Tudong, cesta mnicha

Vyšlo 3. 4. 2009 · Vydání 2009 / 04
Rubrika Cestopisy · Autor Dalibor Demel
Země Thajsko ·
Nahrávám fotogalerii...

Klikněte na fotografii pro její zvětšení

Chodí Thajskem s oholenou hlavou a nesmějí pod střechu. Spí na hřbitovech nebo v klášterních zahradách, často chodí bosi a bez slunečníku.

Mniši na tudongu, tradiční buddhistické túře, která prověří, co ve vás je. Dva týdny, měsíc, půl roku, celý život. Když slušně poprosíte, vezmou vás s sebou.

Probudil mě liják a během další minuty se střecha zřítila do bahna. Postavil jsem svůj brloh špatně. Voda našla prohlubeň v plachtě, naplnila ji a vratké bambusové klacky povolily. Na rohož natekla voda, ale hlavní bylo udržet v suchu moskytiéru.

Pod mokrou sítí splývající z deštníkovité konstrukce se nedá spát, nemůžete dýchat. Provlhla jen půlka, to jde. Budík ukazuje dvě ráno. Rozsvítil jsem baterku, přesvědčil se, že poblíž nejsou hadi, stonožky nebo pavouci, vyplazil se ven a našlápl do žabek. Z větve mangovníku mi za krk spadlo pár červených mravenců. Tudong.

Takhle žili a cestovali první buddhističtí mniši. Místo pohodlí kláštera – příroda. Po deseti krocích se žabky změnily v těžké blátivé sněžnice. Leje a fouká vítr. Za půl hodiny provizorní přístřešek zase stojí. Když usnu hned, mám necelé dvě hodiny, než začne ranní recitace.

Poryv větru se opřel do plachty, kůly vyskočily z úvazů a začínám znovu. Kapky mi pleskají na holou lebku. Tohle je tudong. Proto jsem tady. Abych přes den meditoval v padesátistupňovém horku a v noci klouzal blátem. Proto jsem se stal instantním tudongovým mnichem. Tohle dává smysl, aspoň na čas.

Vstávat v půl páté a tři čtvrtě hodiny recitovat slova, kterým tu nikdo nerozumí, dává smysl. Jíst jednou denně dává smysl. Hodiny pozorovat dech dává smysl. Správně si poskládat roucho dává smysl.

Dodržovat řádová pravidla dává smysl. Mít v hlavě klid uprostřed bouřek všeho druhu dává smysl. Nenápadný pocit spokojenosti dává smysl, to určitě.

20_000_jpg_49d5caa23b.jpg

Povolání: mnich

Když jsem požádal opata kláštera Tham Krabok o povolení zúčastnit se tudongu jako mnich, nikdo se nedivil. „Samozřejmě, přijeď a pojď s námi.“ Loni koncem března jsem tak už počtvrté prošel klášterní bránou krajně neortodoxního kláštera, v němž se přes půl století léčí narkomani a alkoholici. O tudongu jsem slyšel vyprávět dobrodružné věci.

„Vyšlo nás šest o půlnoci do džungle, ztratili jsme se, jeden nepřežil, museli jsme si udělat vor a splavit řeku do civilizace, pět dní jsme nejedli, dva nepili,“ řekli mi v klášteře Suan Mokkh. Jiní mniši chodí ve velkých skupinách jako dlouhá oranžová housenka po krajnici silnice.

Jdou tři měsíce, spí v klášterních zahradách, na hřbitovech, mnich během tudongu nesmí pod střechu. Na severu Thajska prý žijí mniši, kteří jsou na tudongu roky, celý život. Dobu dešťů někdy přečkají v klášteře a pak zase jdou. Žádné zvláštní turistické vybavení, jen taška, rohož, miska a kulatá moskytiéra.

Takhle jsem si to maloval, takhle romanticky. Ale nejdřív jsem si musel oholit hlavu i obočí a naučit se nosit roucho. To první bylo snadné. Nicméně brzy jsem se přesvědčil, že mnišství je kromě jiného i řemeslo a že romantické představy je lepší nechat doma.

