Vysílá Televize Uganda!

092_Image_0001 HP.jpg
Autor článku: Magdaléna Vaculčiaková, Středa, 30. listopadu 2011
Autor fotografií: Magdaléna Vaculčiaková
Po stranách vstupní brány prodávají noviny – rozložené na igelitu, na zemi. Na Ugandu celkem drahé, opoziční měsíčník stojí v přepočtu 40 Kč. Čtou jej jen ti, kteří umí anglicky, a mají na to, aby si jej koupili. Sledování státní televize Uganda Broadcasting Corporation TV si také nemůže dovolit každý. Přesto její zaměstnanci tvrdí, že pracují pro všechny Uganďany.

Za bránou nám nejdřív dva muži se zbraněmi v rukách nakoukli do auta a pak i do kabelek, jestli nevezeme do televize bombu. Tímhle způsobem by ji sice nenašli, ale pocit vykonané práce jim byl dopřán. S úsměvem si zapsali mé jméno a Irene Birungi Mugisha, producentka a moderátorka hlavního ekonomicky zaměřeného programu, mě vede do kanceláře producentů. Veliká okna nabízejí na jedné straně výhled na zeď vzdálenou asi metr, na druhé ruch hlavní silnice.

Uvnitř jsou čtyři stoly se dvěma LCD monitory a tiskárnou. Na jedné ze dvou vyšších skříní stojí zapnutá televize, jakou jsme měli na chatě asi před patnácti lety. V ní odevzdaně diskutují hrdinové nejnovější indické telenovely. V kanceláři jsou jen dvě ženy, povídají si, nahlas se smějí. O práci to povídání není. V koši s odpadky cosi šustí. Teď už vím, byla to myška. Malá, neškodná, a přece byste ji tady nečekali. Devět producentů má k dispozici dva počítače. V té chvíli ještě netuším, co znamená být producentem ugandské státní televize.

Přirozená omezení

Irene Mugisha připravuje pro televizi celkem sedm programů, každý jednou týdně. Připravit program přitom znamená natočit s kameramanem, co je potřeba, a ve střižně materiál postříhat. Některé programy producenti také moderují. Nedokážete si představit pracovat takovým způsobem? Pravda je, že někteří novináři již také ne. „Kdybych našla jinou práci, šla bych ji dělat. Při tomto životním stylu nemám vůbec čas na děti,“ říká Irene. Její kolegové si zas stěžují na nedostatek peněz nebo na to, že nemůžou informovat o čemkoli. „Jsou témata, která vládní politici nedovolí. A pak jsou taková, která natočit musíte, i kdyby se děla na druhém konci země, jako například politické mítinky,“ říká jeden z politických redaktorů zpravodajství. O nesvobodě se však všichni vyjadřují rezervovaně, spíš se jim podobné postupy zdají normální, jelikož přece „pracují pro národní televizi“.

Výpadky vysílačů

Vlastní relaci o rovnosti žen a mužů má i manažer celé televize Charles Musana. „Jak má, prosím tě, moderátorka tu košili?“ rozčiluje se do telefonu, když vstupuji do jeho kanceláře. Až pak si všímám, že moderátorka hlavních zpráv, které právě televize vysílá, má pokrčený kostým. Charles položil sluchadlo a s úsměvem mě přivítal. „Nemáme konkurenci, protože jsme národní vysílatel,“ hrdě mi představuje televizní stanici, která pokrývá šedesát procent území Ugandy, a je tak v zemi nejsledovanější všude kromě Kampaly, kde vede soukromá NTV.

„Ovšem někdy se stane, že vysílače na několik týdnů vypadnou z provozu,“ doplňuje Charles. Takový výpadek však v televizi neřeší, konkurence vysílá jen v Kampale a všem je navíc jasné, že televize je prozatím v Ugandě výhradně městským médiem. V ostatních částech státu se vám spíš nabídne obrázek třeba třiceti lidí shromážděných kolem zářivého světla. Přijdete blíž a zjistíte, že světlo vychází z televize a ozařuje tváře místních úplně pohlcených vysíláním. Tenhle způsob sledovaní televize je důvodem, proč se v Ugandě nevybírají koncesionářské poplatky. Platil by je majitel, nebo všichni, kteří televizi sledují?

Vysílá se to, za co si zaplatí

V kanceláři mluví Charles poněkud diplomaticky. Při obědě, když si pochutnáváme na zelených banánech matoke a burákové omáčce, se tiše rozhovořil o problémech UBC TV. „Manažer přede mnou byl vyhozen, protože odvysílal protivládní demonstrace, při kterých zemřeli lidé. Nechci, aby se mi stalo totéž,“ říká Charles. Zákon, který fungování televize reguluje, sice měl pomoct transformovat ji na televizi pro lid, a ne pro vládu, skutečnost je ale jiná. „Se zákonem se nic nezměnilo. Tyhle věci se dějí jen v liberálních demokraciích. Uganda ještě není tak daleko,“ říká zklamaně Charles. Prozatím tedy televize funguje ze zdrojů státního rozpočtu, reklamních zadavatelů nebo jednoduše organizací, které si zaplatí reportáž.

Peněz není nikdy dost

Ve dvě hodiny odpoledne nalézám ve zpravodajské redakci deset z dvanácti redaktorů. Povídají si s kolegy, chatují na Facebooku, dva z nich již stříhají reportáže. Jelikož mají všichni k dispozici jen dvě kamery, čekají, až bude na řadě jejich natáčení. O natáčení jinde než v hlavním městě většina jenom sní. „Peněz není nikdy dost, ale nám to zatím stačí,“ rozhovořil se Charles o financích, „Jsme ale omezeni v nakupování techniky a také ve mzdách.“ Koupě nových kamer se tedy nechystá. Televize se ale díky vládní podpoře bude brzy stěhovat do nové budovy s největším počtem studií v celé východní Africe – sedm. A už teď probíhá velké malování budov starých. Ve střižně je slyšet zvuky jedné reportáže přes druhou – a také občas spadnutí kbelíku nebo zakopnutí o kabely. Nad hlavami novinářů totiž jezdí štětkou malířka v modrých montérkách. Zítra už bude místnost zářivě žlutá.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články