Vlaďa Bajerovská: Cestuju s pozitivní náladou

33vlada2.jpg
Autor článku: Veronika Valtrová, Úterý, 12. ledna 2016
Autor fotografií: Vlaďa Bajerovská a její archiv
Žijeme v době skvělých komunikačních možností, spojení Praha–Bagamoyo se slovenskou fotografkou Vlaďou Bajerovskou přerušil až strom. Povídaly jsme si o životě, Africe, Masajích a hlavně o jejím projektu Pohlednice, než Vladin hlas přehlušila hlasitá rána… „Pardon, spadla vedle mě palma, budu muset končit,“ rozloučila se veselým hlasem.

Když jsme se začaly domlouvat na rozhovoru, pobývala jste v Keni, pak jste se přesunula do Tanzanie… Jak si svoje cesty po Africe plánujete?

Dá se mluvit o plánování, když si plány tvořím většinou ze dne na den? Ale rámcově mám představu, kdy se kam posunu. Po návštěvě Evropy mě čeká práce ve východní Africe. Jsem stále v pohybu mezi městy a zeměmi, ale vždy to vyjde tak, jak má.

A kde jste vlastně „doma“?

Základnu mám v Kapském Městě, ale pořádný domov zatím nemám nikde právě proto, že tolik cestuju. Nestěžuju si, je to skvělé, mám strašně moc příležitostí, ale člověk na tohle musí mít povahu. Ne každý zvládne spát v džungli, na stole, pod stolem. Mně to zatím vyhovuje.

Vaše fotky působí jako z klasického filmu.

Jsem stará škola, mám velmi ráda analog, černou komoru, takže byť fotografuji na digitální fotoaparát, při postprodukci přistupuju k úpravě fotek tak, aby působily jako z negativu.

Je možné se fotografováním v Africe uživit?

Nejdříve fotím na zakázku, abych přežila, a to hlavně portréty, rodinné fotografie nebo architekturu. A pak mám spoustu nápadů a projektů, jen času se nedostává tolik, kolik bych potřebovala. Jedním z realizovaných projektů je právě Pohlednice.

Pohlednice je velmi tradiční komunikační nástroj. Jak nápad vznikl?

Strávila jsem hodně času v masajské komunitě a přemýšlela jsem, jak jim jejich pozornost vynahradit. Věděla jsem jednoznačně, že chci připravit výstavu a že chci vymyslet něco pro děti, pomoct jim na cestě za vzděláním. Cílem projektu je podpořit vznik knihovny Maasai Academy, která bude dětem poskytovat učebnice.

Jak jste přišli zrovna na tento formát?

Masajové jsou známí tím, že komunikují mluveným slovem, posílají vzkazy přes známé nebo kohokoli, kdo jde tím směrem, kde má zpráva být podána. Forma pohlednic mi přišla jako další přirozená a tradiční cesta, jak si lidé vyměňují informace. A taky jsem si přála, aby západní děti začaly opět psát pohlednice a svoje zážitky i příběhy ručně.

Hračky si děti vyrobily vlastníma rukama.

Jaké s projektem sledujete cíle?

Jedním z cílů projektu Pohlednice je probudit v dětech představivost. Evropské děti už si nedovedou samy mezi sebou ani hrát. Doufám, že projektem se mi podaří děti nadchnout a vysvětlit jim, jak žijí masajské děti, a naopak. Ústřední myšlenka je taková, že spolu děti budou skrze pohlednice komunikovat. A malí Masajové a Masajky poznají, jaké starosti, sny a nápady mají děti na jiných kontinentech nebo v jiných částech Afriky. Věřím, že sdělování a vyměňování zkušeností a příběhů lidi spojuje.

Jaké máte s Pohlednicí plány v budoucím roce?

Ráda bych naše pohlednice vyslala do celého světa a zapojila do projektu lidi z různých zemí. Výstava pohlednic ze závěru listopadu v Praze se přesouvá do Londýna a pak do Nairobi a Johannesburgu.

