Za Turkmeny z Růžové zahrady

090-000.jpg
Zdeněk Micka, Pátek, 29. ledna 2010
Golestán neboli Růžová zahrada není jen jméno slavné sbírky veršů velkého perského básníka Saddího, ale také název jedné z nejkrásnějších íránských provincií. Leží na severovýchodě země poblíž hranic s Turkmenistánem a početná turkmenská menšina jí dodává zcela osobitý charakter.

Golestán skutečně připomíná velkou zelenou zahradu, neboť klima na pobřeží Kaspického moře je velmi vlhké. Lidem přicházejícím z nehostinných pouští ve vnitrozemí připadala tato oblast odjakživa jako ráj, a to možná dalo vzniknout jejímu poetickému názvu.

Provincie leží v místech, kde východní část pohoří Elborz pozvolna klesá do úrodné nížiny, která se směrem k turkmenským hranicím pozvolna mění v suchou step, ohlašující blízkost pouště Karakum. Ve srovnání s většinou ostatních íránských provincií je malinkatá. Přestože má tato oblast příjemné podnebí a úrodnou půdu, není příliš hustě obydlena.

K tradičním turkmenským výrobkům patří koberce a poshti, malé vyšívané polštářky.

Jih Golestánu obepíná horský hřeben Šáh Kúh, s vrcholky věčně zahalenými mlhou a zkrápěnými dešti. Na pobřeží Kaspiku se rozkládají slané bažiny zarostlé rákosem, kde hnízdí množství vodních ptáků. Většinu území však tvoří mírně zvlněná zelená krajina, pokrytá mozaikou políček. Výborně se tu daří především tabáku, bavlně a melounům, a dokonce i rýži.

Turkmenský trh

Přístav Bandar-e Torkaman byl po dlouhou dobu hlavním obchodním kanálem mezi Ruskem a Persií. Jeho bohatství dokonce v minulosti lákalo k riskantním nájezdům legendární kaspické piráty. Dnes už město nemá zdaleka takový význam, ale překvapil nás zdejší trh. Ze strohého Íránu, kde mučednické tmavé odstíny podtrhuje chladná záře zlatých kopulí mešit, jsme se vmžiku přesunuli do úplně jiného světa.

Tady kolotala pestrá a chaotická Střední Asie, jejíž ráz utváří nespoutaný turecký živel. Před našima očima defilovali klábosící staříci s tradičními telpeky (beranicemi z ovčí kůže) na hlavě, venkovanky v kýčovitě zbarvených šatech, děti uždibující z dlouhých svazků sušených ryb… Procházeli jsme mezi hromadami cukrových melounů, plastových nádob a rolí ručně tkaných koberců a snažili se vstřebat atmosféru.

Klenotem Růžové zahrady je hrobka Gonbad-e Kávús.

Turkmeni nejsou příliš horlivými muslimy a jejich kultura nevylučuje ženy z veřejného života do takové míry, jako je to u ostatních etnik v Íránu. Zdálo se nám, že na trhu dokonce příslušnice něžného pohlaví tvořily nejen většinu prodávajících, ale i kupujících. Turkmenky lze totiž poznat na první pohled.

Všechny bez výjimky mají na hlavě velký vyšívaný šátek, který svou barevností ostře kontrastuje s černými čádory ostatních Íránek. Také zbytek oděvu je obvykle z pastelově zbarvené látky. Opravdových krasavic je ovšem málo. Ale možná jsme zkrátka Tukmenky posuzovali podle jiných měřítek a nedocenili jejich buclaté tváře, šikmé oči a boubelaté postavy.

Nejstarší mrakodrap

Další den jsme vyjeli na výlet do městečka Gonbad-e Kávús, kterému dominuje stejnojmenná hrobka patřící díky svým gigantickým rozměrům k nejvýznamnějším muslimským památkám v zemi. V přecpaném minibusu nám byla přidělena elitní místa hned vedle řidiče, takže jsme měli skvělý výhled. Silnici lemovaly dlouhé šňůry vlajících šátků a kožešin. Spolucestující nám vysvětlili, že takto prodávají své výrobky polokočovné turkmenské kmeny žijící v pustinách kolem íránsko-turkmenské hranice.

Mauzoleum Gonbad-e Kávús, místními někdy také nazývané Míl-e Gonbad, je vidět už ze vzdálenosti více než deset kilometrů. Trčí nad městem ležícím v rovině jako raketa připravená k odpálení z kosmodromu. V turistických průvodcích se o hrobce Gonbad-e Kávús mluví jako o nejstarším mrakodrapu světa. Z architektonického a historického pohledu tento monument představuje unikátní památku z období, kdy Golestán spravovala muslimská dynastie Zijárovců.

Pravidelný pondělní trh v Bandar-e Torkamanu navštěvují také obchodníci z nedalekého Turkmenistánu.

Postavit si ji nechal princ Kábús Ibn Vušmugír, který vládl na počátku 11. století a proslavil se nejen jako vynikající generál, ale také básník a mecenáš umění. Okázalý náhrobek byl dokončen roku 1006, šest let předtím, než byl princ úkladně zavražděn.

