Tvrdá zkouška na Bali

54-6.jpg
Autor článku: Radek Fiala, Pondělí, 18. červnaec 2011
Autor fotografií: Jiří Denk a Profimedia.cz
Končil srpen roku 2007 a Jiří Denk na putování úspěšně sbíral další razítka do pasu. Po souostroví Vanuatu a krátké zastávce na ostrově Vanikoro následovaly Šalomounovy ostrovy a pak Papua-Nová Guinea a Východní Timor. V Indonésii Jiří jednu ze zastávek naplánoval i na místo, jehož název okamžitě vzbudí představu ideální dovolené - ostrov Bali.

Tehdy ovšem neměl nejmenší tušení, jaké zkoušky má pro něj tenhle turistický ráj připravené. Odehrály se přesně v duchu Jiřího životního kréda: „Zážitky nemusejí být kladné, hlavně když jsou silné…“ V bouři při plavbě mezi Papuou-Novou Guineou a Východním Timorem se nejdřív Altegu neopravitelně roztrhla hlavní plachta, a tak se kapitán musel spokojit jen s menší kosatkou. A aby toho nebylo málo, při přibližování k Východnímu Timoru vypověděla službu převodovka motoru lodi. Možnosti manévrování s lodí se tím smrskly na naprosté minimum.

54_2_jpg_4df73947eb.jpg

Přesto se Altego ke břehům ostrova Bali probojovala. Bylo ale jasné, že blíž u pobřeží se neobejde bez cizí pomoci. Kapitán si v takové situaci obvykle může vyžádat pomoc z přístavu, odkud vyšlou záchranné plavidlo, které je na laně odtáhne do bezpečí. Po zkušenostech z Východního Timoru, kde na volání vysílačkou nikdo vůbec nereagoval, by to tady, v relativně civilizovaném místě, neměl být velký problém. Jenže člověk míní… Za pomoci satelitního telefonu poslal kapitán už během přibližování k Bali do přístavu několik e-mailů, kde oznamoval, jaké má loď potíže a že žádá o asistenci. Ani po důrazném několikerém opakování se ale nedočkal odpovědi…

Situace je kritická

Nevadí, věčný optimista Jiří Denk hlásí svou situaci i do vysílačky. Odpovědí je mu jen tiché chrčení reproduktoru. Mezitím se pobřeží přiblížilo, a situace je už opravdu kritická. Kapitán proto neváhá použít nouzový kanál 16, který je na celém světě určen pouze pro bezpečnostní volání. Jenže výsledek je stále stejný – nic. Na druhé straně je ticho. „Přitom volání na nouzové frekvenci má přesná pravidla. Pokud jej někdo použije, je jasné, že má skutečně problémy. Většina vysílaček funguje tak, že i v případě nastavení na jinou frekvenci se při zachycení signálu na kanálu 16 automaticky přeladí. A záchranné složky jej musejí poslouchat neustále. Je tedy zcela vyloučeno, aby takové vysílání blízko u pobřeží vůbec nikdo neslyšel,“ upřesňuje Jiří.

„Poslední naší šancí byl mobilní telefon. Ale bylo to šílené i s Jitčinou skvělou angličtinou, výmluvností a trpělivostí. Asi po osmém telefonátu a vyčerpávajícím nekonečném vysvětlování se jí podařilo domluvit vyslání záchranné lodě. Byla to obrovská úleva,“ konstatuje v klidu kapitán.

Čekání na záchranu

Čekání na záchranu je dlouhé a kapitán raději ještě ověřuje polohu lodi. Se zděšením zjišťuje, že ačkoli fouká jen velmi slabý vítr, loď se dala do pohybu. Altego se značnou rychlostí začíná vzdalovat od Bali! Posádka je zcela bezmocná, změna nastavení jediné plachty na situaci nic nemění. Silný proud unáší loď pryč. Trvá to několik beznadějných hodin, ale najednou je klid. Proud loď vypustil mimo svou trasu. Jiří znovu napíná plachtu a další čtyři hodiny se pracně přibližuje zpět k vytouženému ostrovu.

54_3_jpg_4df73947eb.jpg

Na dohled od pobřeží následuje nové telefonovací kolečko. Posádka se dozvídá, že slíbená záchranná loď prý skutečně vyplula a hledala je. No nic, další operace je lépe zorganizovaná a tentokrát záchranářská loď přijíždí podle plánu a váže se k Altegu silným lanem. Televizní hvězdy Před půlnocí kotví Altego v bezpečí přístavu a posádku lodi vítá policejní důstojník. Sepsání protokolu se ale odkládá na ráno, protože teď už jsou všichni opravdu hodně unavení.

