Války duchů: Vymítač

32-33.jpg
Autor článku: Jan Sochor, Čtvrtek, 6. listopadu 2014
Autor fotografií: Jan Sochor
Když vás posedne zlý duch, když na vás někdo sešle kletbu, bratr Hermés ví, jak vás neduhu zbavit. Vždyť ho oslovil Ježíš...

„Jednou ke mně přišla ženská,“ začal bratr Hermés sypat další z nekonečné řady svých příběhů. Hned se však zadrhnul: „Teda… asi chlap.“ Jaksi mimoděk uchopil pevně do ruky krátký krucifix. Snad aby sám sebe ujistil, kdo to vlastně byl, kdo podstoupil jeho očistný duchovní rituál, který už dvacet let provozuje na své haciendě ztracené v horách jihozápadní Kolumbie.

„Prostě transka. Ženská přešitá na chlapa, rozumíš?“ Položil obřadně krucifix na podomácku zflikovaný oltář, plný barevných serepetiček a unylých tváří katolických světců. Vyšli jsme na verandu. V ostrém světle nízkého slunce vynikla jeho malá zavalitá postava zahalená až po kotníky bílou tunikou. Mohutný stříbrný kříž se mu zatřpytil na hrudi.

„Protože jí tam našili ten camprlík, tak jí nikdy v životě nestál. Ani nemohl, že jo. To nejde.“ Jeho úzká prasečí očka na mě vesele zamrkala, snad abych mu onu chirurgickou změnu a její fyziologické následky potvrdil. Nejistě kývám.

Bratr Hermés, jak si dvaapadesátiletý Hermés Cifuentes nechává říkat, sugestivním gestem máchl rukou. „Tak jsem to vzal do svých rukou a spravil jsem jí to.“ Hrdě zvedl odulou, pečlivě oholenou bradu: „Mám na to tajnou duchovní proceduru. Vyhnal jsem z ní zlýho ducha, kterej jí bránil…“ Rozhlédl se po zelených kopcích hustě porostlých kobercem kávovníků a dlouhým pohledem sledoval kroužícího dravce na nebi, jako by váhal, zda nás tajně nesleduje. Pak se spiklenecky naklonil k mému uchu a poťouchle zašeptal: „…a zvíře se jí probudilo.“

Posedlou dívku položili do kruhu na zem a pomazali ji bahnem.

Hranice rozumu

Pošuk. Tohle slovo se mi neodbytně dralo do mysli celou cestu zpátky do nejbližší vesnice. Chlap, který „spravuje“ nefunkční erekci jakéhosi transsexuála krucifixem? Ne, to je fakt příliš, vzpouzí se moje kritická racionalita.

Došel jsem do vesnice La Cumbre, hodil bágl do pronajaté místnosti a objednal si sancocho v hospodě u kostela. Pára z horké polévky stoupá podvečerním chladným vzduchem, neslyšně mizí, stejně jako horký den v kolumbijských horách odtéká krajinou pryč, po stráních dolů, ztrácí se mezi povadlými plachtami banánovníkových listů. Mizí stejně kvapně, jako se rozpíjí do noci moje jistota, že Hermés je pošuk, a drolí se mé pyšné přesvědčení, že já přece vím, co je skutečné a co už ne.

Když jsem usínal, v mysli mi vytanula scéna z Márquezových Sta roků samoty: „Do Maconda přijeli cikáni a přivezli létající koberec. Nikdo se nad tím byť jen nepozastavil. Všichni si hlavně chtěli zalétat.“

Po čtvrthodině vymítačových modliteb se Diana začíná pomalu zvedat.

Kříž proti kříži

„Ne, tento pán je brujo, čaroděj. Je to ďáblův sluha!“ smetl prudce moji otázku starý kněz na faře kostela svatého Františka v Cali. Do dalšího Hermésova rituálního vymítání zbývá pár dní. Vrátil jsem se tedy do velkého města a vyzvídám o vyhánění zlých duchů – tzv. exorcismu – u instituce, která má s těmito aktivitami bohaté historické zkušenosti.