Hrobka byla vztyčena na vrcholu 15 metrů vysoké umělé vyvýšeniny, kterou dnes obklopuje malý park. Samotná věž, celá poskládaná z malých pálených cihel, měří 55 metrů, a její špička se tedy zdvihá do výše 70 metrů nad okolní terén. Oválná stavba má deset pilířů, půdorys ve tvaru deseticípé hvězdy a je korunována 18 metrů vysokou kónickou kopulí. V nejširším místě měří její obvod 30 metrů. Strohé mauzoleum zdobí zvenčí dva kaligrafické nápisy.

Podle legendy byl Kábús uložen při slavnostním rozloučení do křišťálové rakve, kterou později ukradli lupiči. Dnes není proto uvnitř nic k vidění. Přesto jsme byli rádi, když nám správce památky půjčil po zakoupení vstupenky i klíče od vchodu. Temný interiér má totiž fantastickou akustiku. Postaví-li se člověk přesně pod špičku kopule a tleskne či vykřikne, odpoví mu symfonie tisícinásobné ozvěny.

Alexandrův val

Asi 20 kilometrů severozápadně od města Gonbad-e Kávús se nachází další památka kyklopských rozměrů, které se říká Sadd-e Eskadar (Alexandrova zeď). S legendárním vojevůdcem ale nemá nic společného. Jsou to pozůstatky středověkého valu, jenž začíná poblíž silnice z Gonbadu do vesničky Qareh Mákher a končí až téměř u Kaspického moře. Celkem dosahuje úctyhodné délky 160 kilometrů. Obdivuhodné dílo pochází z 6. století, ale nic bližšího o jeho stavitelích není známo.

Přeražený minaret Velké mešity v Gorgánu.

Hradba, vyplňující rovinu mezi pohořím Kopetdag a Kaspickým mořem, měla sloužit dávným obyvatelům Golestánu k obraně před nájezdníky ze Střední Asie. Byla to vlastně jakási íránská obdoba Hadriánova valu. Svůj účel však nesplnila. Golestán byl navzdory tomu pro mnoho dobyvatelů bránou do Persie. Lidé proto časem přestali obranný val udržovat, a naopak stále častěji používali jeho části jako materiál na nové stavby. Dnes zbyly z této stavby už jen základy a sotva patrné trosky.

Kvůli krátícímu se vízu jsme nestihli navštívit vodopády u Alíábádu a Nahár Khorán, mezi Íránci velmi populární výletní místo v lesích jižně od Gorgánu. Vyhradili jsme si v našem itineráři na prohlídku Růžové zahrady příliš málo času. Neudělejte při cestě do Íránu stejnou chybu!


Starobylý Asterabád

Přes území Golestánu prošlo bezpočet etnik, neboť leží v místě, které zasáhlo snad každé větší stěhování národů. V antických dobách byla tato oblast známá pod jménem Hirkanie. S příchodem islámu v 7. století tu začala vznikat kolem karavanních stanic první větší města. Centrem kraje se stal nakonec Asterabád, dnešní Gorgán. Bohužel, kromě Velké mešity (Džámeh Mosque) z 15. století, dosti poničené mnoha zemětřeseními, se tu nezachovala žádná významná památka.

Íránský kaviár

Přístav Bandar-e Torkaman je největším producentem íránského kaviáru. V přístavu kotví asi 150 lodí zabývajících se lovem jeseterů. Téměř veškerý úlovek jde na vývoz. Voda Kaspického moře je stále více znečištěná a úlovky rok od roku klesají. Zejména nejžádanější jeseter beluga (vyza velká) se v sítích objevuje stále vzácněji. Zatímco v devadesátých letech exportoval Írán každoročně 150 tun kaviáru, dnes je to jen necelých 100 tun.

Stát proto začal s masivním vysazováním jeseteřího potěru a přijal opatření na zpřísnění rybolovu. Vysoká cena tohoto zboží (více než 500 USD za kg) však láká pytláky, a každoročně se proto na pulty obchodů dostávají tuny ilegálně získaných jiker – především z Ruska a postsovětských republik. Mezinárodní organizace na ochranu přírody tak dávají Írán za příklad ostatním státům na pobřeží Kaspiku. Žádný nevěnuje totiž potírání pytláctví a odchovu jeseteřího potěru takovou péči jako právě tato země.

Íránu se jeho politika dokonce začíná vyplácet i finančně. Odborníci dnes považují jeho kaviár za nejlepší na světě, neboť ruský pochází převážně z nelegálních zdrojů, bývá amatérsky zpracován a překupníky skladován v nevyhovujících podmínkách. Sami Íránci o kaviár příliš nestojí. Pojídání této luxusní lahůdky nemá v této zemi tradici, lidem prý připadá příliš slaný. Většina Íránců však odmítá kaviár z náboženských důvodů. Přitom pojídání kaviáru je asi jediným západním zvykem, který šíitští duchovní otevřeně podporují.

Po islámské revoluci nechali dokonce mulláhové ustanovit výbor učenců, kteří měli prozkoumat anatomii jesetera. Po roce výzkumu konstatovali, že se skutečně jedná o rybu, neboť na hřbetě lze nalézt několik šupin. Sám Ajatolláh Chomejní roku 1981 oznámil, že kaviár je halál (čistý), ale odpor Íránců k tomuto pokrmu nijak nerozptýlil.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články