Váš koncern vás zdraví

17borneo.jpg
Autor článku: Tereza Spencerová / Literární noviny, Středa, 10. února 2016
Autor fotografií: Profimedia.cz
Palmový olej, který se stává fatálním prokletím pralesů, nekončí kdesi ve vzduchoprázdnu, ale v různých podobách v našich nákupních koších.

Často jsem si zkoušel představovat, jak média zareagují na ekologickou apokalypsu. Myslel jsem, že televize budou chrlit stručné, senzační zprávy, v nichž ani nebudou vysvětlovat, co se to vlastně děje, kdo nebo co za to může nebo jak katastrofu zastavit. Potom vyzvou své ekonomické redaktory, aby popsali, jak živel ovlivňuje akciové trhy, a nakonec prostě přepnou na sport. Nečekal jsem ale, že budou ekologickou katastrofu úplně ignorovat,“ napsal známý britský spisovatel a ekologický aktivista George Monbiot koncem října v deníku The Guardian.

Tragické následky

Měl na mysli mohutné lesní požáry v Indonésii a jejich „úchvatnou“ statistiku. Ohně jsou sice největší na Sumatře a Borneu, ale pohlcují lesy takřka po celé délce indonéského souostroví, které se táhne na 5000 kilometrech. Jen během tří týdnů v říjnu vyprodukovaly tolik oxidu uhličitého jako celé Německo za jeden rok. Viditelnost i ve vzdálených městech snižují na pár metrů a dýchatelnost na naprosté minimum, o ohrožení vzácných živočichů v čele s orangutany, levharty, nosorožci či sumaterskými tygry ani nemluvě… A to měla poslední velká vlna požárů z roku 1997 podle dostupných studií o tři roky později „na svědomí“ životy nejméně 15 000 dětí.

Faktem přitom je, že lesní požáry v Indonésii jsou vlastně už jen každoroční trvalkou, letos ale byly jejich dopady obzvláště silné a v následujících letech budou možná ještě horší. Nicméně největším „šílenstvím“ je skutečnost, že jejich jediným zdrojem je člověk. A jeho politika. A jeho honba za ziskem.

Zneužitá moc regionů

Pralesy na indonéských ostrovech mizejí už dekády, a to i bez nejnovější vlny řízených požárů. Na počátku byla třeba i dobře míněná snaha vytvořit prostor pro plánovitou migraci obyvatel přelidněné Jávy na ostatní ostrovy. Po ní následoval trend legálního i nezákonného mýcení pralesů, které měly uvolnit prostor pro monokultury, stavebním dřevem počínaje a nynějším palmovým olejem konče.

Rozšifrování nynější katastrofy je přitom celkem prosté. V rámci přechodu k demokracii vláda v Jakartě prosadila významnou decentralizaci státu a předala značnou část pravomocí regionálním elitám země, která se rozkládá na těžko kontrolovatelných 13 000 ostrovech. Spolu s tím započaly problémy regionálních politiků – získali moc, ale neměli peníze na volební kampaně. A tak se pro ně začali obracet k místním i nadnárodním firmám produkujícím palmový olej pro vesměs západní spotřebu. Politici od té doby dostávají „své“ a prales začal – často pod dohledem soukromých polovojenských skupin – v plamenech ustupovat plantážím palem.

Centrální vláda brzy pochopila nebezpečnost vývoje, vyhlásila oficiální „válku dýmu“, ale už roky – napříč mandáty několika prezidentů – vykazuje vzácnou slabost při prosazování svých direktiv na regionální úrovni, obzvláště pak v oblastech vzdálených několik tisíc kilometrů. Naopak, lobbistické tlaky a korupce dokonce vládu přiměly i k vypsání státních dotací na produkci palmového oleje. V této protichůdné politice se pak už roky vedou spory o nadřazenosti centrálních zákonů nad regionálními, zatímco oheň a jeho dusivý kouř dál „nerušeně“ dusí celou jihovýchodní Asii. Státy regionálního sdružení ASEAN přijaly rezoluci, která Indonésii vyzývá k radikálním regulačním krokům, ale je už v tradici této skupiny, že razí nevměšování se do vnitřních záležitostí svých členů, a tak je rezoluce nezávazná. A nejspíš i proto ji ostentativně podepsala i samotná Indonésie.

Propojení politiky a byznysu

Místní elity, zvané bupati, mezitím dál prohlubují vazby na nadnárodní koncerny a tím i své mocenské postavení, požáry nepožáry. Lze přitom předpokládat, že ani případná změna legislativy ohledně financování politických stran situaci nezmění – lukrativní propojení politiky a zisku si prostě jen najde jiné zdůvodnění.

Na druhou stranu je ale zřejmé, že bez jakéhokoli pokusu prosadit vůli centrální vlády i do odlehlých indonéských regionů, tedy bez případného omezení decentralizace moci, se vše bude jen dále zhoršovat. Jedovatý dým musí ve dne v noci dýchat na 40 milionů lidí a míru současné katastrofy jasně ilustrují třeba i záběry ze zasedání poslanců parlamentu Kalimantanu, tedy indonéské části ostrova Borneo – i v jednacím sále nabitém klimatizačními přístroji totiž musejí na obličeji nosit roušky a prý mají kvůli dýmu problém i s tím rozpoznat své kolegy.

Přemýšlejte při nákupu

První odhady mluví o tom, že letošní vlna požárů indonéskému státnímu rozpočtu způsobí ztráty přinejmenším 35 miliard dolarů, což se rovná čtyřem procentům HDP. Vláda tím fakticky přijde o veškerý ekonomický růst, připomíná list Jakarta Globe. Realističtí ekonomové ale mluví o ztracených 50 miliardách. Je jisté, že indonéská vláda bude muset od slov přejít k činům, a to i za cenu návratu k určité míře centralismu. Pro nás ostatní mnoho možných reakcí nezbývá, snad jen kromě většího přemýšlení nad nabídkou v našich supermarketech. Onen palmový olej, který se stává fatálním prokletím pralesů, totiž nekončí kdesi ve vzduchoprázdnu, ale v různých podobách v našich nákupních koších – s dumpingovou cenou a s pozdravem od největších světových potravinářských koncernů.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Zkrátka

Komentáře

Přečtěte si další podobné články