V noci vládne Tálibán

22-1.jpg
Autor článku: Lenka Klicperová, Pondělí, 3. ledna 2011
Autor fotografií: Lenka Klicperová
Mohl se jmenovat třeba Mohamed, ale stejně je to už jedno. Byl to obyčejný obchodník, který si do výlohy svého obchodu vylepil plakát s tváří kandidáta pro volby do parlamentu. V noci si pro něj přišla smrt, v noci přišel Tálibán. Chodí za tmy často, a s jediným pádným argumentem v ruce - s kalašnikovem...

Jak se žije v zemi svírané strachem z kulek a výbuchů min? Jak se tu dá pomáhat a něco budovat? O tom ví své i skupinka Čechů z Provinčního rekonstrukčního týmu (PRT). Bez vojenské asistence se ale v zemi zatím neobejdou.

Vrtulník pomalu klesá a skrz zvířený prach se dole rýsuje rozlehlá základna. Hnědá je barva Afghánistánu, dohněda se halí i základna Shank, jen sem tam probleskují bílé kontejnery nebo stěny obytných budov. Hnědý je také prach, který je všudypřítomný a okamžitě zalézá do těch nejnemožnějších mís­t.

Východ slunce nad základnou Shank obklopenou nepřístupnými horami.

Tady na Shanku žije skupina českých civilních expertů, kteří se již skoro tři roky snaží pomoci Afgháncům s rozvojem těžce zkoušené země. Jenže dnešní Afghánistán není selanka, která by dovolovala civilům z Evropy toulat se po bazarech, nakukovat do obchůdků, nebo si jen tak prostě dojet promluvit s místními a zkontrolovat pokrok na projektu. Neobejdou se bez podpory armády, každý výjezd mimo základnu si žádá složitou přípravu. A neprůstřelné vesty, obrněná vozidla a pušky a kulomety nabité ostrými. Je třeba být za všech okolností připraven na vše. Pokud to tedy vůbec jde, být připraven na Afghánistán.

V blbou dobu na blbém místě

Za poslední roky to šlo s bezpečnostní situací z kopce a protiopatření jsou tvrdá. Nikdo neví, kde je zrovna nepřítel a nikdo neví, kde zrovna leží nevybuchlá mina. Proti zapadajícímu slunci se na vršku nad základnou rýsuje silueta strážní věže. Hlídka nepřetržitě monitoruje okolní kopce, z nichž čas od času přiletí raketa. Někdy se trefí i přímo do základny. A jsou období, kdy se to děje dost často. Jen od léta jsou to skoro tři desítky odpalů.

„My tu sice můžeme zaměřit místo odpalu rakety, ale většinou se tam najde jen odpalovací zařízení. Třeba obyčejná konvice, z níž odkapává voda. Jakmile voda dokape, spojí se kontakty a raketa se odpálí. Tálibánci mají dost času na to zmizet,“ říká jeden z hlídkujících českých vojáků. „Když jsi na blbém místě v blbou dobu, ničemu se nedá zabránit. Tady záleží jen na osudu,“ říká smířeně druhý.

A to je přesně ono. Tálibán má výhodu útočníka, navíc využívá strachu místních lidí. Některým za spolupráci i platí. Ale stačí nabitá zbraň a je jasné, že rolník raději vezme výbušninu a položí ji, kam se mu řekne. Vojáci dokonce podezírají i děti, že pod záminkou hry nebo tradičního pouštění draků vylezou na kopec, odkud mají nejlepší výhled, a kreslí plánky základny.

Střelec v obrněném vozidle Dingo kontroluje pohyb na cestě při jedné z patrol českého PRT.

Když už mluvíme o Tálibánu, je třeba poznamenat, že v zemi operují i jiné skupiny, samozřejmě po zuby ozbrojené. Cíl mají stejný – vypudit odsud vojska cizích států. V Lógaru (Lowgar) působí například tzv. Haquáního organizace tvořená většinou bývalými mudžáhidy, a skupina Hizbi Islámi vedená polním velitelem Gulbuddínem Hekmatjárem. Všechny skupiny zahrnují většinou bývalé mudžáhidy a bojují i mezi sebou -jde samozřejmě o boj o nerostné suroviny, a tedy ovládání dolů a ložisek a o obchod se zbraněmi a drogami.