Mniši se stříhají navzájem, obvykle jednou za měsíc. A nesmí se zapomenout na obočí.

Den holohlavých andělů

Je nás asi třicet a vypadáme jako plešatí bílí andělé. Nastávající mniši v bílých róbách anagáriků, tvorů, kteří už nepatří do laického světa, ale ještě nedosáhli statutu plnohodnotného mnicha. Mé kolegy vyprovázejí rodiče, přítelkyně, všichni jsou na své tudongové mnichy pyšní, protože v jejich představách získáme velké zásluhy, které se tak trochu přenesou i na ně. Proto je nás tolik – malí kluci i starší chlapi. Jít na tudong je duchovně prospěšná frajeřina. Odvezli nás do kláštera v Lop Buri, kde nás slavnostně ordinují.

Třikrát jsme obešli kapli, v níž z nás udělají mnichy. V sepnutých rukou lotosové poupě, svíčku a vonné tyčinky jako symbol Buddhy, Dhammy a Sanghy, společenství mnichů. Všechno má symbolický význam, bílá barva čistoty, oholené chlupy, konec zálibných pohledů do zrcadla.

Po kroužení se na mě vrhli klášterní pomocníci, svlékli ze mě bílou róbu a zavinuli mě do šafránové soupravy. Stoprocentní polyester. Nic příjemného, když na vás praží slunce a navíc jsem doufal, že roucho bude z přírodní látky.

O pár týdnů později pochopím, že doba dešťů by bavlnu změnila v plesnivý hadr. Nicméně teď už vypadám jako skutečný mnich.

Zbývá poslední maličkost – obřad v pálí, latině théravádového buddhismu. Pár dní předem jsem dostal papír, který se mám naučit nazpaměť. Něco už jsem pochytil při recitacích v jiných klášterech, měl bych to zvládnout. Volají nás po třech a farang, bílý cizinec, je něco jako atrakce. Zaklekli jsme na označená místa, proti nám mniši recitátoři a nad nimi na trůnu opat. Obřad netrvá déle než čtvrthodinu. Jde to hladce, jen roucho trochu zlobí. Při předepsaných poklonách se mi na prsou svezlo a odhalilo bradavku, což ordinující mnicha tak pobavilo, že mě až do konce obřadu přátelsky štípal do stehna.

Na faranga se vůbec musí dávat pozor. Po obřadu jsem se posadil na chrámové schody a až zkušenější kolega mi připomněl, že mniši chodí naostro a že by bylo fakt lepší, kdybych srazil kolena k sobě.

Teď jsem opravdový mnich, jmenuju se Kittivuthó. Pick-upy nás odvezly zpátky do Tham Kraboku, nafasovali jsme dvě sady hnědé róby, typické pro zdejší mnichy.

Okrovou soupravu jsem nacpal do krosny a poslední dva dny před začátkem tudongu se zabydloval v nejisté budoucnosti jiného faranga, který se chystá hrát si v divočině na mnicha. Před rokem podobné dobrodružství jeden takový nepřežil, jmenoval se Josh. Našel jsem jeho hrob u jedné z jeskyní, které obklopují náš klášter jako labyrint. Bylo mu pětadvacet a zabil ho had.

22_000_jpg_49d5caa240.jpg

Stručný návod na oblékání róby

Vždycky potřebujete někoho zkušenějšího. Já třeba Graiga, vyléčeného alkoholika a milovníka heroinu. Nebo Patricka, který do Tham Kraboku připlaval na vlně whisky. Oba zvládli detox a stali se mnichy. Pětapadesátiletý Graig na doživotí, sedmatřicetiletý Patrick na půl roku. Bez nich bych hladověl, protože jídlo dostanete jen v plné róbě. A to je problém.

