Vzpoura zoufalých lidí

20-21.jpg
Autor článku: Tereza Spencerová, Úterý, 29. dubna 2014
Autor fotografií: Profimedia.cz
Tuzla bývala průmyslovým srdcem Bosny a Hercegoviny. Na počátku února se ale proměnila v baštu spontánního lidového povstání, které je jen logickým důsledkem vývoje uplynulých dvaceti let.

Privatizační procesy po roce 1989 se nemohly pyšnit velkou poctivostí nebo zákonností snad nikde ve východní Evropě. Bosna nebyla výjimkou. I tam neprůhlednými cestičkami přišla k moci kasta superbohatých „kapitalistů“ stojících nad zákonem. Neměli to nijak složité. Spojenými státy prosazené Daytonské dohody z roku 1995 sice ukončily válku mezi katolickými Chorvaty, muslimskými Bosňáky a pravoslavnými Srby, etnicky a nábožensky pestrou Bosnu ale rozdělily na dvě politické entity v jednom státě – Federaci Bosny a Hercegoviny a Republiku srbskou. Obě dále rozdělily na kantony a regiony, z nichž každý má svou vládu. A nad tímto komplikovaným pavoukem moci (v praxi spíše bezmoci a bezzákonnosti) na veškeré legislativní i bezpečnostní procesy dohlíží kdosi jako vrchní protektor dosazený z Bruselu. Prostředí pro bezbřehou korupci, nepotismus i neprofesionální vládu jako stvořené.

30 procent nezaměstnaných

Tuzla za jugoslávských časů bývala střediskem ocelářského a chemického průmyslu, dnes je domovem každého pátého bosenského nezaměstnaného a symbolem úpadku. Letos 5. února město explodovalo vztekem, zoufalstvím a nenávistí. Poslední kapkou se stala „privatizace“ čtyř státních podniků, jejichž noví majitelé rovnou vyhlásili bankrot, provozy zavřeli, začali rozprodávat vybavení a zaměstnance vyhodili. „Naše vláda prodala státní podniky za babku a nechala lidi bez penzí nebo sociálního pojištění,“ konstatovala na YouTube nezaměstnaná absolventka politologie z Tuzly Hana Obradovićová. „Jejich rodiny nemají co jíst, zatímco naši politici si sedí ve svých úřadech a okrádají lidi.“

Tisíce lidí zaútočily na sídla vlády a ministerstev, pak i na prezidentský palác. Kantonální vláda okamžitě rezignovala, a jak se protesty šířily i mimo Tuzlu, demise začaly slibovat i vlády okolních regionů. Co je pro dosud etnicky a nábožensky přísně rozdělenou Bosnu pozitivní, je fakt, že davy neútočily na své „vůdce“ podle etnicity, ale kvůli sjednocující příslušnosti k vládnoucímu zkorumpovanému systému. Ten se dosud držel u moci často právě bazírováním na národnosti.

Zničehonic ale „nepřítel“ získal jasné obrysy a na zdech se objevovala hesla typu „Smrt nacionalismu!“ nebo „Politici si nic jiného nezaslouží!“. Vlastně nic překvapivého za situace, kdy celková nezaměstnanost v Bosně dosáhla 30 procent. Pohled na záběry, jak lokální politik za vládnoucí Stranu demokratické akce s pistolí v ruce od své luxusní vily odhání rozvášněný dav, který skanduje „Zloděj!“, evokuje pojem, který je v naší současné realitě už pár let snad až neslušný. Kdyby nebyl, zněl by „třídní boj“.

Tvrdý zásah

Při nezájmu mainstreamových médií se jediným informačním kanálem „ulice“ stal YouTube. Dunja Tadićová z Tuzly řekla: „Lidé tady jen přežívají. Dobře se vede snad jen 15 procentům obyvatel, a to jsou většinou ti, kteří okrádají ostatní. Neumím si představit, jak jinak (než revolucí) lze situaci zlepšit.“

Podstatu událostí v Tuzle okamžitě pochopili i obyvatelé chorvatsko-muslimské části země, a tak během 24 hodin vzplály vládní budovy také v Sarajevu, v Zenici, v Bihaći, stejně jako třeba v Banja Luce, správním středisku srbské části. „Všichni jsme obyvatelé Bosny a vedeme stejně těžké životy,“ shrnul jeden z organizátorů prvních demonstrací.

Zatímco na Ukrajině EU podporuje protivládní demonstranty i při obsazování náměstí i při útocích na vládní budovy, v Bosně s vědomím bruselského místodržícího rychle zasáhly policejní obušky, slzný plyn, gumové projektily, ale i ty ostré.

Zatčeny byly desítky odborových aktivistů, mnozí z nich pak vycházeli z výslechů zakrvácení a se zlomenými žebry. Několika státům EU to ale bylo málo, a tak vyzvaly Brusel, aby do Bosny rovnou vyslal „mírové“ jednotky EU…

Čas svrhnout elity

Každý další represivní zásah ovšem jen navyšoval počty lidí v ulicích a bosenské heslo „Chceme právo na život!“ nastartovalo demonstrace také v černohorské Podgorici nebo v srbském Bělehradu. Lidé vyjadřovali podporu obyvatelům Bosny, většina z nich ale přiznávala, že je to i protest proti vlastním vládám. Jak v prohlášení konstatovala bosenská Liga proti korupci, je načase povstat.

„Zkorumpované politické elity nás okrádají všechny stejně. Za války (v bývalé Jugoslávii) jsme také trpěli všichni stejně… Je načase odmítnout všechny, kdo na válce vydělali, a celou balkánskou politickou mafii. Je načase vyměřit jim trest. Jsme unavení nepotismem, korupcí a zlodějinou. Jsme lidé, ne otroci. Chceme vést životy hodné lidí. Vyjděme do ulic a řekněme elitám, že přišel jejich čas.“

Ve chvíli, kdy v půli února vznikají tyto řádky, panuje v regionu napjatý klid: ulice sčítá své zraněné a uvězněné a čeká na slíbené předčasné volby. Elity sčítají hmotné škody a přemýšlejí, jak i po volbách zůstat u moci. A nad tím vším lidová moudrost praví, že žádný strom neroste do nebe. Očividné ale je, že o osudu Bosny musejí rozhodovat lidé třeba v Sarajevu, Tuzle či Banja Luce, ale určitě ne v Bruselu.


Autorka je redaktorkou Literárních novin.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články