Tuniskem po stopách Kary ben Nemsího

74-75.jpg
Autor článku: Karel Deniš, Čtvrtek, 18. září 2014
Autor fotografií: Dana Denišová
Tunisko, tradiční cíl turistů, může své půvaby odkrýt i trochu netradičně. Za šest dní jsme projeli 2000 km po občas bídně vyznačených silnicích ve stopách slavného Kary ben Nemsího, hrdiny pouštních románů Karla Maye. Pro něj samozřejmě nebyly dlouhé týdny v sedle arabského vraníka či jízdního velblouda žádný problém. A ještě stihl vykonat hrdinské činy!

Uplynulo zhruba 150 let od časů, kdy se tu měl prohánět Kara ben Nemsí. Leccos je už jinak, ale základní body jeho putování jsou stále stejné: úžasná mnohotvárná příroda, architektura fascinující odkazy minulých kultur, jídelníček formovaný rozličnými vlivy a lidé zajímaví barevností pleti i osudů. Můžete se tu cítit okouzleným mayovským hrdinou, od domova přitom vzdáleným pouhé dvě a půl hodiny letu na tryskovém koberci.

Pohltí nás solné pláně?

První část šestidílného cyklu Ve stínu padišáha platí za mayovskou klasiku. Karu tu na cestě z Alžíru doprovází zatím sluha a příští přítel Halef. Po překročení hraničního horského pásu Atlasu se dostanou do oblasti vyschlých solných jezer Šott al-Gharsá a Šott al-Džaríd.

Rozloha více než 5100 km2 činí toto solisko největším v Africe, minus 23 metrů pod hladinou moře druhým nejníže položeným terénem na světě. Jeho přechod měli hrdinové komplikovaný, neboť písečné bahno prokázalo tendenci pohltit oba odvážné jezdce i s koňmi. Doplnili by tak sbírku stovek mrtvých duší ve slaném nálevu, zahrnující prý celé ztracené karavany.

I když dnes al-Džaríd snadno přejedete po silnici víceméně asfaltové kvality, je to stále zážitek. Nekonečná šedostříbrná rovina je fascinující, pískem zavátá stezka se nebezpečně smeká, fata morgána je zaručena. Po vydatném nočním lijáku jsme si mohli prohlédnout jezírka obklopená blátivým okolím, přecházejícím v solnou krustu o různé síle.

Oázy poblíž Tozeur jsou dokonalým připomenutím ráje.

Horký dech pouště

Kara přechod soliska končil v Kébili (Qibili), my ho tam začínali. V dřívějším překladišti otroků a jiného zboží z afrického vnitrozemí černá barva pleti mnoha obyvatel jasně odkazuje na minulost. Odtud jsme zamířili do města Tozeur (Tawzar), okouzlujícího jedinečnou cihlovou architekturou, háji s mnohými plodinami ve stínu 200 000 datlových palem (hlavně meruňky či broskve) a blízkostí horských oáz. Nejkrásnější jsou Chébika a Tamerza. S vyprahlým hřebenem an-Negueb, hlubokými kaňony a vodopádem je to úchvatně divoký kus přírody.

Následoval Šott al-Gharsá a poblíž písečné duny. Když popojedete ještě kousek, čekají tam kulisy vesmírného města Mos Espa z filmových Hvězdných válek režiséra George Lucase, epizoda Skrytá hrozba. Jsou vskutku fortelné, když v tom drsném podnebí vydržely od roku 1997 a úspěšně přestály i beduínskou nabídku čumendy za jeden tuniský dinár.

Život Kary ben Nemsího po překonání solné pasti zachránila „Růže Kbilli“, tučná manželka velitele turecké posádky, takže mohl pokračovat směrem na Douz (Dúz). Tam se musel popasovat s písečným začátkem Sahary, zvaným Velký východní erg (Grand Erg Oriental).

Také my jsme okusili její horký dech v rámci vyjížďky na velbloudech, nečekaně zpestřené bouří. Náš průvodce Fais pravil, že Alláh nás miluje, protože přesně tak to má být. Rychle zanesené oči, nosy, uši a závěrky foťáků však věstily, že je to na Středoevropana dost silná káva. Ale bylo zaplaceno, dromedáři čekali, jejich průvodci toho sice doruda opuchlými zraky moc neviděli, leč vyrazilo se k troskám zapomenuté osady. Když se pak na obzoru objevili tři berberští nájezdníci na vyšňořených koních, zdálo se, že pan May je tam vskutku s námi. Nabízený přeskok z velblouda na komoně nakonec dva našinci absolvovali, naštěstí aniž byli uneseni hluboko do pouště a donuceni vydat všechna eura, dolary a dináry, což se tam prý opravdu občas stává…

Solná pláň Šott al-Džaríd.