Ráno připlouvá loď pobřežní stráže. „Její velitel byl velmi sympatický a ochotný chlapík. Jenže kromě jeho posádky bylo na palubě ještě asi šest reportérů a fotografů. Prozradili nám, že jsou nejen z novin, ale i z rádia a televize a že o naší záchraně chtějí co nejvíc informací. Neuvěřitelné! Nejdřív nás málem nechali napospas Indickému oceánu, a teď takový zájem! Odjeli jsme na kapitanát vyřídit formality, ale místo toho nás tam čekala malá tisková konference. Jednání s úředníky neustále přerušovali reportéři, zvědaví na to, co se stalo a jak to probíhalo.

Pořád si ověřovali, jestli mají správně napsaná jména lodi i posádky a kde je vlastně ta Česká republika. Staly se z nás mediální indonéské hvězdy! Odpoledne dokonce volali z velvyslanectví ČR v Jakartě. Prý viděli v indonéské televizi reportáž o naší ,záchraně‘ a chtějí se přesvědčit o tom, jestli jsme v pořádku,“ užívala si posádka Altega nečekaně nabyté popularity. „Jen to trochu kontrastuje s nezájmem při našem volání o pomoc,“ dodává Jiří trochu trpce na závěr. Ale hlavní cíl mise na ostrov Bali je splněn. Převodovka je opravená, plachta zašitá a po čtyřech dnech se Altego vydává vstříc dalším dobrodružstvím.

V předvečer noci hrůzy

Vítr plavbě přeje. Upluté míle rychle přibývají a posádka lodi si dodatečně užívá spokojený pocit ze zjištění, že i beznadějně vypadající situace nakonec vždycky dobře dopadne. Je asi šest hodin večer a oba pozorují nádherný západ slunce. „Jitka šla brzy spát, aby mě mohla ve dvě hodiny v noci vystřídat na hlídce. Kolem nás byl mimořádně silný provoz, a tak bylo jasné, že služba tentokrát nebude nijak odpočinková. I když jsme měli zapnutého autopilota, kdy neustálá přítomnost na palubě není nutná, museli jsme pravidelně kontrolovat oblast okolo lodě,“ popisuje kapitán situaci, která předcházela nejděsivější noci jeho plavby kolem světa. „Noční plavba sama o sobě nepředstavuje žádný větší problém. Lodě musejí být osvětlené a na Altegu používám dokonce o dvě světla víc, než určují předpisy, takže jsme rozsvícení jako vánoční stromeček,“ doplňuje a na připomenutí té noci vytahuje záznamy z lodního deníku…

Rybářská loď, jedna z mnoha, kterou Altego v balijských vodách míjela. Rajský ostrov se pro ni stal spíše noční můrou.

9. 9. 2007, 00.00 – Situace je pod kontrolou

Služba ubíhá rychle a já už se těším do postele. V dálce před námi je asi pět lodí. Daleko na pravoboku je další loď a za námi je tak deset až patnáct jiných, hodně vzdálených lodí, které nás nijak neohrožují. Nic nebezpečného, tak jdu do podpalubí nastudovat další vhodnou trasu.

10. 9. 2007, 00.25 – Klid před bouří?

Vycházím ven a kontroluji situaci. Lodě před námi jsou pořád velmi daleko. Loď, která byla vpravo, je nyní za námi, kříží naši stopu a vzdaluje se od nás. Uklidněn jdu do podpalubí přečíst si ještě pár stránek knížky.

10. 9. 2007, 00.45 – Velká rána!

Slyším hluk motoru a křik, takže vybíhám na palubu a nevěřím vlastním očím. Zezadu se na nás valí velká rybářská loď. Proti naší malé dvanáctimetrové plachetnici je obrovská. Musí mít přes čtyřicet metrů. Je už tak blízko, že rozeznávám tváře asi šesti mužů, kteří na mě cosi křičí. Nerozumím jim ani slovo, ale nezní to ani trochu přátelsky. Stojí na palubě, tak čtyři metry nade mnou. Vůbec nechápu, co se děje. Jejich loď nejeví sebemenší snahu o změnu kurzu. Bleskurychle vypínám autopilota a strhávám kormidlo. Jenže plují tak rychle, že naše loď nestačí vůbec zareagovat. Ozývá se obrovská rána a já vidím, jak na zádi odpadá držák radaru a s mohutným skřípěním se ohýbá výtah s člunem.

