Vždy na druhém místě

088-000.jpg
Karla Štěpánková, Úterý, 2. října 2007
Přestože Tálibán oficiálně v zemi už šest let nevládne, pokračují na jihu Afghánistánu boje. V provinciích Hílmand či Kandahár jsou vypalovány školy a vražděni učitelé. Na severu země jsou naopak otevírány nové školy pro dívky, které sní o jiné budoucnosti, než jaká čekala jejich matky a babičky. Realita jejich snům ale příliš nepřeje.

Ve vesnici Tamin Ansar nedaleko afghánsko-tádžické hranice nacvičují dívky po vyučování před školou pěvecké vystoupení. Ještě před šesti lety by přitom něco takového v Afghánistánu nebylo možné. Dívčí školy fundamentalistický Tálibán zrušil a ženy měly na veřejnosti i doma zakázáno zpívat a hlasitě se smát, aby nerušily muže. Zakázány byly i vysoké podpatky, aby jejich klapot nerušil muže v rozjímání.

Po patnáctiminutové zkoušce starší dívky přehodí přes hlavu tradiční, vše zakrývající závoj neboli burku a vydávají se na cestu domů. Moje šaty i bílý šátek na hlavě jsou po několika hodinách strávených v afghánské polopoušti, kde stále fouká vítr a roznáší drobná zrnka písku, hnědošedé. Písek mám prostě všude a večer nedokážu pochopit, jak se mi přes několik vrstev dlouhých šatů mohl dostat i pod spodní prádlo. Teď se mi zdá burka – jako protiprachová clona – docela praktická. Nošení tohoto závoje je ale pro mnoho lidí na Západě symbolem útlaku a ponižování žen v Afghánistánu. Většinu Afghánek nošení burky však příliš netrápí.

„Dneska už se ženy mohou svobodně rozhodnout, jestli budou nosit burku nebo ne,“ říká učitelka a matka pěti dětí Bibi Nisa Núri, která byla zvolena v roce 2004 do místního zastupitelstva v provincii Balch. „Já burku nosím, jen když jedu do míst, která nejsou bezpečná. V burce se cítím v bezpečí. Pokud jedu například někam na vesnici a nechci, aby mě lidé poznali, vezmu si ji na sebe,“ dodává.

„Burka je součástí naší kultury. Afghánistán je muslimská země a myslím, že bychom měli naši kulturu dodržovat. Proto ženy nosí burku,“ říká Bibi Nisa Núri. Podobně vnímá nošení burky i část mladších dívek.

Co je skutečně trápí, je otázka, zda budou moci pokračovat ve vytouženém studiu.

Muži mají přednost

Život jim ztěžuje především nestabilní bezpečnostní situace a zvyky zakořeněné v hlavách lidí dlouho před vstupem Tálibánu. I přes velká zlepšení a výstavbu nových školních budov dnes v některých oblastech děti do školy vůbec nechodí. Podle odhadů neumí v Afghánistánu číst ani psát 86 procent žen a 57 procent mužů. Za vlády Tálibánu nesměly dívky do škol chodit vůbec, nyní nejsou na rekonstrukce ani výstavbu nových budov peníze. Do většiny z existujících škol tedy chodí pouze chlapci a dívky toužící po vzdělání jsou odkázány většinou na stany, nebo se dokonce učí jen tak v zahradách pod stromy.

Ostatně školství v Afghánistánu fungovalo naposledy před pětadvaceti lety. Boj proti sovětským vojskům byl často nešťastně spojován s ničením existující infrastruktury.

Útokům se nevyhnuly ani školy. Především ty dívčí byly vypalovány a školský systém se postupně rozpadal.

