aber unesla skupina vedená velitelem Dominicem Ongwenem. Tento muž je za své zločiny hledaný Mezinárodním trestním tribunálem, stejně jako Kony a další. Ongwen je velitelem čtyř brigád LRA a je osobně zodpovědný za řadu masakrů. Agnes s ním byla přesto poměrně šťastná. Strávila s ním 10 let a podle svých slov ho měla ráda. „Stýská se mi po něm,“ říká sedmadvacetiletá Agnes, která v minulém roce byla při přepadu rebelů ugandskou armádou od svého Dominika oddělena. Ztratila se v lese, skupinu rebelů už nemohla najít, a tak se radši vzdala vojákům UPDF.

Jedno z dětí Josepha Konyho. Není známo, kolik Kony zplodil se svými ženami dětí, ale budou se počítat na stovky. Většina jeho manželek jsou mladé dívky ukradené ve vesnicích.

Politické šachy

Konyho armáda je zajímavou figurkou na velké politické šachovnici. LRA měla stálé základny v Jižním Súdánu, kde jim nehrozilo tolik nebezpečí jako v Ugandě. Ačkoliv to súdánský prezident Omar Bašír popírá, existuje mnoho svědectví o tom, že chartúmská vláda dodávala (a pravděpodobně stále dodává) zbraně a zásoby vojákům LRA. Až do roku 1999, kdy byly podepsány oboustranné dohody, fungoval mezi Súdánem a Ugandou celkem otevřený boj ve stylu – vy podporujete naše povstalce, my budeme podporovat ty vaše. V Súdánu v té době byla hlavní silou odporu SPLA, dnešní vládnoucí vojensko-politické uskupení nově vzniklého státu Jižního Súdánu. Prezident Museveni podporoval jejich boj proti chartúmské vládě, naopak prezident Bašír poskytnul území a podporu rebelům LRA.

LRA podnikala výpady na území Ugandy právě z těchto velkých základen. Většina dětí, odchycených v Ugandě, byla nucena vydat se na strastiplný pochod na sever, mimo hranice své země. Děti často pochodovaly několik dní bez jídla, s těžkým nákladem. Bývalý voják Eric Janki, osmadvacetiletý muž, který utekl z LRA před rokem, vypráví: „Hned tu noc, co mě unesli, jsme odešli do Súdánu. Z mé vesnice nás odvlekli pět, po cestě jsme ještě přepadali další vesnice a brali další zajatce. Na konci pochodu nás bylo 150 nových dětí. Pochodovali jsme v řadě, vždycky tři unesené děti a jeden voják LRA, někteří z nás byli svázáni v pase. Když z té řady někdo jenom vybočil, dostal ránu. Když jsme šli pomalu, bili nás. Někdy se zeptali, jestli je někdo unavený. Pokud některé dítě přisvědčilo, zastřelili ho. Od té doby nikdy neříkám, že jsem unavený,“ vypráví Eric. Děti musely také nést uloupené zásoby – vojáci LRA potřebují jíst a nejjednodušší způsob, jak si jídlo opatřit, je ukrást je ve vesnici.

Další bývalý dětský voják, Joseph Omony, byl unesen v roce 1998. „Když přepadli naši vesnici, neuvědomil jsem si nejdřív, že jde o rebely. Měli na sobě uniformy UPDF, ugandské armády. Mě a mého bratra dostali. Měsíc jsme se v Ugandě přesunovali z místa na místo, než jsme zamířili do Súdánu. Nejdřív jsem byl hrozně vystrašený. Bál jsem se. Pak jsem ale pochopil, že když se podřídím a budu poslouchat, nic se mi nestane. Zvykl jsem si,“ říká Joseph. Od roku 2004 měl v LRA speciální a důležitou funkci – dělal osobního strážce samotnému Konymu. Prý má neustále kolem sebe asi 150 strážců. Trvale čelí nebezpečí – ať už z řad svých nepřátel, nebo i ze strany spolubojovníků. Dřív u sebe sám žádnou zbraň nenosil, teď už chodí pro jistotu ozbrojen. Joseph Omony se už tři měsíce snaží adaptovat se na normální život. Jediné, co mu ale asi nakonec zbude, je opět vojenský život. Pokouší se o začlenění do ugandské armády. Doma práce není a jediné, co umí, je bojovat. „To bylo celé moje studium, zatímco moji vrstevníci chodili do školy, já se učil zacházet se samopalem a učil se pokládat miny. Kony mi ukradl mládí. Když mne vezmou do armády, půjdu, kam mi řeknou – i bojovat proti bývalým kolegům,“ je odhodlán.

LRA ještě donedávna podnikala ničivé nájezdy na ugandské vesnice. V každé vesnici najdete lidi, které útoky LRA přímo utrpěli, nebo ty, které při nich ztratili své blízké.

