Vánoce v pekelné díře
Byl to nejhorší Štědrý den mého života. Klopýtala jsem horami, do jejichž řídce porostlých svahů pražilo nemilosrdné etiopské slunce. Měli jsme v plánu fotit u rýžoviště zlata, ale nakonec jsme tam nedošli. Prý je to moc nebezpečné, tvrdili, ale čert ví. Zato jsme skončili ve vesnici, kam možná nevkročila bílá noha. A jestli ano, tak na to tamní obvatelé, Surmové, zřejmě dávno zapomněli. Moje první jídlo bylo mango v jedenáct dopoledne, kdy už jsem šilhala hlady a zlatá prasátka viděla všude kolem. Odpolední siestu jsem trávila na prašném plácku za vesnicí, obklopená houfem vesničanů. Nemohla jsem ani na ona místa, kam i císařpán chodí sám. V Etiopii by neměl šanci… Z půlmetru na mě koukal zcela nahý stařešina a nemohl pochopit, že to není tak nějak slušné.
Večer, když se setmělo, sešli jsme se u štědrovečerní hostiny. Servírovala se na oslím nákladním sedle. Podávala se konzerva šunky, sušenky a rybičky, opět konzervované (místo kapra). Na zelené haluzi visela vánoční ozdoba, dárek z domova. Připili jsme si tradičním pivem St. George. Když vyšel měsíc, Surmové začali tančit. Pili jako duhy, a tak nezbylo než jít brzo spát a vyhnout se nepříjemnostem. Celou noc mi těsně za hlavou hýkal osel, kterému zřejmě jeho majitel nedal napít. Vedle chrápali Surmové, zmožení alkoholem i divokým tancem… Byl to bizarní Štědrý den, dokonale jiný. A také dojemný, to když se s námi surmský průvodce Tizibet rozdělil o svou injaru a odkudsi vylovil pár lahví piva, které tajně zabalil na cestu.
Vlastně to byl jeden z nejzajímavějších Štědrých večerů, jaké člověk může zažít…