Ještě v roce 2005 nebo 2006 přitom bylo možné zemí docela normálně cestovat. Afghánec Paikar Abraham, manžel české novinářky Petry Procházkové, líčí, jak v té době jezdili autem úplně normálně i přes Kandahár, provincii, kde se dnes vedou nejtěžší boje s Tálibánem. Dnes Paikar pracuje na Shanku jako tlumočník a nemůže kvůli bezpečnostní situaci ani do Kábulu, natož navštívit svou rodinu v Pandžšíru (Panjshir). „Pro nás místní, kteří pracujeme pro koaliční síly, je to hodně nebezpečné. Jsme pro Tálibánce ti nejhorší odpadlíci, jsme pro ně cíl. Se mnou je naštěstí pořád nějaký voják a nikdo mi zatím ani nevyhrožoval, ale stát se to může,“ říká Paikar.

Vražedná pole

Většinu mrtvých v Afghánistánu mají na svědomí miny. Čeští vojáci zde mají velmi ceněný tým odborníků na likvidaci výbušných nástražných zařízení. A mají stále co dělat, dennodenně musí být v pohotovosti a být připraveni na rychlý a také velmi riskantní výjezd. „Tálibánci jsou opravdoví mistři gerilové války. Navíc ten, co minu položil, je vždycky o krok napřed. Pro nás není žádný výjezd rutina, pořád musíme být ve střehu. Chybovat můžeme jednou,“ říká jeden z příslušníků této skupiny (vojáci si nepřáli zveřejňovat jména – pozn. red.). Ve válce v Afghánistánu neplatí žádné ženevské konvence.

Používají se podomácku vyrobená nástražná zařízení, protipěchotní miny. Ty většinou urvou tomu, kdo při došlapu uslyší charakteristické cvaknutí, pouze chodidlo. Je to vymyšlené chytře -zraněný voják je totiž pro armádu v poli vlastně větší zátěž než mrtvý voják. Zraněný potřebuje asistenci a na to, aby se mu dostalo pomoci, je třeba vyčlenit další vojáky, kteří pak chybí v boji. A navíc může dost psychicky rozhodit i ostatní křikem a sténáním.

České EOD (Explosive ordonance devices) si udělalo mezi Američany dobré jméno při případu likvidace letecké pumy na kábulském letišti. Výhodou Čechů je ještě stále dobrá znalost munice vojsk bývalé Varšavské smlouvy. „Američané si nás dlouho proklepávali, teď si nás jmenovitě žádají na výjezdy. Berou nás jako mistry improvizace, což se v tomhle prostředí víc než hodí,“ říká velitel skupiny. Je to pár týdnů, co kolegové z americké skupiny najeli v terénu na trhavinu. Pod povrchem cesty jí leželo na 150 kg! Přežili jen díky skvěle vybavenému vozu.

Distribuce slepic pro ženy zapojené do projektu PRT.

Výbušniny klade nepřítel velmi rafinovaně. Umístí jich třeba několik za sebou a aktivuje je postupně. Nebo nechá vybouchnout jednu nálož, a když se kolem seběhne dostatečný počet lidí, začne do nich pálit. „Máme před nimi respekt. Používají jednoduchá zařízení a ona tu výborně fungují. Samozřejmě máme všichni strach, ale nesmíme se tím strachem nechat ovládnout,“ uzavírá další z odborníků na výbušniny.

Patrola do hor

Příští ráno se chystám na svou první patrolu. Tedy na výjezd, při kterém se pojede zkontrolovat jeden z rozpracovaných projektů českého PRT. Na určeném místě už je shromážděna kolona vozidel – 8 obrněných aut typu Dingo a dvě Iveca. Sedím uvnitř, zatímco vojáci kontrolují spojení, na sobě vestu a helmu, foťák na klíně. Ještě je třeba zacvaknout protiminovou pojistku, která ochrání vnitřek kabiny při nájezdu na minu a foťák alespoň připoutat ke klice, aby při výbuchu nevyletěl a nezranil mě nebo někoho z posádky. Drobnosti mohou být leckdy fatální.