„Praktiky tohoto seňora nemají s křesťanstvím nic společného, synu,“ pokračuje kněz k mému údivu velmi naléhavě, „varuji tě, nespolčuj se se silami temna. To jsou všechno ďáblovy rejdy!“ Zapíchl prst do vzduchu přede mnou a klepající se rukou nakreslil neviditelný kříž.

Opouštím faru s ještě větším nákladem otázek, než s jakým jsem přišel. Stejné kříže, stejné bělavé řízy a stejné sošky ukřižovaného Ježíše. Přesto se zdá, že bratr Hermés je – aspoň pro své „bratry“ katolíky – páriem.

Za ruce a nohy je posedlá přivázaná ke křížům.

Ježíš v hrnku

Čerstvý studený vzduch mi šlehá do tváře. Motorka sviští kamenitou stezkou potopenou do ranní mlhy. Krájí horské zatáčky jednu za druhou a s kvičením starého motoru se snaží ujet bělavým peřinám, které vítr jak chomáče vaty žene dolů, do údolí řeky Cauca. Spěchám. Obřad vymítání začíná se kolem šesté ráno, krátce po východu slunce.

„Na rozdíl od bratrů katolíků se mi Ježíš přímo zjevil a promluvil ke mně,“ neochvějně namítl Hermés, když jsem mu, ještě na zápraží, krátce popsal svou anabázi v Cali. „Kdyby se bratři z Cali věnovali lidem posedlým zlými duchy minimálně stejnou měrou, jakou se věnují sami sobě a svému blahu, měl bych polovinu práce.“

Bratr Hermés tvrdí, že během své vymítačské kariéry provedl na 15 000 obřadů. Jak to zvládl logisticky, když to vychází na minimálně jeden denně po dobu 40 let, to už jaksi nevysvětluje. Znovu sám sobě připomínám, abych nebyl hnidopich a pro trochu přehánění nepřehlédl to podstatné.

Vešli jsme do jeho domácí kaple. Hermés uchopil z oltáře vyřezávanou zlacenou truhličku a strčil mi ji pod nos. „Vidíš? Ježíš ke mně promluvil!“ a ukázal na hrnek se zbytkem kávového lógru na dně, usazený v truhličce mezi plastovými lístky růží. Hnědý flek na dně hrnku se vzdáleně, ale opravdu s velkou nutností představivosti, podobá siluetě muže s dlouhými vlasy. Rozpačitě kývám.

Vymítání skončilo, Diana už ví, kdo na ni seslal kletbu.

Diana

Píchlo mě u srdce, když jsem Dianu poprvé zahlédl. Její snědé ruce, vyzáblé až na kost, unaveně rozhrnuly bělostnou moskytiéru, pod kterou celou noc spala. Jednadvacetiletou dívku přivezli k Hermésovi včera v noci. Prosící pohled jejích propadlých tmavých očí plave místností. Marně hledá záchytný bod. Třicet kilo váhy? Bojím se ptát.

„Je to snoubenka jednoho z nejznámějších advokátů v Cali,“ zašeptal mi Hermés do ucha. „Zaplatil vymítání i pobyt u mě na haciendě.“ Později jsem zjistil, že Hermésovy služby rozhodně nepatří do kategorie sociálních. Za Dianin obřad naúčtoval (v přepočtu) bezmála 5000 korun. Takovou sumu si v Kolumbii může dovolit zaplatit jen nejbohatší vrstva. Pro naprostou většinu Kolumbijců je to půlka měsíčního výdělku.

Rituál

Chvějící se dívku položili na holou zem. Tělo pomazané černým bahnem a přikryté bílým rubášem přivázali za ruce a nohy k dřevěným křížům, zabodnutým do země na půdorysu pentagramu. Do dlaní jí vložili syrová vajíčka, údajně symbol života. Diana dýchá rychle otevřenými ústy. Hermés pokropil celou scénu svěcenou vodou, už snad popáté. Náhle mocně rozpažil a zvolal: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, ochraňuj nás před Zlem, kterému tu čelíme!“

Začal rychle pobíhat okolo kruhu vytyčeného na zemi, do kterého Dianu uvěznil. Počítá do dvaceti a znovu naléhavě opakuje modlitbu. Znovu a znovu. Po čtvrt hodině se Diana začala ponenáhlu, za neustávajícího třasu, zvedat. Vytrčila bradu. Prohnula zpomaleně hruď, pak boky a lůno. Jako by se chtěla vyprostit z pout.

