Uličkami starého Tripolisu
Oáza starého světa uprostřed moře moderních technologií, obrazů a zvuků. Přesně tak na mne zapůsobilo staré město libyjského Tripolisu, takzvaná medína. Jistě nejsem sám a zajímavé je, že podobný dojem získali – soudě podle jejich knihy Afrika snů a skutečnosti – už před šedesáti lety i cestovatelé Hanzelka a Zikmund.
„V mnohém se Tripolis podobá jiným severoafrickým přístavům. Evropský prvek zde pronikl do islámského života stejně jako v Casablance, Rabatu, Oranu, Alžíru nebo Sfaxu a zapustil tu hluboké kořeny. Vnějšek si však dosud zachovává onen pestrý nádech orientálního života, který cítíte pod povrchem, stejně jako hmatáte, vidíte – a slyšíte při prvním setkání. Zvuková kulisa Tripolisu je nenapodobitelná,“ napsala legendární dvojice H+Z, maje na mysli volání muezzinů k modlitbě.
Muezzinům jsem se nevyhnul ani já. Nejenže je Libye i přes sekulární charakter vládnoucího režimu plukovníka Muammara Kaddáfího muslimskou zemí, navíc ale jen v samotné tripoliské medíně stále funguje více než třicet mešit.
Po odvodu má staré město přes dva a půl kilometru a zčásti ho obepínají vysoké hradby. Ve stínu majestátného Červeného hradu jsou rozesety zmíněné mešity a řada náboženských škol neboli madrás. Nechybí samozřejmě několik súkú, jak Arabové říkají tržištím, ani starobylých veřejných lázní, hammámů. A především jsou tu stovky obytných domků.
Spleť křivolakých uliček, v nichž se mísí severoafrická, turecká i evropská koloniální architektura, dlouho doplácela na nerozhodnost, jak se k tomuto skvostu postavit. Dnes už se na záchraně medíny podílí i Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu, což potvrzují i slova pana Oulda Chatara ze severoafrické pobočky UNESCA.
„Libyjská vláda nás požádala o podporu a spolupráci při záchraně medíny. Loni se kvůli tomu do Tripolisu sjeli přední zahraniční experti a vláda poté vytvořila organizaci zabývající se výhradně obnovou starého města,“ přiblížil.
Mnohé z cenných budov jsou zašlé, nebo dokonce v rozvalinách. Jiné ale postupně procházejí náročnou a nákladnou rekonstrukcí a leckde už je dílo dělníků a restaurátorů dotaženo do konce.
Snahy o zachování kulturního dědictví torpéduje v mnoha koutech světa korupce, nekompetentnost i tlak stavebních lobby, jimž staré „barabizny“ překážejí ve výnosných projektech. Pan Ould Chatar ale věří, že v Tripolisu je vše na dobré cestě. Je-li tento optimismus na místě, pak snad bude starý Tripolis i nadále připomínat nejen volání muezzinů, ale i stovky let starou architekturu arabského města.