Správná úprava sedmidílného obleku théravádového mnicha znamená vizitku jeho profesionální zdatnosti. Když vám někdo neporadí, nemáte šanci. Obléct si suknici, namířit švy správnými směry, a zauzlovat ozdobnou šňůru se mi na několik pokusů podařilo. Přehodit přes sebe halenu s jedinou dírou na ruku taky. Ale proměnit obří hnědé prostěradlo v malebně nařasené roucho splývající z levého ramene – na to prostě sami nepřijdete, leda jste talent na hadry. Musel jsem za Graigem. Zrovna čistil klášterní saunu a věnoval mi školení techniky skládání, o žádoucí poloze švů, nenápadných lemů a malého čtverečku označujícího rub roucha. Dělal jsem si poznámky a vyšel mi návod o jedenácti bodech plus dvanácté přehození složeného náhradního dživornu přes rameno a třinácté přepásání širokým pruhem látky.

Ozdobný uzel jsem se za celý měsíc nenaučil, ale dokázal jsem ho aspoň potěmkinovsky napodobit. Jedenáct bodů – a když uděláte chybu v jakémkoli z nich, včetně posledního, začínáte znovu. Ještěže Patrick pracoval v klášterní jídelně jako roznašeč jídla.

Svůj první mnišský den jsem zahájil v půl páté, pomohl odnášet talířky s jídlem k miskám rozestavěným na podlaze a nechal Patricka, ať mi roucho předpisově nařasí. Měl jsem hlad a nechtěl jsem nikoho urazit, Thajci nedostatky neradi tolerují, a už vůbec ne mnichům. Jídla bylo dost, před tudongem a během něj jsou laici zvlášť štědří, každá zásluha se v příštím životě počítá. Tak si théravádoví mniši vychovali své živitele – i když v případě Tham Kraboku klášter většinu jídla kupuje a vaří ve vlastní kuchyni.

Své libozvučné pálíjské jméno jsem ovšem v Tham Kraboku pozbyl.

Na misku mi někdo napsal Phra Dal. Dalibor je moc dlouhé a Tham Krabok ostatně pálíjštinu ve své nauce prakticky nepoužívá. Každý se tu jmenuje tak, jak do kláštera přišel, změna identity se musí odehrát jinak. Zbytek dne se tedy Phra Dal věnoval přípravám na odchod.

Tudong v Tham Kraboku znamená gigantický projekt. Na rozdíl od jiných klášterů, kde odchází jen část mnichů, se tady zúčastní všichni. Sto čtyřicet mnichů a bílých mnišek plus proměnlivý počet laiků. Žádná tichá cesta krajinou. Nás budou doprovázet kamiony.

Cisterna s vodou na mytí a praní. Další kamion s toaletami. A šušká se, že ctihodný opat Charoen je velmi nemocný. Ano, ani se neví, jestli letos na tudong půjde. Možná nás povede některý ze starších mnichů, třeba zástupce opata Sung, co tak rád střílí z praku po psech. Kam se půjde? Nikdo neví.

A je tu ráno 1. dubna, všichni sedíme s bílými moskytiérami, taškou se zpěvníkem a miskou ve zvláštním pouzdře přes rameno. Opat Charoen má proslov a pak, přesně v poledne, se pod pražícím sluncem řadíme a dlouhý hnědý had se dává do pohybu.

Mezi dálnicí a továrnou

Hned po prvních krocích jsem pochopil, k čemu je dobré obočí. Když ho nemáte, pot z čela stéká přímo do očí. Mniši v jiných klášterech mohou používat slunečníky, ale opat Charoen je přísný. Za mžourání a pálení jsem šlapal ve stopách mnicha přede mnou ke klášterní bráně, pak přes dálnici, mezi chatrče a do polí po úzké asfaltce.

Tak tohle je tudong, vzrušení z neznáma, totální cestovatelský zážitek. Mírná euforie smíšená se strachem. Měsíc spát na zemi, v tropech plných hadů se smrtícími injekcemi místo zubů. Cesta běží mezi zoranými poli s mangovníky. Dálnice zůstává na dohled a dvě stě metrů od nás vrní továrna na výrobu krmiva pro slepice.