Železná obluda se ale sune dál podél našeho pravého boku, otírá se o něj a já jen bezmocně zírám, jak jí stojí v cestě vykloněné ráhno hlavní plachty, které při plavbě na zadní vítr přečnívá přes okraj lodi asi dva metry. Ráhno se zachytává o bok cizí lodě a opírá se do stěžně, kde je uchyceno. Ten se prakticky okamžitě láme jako sirka mezi dvěma prsty. Za nesnesitelného skřípání a lupání praskajících lan celý stěžeň padá přes levobok do vody spolu se všemi plachtami a lany. Při dopadu ještě zlikviduje zábradlí kolem paluby. Z kajuty vybíhá vyděšená Jitka a nechápavě zírá před sebe: „Kde máme stěžeň?“ Posílám ji k vysílačce. Chvilku to vypadá, že s námi někdo mluví, ale signál je slabý a není rozumět ani slovo. A pak už jen praskavé ticho, které tak dobře známe. Je to marné. Cizí loď ale přece jen trochu zpomalila a pak se na dohled od nás úplně zastavila. Vystřelujeme tedy tři červené signální rakety na padáku, aby viděli, že jsme naživu, ale máme potíže. Nic. Žádná reakce.

Takhle vypadala Altego po srážce s neznámou lodí. Podle Jiřího Denka na ni zaútočili piráti.

Co se vlastně stalo?

Byli to naštvaní rybáři, nebo piráti? Jisté je jen to, že celá jejich akce musela být záměrná a v žádném případě nešlo o nešťastnou náhodu. Jejich loď byla původně daleko od Altega. V bezpečné vzdálenosti ho minula a za zádí překřížila jeho dráhu. Jenže pak se musela prudce otočit, protože před srážkou plula v téměř totožném kurzu a osvětlenou, dobře viditelnou loď v podstatě nekompromisně „přejela“. Stačilo o metr uhnout.

Indonéští rybáři údajně věří tomu, že pokud je jejich rybolov dlouhodobě neúspěšný, má to na svědomí zlý duch, který se jim usadil na palubě. Zbavit se ho je prosté. Musejí se přiblížit k jiné rybářské lodi a duch jednoduše přeskočí. Ale proč by ho přehazovali na plachetnici? S odstupem času se Jirka přiklání k verzi, že to přece jen byli spíš prachsprostí piráti. Možná si jen po vystřelení signálních raket svůj původní záměr rozmysleli. Naštěstí! Kdoví?

Co teď?

Pravda ale zůstala navěky ležet na hladině oceánu a v hlavách indonéských námořníků. Jisté je jen to, že na těžce poškozené plachetnici zůstali stát dva bezmocní cestovatelé a zoufale pozorovali spoušť kolem sebe. Změť ocelových i běžných lan, zbytků plachet a polámaných součástek. Z paluby do moře visí ulomený stěžeň. Jiří v první řadě kontroluje, jestli v lodi není někde díra a nezačíná se potápět. To by bylo zlé. Naštěstí se voda v podpalubí nikde neobjevuje. Kapitán startuje motor, ale loď se stěžněm ve vodě je naprosto neovladatelná. Jen se bezmocně točí kolem něj. Co teď? Odříznout stěžeň a zahodit ho do moře, nebo se ho pokusit zachránit pro případnou opravu? Vyhrává pokus o záchranu. Pomocí vrátku a s baterkou v zubech se Jiřímu a Jitce povedlo po třech hodinách vysilující práce přitáhnout stěžeň pevně k boku lodi. Konečně bylo možné loď ovládat a držet v nastaveném kurzu. Nic víc se dělat nedalo. Jen čekat na svítání.

Rozednilo se kolem šesté a světlo definitivně odhalilo skutečný rozsah škod. „Byl to hodně bezútěšný pohled. Škody byly mnohem větší, než jsem v noci dokázal odhadnout. Ale aspoň se už dalo něco dělat. To čekání začínalo být nesnesitelné. Byly to asi nejtěžší dvě hodiny celé plavby kolem světa. Sedíš a přemýšlíš, co se stalo, co horšího se mohlo stát a co hrozného se ještě stane. Nevíš, co budeš dělat dál. A protože netušíš, v jaké jsi vlastně situaci, napadají tě různý nesmysly,“ ponořuje se Jiří Denk do vzpomínek. „Když jsi pak vystaven realitě, byť je sebekrutější, zaměstnáš mozek racionálním uvažováním nad řešením a vlastně se ti náramně uleví. I když ti dojde, že ta situace je vlastně ještě horší, než sis představoval.“ Nezbývalo než pokusit se zachránit, co se dá, uzpůsobit loď plavbě se stěžněm přivázaným k boku a začít shánět opravářskou firmu, která by ji dala zase dohromady. Kapitán se rozhodl vydat až do 480 námořních mil vzdálené Jakarty, kde by snad mohla taková firma být.