Jedeme zkontrolovat stavbu dvou pozorovacích stanovišť budovaných pro afghánskou policii a armádu na vrcholku Tangji Vanghjan. Jde o jeden z bezpečnostních projektů českého PRT. Bezpečnost cest je v dnešním Afghánistánu klíčovou věcí. PRT už postavilo na sedm policejních checkpointů, kde probíhají kontroly projíždějících vozidel. Pozorovací místa na strategicky položených kopcích zase umožní místním aspoň částečně kontrolovat pohyb Tálibánu a ztěžovat jim jejich záměry. Problém je, že ani afghánská policie ani armáda nemá dostatečný počet kvalitně vyškolených mužů. Úmrtnost policistů je vysoká. „Ještě před dvěma lety prakticky stejný počet policistů, který za rok nastoupil nově do služby, každoročně také zemřel. Teď je to už trochu lepší, ale stejně je úmrtnost vysoká,“ říká bezpečnostní expert PRT Zbyněk Pavlica. V Lógaru, provincii, která čítá asi 350 000 obyvatel, působí asi 680 policistů, na jeden distrikt připadá asi 40 strážců zákona.

Jen pro srovnání, v krajích ČR (rozlohou je Lógar srovnatelný třeba s Pardubickým krajem) slouží kolem 1600–1900 policistů. A to tu nemáme válku… Mezitím projíždíme bazar Hesarak, místo, kde je každý den plno místních a které skýtá množství potenciálních úkrytů pro útočníky. Další z takhle rizikových míst bude hned za Pul-i ‘Alam, hlavním městem provincie Lógar, kde je spousta kalátů (soustava domů obehnaná vysokou zdí) a zeleně, a tam se dá také dobře krýt. Z vysílačky se ale náhle ozývá varování. Tlumočník má informace, že na cestě leží červený igelitový pytel, a že je to divné.

Banalita? Možná. Ale také to může být označené místo se zakopanou minou… Teď ještě naštěstí ne, planý poplach. Někteří z vojáků mají ale své zkušenosti. „Když se ozve střelba, člověk sebou prostě práskne na zem. Pak si musí zabezpečit krytí. Nezbývá než čekat,“ líčí dramatické chvíle, které už v Afghánistánu zažil, velitel pozorovacího týmu poručík David Kremlička. I tehdy šlo o patrolu, která neměla žádné bojové úkoly. Kremlička sloužil jako mnozí ostatní i v misi KFOR v Kosovu. Když se ptám na rozdíl mezi těmito dvěma misemi, shrne ho více než výstižně: „Tam jsme byli mantinel mezi dvěma znepřátelenými stranami. V Afghánistánu jsme cíl.“

Nerozdávat zadarmo

Vozidla kolony zastavují přímo pod budoucím opevněným pozorovacím místem. Teď přichází nejtěžší část – v plné polní se musí vylézt na strmý skalnatý útes, který ční nad strategickou silnicí na Kábul. Je jedenáct dopoledne a slunce je nemilosrdné. S patnáctikilovou balistickou ochranou a faktem, že jsem teprve třetí den v nadmořské výšce skoro dvou tisíc metrů, mi to dává docela zabrat. Ale ten pohled z vrchu je úchvatný! Dole pod námi se zelená zavlažované údolí, sevřené nepřístupnými skalami. Vojáci okamžitě zaujímají střelecky výhodné pozice a nespouštějí oči z okolí. Je třeba mít se na pozoru. Prázdné vystřílené patrony na zemi mluví jasnou řečí.