Na vašich snímcích dominují děti – jak s nimi komunikujete?

Vždy mě zajímají dětské představy a sny, ale někdy je velmi těžké se k nim dostat, z kulturních důvodů i kvůli jazykové bariéře. Anglicky většinou hovoří málo a před učiteli, kteří mluví jejich jazykem, mají velký respekt, takže se často zdráhají odpovídat otevřeně a upřímně. Hledám tedy alternativní cesty. Posledně jsem se s nimi sblížila, když jsem jim spontánně navrhla, aby děti vyrobily hračky – za pár hodin vytvořily neuvěřitelně pěkné hračky z materiálů, které našly.

Když jsme se pokoušely spojit poprvé, nevyšlo nám to kvůli novému příběhu. Jak to dopadlo s pasáčkem krav?

Před rokem jsem s ním šla pást krávy a neuměl ani slovo anglicky, ale všechno mi ukázal a slova k tomu potřeba nebyla. Po roce jsem ho potkala znovu – už hovořícího plynulou angličtinou – a znovu jsme šli pást krávy. Chtěla jsem se dostat do jeho dětské duše, což zabere hodně času.

Co tomu brání?

V některých momentech značné kulturní rozdíly, které ale často navozují vtipné situace. Šla jsem s ním pást na pár hodin. V této konkrétní oblasti je hodně slonů, ale vlivem pytláckých nájezdů se začali lidí stranit, takže je velmi těžké je zahlédnout. Masajové často nechápou, proč běloši vypijí tolik vody, a chlapec se mě zeptal, proč piju stále tolik vody. Měla jsem s sebou plnou láhev a nenapadlo mě nic lepšího, než že my, bílí, pijeme tolik vody jako sloni, protože nejsme zvyklí jako oni, Masajové, mít jeden pohár vody na celý den. Nechápavě se na mě podíval a já jsem na něm viděla, že vůbec nerozumí, co jsem mu tím přirovnáním chtěla říci – vždyť nejsem tak velká jako slon… Tak říkám: Dobře, nepiju tolik vody jako slon. A on se pak zamyslel a odpověděl: No, i moje máma pije spoustu vody, až tři pohárky denně. Jinak Masajové vypijí hodně černého čaje s kravským mlékem.

Co jste se na pastvě naučila?

Chlapec mi vysvětlil, jak pasou krávy, jak pozná, že jsou už nažrané: „Vzpomeň si, když jsme vycházeli, všechny krávy se hnaly do lesa. Teď chodí pomalu a vybírají si, co budou jíst. Po obědě nebudou jíst vůbec a budou se jen procházet. Tehdy můžeme jít zpět.“ Lidské životy zde závisí na zvířatech, přírodě a počasí.

Ve vesnicích mají masajské děti malou šanci získat kvalitní vzdělání.

Jak se vaše srdce „dostalo“ do Afriky?

Vždy jsem hodně cestovala a přítel mi kdysi vnukl myšlenku studovat fotografii v Kapském Městě. Ke studiu jsem se nakonec ani nedostala, jsem fotograf samouk, ale rovnou jsem si založila podnikání. Po deseti letech jsem se rozhodla zvednout z Kapského Města kotvy a procestovala jsem celou jižní a východní Afriku.

Poznat Afriku jsem chtěla už jako malé dítě, ale v pubertě mě to zcela opustilo. Z domova jsem musela brzy odejít a byla jsem tak v první vlně těch, kteří odjeli do Londýna. Neuměla jsem anglicky, neměla jsem vízum, vždy jsem se musela životem probíjet. A já jsem nikdy nebyla typ člověka, co by měl rád město, vždy mě lákala příroda. Po třech letech v Londýně jsem se rozhodla, že s velkoměstem končím, vydala jsem se na cesty a odjela do jihovýchodní Asie a pak do Mexika. A když jsem se jednou ocitla v Africe, velmi brzy jsem si uvědomila, že už nikde jinde nebudu chtít žít, a byť cestuju moc ráda, je už jen málo míst, která bych chtěla navštívit.