Mniši přede mnou se najednou rozbíhají po hlíně. Jdou se vyčurat? Natrhat manga? Technická přestávka? Jsme na cestě čtvrt hodiny. „Tady se utáboříme,“ vysvětlila mi mniška a mávla rukou do pole, „najdi si strom a postav moskytiéru“. „Pák klod, pák klod!“ vykřikuje několik starších mnichů. Znamená to „zabodnout slunečníky“ a odříkat předepsanou posvátnou formuli. Když jednou slunečník zabodnu, nesmím ho vytáhnout, takže místo je potřeba vybrat pečlivě. Mangovníky. Kde jsou manga, tam jsou mravenci.

Vyzkoušel jsem několik stromů dál od silnice, ale všechny už kolonizovali malí červení zabijáci, někde je moc vysoké trávy, kde můžou číhat hadi, jinde už je obsazeno. Nakonec jsem se vrátil k silnici a na doporučení soucitné mnišky zarazil slunečník se sítí hned v první řadě stromů. Se stavbou přístřešku mi pomohl soused. Jiný mnich mi ukázal, jak pomocí hřebů zvednout okraje obdélníku z PVC – „nenateče ti tam voda a bahno, až přijdou monzuny“. Kolem mě rostou bílé houby slunečníků a rychle je překrývají šedé plachty ukotvené ke stromům. Pro některé mnichy je to padesátý tudong, jsou zruční, tiší, nedělají rozruch jako já. Pro Graiga prázdniny, jediných dvaatřicet dnů v roce, kdy neobsluhuje saunu. „Jak dlouho tu zůstaneme?“ ptám se. „Zatím dva týdny,“ usmívá mniška. „Opat je na tom špatně, dál než sem zatím nedojde.“ I tohle je tudong. Nemá smysl dělat si plány.

Přes moskytiéru ještě napneme plachtu - kdyby namokla, je lepší spát jen tak na rohoži.

Měsíční zkouška

Zůstali jsme měsíc. Za dva týdny bylo opatovi pořád stejně zle a po večerní recitaci oznámili, že pobyt v mangovníkovém háji se prodlužuje o dalších čtrnáct dní.

To už jsem si roucho dokázal obléct docela dobře sám. A na mangovníkové plantáži vyrostla provizorní vesnice s vlastními cestami, elektřinou a obchodem s potřebami pro mnichy, všechno zadarmo. Už jsem si zvykl, že moje podložka je příliš krátká a nohy si nikdy nenatáhnu. Moskytiéru jsem si pomocí kolíčků na prádlo utěsňoval nejpečlivěji ze všech a hadi i jedovaté stonožky mě nechávali na pokoji. Ráno jsem vstával v půl páté a sborově recitoval s ostatními texty v umělém jazyce, který podle legendy zvěstovala ctihodná Yai, zakladatelka Tham Kraboku a teta opata Charoena. Čas se měřil vonnými tyčinkami – když dodoutnaly, následovala snídaně, vždycky kolem sedmé.

Řada misek podél cesty, kolem každé z nich další talíře s lahodami všeho druhu.

Ovoce, ryby, kuřata, vepřové, sušené hovězí, zmrzliny, sladkosti, lívance, tapioka – luxusní výběr tropické gastronomie. Co nesníme, vezmou si laikové. Při snídani nás obcházejí s kbelíky nebo sedí proti svým známým v róbě a čekají. Starší dáma s vizáží žáby mi občas bere nejlepší kousky sama, bez dovolení. Štve mě, což je samozřejmě moje chyba. Zato Kirylovi, Tatarovi z Kazachstánu, který se přijel léčit z vodky, takovému hrdinovi rád přenechám půlku své snídaně.

Nejsem moc dobrý mnich, zapomínám, že snídaně není moje, patří róbě, tak dobře jíme jen díky laikům. Zůstávají pár dní, týden, někteří celý měsíc, za malými mnichy jezdí maminky a dohlížejí, jestli jim nikdo a nic neubližuje.