Dvacetiletý Simon Nyeko je v Gulu teprve týden. Právě utekl z Konyho armády, když operovala ve Středoafrické republice. Strávil v LRA celých osm let. Pak se rozhodl, že už má všeho dost. „Věděl jsem, že když mě chytí, tak mě zabijou. Vystihl jsem okamžik, kdy v našem táboře byla jen jedna stráž. V momentě, kdy usnula, utekl jsem. Začali mě sledovat. Slyšel jsem, jak střílí. Zahodil jsem svou zbraň a utíkal o život. Pak jsem šel měsíc džunglí, sám, než jsem narazil na vojáky UPDF,“ říká Simon. Jednou viděl, jak dopadl chlapec, kterého chytili na útěku. Ubili ho mačetou. Když ale dospěl, řekl si, že uteče, ať to dopadne, jak to dopadne. „Za každou sebemenší chybu je trest bití, pořád se útočí na vesnice, při každém útoku na civilisty umře podle mne tak deset vesničanů. Věděl jsem, že dělám hrozné věci, ale dlouho jsem se nemohl odhodlat k útěku, který může lehce dopadnout mou smrtí,“ vzpomíná Simon na nedávnou minulost. Přál by si, aby Kony prožil dlouhý život. „Aby se dostal do vězení a tam strávil zbytek svých dnů. Nenávidím ho za to, že mi zničil život. Ukradl mi dětství, dospívání, kvůli němu jsem teď negramotný. Jaké mám šance získat zase zpátky obyčejný život?“

Dvacetiletý Simon Nyeko je v Gulu teprve týden. Při útěku riskoval život, stejně jako všichni. Kdo se rozhodne utéci, musí počítat i s tím, že to nevyjde, což znamená krutou smrt.

Příběh Grace pokračuje

Grace se mnou trpělivě obchází všechny své známé, ty, kteří přežili. Tlumočí mi, při každém příběhu znovu otvírá staré rány. Ale nedá na sobě nic znát. Mluví o tom, co se dělo. Ví, že kdyby to v sobě uzavřela, bylo by to ještě horší. „Nosila jsem uniformu, měla u sebe pořád zbraň. Byla jsem na sebe hrdá. Byla jsem v tom, co jsem dělala, dobrá. Tehdy jsem se cítila opravdu skvěle, když jsme vyhrávali,“ popisuje Grace. Jenže Grace je příliš inteligentní na to, aby ji po čase nezačala spousta věcí docházet. Nejen neustálý kolotoč násilí kolem, ale i únavné dlouhé pochody s těžkými břemeny, neustálý strach. A taky to, že v Konyho armádě není za co bojovat. Nevyhnula se jí ale válečná zranění. V jednom z bojů dostala kulku do hrudníku. Podařilo se jí z bojiště utéci, takže se dostala zpět do tábora LRA. Neměla ale nic, čím by si mohla ránu vydezinfikovat. Neměla ani žádné léky, ani léky na tišení bolesti. Ty byly v mnoha případech vyhrazeny jen pro ty nejdůležitější důstojníky. „První dny jsem si myslela, že umřu. Ránu jsem si omývala jen horkou vodou, nic jiného k dispozici nebylo.“ Po pěti letech v LRA se rozhodla k útěku. „Mě už strašně štvalo, že jsem bojovala stejně jako muži, nesla jsem stejnou odpovědnost za svou jednotku, riskovala jsem stejně jako oni. A když bylo po boji, musela jsem jim dělat služku, sexuální otrokyni a nosičku těžkých břemen. Proč? Jednoho dne prostě přetekl pohár a řekla jsem si – dost.“

Bála se. Kdyby to nevyšlo, byl by konec, zabili by ji. Navíc nebyla jen řadový voják, byla Konymu docela blízko. Říká o něm, že je to vlastně tváří v tvář milý člověk, přátelský, často ho je vidět, jak si hraje s dětmi. Podle ní nikdy nechodí do útoku. Všichni věří, že jemu se sice kulky vyhnou, ale zasáhly by jeho spolubojovníky. „Možná ho něco opravdu chrání, možná to není Duch Svatý, ale Duch Ďábelský,“ přemítá Grace.