V Africe jste doma už přes třináct let, nechybí vám občas „starý“ kontinent?

Spíš je pro mě těžké zvykat si znovu na západní styl života, v Evropě je spousta věcí, které mi nedávají smysl. Afrika je bezprostřední, vždy si vážíte toho, co máte. A i maličkost vás dokáže velmi potěšit. Vážíte si prostě života samého. Aspoň já jsem v tomhle jednoduchá. Když pak přijedu do Evropy, jsem dost zklamaná a rozčílená, že si lidé stěžují na takové věci, u kterých by mě to ani nenapadlo. Asi záleží na úhlu pohledu.

Co vám nedává smysl?

Žít v Česku a na Slovensku obnáší dodržovat tolik pravidel! Přijde mi, že člověk skoro nemá možnost ani normálně dýchat. Na vše existuje zákon, člověk ztrácí svobodu. Oproti tomu v Africe samozřejmě panuje úplný chaos. Ale život je tady takový, že se ráno probudíte a nikdy s jistotou nevíte, co vám život přinese. A já si myslím, že v této situaci máte možnost cítit, že žijete. Že nejste v každodenní rutině, nikdo vám nestojí za zadkem a neříká: tohle musíš, tamto nesmíš. Tady je to takové přirozenější. Kdysi jsme takhle žili všichni, jen my Evropané si říkáme, že jsme na lepší úrovni a že Afričané jsou primitivové. Jenže oni sice žijí jednoduchým životem, ale dokážou mít radost i z malých věcí.

O Masajích se říká, že dostanou-li zaplaceno, předvedou turistům ze svého života mnohé, ale jen opravdu málokdy a málokomu ukážou svou pravou tvář…

Já vnímám jako obrovský dar, že se mnou Masajové mluví – a rádi. Je pravda, že to vůbec není samozřejmé. Informace tak získávám díky důvěře, kterou jsem u nich získala a kterou ve mě mají. Dlouho jsem si myslela, že je to normální pro každého, ale není to tak. Ne každý dokáže proniknout do psychiky člověka. A mně se to daří úplně přirozeně. Lidé se mi svěřují s informacemi, které historikům či antropologům sdělují jen neradi. Moc si této důvěry cením.

Dostala jste se k nim až tak blízko, že vás u sebe nechávají přespat. Jak se nocuje u Masajů?

No, občas je to lahůdka. Jednou jsem spala na kravské kůži, což byla pozornost hostitelky. Kůže byla plná hmyzu, takže jsem celou noc nezabrala a ráno jsem měla oko tak oteklé, že jsem přes něj neviděla. Bylo to ale asi to nejhorší, co se mi tu za třináct let stalo.

Jen kousnutí hmyzem? Tomu se nechce věřit!

Mám velmi pozitivní náhled na svět. Věřím tomu, že když po světě kráčíte s pozitivním naladěním k životu, „nemůže“ se vám nic stát. Nemyslím to tak, že se skutečně nic nestane, ale pravděpodobnost, že ano, je podle mě o hodně menší. A i když se něco stane, tak to tak prostě mělo být, a nezbývá než se poučit, něco si z nepříjemné zkušenosti odnést, cokoli. Takto si myslím, že život funguje. Když budete mít špatnou náladu, všechno negativní se na vás nalepí. Takže já cestuju a žiju s pozitivní náladou. Protože jinak to nejde…


Vlaďa Bajerovská (37)

Slovenská fotografka se před třinácti lety odstěhovala do Jižní Afriky. Živí se zde fotografováním na zakázku a ve volných chvílích se věnuje vlastním projektům, jako je například Pohlednice. Více informací o ní nebo o Pohlednici najdete na stránkách www.vladia.org nebo www.projektpohlednice.cz. Patronkou a spoluorganizátorkou tohoto projektu v České republice je Lejla Abbasová.

Vlaďa Bajerovská
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články