Uteč, nebo uschneš!

48-49utec.jpg
Autor článku: Tomáš Nídr, Čtvrtek, 23. dubna 2015
Autor fotografií: Tomáš Nídr / Cestu podpořila organizace Glopolis
V pásmu afrického Sahelu má změna klimatu největší dopad, což povede k migračním vlnám. Svět si musí začít zvykat na „klimatické uprchlíky“. Ale na chudém venkově Burkiny Faso se řada lidí snaží negativní efekty globálního oteplování co nejvíce zmírňovat, aby nebyl důvod utíkat.

Stále žhnoucí slunce už protahuje stíny, ale burkinské ženy ze zemědělského družstva Bama stále přikládají pod kotli. Vaří v nich rýži, kterou jim právě oslím povozem přivezli synové. Jde o to, aby zrnka ve vroucí vodě změkla. Po několika minutách „lázně“ se rozloží na beton a nechají sluncem usušit. Odtud putují do ručně poháněné mašinky, která z nich stáhne slupku. Teprve poté jejich kolegyně zrnka ručně přebírají a balí do igelitových pytlů.

Rány pro pěstitele rýže

Nevyhodí se ani slupka zrníček. Slouží jako topivo pod nádobami, v nichž celý proces začíná. Ženy tak nemusejí nakupovat dřevo, které je v této části kontinentu drahé, a navíc tak ochrání už tak málo početné stromy či spíše křoviny, které fungují jako přirozená brzda eroze, před pokácením. I tak vypadá jedno opatření, jak zamezit dopady globálního oteplování na málo známý stát v západní Africe.

Přitom v Burkině Faso kolem města Bobo-Dioulasso to nevypadá jako palčivý problém. Zelenají se kolem něj pole s rýží, která mezi plodinami patří k největším pijanům vody. „Období dešťů se z pěti smrsklo na tři měsíce a dál se zkracuje. Všechna vláha dopadne na povrch během pár týdnů a máme tu záplavy. Nejsou tu žádné přehrady, které by vodu udržely na pozdější zavlažování, takže všechna odteče bez využití do moře. Dříve obdělávaná pole dále od silnice jsou nyní opuštěná. Místo dvou sklizní ročně máme jen jednu,“ vypočítává mezi dvěma rýžovišti čtyřicátník Abdoulaye Ouedraogo, který je v obci Bama šéfem družstva o 1300 členech.

Dřívější sýpka republiky si tak pro vlastní obživu musí dokupovat rýži z asijského dovozu. Je té poslední jakosti, takže velmi levná. Pro živobytí místních producentů to znamená další ránu, protože nemajetní obyvatelé se při nákupu rozhodují především podle ceny. A v této nepříjemné situaci, kterou nevylepšilo ani zavedení nového typu rýže vyšlechtěného pro menší spotřebu vody, sem s požehnáním vlády přicházejí další lidé ze severu, na které se klimatické změny valí s prudkostí tsunami.

Podle odborníků by v pásu Sahelu mohlo být v polovině století o 3-5 stupňů tepleji.

Sahara při chuti

Horní okraj sedmnáctimilionové Burkiny Faso ze severu chtivě olizuje neúrodný pás Sahelu. Podle odhadů odborníků by právě v tomto zhruba 1000 km širokém pruhu na jižním okraji Sahary, který se od Senegalu táhne přes celý světadíl až k Rudému moři, mohlo být v polovině století o 3 až 5 stupňů tepleji. Sahel, jehož jméno „pobřeží“ arabským obchodním karavanám značilo, že se objevuje vegetace a že poušť má přece jen svůj konec, by se kvůli prudce rostoucí teplotě přesunul na dosud zelený jih.

Byla by to pohroma. S desertifikací Sahelu, který je z našincova pohledu neobyvatelně vyprahlý již nyní a platí za planetární chudobinec, by z této oblasti odešlo i 100 milionů jeho obyvatel. Podle článku týdeníku The Economist z června 2012 měla téměř pětina z nich nedostatek jídla, tři miliony trpěly akutní podvýživou, hladomor postihl naposledy Niger v létě roku 2010. „Dešťů je čím dál méně a nás naopak čím dál více,“ lapidárně shrnuje zemědělský expert Alfred Sawadogo problematický průnik změn globálního klimatu s populační explozí, se kterým si vláda Burkiny a okolních států neví rady.

Že to není naše starost? Ale je. „Pokud si s tím neporadíme v Africe, všichni ti lidé se nahrnou až k vám domů,“ varuje Sawadogo před vlnou klimatických uprchlíků, pro něž hlavním důvodem odchodu z vlasti bude nesnesitelné vedro, jež jim neumožní ani tu nejbídnější obživu.