„Nemůžu najít dostatek lidí na stavební práce, Tálibánci jim vyhrožují, je to nebezpečné,“ stěžuje si afghánský inženýr zodpovědný za průběh stavby Sid Akhir. Bude se muset hodně otáčet, aby stavbu stihl do začátku zimy postavit. Všechny projekty PRT totiž fungují tak, že dávají práci samotným Afgháncům. Pokud se něco staví, ve výběrovém řízení se najde místní firma, která vše zabezpečí. Tím dostanou místní práci a sami se svou prací připojí k obnovování a fungování země. Vše musí vyjít z nápadů právě místních komunit. Pokud Afghánci sami přijdou s projektem a sami se do něj i vloží, česká strana jim pomůže. Nikdo tu nerozdává zbůhdarma a za nic miliony dolarů.

„Teď jsme například ukončili výběrové řízení na střední zemědělskou a mechanickou školu, což je velký projekt, který by měl doplnit chybějící článek ve vzdělání. Většina lidí se živí zemědělstvím, k tomu je samozřejmě potřebná mechanizace. Stavíme distriktní (okresní) úřad v distriktu Chervar, což bude první viditelná známka přítomnosti státní moci -afghánské vlády. Dosud tam není vůbec nic. Mezi oblíbené projekty patří sběrná centra na mléko, což se dlouhodobě za skoro tři roky, co tu jsme, osvědčilo. Soustředíme se také na projekty vodohospodářské, na jezy, rekonstruujeme tradiční zavodňovací systémy – karézy, zavodňovací kanály. To jsou věci, které patří nezbytně k životu, protože veškerá půda tady musí být zavlažována, jinak na ní nic nevyroste,“ říká šéf civilní části PRT Matyáš Zrno.

Zejména karézy byly hodně poničené za války ještě ruskými vojáky, kteří je plánovitě zasypávali a likvidovali. A likvidovali i lidi, kteří se o ně starali a své zkušenosti předávali mladší generaci. V komunitě byl vždy někdo za čištění a údržbu kanálů zodpovědný. Třicet let válek ale tyto vazby a staré zvyky přerušilo. „Dnes tedy vesničané čekají, až jim je opraví ti podivní cizinci. My jim samozřejmě pomáháme jen do určité míry, co je v jejich silách, to si musejí opravit sami. Nechceme, aby se vytvořila příliš velká závislost místních na zahraničních donorech,“ pokračuje Matyáš Zrno.

K území nikoho

Svítá. Ze strážní věže je vidět za protějším kopcem bílozlatou záři, jak se slunce dere nad vrchol. První paprsky se už zlehka dotýkají těch, kteří si přivstali. Afghánská policie vybíhá na pravidelnou rozcvičku, proti slunci vypadají vojáci jako figurky z Člověče, nezlob se. Svět sám pro sebe začíná ožívat tak, jak vzduch postupně ohřívá žhnoucí kotouč. Nad základnou jako by visela dvě nebeská tělesa – kromě Slunce se vysoko na nebi vznáší bílá vzducholoď, která monitoruje dění v okolí základny z výšky.

Kolona obrněných aut se dává znovu do pohybu, tentokrát jedeme do neznáma. V distriktu Čarkh se staví další check-point pro policisty. Bude jich tu sídlit dvanáct. Je to opět strategické místo, kudy prochází velká část ilegálního obchodu se zbraněmi. Všichni jsou trochu nervózní, nikdo ještě tohle místo nenavštívil. A hned za budoucím checkpointem už je území nikoho, kde je příliš velké riziko i pro obrněnou kolonu.

Afghánistán je krutě stíhaná země. Kromě známé produkce opia se bohužel nachází další důvody pro válku, důvody, které živí všechny války světa – nerostné bohatství a chuť jej ovládat. Afghánistán má smůlu. Kolem Bamjánu se nalézají velká ložiska ropy, V Ainaku v Lógaru jsou zase naleziště mědi. Koncese na těžbu už zakoupili Číňané. Mezi lógarskými distrikty Khóší a Azra už se staví silnice, která bude sloužit k dopravě vytěžené rudy. Afghánistán je pokladnice, která je zatím jen malounko pootevřená, ale jednou se to zajisté změní. Těžko říct, zda to přinese místním lidem i něco pozitivního.

Tato dívka ještě nemusí nosit burku.