Mumlající Hermés se naklonil nad chvějící se tělo. Přiložil krucifix na Dianino čelo a zakřičel: „Žádám tě, duchu, řekni své jméno!“ Dívka se naráz zkroutila. Jako když se dotknete klackem nehybného hada. Ukročil jsem zpátky. Koukám na Hermése, na Dianu. Poněkud ztrácím jistotu. Celá scéna přece před chvílí vypadala jak z laciného béčkového filmu, ale, proboha, proč se ta holčina tak děsivě a nelidsky kroutí?

Utrápená hubená Diana, když ji přivezli.

Paula

Diana propukla v pláč. Kroutí se v poutech, oschlé černé bahno z jejích zápěstí padá do bílých okvětních lístků. „Nééééch mě už béééjt!“ úpěnlivě prosí Hermése mávajícího krucifixem. „Řekni své jméno!“ hřímá vymítač, zatímco jeho pomocnice běhá kolem magického kruhu a lije na zem benzin z petky. Ti cvoci ji snad chtějí upálit, napovídá mi můj rozum. Horečně uvažuju, co dělat. Mám se do toho motat? Náhle Hermés škrtnul zapalovačem a – puf! – kolem dokola stále ležící a naříkající Diany vzplanul rázem ohnivý kruh.

Hermés uchopil hořící pochodeň, přiblížil ji ke sténající dívce a znovu neodbytně zvolal: „Řekni své jméno! Kdo tě poslal?“ Diana se opět jak šlehnutím proutku zkroutila. Zaryla prsty do země, zvedla hruď a zachrčela: „Pau-laaa!“ Vzápětí padla jak podťatá. Vyjeveně zírám. Na její nehybné tělo v bílém rubáši. Na oddychujícího Hermése. Na modravé plaménky umírající na oranžové hlíně.

Brujería

Slunce se již vyhouplo vysoko nad obzor, když vyčerpanou, spící Dianu odnesli do jejího pokojíku. „Paula byla kdysi milenkou toho advokáta,“ prohodil Hermés, když si sundával bílý plášť, „ale tvrdil mi, že to ukončil, když se s Dianou zasnoubili.“ Vyšli jsme zase na verandu. „Paula udělala brujeríi, zaříkávání. Chtěla jim to překazit,“ pokračoval Hermés, „tak šla za nějakým brujem, čarodějem, a s jeho pomocí poslala na Dianu zlýho ducha, kterej jí posednul.“

Hermés přejel pohledem kopce na obzoru a podíval se na mě: „Tak sám‘s to viděl přece?“ Rozpačitě kývám.


VYHÁNĚNÍ ZLA

Exorcismus – řecky „vyhánění“ – je duchovní technika známá od počátku věků. Vychází z předpokladu, že člověka může napadnout jiná duchovní bytost, řekněme pro zjednodušení „duch“, dočasně se v něm usídlit a tím ho ovlivňovat, v horším případě mu i škodit. Exorcismus je pak souhrn úkonů vedoucích ke zbavení se takové parazitující bytosti, jinými slovy „vyhnání ducha“. O této praxi nalezneme zmínky napříč všemi známými kulturami. Od přírodních národů z Amazonie, Afriky či pacifických Aboriginců přes Egypťany, Řeky, Inky, Maye, Židy až k buddhistům, muslimům a křesťanům. Vymítali zkrátka všichni a vždycky. Jen naše moderní euroamerická kultura tvrdí, že rituály umožňující „vyhnání ducha“ jsou nevědecké bludy.


OPATRNÁ CÍRKEV

Katolická církev je s vymítáním – řečeno eufemisticky – opatrná. Každého exorcistu musí oficiálně jmenovat lokální biskup. Vymítač každou žádost o exorcismus důkladně prověřuje, dlouze – a úředně -se zkoumá, jestli daná osoba netrpí „jenom“ duševním onemocněním. Katolická církev, zřejmě vzhledem ke svým historickým zkušenostem na tomto poli, nechce svoji veřejnou image ušpinit tím, že se exorcismus vymkne vymítači z rukou a věci skončí nepředvídatelně.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články