V současnosti si obyčejní lidé v Afghánistánu potřebu vzdělání uvědomují víc než kdykoli jindy. Často ale není kde se učit a učitelé mají sami někdy za sebou jen šest tříd základní školy. Pokud jde o vzdělávání dívek, které bylo donedávna v zemi zapovězeno z náboženských a sociálních důvodů, je o něj nyní sice zájem, ale předsudky přetrvávají, a tak chlapci dostávají většinou přednost. Pokud je kapacita nedostatečná pro všechny, tak do škol chodí chlapci.

Žena je zkrátka až na druhém místě. „Mnoho dívek by chtělo ve studiu pokračovat, ale do Mazáre Šerífu, kde je střední a vysoká škola, je jejich rodiče většinou nepustí,“ říká Masúda, která učí v Tamin Ansaru dívky matematiku a darí, jeden ze dvou oficiálních jazyků Afghánistánu. Masúda, která jako většina lidí v Afghánistánu má pouze jedno jméno, sama vystudovala v době před vládou Tálibánu pouze dvanáct tříd základní školy.

Region Čohi, ve kterém Tamin Ansar leží, je pouštní oblast trpící kritickým nedostatkem pitné i užitkové vody. Žijí zde především Turkmeni, jedna z nejmenších afghánských minorit, která je navíc při obnově země zatím spíše přehlížena. Vzdělávání, obzvlášť dívek, nemá mezi turkmenskou menšinou velkou tradici. Do největšího města na severu Afghánistánu, Mazáre Šerífu, jsou to z Čohi přitom autem slabé tři hodiny. Podle většiny rodičů je ale každodenní cesta do školy pro jejich dcery stále ještě příliš nebezpečná. Dovolit si platit drahé cestování si mnoho rodin ani nemůže dovolit.

Zatímco v Kábulu chodí do školy polovina dívek mladších osmnácti let, mimo hlavní město je to okolo devíti procent. Na základní škole v Tamin Ansaru, do které chodí osm set padesát dětí, tvoří dívky téměř čtyřicet procent žáků. To učitelé považují za velký úspěch. Ještě minulý školní rok přitom tak optimisticky nevypadal. Po pádu Tálibánu se děti učily v provizorních barácích uplácaných z hlíny, které spíše než školní třídy připomínaly vězeňské cely.

Ve třídách chybělo nejen topení pro mrazivé teploty v zimě nebo klimatizace pro padesátistupňová horka v létě, ale i pořádná okna. Většina rodičů proto své děti do této „školy“ raději neposílala. Dívky se učily pod plátěnými stany a jejich docházka do školy byla mizivá. V říjnu roku 2006 ale byla přímo v centru Tamin Ansaru otevřena nová škola.

Za necelý rok ji tady za pomoci místních lidí postavila česká organizace Člověk v tísni.

Bez rodiny ani ránu

O přestávce se kluci honí na hřišti před budovou nové školy, dívky postávají v malých hloučcích. Probírání posledních drbů z vesnice ukončí školník boucháním na improvizovaný zvonek v podobě kotouče spojky vymontovaného z auta. Dívky běží doprava, kluci doleva.

Ve třídách starších dívek leží přes opěradla dřevěných lavic přehozené burky. Jinak se ovšem výuka příliš neliší od té v Čechách. V předních lavicích se občas některá z dívek přihlásí, vzadu si dívky špitají a domlouvají se, že po vyučování spolu půjdou domů.

Třídy jsou barevně vymalované, avšak jakákoli jiná výzdoba chybí, stejně jako sešity nebo další učební pomůcky. Přesto se všechny dívky shodují na tom, že po mnoha letech, kdy pouze několik z nich mělo možnost učit se v ilegálních domácích školách a pak venku pod stany, si váží jakékoli školy. Většina z nich by jednou chtěla vystudovat vysokou školu a pracovat jako lékařka, učitelka nebo inženýrka. Málokteré z nich se to ale pravděpodobně podaří. Mnoho dívek se v Afghánistánu vdá před dosažením osmnácti let a na jakékoli další studium pak mohou více méně zapomenout. „Můj sen je pomáhat místním lidem. Chtěla bych pracovat jako lékařka,“ říká sedmnáctiletá Nadžmija. Do školy mohla začít chodit až po pádu Tálibánu, takže dnes je teprve v páté třídě základní školy. „Ze začátku jsme se učili ve stanech. Hlavně v zimě se to skoro nedalo vydržet,“ říká Nadžmija, kterou ve škole nejvíc baví matematika a zpěv. Na tom, že chtějí studovat, se shodnou všechny dívky ze školy v Tamin Ansaru. „Myslím, že mě má rodina bude podporovat. Na vysoké škole v Mazáre Šerífu studuje i můj starší bratr,“ říká razantně a sebevědomě šestnáctiletá dívka Tamana.