Vinnetou mezi beduíny…

Očekávat v severní Africe Old Shatterhanda alias Karu ben Nemsího je povinnost, ale jeho rudého bratra? Druhý díl románu Supové Mexika zavedl Apače až do Egypta. Pronásledování zločinné rodiny Meltonů pak dalo Vinnetouovi šanci na poznání Alexandrie, cestu parníkem do města Tunisu i na záchrannou výpravu do vnitrozemí. Tady se ale spisovatel v mapě poněkud zamotal: zlatavé duny v okolí Tabursuq (Téboursouk) či zavalení tekutým pískem poblíž ruin amfiteátru u Duggy? Zcela k uvěření je naopak zpáteční cesta přes koloseum Džem do přístavu Hammámet.

Náčelník zde stihl i v pro něj zcela neznámém prostředí vykonat řadu hrdinských skutků, zčásti také pomocí tomahavku, prozíravě dovezeného od Ria Pecos a šikovně schovaného pod burnusem. Mescalerův vzhled sice nebyl v kraji právě obvyklý, ale jeho inkognito Somálce Ben Asry nepřátelé naštěstí nikdy neprokoukli.

Džem skrývá třetí největší a konstrukčně nejzachovalejší koloseum na světě. Místní podnebí – na rozdíl od deštivého Říma a Verony – umožnilo věrohodné zachování barevnosti stavby pro třicet tisíc diváků, v netradičně elipsovité aréně sledujících především pronásledování divé zvěře, posléze proměněné v lovce křesťanů. Fascinující jsou katakomby, bludiště chodeb a místností pro gladiátory, koně, lvy a tygry.

Památka na natáčení Hvězdných válek - najdete ji u města Tozeur.

Záchrana dítek v Kajruvánu

Existují přinejmenším dvě čtenáři oblíbené Mayovy povídky odehrávající se v Kajruvánu. V té první se Kara ben Nemsí vydává z libyjského Murzúku do tuniského Kajruvánu hledat unesenou dívku Ráchel.

Ještě odvážnější (viz povídka Kutb) byla výprava pro rovněž uneseného synka francouzského obchodníka Girarda. Jakýsi ben Nefad Mahad mu zcizil dítě (jak Kara bystře rozlouskl) za účelem získání čisté duše pro novou víru, což se nejlépe dařilo právě v Kajruvánu. Tedy znovu do cizincům přísně zakázaného města, tentokrát rovnou do mešity Okba. Malý Armand tam byl držen ve škole pro imámy. Naštěstí Kara ben Nemsí dlouho předtím v Káhiře ušlechtile pomohl jakémusi Tunisanovi, který se nyní vhodně ukázal být služebníkem právě v této mešitě. Do arabštiny přeložená evangelia ho přesvědčila, že i křesťané mohou být dobří, pročež naše hrdiny tajně vyvedl ze zajetí a vyslal směrem na Hammámet a odtud parníkem domů.

Amfiteátr v Džemu je největší v Africe a dnes nejzachovalejší na světě.

Mayovy detailní popisy Kajruvánu měly být následkem skutečnosti, že se tam – snad dokonce jako vůbec první Evropan – několikrát odvážil proniknout. Byl by to opravdu husarský kousek, neboť tohle město je po Mekce, Medíně a Jeruzalému čtvrtým nejposvátnějším místem islámu. Dnes je také proslulou turistickou atrakcí uprostřed fádní stepní krajiny, se skvostným výhledem na vodní nádrže z 9. století, návštěvou súku s proslavenými koberci a obdivováním místních mešit. Ta Džamá Sidí Okba, řečená Velká, je ohromující stavba s kazatelnou z roku 862, mramorovým nádvořím, půvabnými arkádami a monumentálním minaretem.

Náhrobní mešita Abú Zam´a al-Balavího, vzácnou fajánsí vyzdobené místo posledního odpočinku Mohamedova přítele a vlastníka jeho tří vousů, se nám otevřela tak, jak jen se ďaurům otevřít může. Zahalené hlavy a ramena žen, uctivá vzdálenost od vstupu do zapovězeného místa s ostatky a respekt před tajemným neznámem byly součástí návštěvy této magické Lazebníkovy mešity. Stále dokolečka chodící velbloud u studny bír Barut, napojené prý přímo na Mekku, byl už jen posledním kouskem do sbírky vzpomínek.

Kajruván, minaret Velké mešity. Kajruván je čtvrté nejposvátnější město islámu.

Pronásledovaný zloduch

Grandiózní jezdecký výkon podali protagonisté Mayovy novely Krumir. Tunisko sice rozlohou není příliš velké, ale způsob, kterým ho bez oddechu probrázdil Kara ben Nemsí při pronásledování lupiče a únosce Sádise el Chabíra alias Krumira, řečeného Křivák a Škrtič karavan, je famózní. Honba začala na severu země násilným odvlečením krásné šejkovy dcery Mošalláh.

