Waláta v poušti ztracená

088-000.jpg
Pavel Mikeš, Pátek, 3. Srpen 2007
Waláta, Shingati, Tishit, Waddán… Čtyři slova znějící jako tajemné zaklínadlo. Ve skutečnosti jsou to jména mauritánských pouštních měst, s bohatou historií a unikátními památkami.

Jejich obyvatelé vedou poklidný a nevzrušivý život. V nejvýchodnějším z nich, Walátě, sídlí knihovny s prastarými rukopisy a zdobí ji originální architektura.

Waláta (franc. OuČlata) leží 1300 km východně od hlavního města Nawákshút (franc. Nouakchott) v oblasti al-Hawd al-Sharqí (Východní pánev). Vystřídala mnoho majitelů a každý z nich v ní zanechal své stopy. Město bylo založeno pravděpodobně v desátém století v době, kdy toto území ovládala říše Ghana, jejímž dominantním národem byli Soninké – nyní žijící mnohem jižněji v dnešním Mali. Oblast byla však osídlena od starší doby kamenné. Příhodné přírodní podmínky na okraji dharu (náhorní planiny), ze kterého stékala voda do dnes vyschlé pánve, zajišťovaly dostatek obživy paleolitickým i neolitickým populacím. Místo mělo stálý zdroj vody i v následujících obdobích. Před založením Waláty na stejném (nebo velmi blízkém) místě existovalo podle starých islámských kronik jiné město -Birou, které se dodnes nepodařilo najít. Poté, co byla v roce 1076 říše Ghana vyvrácena nájezdy Almorávidů z jižního Maroka, se město dostalo do sféry vlivu říše Mali a posléze dalšího súdánského státu, říše Songhai. V kronikách je zmiňována jako významná zastávka pro karavany putující z dnešního jižního Maroka a Alžírska do Kumbi Saleh, Timbuktu, Djenné, Gao a dalších měst v údolí Nigeru. Karavany ze severu přinášely především saharskou sůl, ale i látky, datle, měděné výrobky a knihy.

S jednou takovou karavanou navštívil Walátu i slavný arabský geograf Ibn Battúta, který ve městě strávil dva měsíce.

Zanechal zajímavý popis života ve městě. Ibn Battúta se vypravil z města Sijilmasa (čti Sidžilmasa) v dnešním Maroku. Z Waláty cestoval dále na jih další měsíc, než došel do města Nianni, centra říše Mali, které leželo v údolí Nigeru. Opačným směrem, z povodí Nigeru a od Guinejského zálivu, dopravovaly karavany především zlato a slonovinu, později také otroky a ořechy kola. Guinejské zlato se saharskými karavanními cestami dostávalo až na evropské trhy. Touha poznat, odkud toto zlato pochází, byla jedním z hybných momentů portugalských objevitelských plaveb do západní Afriky.

Sjednocený Babylon

Obyvatelstvo města je rasově velmi pestré, ale všichni hovoří společným jazykem hassanijú.

Mluví tak nejen většina Mauritánců, ale i obyvatelé západní Sahary. Tento arabský dialekt získal svůj název podle beduínského kmene jemenského původu Beni Hassan. Obsahuje mnoho berberských slov, ale také výrazy z fulbštiny, wolofštiny a soninké. Beni Hassan na území dnešní Mauritánie přišli v patnáctém století. V té době tvořili většinu obyvatelstva západní Sahary příslušníci různých berberských kmenů, zejména kmene Sanhádžů (nazývaných též Zenaga; ze jména tohoto kmene údajně vznikl název Senegal). Během mauretánské třicetileté války (1644–1674) arabští beduíni porazili tamní berberské kmeny a zakázali jim nosit zbraně. Tím vzniklo mezi bílými Maury dodnes patrné dělení na bojovníky a marabuty (vzdělance a kleriky). Po této porážce se Berbeři rychle arabizovali a tento proces byl navíc usnadněn tím, že již několik století předtím přijali islám. Dnes hovoří berberským jazykem už jen nepočetný kmen Zenaga na pobřeží Mauritánie (asi tři sta osob). Waláťané se dělí na řadu dalších podkmenů, nicméně dvěma hlavními skupinami, podobně jako jinde v Mauritánii, zůstavají Araboberbeři, kteří tvoří zhruba jednu třetinu obyvatel města, a Haratín (jednotné číslo Hartáni) – potomci bývalých otroků.

Jedna cesta horší než druhá

Dnešní Waláta je přístupná v podstatně jen dvěma cestami.

První – severní – vede přes poušť z Tiškittu. Trvá několik týdnů a vyžaduje pečlivou přípravu i velké zásoby vody, paliva, jídla. Jižní cesta, kterou jsme cestovali my, vede polopouští na dně hódhu (vyschlé pánve) přes město Néma a měří sto deset kilometrů. Néma (an-Na’ma), správní středisko viláje (oblasti) al-Hawd al-Sharqí, je spojena více než tisícikilometrovou asfaltovou silnicí s hlavním městem. I cesta z Némy vyžaduje dobré zásoby a konvoj několika vozidel. Stopy v písku se často ztrácejí, proto je vybavení GPS nutností. Starší varianta jižní cesty, která je kratší (asi 80 km) a spojuje Walátu s Némou přes kamenitý dhar, přestala být používána a je údajně průjezdná jen velmi obtížně.

Největším magnetem dnešní Waláty je originální architektura a knihovny starých rukopisů.

Zařazení města na Seznam památek světového dědictví UNESCO a probuzení zájmu turistů vedlo k oživení hospodářského života města i k rekonstrukci řady domů. Přesto jich mnoho zůstává v troskách. Obyvatelé většinu času tráví v pohodlí svých domovů, kde je na rozdíl od rozpáleného písku příjemná teplota. Město je po většinu dne ponořeno do zasněného klidu, nikdo nikam nespěchá.

V domech byl zaveden vodovod, takže odpadá každodenní namáhavá cesta ke studním, které leží mimo obvod města. V těsné blízkosti města se nachází významný trh s velbloudy.

Charakteristickým rysem walátských domů jsou načervenalé fasády natřené okrem a vyzdobené bílými ornamenty tvořenými mnohokrát se opakujícím motivy. Ve walátské knihovně spravované městem najdete pozoruhodné rukopisy, které místní rodiny za staletí nashromáždily. Jedná se o stovky svazků, z nichž mnohé do města doputovaly s karavanami až z Libye či Egypta. Okolí města je pro turisty také zajímavé.

V nedaleké francouzské koloniální pevnosti se psaly temné stránky mauritánské historie: sloužila jako vězení pro politické vězně. Skalní svahy severně od města jsou zase bohaté na skalní malby. Nalezly se tu také pracovní nástroje a zbraně z doby kamenné i stopy po kdysi proslavených dvoukolých saharských vozech.


Moderní mauritánská pohádka vysvětluje, proč se osel, ovce a pes na mauritánských (ale i na jiných afrických silnicích) každý chovají jiným způsobem. Jeli osel, ovce a pes taxíkem. Když byli v cíli, osel zaplatil přesně, co měl, a odešel. Ovce neměla peníze, tak utekla bez placení. Pes zaplatil velkou bankovkou, ale taxíkář mu nedal nazpět a s penězi ujel. Od té doby, když jede auto, zůstane osel stát uprostřed silnice a ani se nehne. Má přece všechno v pořádku zaplaceno! Ovce vidí auto, a hned se snaží utéci, protože dluží. A pes běží za vozem, protože chce nazpět své drobné. Největším magnetem dnešní Waláty je originální architektura a knihovny starých rukopisů. Přibývá turistů a začínají se opravovat i domy.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články