Válečné mraky nad Afrikou

018_Image_0001.jpg
Autor článku: Tereza Spencerová, Čtvrtek, 20. října 2011
Autor fotografií: Profimedia
Oficiální euforie, s níž vlády západní Evropy a Spojených států koncem srpna - lehce předčasně - oslavily pád Kaddáfího režimu v Libyi, pomalu utichá. Už od půli září se totiž ukazuje, že rostoucí napětí mezi dvěma největšími frakcemi libyjských povstalců zajišťuje solidní podmínky pro vypuknutí další občanské války.

A to v době, kdy vlastně neskončila ani ta první, vzhledem k asistenci NATO jaksi „neobčanská“.

Proreformní demonstranti, kteří na počátku letošního roku vzpouru proti Kaddáfímu odstartovali, jsou už od chvíle, kdy vývoj v Libyi začala určovat Severoatlantická aliance, kdesi stranou a zcela zapomenuti. Na jevišti zbyla podivná kombinace islamistických bojovníků se zkušenostmi z Afghánistánu, kteří proti Kaddáfímu stáli už celá desetiletí, a na druhé straně pak unikátní sbírka přeběhlíků z řad Kaddáfího nejbližšího okolí. V jejich čele se zdá být někdejší Kaddáfího ministr vnitra a nyní s posvěcením Západu „premiér“ v nikým nezvolené povstalecké prozatímní vládě Mahmúd Džibríl. Množí se spekulace o tom, že jeho hlavním úkolem je zajistit, aby nový režim v co největší míře připomínal režim starý, jen bez Kaddáfího a jeho rodiny. A Džibríl už opravdu několikrát veřejně kritizoval „politické hry“ Muslimského bratrstva a dalších islamistů, kteří se nehodlají smířit s jeho vizí, že by v budoucí libyjské vládě měli zasedat hlavně lidé ještě donedávna věrní Kaddáfímu a zastávající v jeho režimu vysoké pozice.

Motiv pro válku – ropa?

Džibrílovým hlavním oponentem je charismatický vůdce islamistů a bojovník s ostruhami z Afghánistánu nebo Pákistánu Abdal Hakím Belhádž. Ten se dostal na počátku září na titulní stránky světového tisku, když vyšlo najevo, že ho CIA v roce 2004 v rámci své „války proti terorismu“ zajala, věznila, mučila. Nakonec ho k dalšímu věznění a mučení vydala do rukou Kaddáfímu – Džibríl tehdy ještě ministrem vnitra nebyl. Je ironií osudu, že dnes CIA a Západ nad Belhádžem coby významným představitelem povstaleckého proudu drží ochrannou ruku. Je ale zřejmé, že džihádisté Belhádžova typu bývalé Kaddáfího poslušné nohsledy v čele „nové“ Libye trpět nebudou, z čehož pro změnu vyplývá, že se sny Západu o svobodném přístupu k libyjské ropě nemusejí v realitu proměňovat nijak snadno.

Některé komentáře ovšem poukazují na možnost, že agrese vůči Libyi a „změna režimu“ mohly být vedle touhy po ropě motivovány také snahou zabránit tomu, aby se na globální politické mapě objevil nový hráč – Afrika. Kaddáfí byl hlavním hnacím motorem integračního procesu na černém kontinentu. Díky petrodolarům zkoušel načrtnout nový a do značné míry odvážný smysl Africké unie coby suverénní síly hájící zájmy kontinentu, na který Západ stále pohlíží prizmatem koloniálních mocností. Africká unie dlouho odmítala uznat novou libyjskou povstaleckou vládu, protože rebelové si – s rezignovaným souhlasem Západu – svůj rasismus vybíjeli na tisících afrických gastarbeiterů, jež označovali za „Kaddáfího žoldáky“. Ale nakonec navzdory všem výhradám uznala realitu, podvolila se tlaku a nové libyjské vládce akceptovala.

Jinak ale Afrika zároveň s Kaddáfího pádem najednou umlkla. Jak konstatovala v jednom z komentářů al-Džazíra, černý kontinent „jednoznačně postihlo trauma“ a většina afrických vůdců nyní nepřemýšlí ani tak o posílení role Afriky jako o svém prostém přežití.