Burkinský agronom zřejmě ze zdvořilosti nepřipomíná morální rozměr našeho nutného zájmu o problémy v chudé části Afriky. Je to rozvinutý svět, který svou průmyslovou výrobou a masivním používáním motorových dopravních prostředků nakopl počasí k nevídaným veletočům, jež ke smůle obyvatel rozvojových koutů planety mají katastrofálnější dopad právě u nich.

OSN označilo Sahel za „epicentrum boje s klimatickými změnami“, což samo o sobě nemá žádný hmatatelný dopad. Vystihuje to ale situaci, že se místní lidé s vykloubením přírody z jejích dosavadních mantinelů snaží vypořádat. Stěhování národů z výhně u rovníku na méně vyhřívaný sever ještě není nevyhnutelné.

Zaï, prohlubeň na zachycení vody, je staronový způsob, jak ochránit úrodu.

Co dokáže mělká prohlubeň

Asi sto kilometrů na sever od burkinské metropole Ouagadougou (čti Uagadugu), v oblasti Kaia, pozvolna začíná ono předpeklí Sahary. Půda je tvrdá a na dotek připomíná beton. Jen občas z ní trčí trs žluté trávy, sem a tam se objeví trnitý keřík nebo pokroucený kmen ubohého stromu.

A najednou pole, na kterém rostou zhruba třímetrové stvoly čiroku, což je hlavní obilnina sušších regionů černého kontinentu. Patří Boureimu Ouedraogovi, který se zrovna při sklizni ohání mačetou. Zatímco si přes tlumočníka povídáme u naplněného dvoukoláku, manželka si posadí lavor na hlavu a vydá se na druhou stranu lánu, aby nádobu navršila čirokovými klasy. Mají spolu pět dětí a negramotný farmář se hrdě chlubí, že jedí dvakrát, někdy i třikrát denně, byť od jednotvárné stravy mají nafouklá bříška.

Tajemství jeho bohaté sklizně spočívá v mělkých dírách, kterým říká zaï. Vykope kruhovou jamku o poloměru i hloubce asi 20 centimetrů a vystele ji starým listím. Do toho zahrabe tři či čtyři zrnka čiroku. Jakmile zaprší, voda po tvrdé půdě jen nepřeletí, ale usadí se v prohlubni, kde má dost času krustou proniknout k semenům a dát jim potřebnou vláhu.

Jednoduché jako facka, jenže pořádně bolestivá. Na hektar potřebuje takových děr vykopat zhruba 4–5 tisíc, což i velkému dříči zabere 300 hodin. Má na to jen obyčejnou motyku, i když by kvůli ztvrdlosti půdy potřeboval spíše sbíječku, a do takové roboty se chce málokomu. Na druhou stranu, jakmile už je zaï jednou udělán, dá se udržovat s daleko menším úsilím.

Boureima Ouedraogo je na svou úrodu hrdý. On a jeho rodina prý jedí i třikrát denně...

Recept nejen pro Sahel

Zaï je dávná finta, kterou Ouedraogovi předci v Sahelu přechytračili přírodu. O tom, že to zvládali velice úspěšně, svědčí i to, že právě v tomto nehostinném pásu vznikla před příchodem Evropanů ta nejsilnější domorodá království. Jenomže v 50. letech až 70. letech, kdy oblast zkrápěly slušné deště a zároveň sem dorazily umělé fertilizanty, upadly staré techniky v zapomnění. Z něj je od pamětníků ve vyprahlých 80. letech začali pracně vytahovat nadšenečtí agronomové z Evropy.

Ve vesnici Safi, ze které Ouedraogo pochází, farmáři pod vedením svých vystudovaných sousedů staré vědomosti vracejí do praxe a kombinují je se zkušenostmi z Evropy, aniž by sáhli po chemických hnojivech či třeba pesticidech. Tedy podle podmínek agroekologie nebo chcete-li biozemědělství.

Jednou z metod je půlměsíc: navršení půlkruhové minihráze o průměru 2 m a o výšce 20 cm, která podobně jako zaï zachytává dešťovku. V tomto zvlhčeném prostoru se sázejí rajčata, dýně a papriky. V místě, kde slunce praží po celý rok, se také pečlivěji starají o sazeničky. Zakrývají je na záhonu palmovými listy, aby je paprsky nespálily.