V květnu 2001 se naskytla vhodná příležitost. Na útěk se jich nakonec dalo pět – dvě další dívky a dvě děti. Byly tou dobou v Jižním Súdánu. Stráže spaly. Pak ale přišel okamžik, kdy došlo na nejhorší – v buši se ztratily. „Hádaly jsme se, kterým směrem se vydat. Málem jsme narazily na skupinku súdánských vojáků, kteří poté přepadli náš bývalý tábor. Naštěstí jsme se jim vyhnuly,“ říká Grace. Nevyhnuly se ale kontaktu s vesničany, kteří většinou vojáky LRA zabijí, pokud je najdou bezbranné v lese. Grace vypráví: „Ve vesnici byl naštěstí člověk, který trochu uměl anglicky. Jinak bych se s nimi nedomluvila, dívky měly v LRA zakázáno učit se arabsky. Říkám mu, podívej, já jsem gorila (nám vojákům LRA říkali vesničané gorily), ale mám toho dost, nechci už dál bojovat. Chci jen domů, do Ugandy.“ Vesničané je nezabili, odvedli je k posádce vládních vojáků. „Říkala jsem si, že kdyby to nevyšlo, kdyby se cokoliv stalo, radši bych jim vyrvala zbraň a sama se zabila. Jiný život než na svobodě už pro mě neexistoval.“

Kresby bývalých dětských vojáků zobrazují zbraně a násilí. Arteterapie je součástí jejich adaptace na normální nevojenské prostředí. Prostřednictvím kresby ventilují svá traumata.

Přežili jsme. A co dál?

Jenže co s novým životem? Co si počít po pěti, deseti, patnácti letech neustálých pochodů, střílení a poslouchání rozkazů v obyčejném životě? Problém začlenit se do normální společnosti má řada bývalých dětských vojáků. Konyho žena Evelyn Amony je zpět od roku 2008. Žije ve vesnici Kirombe nedaleko Gulu. Do své rodné vesnice se vrátit nemohla. „Všichni vědí, kdo jsou mé děti a kdo je jejich otec. Chovali by se k nim hrozně, mezi lidmi je hodně nenávisti. Kony tu způsobil příliš mnoho utrpení.“ Grace Arach proto po svém návratu ze zajetí vytvořila malou organizaci, která bývalým vojákům pomáhá vrátit se opět do života. Přes drama, písňovou tvorbu nebo obyčejné povídání se snaží, aby byli schopni ventilovat své traumatické zážitky, aby to, co prožili, nedusili v sobě. „Snažíme se také sbírat materiály a dokumentovat minulost spojenou s LRA. Je třeba lidem připomínat, co tady lidé prožívali a prožívají,“ říká Grace. Jako většina neziskových organizací, i ta její bojuje s tragickým nedostatkem peněz. Grace obstarává většinu chodu organizace sama. Kromě toho spolupracuje s mezinárodní organizací World Vision, která se také částečně o bývalé vojáky stará, zejména o jejich duševní terapii.

„Když jsem přišla z buše do World Vision, první obrázky, které jsem kreslila, byly děti nesoucí uloupené věci na hlavách, zbraně, vojáky. Pak jsem postupně začala kreslit „normální“ věci – matku, jak doma vaří, auta, jak jezdí po ulici – je to všechno součást terapie,“ vysvětluje Grace. Rychle dokončila základní i střední školu, aniž by její spolužáci něco tušili o její minulosti. Začala studovat sociální práce. O svých zkušenostech vypráví na mezinárodních setkáních. Je to výjimečná osobnost, nezištná a ochotná práci pro druhé obětovat veškerý svůj volný čas. V roce 2009 získala prestižní ocenění The New Vision’s Woman Achiever 2009. Byla vybrána jako nejsilnější ženská osobnost, která přestože prošla velmi traumatickým zážitkem, dokázala se přes něj přenést a pomoci nejen sobě, ale i mnoha dalším dětským vojákům. Grace je jedna z milionu. Její příběh dokazuje, že na beznaděj je vždycky dost času. Dum spiro, spero. Ale i kdyby se Grace třeba rozkrájela, pro tisícovky unesených dětí je už pozdě. A Kony možná v tuto chvíli rabuje vesnici v severním Kongu či Jižním Súdánu.

Ve vesnici na súdánských hranicích se žije i v době míru těžce. Když máte jenom jednu nohu, je to víc než špatné. Tento bývalý voják přišel o nohu, když šlápl v Súdánu na protipěchotní minu.

Více o Ugandě a další články i fotografie najdete na www.lideazeme.cz/zeme/uganda


Děsivá vizitka: Konyho armáda vzala do zajetí možná 60 000 dětí, možná více – v odlehlých krajích porostlých hlubokým pralesem, se dají těžko zjišťovat přesné údaje. K obětem je také třeba připočítat stovky vypleněnných vesnic, zabitých a zmrzačených vesničanů. Ugandská armáda s LRA nebojovala nijak těžce, mnozí dětští vojáci tvrdí, že UPDF schválně čekala, až útok LRA skončí, a pak se teprve vydala rebely stopovat. I ugandští vojáci se dopouštěli násilí na vesničanech, kteří jsou (jako ostatně ve všech válkách) největšími oběťmi řádění ozbrojenců.

025_image_0001_jpg_4ee8694958.jpg
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články