Nové mocnosti v Africe

Kaddáfí byl totiž sice délkou i způsobem svého vládnutí z běžného hlediska možná extrémem, podle měřítek Afriky ale nijak příliš nevyčníval. I v Africe je totiž běžné, že čím déle ten či onen prezident vládne, tím více si svou moc personalizuje. Tím zároveň i podkopává institucionální základy svého státu, což pak neodvratně vede k sílícímu vnitropolitickému, sociálnímu či často i etnickému napětí. Tuto hrozbu nepříliš demokratickým africkým vůdcům připomněly revoluce v Tunisku a Egyptě, zatímco svržení Kaddáfího k nim přidalo další prvek – možnost propojení domácí opozice se zahraničními vládami.

A podmínky pro zahraniční intervenci se v Africe podle všeho nijak nesnižují, spíš naopak. Černý kontinent je v posledních letech dějištěm sílící soutěže mezi dosud dominantními globálními mocnostmi a těmi energicky se rozvíjejícími. Dramaticky svou přítomnost v Africe posílila například Čína, která se soustředí třeba na Súdán, Zimbabwe, Etiopii, Keňu nebo Nigérii. Její strategie je přitom ve všech těchto zemích stejná a zaměřuje se čistě na ekonomiku, konkrétně na budování infrastruktury a získávání nerostných surovin. Také Indie podporuje své megakoncerny k průniku do Afriky, a byť k tomu zatím nemá vypracovánu jednotnou státní strategii, její postup je rovněž ryze ekonomický.

Rozdíl oproti západním mocnostem, hlavně pak Spojeným státům a Francii, nemůže být větší, protože Západ se spoléhá jen na vojenskou sílu. Francouzské hledání vhodné příležitosti si zaválčit – nejprve chtěla Paříž vyslat vojáky do Tuniska, pak hrozila Pobřeží slonoviny, až se nakonec „chytla“ v Libyi – se stalo předmětem mnoha ironických komentářů. Spojené státy mezitím zase posilují význam Afrického velení svých ozbrojených sil (AFRICOM), což je jen nutný předstupeň jakékoli vojenské intervence v Africe. A intervence přijdou, neboť Západ si v poslední dekádě pro vojenské zásahy ve svrchovaných zemích vytvořil účinné nástroje, ať už je řeč o Radě bezpečnosti nebo Mezinárodním trestním soudu v Haagu, které jsou s to zlegitimizovat takřka cokoli. Praxe je prostá: Rada bezpečnosti výběrově ukáže prstem na země, které se proviňují „zločiny proti lidskosti“. Umí už odsouhlasit i trestné vojenské agrese, do nichž se pod záminkou „zodpovědnosti za ochranu civilistů“ zapojují třetí země, aniž by se kdo někomu za intervence a zločiny při nich spáchané zodpovídal. Pro budoucí vývoj v Africe je vše ještě komplikovanější, neboť po „úspěchu“ Libye může opozice v mnoha afrických zemích začít volat Západ o pomoc, ať už politickou, nebo vojenskou. A svou vinu na budoucích válkách ponesou i sami Afričané – bez hlasů Nigérie a Jihoafrické republiky by totiž rezoluce povolující agresi NATO proti Libyi v Radě bezpečnosti OSN neprošla.

Určitou obranou proti nadcházejícím temným časům spatřují afričtí autoritáři v rozložení sil. Třeba ugandský prezident Yoweri Museveni se snaží těžit z toho, že ekonomiku jeho země pomalu přebírají Číňané a Indové, zatímco vše vyvažuje úzká vojenská a zpravodajská spolupráce s USA, jimž Uganda snaživě pomáhá v jejich „válce proti terorismu“ v Africe. Jistě, při plně funkční a sebevědomé Africké unii by mnohé z těchto problémů vůbec nemusely vyvstat, nicméně je třeba čelit realitě. A ta možnému povznesení afrických zemí příliš nenahrává.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články