Nemocnice bez márnice

V nemocnici v Pul-i ‘Alamu Češi nepomáhají jen živým, ale trochu paradoxně i mrtvým. Věc má však svou logiku. Doktor Ahmatullah Nalan, který lógarskou hlavní kliniku vede, přišel s návrhem, aby český tým pomohl se stavbou márnice. Ta v nemocnici chyběla, s mrtvými se nemohlo zacházet důstojně, stávalo se, že je museli nechat ležet přes noc venku. Co s mrtvolami dělali asi divocí psi, kterých je v Afghánistánu všude plno, netřeba popisovat.

Dnes už nová márnice s jednoduchým, ale účinným systémem chlazení téměř stojí. Složitý systém závislý na elektronice, by v Lógaru neměl šanci, přestože to je jedna z poměrně dobře elektrifikovaných provincií. „Solární komín je poměrně dlouho známá technologie, u nás se využívá třeba při stavbách administrativních budov. Je to černě natřená šachta, kde se vzduch ohřívá a na základě fyzikálního zákona, kdy teplý vzduch stoupá vzhůru, se pomocí podzemních kolektorů nasává vzduch z okolí a ochlazuje se. Tím vzniká stoupavý vzdušný proud, který ochlazuje interiér márnice,“ vysvětluje stavařka Klára Janotová, která má projekt na starosti.

Zdravotní péče v Afghánistánu, ať už je jakákoliv, má pro místní obyvatele nesmírnou výhodu oproti jiným postkonfliktním zemím – je zdarma. Lidé, kteří přijdou do nemocnice, jsou ošetřeni lékařem a dostanou recept, dostanou také zdarma léky. V distriktní nemocnici v Pul-i‘ Alamu vyšetří denně kolem dvou stovek pacientů. Úroveň lékařů není špatná – většinou jde o velmi vzdělané lidi, kterým mezinárodní organizace poskytují nejrůznější školení a tréninky. Spousta z nich také studovala v zahraničí, například ředitel nemocnice Nalan studoval v tehdejším Leningradě. A ruštinu ještě tak úplně nezapomněl. Horší je to ale s afghánskými zubaři -se spravováním zubů si tu moc hlavu nelámou, většinou se pouze trhá. Také zvyk používat zubní kartáčky nepatří v Afghánistánu mezi nejrozšířenější.

Ve vězení pro Tálibánce

V jednadvacet let staré budově vězení vládnou jiné starosti. Sedí tu osmdesátka mužů, někteří jsou zatím ve vazbě, jiní už odsouzení. Těchto osmdesát vězňů musí hlídat 84 policistů. Když přicházím k jedné z rozpadajících se budov, přestávám se divit – mám pocit, že vykopnout mříže bych zvládla levou zadní sama. Jako na každé z patrol zápasím s časem, jsem nervózní, když čeští vojáci musí dlouhou dobu vyjednávat s ředitelem věznice generálem Samedem. Nakonec projevuje nebývalé pochopení a dovoluje našemu ozbrojenému doprovodu vstoupit do areálu věznice se zbraněmi. Jinak bychom podle jasně daných pravidel pro pohyb mimo základnu nesměli sami do věznice vkročit.

„V afghánských věznicích čekají na smrt stovky vězňů, které bychom normálně popravili, ale v současné době se do tohoto procesu vkládá mnoho zahraničních organizací, jako jsou Human Rights Watch nebo Amnesty International, takže se rozsudky odkládají, případně přehodnocují,“ vysvětluje generál. Ano, afghánské pojetí práva má k tomu evropskému trochu dál.

Nejvíc trestanců tu je za podporu Tálibánu, což je jeden z nejtěžších zločinů. Dále si tu trest odpykává nebo na smrt čeká několik vrahů, únosců a zlodějů a několik lidí z téhle pestré mozaiky tu nedobrovolně pobývá za ilegální sex. Což je ve zdejší ultrakonzervativní společnosti vlastně všechno kromě manželského sexuálního styku. Pokud dojde k tomu, že koaliční síly zadrží podezřelého z trestného činu, mají 72 hodiny na to, aby shromáždily důkazy a vznesly obvinění. Pak podezřelý putuje k afghánskému soudu, kde by měl být do čtyř měsíců odsouzen, nebo propuštěn.