Je až úsměvné, s jakou pýchou pokrokoví zemědělci ze Safi ukazují cizinci kompost. Kompostování prostě nepatří k zdejší tradici. Každý venkovan, který to dělá, zasluhuje pochvalu za svou otevřenost „novotám“. Po staletí se totiž zdejší obyvatelé, když se jejich pole vyčerpala, sebrali a vydali o pár kilometrů dál. Půdy bylo dost a lidí málo. Kulturní vzorce zděděné po generacích předků jsou dodnes příliš hluboko zaryty v myšlení, a tak se do vytváření humusu pustí většinou tam, kde je progresivní náčelník, který strhne vesnici svým příkladem.

Pěstování geneticky upravené bavlny vyjde pěstitele třikrát dráž, a navíc na ní prodělají.

Prezident to radši high-tech

Další vylepšení na svém experimentálním poli čiroku na okraji metropole zkouší francouzský vědec Lahmer Rabah. Plevelný keřík s latinským jménem Piliostigma reticulatum roste i za období sucha a svými kořeny k sobě poutá zranitelnou svrchní vrstvu půdy, kterou jinak erozivní vítr odfoukává.

Díky tomu na místě zůstane hmyz, který ho svým životem prokypřuje a zabraňuje tomu, aby se z hlíny stal beton. „Velbloudí noha se přes suché období nechá růst volně a před zasetím se usekne nad povrchem. Dřevo poslouží na podpal a listí se nechá na místě jako hnojivo. Během sezony je pak keř potřeba pravidelně krátit, aby zároveň plnil svou funkci, ale nebral užitkovým plodinám živiny. A po sklizni se zase nechá volně růst,“ popisuje Lahmer udržitelný princip zvyšování výnosů.

U dosavadního prezidenta Blaise Compaorého ale se svým nápadem nejspíš neuspěje. Diktátor, který panoval od roku 1987 až do svého svržení loni v říjnu, dával přednost více high-tech řešením, od kterých noví oprýmkovaní vládci prozatím neopustili. Úzce spolupracoval s AGRA (Aliance pro zelenou revoluci v Africe), financovanou Gatesovou a Rockefellerovou nadací, která chce vylepšit slabé zemědělství černého kontinentu především přes chemické fertilizanty, hybridní semena a geneticky modifikované rostliny.

Problém těchto metod je (vedle těch etických, které ponecháme stranou), že jsou velmi drahé. Rolník si je pořídí na půjčku a dostává se tak do závislosti na jejich často zahraničním producentovi. Burkina takto na své teritorium v roce 2007 jako druhá země světadílu pustila geneticky modifikovanou bavlnu a ze statistik je poznat, že od té doby stoupla celková úroda z 355 tisíců tun na 417 tisíc tun.

Že výkonnější agroprodukce neznamená automaticky lepší život pro samotné farmáře, dokládá návštěva lánu nedaleko města Houndé. Vedle sebe sousedí pole s geneticky modifikovanou (GM) a obyčejnou bavlnou. Doh Yezouma, který je mluvčím skupinky nazlobených pěstitelů, bere do ruky dvě puklé tobolky. Z obou se dere na první pohled stejná „vata“. Zemědělec předvádí, že mezi chuchvalci vláken se skrývá ještě snůška kulovitých jadérek velikosti pepře. „Geneticky modifikovaná bavlna, jejíž pěstování nás vyjde o třetinu dráž než normální, má více lehkých vláken, ale zrníčka jsou výrazně lehčí. To je pro nás nevýhodné, protože prodáváme na váhu a navíc výkupní cenu stát stále snižuje,“ říká Yezouma.

Je to paradoxní situace – z globálního hlediska bude mít lidstvo více bavlny, ale její producenti na tom prodělají, ač jim erár prostřednictvím své monopolní firmy SOFITEX při zavádění geneticky modifikované varianty sliboval samá pozitiva. Dokonce, aby nedůvěřivé vesničany k jejímu pěstování nalákal, zpočátku pěstitelům poskytoval GM verze hnojiva úplně zdarma.

Mašina na zaï byla původně stroj na rozbíjení asfaltu při opravách silnic...

Dobře prodaná chudoba

Ale Compaoré, který se chtěl do dějin kontinentu zapsat jako zemědělský vizionář, byl prohnaný politik. Nabízel neziskovkám svoji zbídačenou vlast, která stojí na 187členném žebříčku Indexu lidského rozvoje až na krutém 183. místě, jako laboratoř, z níž by úspěšné výsledky experimentů mohli přenést po celém regionu. Ostatně jednou poněkud cynicky poznamenal: „Naše chudoba je naše bohatství.“

V republice proto funguje řada organizací, které prosazují výše zmíněné agroekologické metody. Jedna taková se zkratkou AVAPAS (Asociace pro vzdělání a podporu agroekologických producentů v Sahelu) mě pozve na schůzi ve vesnici Zoutiogo zhruba hodinu cesty na sever od metropole.