Altego čekala strastiplná cesta – skoro měsíční putování a bezúspěšné hledání firmy, která by byla schopná opravit poničenou loď. Bezmála dva tisíce námořních mil cesty jen na motor s ulomeným stěžněm přivázaným na palubě. Jakarta, Singapur, Malajsie. Nezbývalo nic jiného než doplout až do Thajska, kde konečně Altego dostala úplně nový stěžeň a celkově byla opravena a dovybavena. Loď dostala i nový lak a stala se z ní krasavice, která byla po téměř tříměsíční nedobrovolné přestávce připravena na další cestu. Na cestu, o které tehdy nikdo netušil, kdy skončí a zda se ji vůbec podaří dokončit. Ale kapitán Jiří Denk sobě i své lodi věřil.

54_6_jpg_4df73947eb.jpg

Moře se loučí Když tři roky nato Jiří na Altegu odplouval podruhé z Království Tonga, tentokrát ale směrem k Novému Zélandu, začal si uvědomovat, jak dlouhá byla vlastně jeho plavba kolem světa. Poznal na ní spoustu krásných koutů nedotčené přírody a viděl bohužel i místa nenávratně zničená naší civilizací. Poznal hodně nových lidí a určitě poznal víc i sám sebe. Když o své cestě přemýšlel na palubě lodi a pozoroval, jak tonžské břehy pomalu mizí za obzorem, najednou se na obzoru zničehonic objevila velryba. Jedna, pak druhá, třetí… A následovaly další a další! Bylo to neuvěřitelné. Obzor se plnil gejzíry vystřikující vody. Těch úctyhodných těl, mnohdy i dvojnásobně přesahujících délku lodi, byly snad stovky. Některá plula skoro na dosah, určitě do padesáti metrů od plachetnice, která všem na palubě najednou připadala neuvěřitelně malá. Sledovali jsme neskutečně kouzelné divadlo přírody. Kolem lodi snad nebylo místo, odkud by každou chvíli nevystříkl gejzír zpěněné vody. Velryby dováděly, vyskakovaly nad hladinu a plácaly kolem sebe obrovskými ploutvemi. Třeba měly tohle představení pro kapitána Jiřího Denka už dávno připravené. Na oslavu jeho šťastného návratu.


Plachetnice Altego

Loď koupil Jiří Denk na Novém Zélandu v roce 2006. Přestože byla stará 26 let, byla v perfektním stavu. Postupně se jen dovybavovala modernější elektronikou. Jedná se o celohliníkovou plachetnici. Řídí se klasickým kormidelním kolem z pilotní kabiny, která je ve středu lodi. Pro manévry uvnitř přístavu nebo u členitého pobřeží je možné použít tzv. „píny“, přímo spojené s kormidlem v zadní části lodi. V obtížných situacích lze k pohonu lodi použít i dieselový motor Perkins 50hp. Na palubě může pobývat současně maximálně šest lidí. Dva mohou spát v přední a dva v zadní kajutě a dva v centrálním prostoru na postranních lavicích, které jinak slouží posádce k sezení kolem stolu.

Možnosti pohybu po lodi, stejně jako prostory k uskladnění zásob a osobních věcí, jsou omezené. Pro bezpečnost při plavbě je loď vybavena radarem a radarovým odražečem, který zlepšuje viditelnost poměrně malé lodi na radarech jiných plavidel. Pro případ ztroskotání je Altego vybavena kromě samonafukovacích záchranných vest, házecích kruhů a světelných bójek i záchranným ostrůvkem, který se automaticky nafoukne při kontaktu s vodou. Na palubě je také povinná EPIRB bóje, která v případě nouze vysílá signál s udáním polohy a je okamžitě detekována celosvětovým satelitním systémem. Může tak přispět k velmi rychlému vyslání záchranné mise.

Typ plavidla: METALU DIAM 40 AG4 – vyrobena ve Francii v roce 1980
Délka: 12 m
Šířka: 3,90 m
Ponor: 1,52 m

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články