Velká část vězení leží pod zemí, do těchto kobek mě ale generál nechce za žádnou cenu pustit. Prý je to příliš nebezpečné. Uvážíme-li, v jakém stavu jsou místní odsouzenci, že může jít o lidi spojené s Tálibánem, mnohdy se sebevražednými a mučednickými sklony, není důvod generálovi nevěřit. Přistupuji tedy alespoň k nadzemním kobkám, kde mám zoufale málo času na to udělat alespoň fotku. „Salam alejkum,“ ozývá se sborově z kobky na můj hlasitý pozdrav. No, všechna čest, v české věznici se ozývaly i jiné věci, když jsem tam byla před časem fotografovat. V malé tmavé místnosti o velikosti tak dvakrát čtyři metry se tísní kolem patnácti vězňů. Není vidět žádné vybavení, žádné postele, nic podobného. Holá udusaná podlaha, na níž posedávají černovousí muži s pohledy někdy vyhaslými, někdy zlověstnými.

O něco lépe jsou na tom tři mladiství odsouzenci, mladíci tak 16–17letí. Jeden má na svědomí únos, druhý vraždu a třetí spolupráci s Tálibánem. Staré vězení už snad ale bude brzy minulostí. „S nápadem vybudovat nové, moderní vězení přišla ČR na základě požadavku afghánské strany. Staví jej afghánská firma, kterou vybralo místní ministerstvo spravedlnosti. Česká strana tento projekt plně financuje. Jelikož se jedná o nestandardní projekt, český PRT provádí pouze monitoring a vyhodnocuje stavební práce a působí výhradně jako poradní orgán pro vládu ČR. Teď už finišujeme,“ říká bezpečnostní expert Zbyněk Pavlica.

Afghánská jablíčka

Kolona se zase dává do pohybu a tentokrát nás (bez mužů) vysazují vojáci v komplexu ohrazeném vysokou zdí. Tady se shromáždily místní ženy, které se účastní dalšího z projektů PRT, tentokrát zaměřeného na zemědělství. Dostaly školení, jak se správně starat o slepice, aby snášely více vajec a měly z nich větší užitek. Dnes si odnášejí nosnice domů, kde už stojí kurníky, věc, která se v Afghánistánu zase tak často nevidí. Mám chvíli na focení žen, které v burkách posedávají ve stínu. I když jsem žena, je strašně těžké prolomit bariéru modrého závoje. Nakonec si jedna z žen poodhaluje tvář. Jsou stejně zvědavé na mne jako já na ně. Rozdíl je ale v tom, že mně za odhalení tváře na veřejnosti nic nehrozí.

Jsem cizinka, navíc se po Lógaru pohybuji s ozbrojenou kolonou. To ony by mohly dopadnout mnohem hůř, kdyby se někdo dověděl, že se nechaly fotografovat. Naznačují gestem podříznutí krku. Ale začínají se mezi námi prolamovat ledy. Najednou mi jedna z žen podává tři červená jablíčka. Druhá přináší jako dárek rtěnku. Další z žen chválím posunky kovové náramky zdobící její předloktí. A za chvíli už sundává z krku řetízek a podává mi jej. Tolik darů jsem nedostala za všechny své pobyty v Africe!

Na dětském oddělení nemocnice v Pul-i ‘Alamu. Ženy tu burky odkládají, přesto měly ale z objektivu strach.