Po úvodních formalitách se chopí slova prezident AVAPAS Sylvain Korogo. Elegantní padesátník si na nose posune kovové obroučky, pro štěstí se dotkne náramku v podobě lva a už se předvádí jako zapálený řečník. Stojí před hliněnou chýší, na níž visí spojené klasy čiroku, motyka a nápis ve francouzštině „Agroekologie je jediné správné řešení pro Burkinu“, a každou větou se dostává více do ráže. „Nemůžeme říkat jen půda. To by bylo urážlivé. Je to naše matka země. Musíme ji dobře nakrmit, aby ona nakrmila nás. Ale chemii musíme říct ne!“

Pak se zajdeme podívat na pole náčelníka Rasmaného Ouedraoga. Své dva hektary má vzorově udržované, kolem každého pozemku sotva dvaceticentime­trovou zídku z kamenů, která brání větru, aby mu odnášel pryč svrchní vrstvu půdy. Na mezích vysázel tento chlapík ve splývavém hábitu keře dávivce, který jako mírně jedovatá dřevina spolehlivě odrazuje volně se popásající kozy, aby mu ožraly jeho podzemnici olejnou. Dvě řady kukuřice proložil řadou fazolí, protože takto mají obě rostliny lepší výnos než jako monokultura. Čirok zapuštěný v zaï o metr převyšuje ten na vedlejším poli. „Soused to od příští sezony bude dělat stejně jako já,“ říká Ouedraogo spokojeně, když předvádí svoji plnou spižírnu.

Ne nadarmo ho Korogo označuje za „výkladní skříň agroekologie“. Kdyby tak na venkově hospodařili všichni, neměli by přes rostoucí teploty důvod odcházet do přeplněných slumů metropole a už vůbec ne ze svojí vlasti. Výnosy sice nejsou takové, aby zvládaly zásobovat Ouagadougou a další města, ale už to, že bez problémů uživí celou svou rodinu, je velký úspěch.

Ženy oddělují zrno od plev prostě tím, že semena vystaví větru.

Plodný návrat do středověku

Podobně modelové je družstvo ve vesnici Guié, které od roku 1987 buduje ve spolupráci s lidmi z okolí francouzský agronom Henri Girard. Na pozemcích zavedl rotaci potravin. Vrátil se ke středověkému trojpolnímu hospodářství, kdy na odpočívající úhor za ohradník z elektrického drátu vodí pást kozy a krávy. Erozi půdy se snaží bránit pomocí vysazování na vodu nenáročných stromů podél cest a na mezích. Dokonce vymyslel, jak zmechanizovat fyzicky náročné vykopávání zaï, když ze své domoviny dovezl a upravil vyřazený stroj na rozbíjení asfaltu při rekonstrukci silnic.

„Sklizeň je garantovaná, od přelomu století jsem neměl ani jeden špatný rok,“ říká tento padesátník s tím, že bez finanční pomoci svých známých z Francie by svou „laboratoř“ neutáhl. „Do pěti let budu už úplně soběstačný,“ doufá, přestože nad oblastí setrvale v důsledku globálního oteplování ubývá vláhy. „Nejenže setrvale méně prší. Dříve se kolem Guié tak pětkrát do roka objevily mlhy. Od přelomu tisíciletí jsem je nespatřil ani jednou.“

Rolník, nebo zemědělec?

Nedá se popřít, že tyto metody, k nimž obyčejný farmář potřebuje jen motyku a pořádnou porci píle, mají úspěch. Proč už tak nepěstuje celá Burkina? Prezident AVAPAS hází vinu na vládu, že agroekologii ze svých zdrojů nepodporuje po celém venkově, takže se o ní obyvatelé ani nedozvědí.

Girard má jiný názor: „Když jsem s tím začal, čekal jsem, že lidé uvidí, jak se mi daří, a začnou moje metody kopírovat,“ říká zklamaně. „Jenže devadesát procent zdejších vesničanů jsou rolníci a jen desetina zemědělci,“ dodává s tím, že tyto pojmy nejsou synonyma. Rolníci podle něj berou život na venkově pasivně jako úděl, kterého se mohou zbavit pouze útěkem do města, zatímco zemědělec svoji půdu miluje a stále s ní pracuje, aby se měl lépe.

Ale pak přejde do sebevědomého tónu: „Beru to tak, že dělám něco pro budoucí generace. Až se klima ohřeje tak, že dosavadní metody klasického zemědělství v Sahelu nebudou stačit, nemusejí zodpovědné osoby narychlo vymýšlet co s tím. Sáhnou po mém konceptu, který je připraven na klíč. Buď ho převezmou, anebo zemřou.“

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články