Jak je v Afghánistánu podpora rodiny důležitá, zažila i Bibi Nisa Núri v době své předvolební kampaně. „Několik měsíců před volbami se sešla celá rodina, a ta mě přesvědčila, že mám kandidovat,“ říká Bibi Nisa Núri. „Předvolební kampaň pro mě zorganizovalo mých šest bratrů, já bych na to neměla čas,“ vysvětluje. „Společně s kamarády objížděli okolní vesnice a vysvětlovali lidem, proč by mě měli volit. Natiskli plakáty s mojí fotkou a vylepili je po celém městě,“ směje se Bibi Nisa Núri.

Krok dopředu

Symbolem změn v celém Afghánistánu tedy není počet žen, které potkáte na ulici bez tradiční burky. Naopak, pro mnohé z nich je závoj znakem jejich kultury, případně bezpečným úkrytem v dosud nestabilním Afghánistánu.

Symbolem změn tak mohou být první afghánské poslankyně, guvernérka provincie Bamján či Robina Mukmjar, osmnáctiletá afghánská atletka, která se zúčastnila olympiády v Athénách. Nebo členka místního zastupitelstva provincie Balch Bibi Nisa Núri. „Život je dnes o hodně lepší, jsem spokojená,“ říká Bibi.

„Za vlády Tálibánu jsem měla hodně problémů. Nemohla jsem pracovat ani nic dělat, byla jsem jen doma. Nemohla jsem vycházet, ale tajně jsem učila dívky u nás doma,“ popisuje.

Za výuku dívek přitom hrozil až trest smrti ukamenováním pro celou rodinu odvážné učitelky. „Dívky dnes nadšeně studují, navštěvují i soukromé kurzy, například angličtiny nebo počítačů. Až vyrostou, myslím, že se v Afghánistánu mnoho změní k lepšímu,“ dodává Bibi Nisa Núri.

Přestože změny vedoucí k rovnoprávnosti žen a mužů pokračují v Afghánistánu pomalu, shodují se přes mřížku burky žačky i jejich učitelky z Tamin Ansaru, že možnost chodit do školy pro ně znamená veliký krok kupředu.


Obecná škola po afghánsku

  • V Afghánistánu chodí do školy pouze polovina dětí.
  • Z pěti milionů malých Afghánců, kteří chodí dnes do školy, tvoří dívky necelou čtvrtinu.
  • 60 procent dětí se učí po celý rok ve stanech, teploty v zimě klesají hluboko pod nulu a v létě dosahují až 40 stupňů.
  • Pouze čtvrtinu učitelů tvoří ženy, v konzervativ­nějších oblastech přitom rodiče dívky do školy nepustí, pokud je nebudou učit pouze ženy.
  • 80 procent učitelů zatím nemá ani dostatečné vzdělání, většinou absolvovali pouze několik tříd základní školy.
  • Čtvrtina dětí se v Afghánistánu nedožije pátých narozenin.
  • Více než polovina dívek se vdá před dosažením osmnácti let.
  • 15 000 Afghánek umře každý rok během těhotenství nebo porodu.
  • Pouze jedno až dvě procenta afghánských žen má nějaký průkaz totožnosti. Ty ostatní nemají žádný doklad.
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články