Je ale čas návratu a tak musím ženy opustit. Zítra zase zvednou rotory vrtulníku hnědý prach a hnědou zemi nechám za sebou. Ještě v noci před odletem potkávám na jedné z bran základny Paikara. Ptám se ho na jeho vizi budoucnosti Afghánistánu. „Když tady nebudou síly ISAF, přijde Tálibán. Všechno ale záleží na našem státě a jeho úřednících. Dokud tu bude korupce, nic se tu nikdy doopravdy nezmění. A Tálibán vítězí hlavně penězi…“


Slovy velitele

Podplukovník Ctirad Gazda velí vojenské části PRT, 6. jednotce Armády ČR PRT ISAF: „V Afghánistánu jsme proto, abychom se podíleli na rekonstrukci a v konečném důsledku zvýšení životní úrovně obyvatel. Vojenská část spolupracuje s civilní částí, jde o společný projekt ministerstva zahraničních věcí a ministerstva obrany. Vojenská část ale nefunguje pouze jako podpora civilní části, máme i svoje úkoly. Úkolem je podílet se na rekonstrukci Lógaru, podporovat místní orgány a samosprávu na úrovni provinční i distriktní.

Naší součástí jsou i jednotky pracující samostatně nebo spolupracující s koaličními silami, popřípadě s afghánskou armádou a policií. Zabýváme se výcvikem afghánských policistů, máme i část vojensko-civilní spolupráce (CIMIC), které slouží k okamžitým výsledkům za co nejméně peněz ve prospěch Afghánců. Máme tu také specialisty na odstraňování výbušných a nástražných systémů a podílíme se samozřejmě na své vlastní ochraně. Představa, že Afghánistán bude fungovat tak, jak jsme zvyklí v Evropě, je asi mylná.

Hraje zde mnohem větší roli rodina, kmeny, známosti. Celou afghánskou společností prostupuje obrovská korupce. Nejdřív musí Afghánistán mít novou vzdělanou mladou generaci. I obyčejní lidé musí umět číst a psát aspoň z 80 procent. Když bude fungovat svobodný přístup k informacím, budou mít lidé příležitost si vybrat, kterým směrem se vydají. Jednoduše implantovat západní způsoby by tu bylo hodně neúspěšné.“

Třicet krvavých let

Za krále Záhira Šáha býval ještě Kábul přirovnáván k Vídni Asie. Období stability a rozkvětu trvalo však jen do roku 1973, kdy byl Záhir svržen svým bratrancem Dáúdem Chánem. V roce 1978 byla ovšem celá Dáúdova rodina vyvražděna, když afghánská komunistická strana převzala moc. Spojené státy v rámci studené války začaly financovat ozbrojený boj mudžáhidů proti komunistické vládě. V roce 1979 na situaci reagoval Sovětský svaz a jeho vojska vkročila do Afghánistánu na pomoc tamním komunistům. Sovětská vojska se snažila hornatou a těžko dostupnou zemi ovládnout, ale to se jim nikdy nepodařilo.

Nicméně zemi zachvátila brutální válka, Sověti postupovali velmi krutě, vyvražďovali často celé vesnice podezřelé ze spolupráce s mudžáhidy. Ztráty ale byly obrovské na obou stranách – na 1,4 milionu lidí zemřelo a 4 miliony lidí byly vyhnány ze svých domovů. V zemi dodnes leží obrovské množství nevybuchlé ruské munice. Po odchodu Sovětů přišli o podporu USA i mudžáhidové a v zemi se rozhořela občanská válka. V roce 1992 zemi ovládl Tálibán, ideově založený na radikálním islámu. Většina hlavních představitelů byli a jsou bývalí učitelé na islámských náboženských školách.

Bylo zavedeno právo šaría v té nejtvrdší formě, kruté tresty stihly každého, kdo vystoupil proti Tálibánu. V Afghánistánu měl od roku 1996 sídlit také Usáma bin Ládin. Po útocích na USA 11. září 2001 ho Tálibán odmítl vydat a Severní aliance mohla zahájit operaci Trvalá svoboda. Kábul byl dobyt 13. listopadu. Tálibán byl sice rozprášen, v posledních letech se ale opět konsoliduje a s podporou z Pákistánu se mu daří získávat pod svou kontrolu opět výrazné území Afghánistánu. Boje eskalují a přibývá počet mrtvých. Letošní rok patří k nejhorším obdobím od počátku bojů – zatím padlo 531 příslušníků mezinárodních sil (statistika do konce září, pozn. red.).

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články