Cesta probíhala přes Kéf (al-Kaf), Gafsu (Qafşah), Hámmu (al-Hammah), džebel Dahar a ksár Haddáda do vzdálené jižní pouště Remáda (Ramadah). Tam stihl Kara medvědobijkou a kouzelnou henryovkou zpacifikovat pár nebezpečných černých levhartů i celou rodinku berberských lvů k tomu. Stejně se nakonec vedlo Krumirovi, byť jeho změny kurzu úprku tu zpět k vnitrozemní antické zřícenině Sbeitla (Subaytilah), tu na východ k pobřeží Malé Syrty (též Gabéský záliv) a nakonec na západ k šottům byly vskutku rafinované. Spravedlivý konec ho potkal na olověně šedém jezeře al-Gharsá, kde hanebný pokus o udušení nebohé dívky v soli skončil její záchranou a jeho zlomeným vazem.

Na jihu Tuniska najdete mnoho dalších atrakcí. Ve sluncem vypražených vesnicích stojí pro oko líbivé ksáry, berberské sýpky i úkryty před špatnými časy a lidmi. Velkým tématem Matmáty jsou do měkké sprašové půdy vyhloubené troglodytní příbytky, v případě Sidí Driss filmově proslavené pobytem Luka Skywalkera (Hvězdné války, epizoda Nová naděje). Mayova vnitrozemská Sbeitla však zcela určitě vypadala jinak: jeden z nejzachovalejších stavebních dokladů římské nadvlády byl totiž do dnešní krásy vykopán až ve 20. století.

Horami se blížíme k oázám...

Za duchem minulosti

Co tedy v Tunisku zbylo ze světa Kary ben Nemsího? Překvapivě hodně: dávné rozvaliny tajemně mlčí stejně jako tehdy, rušná tržiště medín zaplnilo jiné zboží, ale rukodělné výrobky a pytle s kořením jsou tam stále malebně a voňavě rozloženy. Početné minarety zdobí každé město a patero denních volání muezzinů je sice zesilováno ampliony, ale zůstává sugestivní. Pevnosti ribáty poblíž moře jsou majestátní, pouštní písky stále putují, palmy jsou zdobné a užitečné, jezera solná a nebezpečná, velbloudi jednohrbí a početní. Vodní dýmka šíša chutná omamně, mátový čaj je hustý a sladký, datle druhu deglet nour jsou nejlepší a tepichy z Kajruvánu nejkrásnější…

P. S.: A jak že se jmenuje město na tuniském ostrově Džerba, opravdu El May?


MOZAIKY V DŽEMU

Při návštěvě metropole Tunisu se turisté obvykle hrnou do bývalého bejova paláce Bardo, kde je slavné muzeum. V mnohem větším klidu, nedaleko úchvatného amfiteátru Džem (10 minut chůze) a přímo u vykopávek ruin města Thysdrus, si můžete parádní mozaiky z 2. a 3. století n. l. prohlédnout v restaurované římské vile. Expozice je to sice menší, ale kvalitou plně srovnatelná s Bardem, bez novodobých kopií hojně využívaných v jiných tuniských místech. V kombinaci s blízko sousedícím koloseem (natáčely se tu sekvence řady filmů, od romantické Angeliky a sultána přes montypythonský Život Briana až po hollywoodského Gladiátora) je to cestovkami spíše opomíjená šance.

Mozaiky v Džemu

KAREL MAY A HRDINOVÉ ORIENTU

Mayovo dílo se mnohdy odehrává v kulisách saharských pustin, štíhlých minaretů, hlučných tržišť i tajemných harémů. Několik desetiletí ty dobrodružné příhody vymýšlel jen podle cizích cestopisů, lexikonů a map. Jeho reálné putování po Egyptě, Palestině či Arábii v letech 1899–1900 posloužilo k dodatečnému upřesnění původních fantazií, vystřízlivění z romantických představ a novému snění o společné víře všech s jedním Bohem v srdci.


KARA BEN NEMSÍ

V překladu „Karel, syn Německa“, Mayovo literární alter ego pro orientální sérii knih v čele se šestidílným cyklem Ve stínu padišáha a symbolickými řadami V říši stříbrného lva či Ardistan a Džinistan. V populární sérii mayovek ze 60. let ho ztvárnil Lex Barker (1919–1973).

Kara ben Nemsí

OČIMA AUTORA

Karel Deniš, spisovatel a mayolog

Rozhodně stojí za to opustit hotel s all inclusive péčí a vydat se napříč zemí. Při časném vstávání a troše štěstí se vyhnete náporu autokarů s hlučnými Rusy a užijete si v klidu důstojných prostor mešit, pomíjivosti Kartága, úžasných mozaik nebo nádhery oáz. Ano, beduíni si mobilem předávají informace o turistických kavkách v prostoru a původní arabská muzika duní z rádia pro falešné břišní tanečnice. Ano, je to jen kousíček severní Afriky, jen sekulární nahlédnutí do třaskavé muslimské oblasti, ale nabízí mnohem víc než pouhý bronz z pláží.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články