Po jediném jídle dne se jindy balil tábor a cesta pokračovala, ale letos je to jinak. Krátká recitace a pak – nic, nebo meditace.

Až do večera. Tábor nesmíme opustit, což znamená měsíc na čtverečním půlkilometru mezi dálnicí a továrnou. „Moc těžké, všichni musíme bojovat s nudou,“ utěšovala mě jedna z mnišek. Dřív jsme nachodili stovky kilometrů, ale o. k., jsme tady, a musíme to vzít, jak to je.“ Opatu Charoenovi postavili velký pavilon, lidé za ním jezdí z celého Thajska, má pověst divotvorce a osvíceného muže. I já jsem před ním zaklekl a ptal se.

Dostalo se mi záhadné odpovědi: „Tenhle tudong je jako zkouška.

Jako bezdomoví, kam odcházeli mniši za Buddhovy doby. V klášteře lidi nepoznáš, každý tam žije sám. Tady je to obtížné – všichni jsme namačkaní na sebe, žádné pohodlí, nic. Ověřujeme si, jak na tom jsme. Je na tobě, čemu dáš důležitost, s čím tudong prožiješ – když se rozhodneš pro emoce, je to tvůj problém.“

Pravé poledne, prvního dubna. Tudong začíná, většina z nás netuší, kam jdeme.

„Jestli tu máš umřít, je to tvoje karma“

V nejžhavějším měsíci roku se ale na mangovníkové plantáži otravným emocím nevyhnete.

Samozřejmě i během meditace, v předepsané „plné róbě“, což znamená, že ve čtyřicítkách ve stínu na sobě máte těžkou polyesterovou uniformu. Pod plastovým přístřeškem to peče jako v horkovzdušné troubě, takže přes poledne často chodíme meditovat na pastviny, pár desítek metrů za hranice tábora – tam aspoň trochu fouká. Po pár dnech mi ale stejně na hrudníku a břichu vyrazila krvavá vyrážka a vydržela až do konce tudongu. Taky pijeme sodu se solí, protože koupel ve vlastním potu trvá prakticky celý den. Ani ta vodní není nijak luxusní. Myjeme se venku u velké kádě, takže se krkolomně převlékáme z roucha do zvláštního sprchovacího sabongu a zase zpátky před očima všech.

Malého mníška kousla jedovatá stonožka, prokřičel celou noc, ale měl štěstí, jed, který zastavuje srdce, nebyl příliš silný. Viděl jsem hady, jak se plazí mezi rohožemi. „Jestli tu máš umřít, je to tvoje karma,“ podotkla jedna z mnišek, na což se nedalo než kývnout.

Dvaatřicet dnů, které těžko můžete nazvat prázdninami, dovolenou nebo cestou a nakonec ani dobrodružstvím. Možná vážně zkouškou. Při zpátečním pochodu do kláštera se slavnostní pocit konečně dostavil. I když jsem právě málem nedoběhl na záchod, i když jsem měl zablácené nohy, puchýře od žabek, podezřelý vřed na noze a přední část těla krvavě osypanou. I když jsem jako mnich zrovna neoslnil. Stát se mnichem je snadné – být jím je mnohem těžší. A být dobrým mnichem je mistrovské dílo. Jakmile jsem si druhý den oblékl kraťasy, připadal jsem si jako asketa s platební kartou. Chyběl mi hnědý polyester a miska se jménem. Ale už v autobusu do Bangkoku jsem si rychle zvykal. Tušil jsem, že mě čekají další zkoušky – a měl jsem pravdu.


Učení starších

Théraváda (pálí), doslova „učení starších“ nebo „doktrína starších mnichů“.

Jediná dodnes přežívající škola hínajány neboli malého vozidla, jak především příslušníci mahájány nazývali ranou formu buddhismu. Naráželi tak na fakt, že arhat bez okolků vstoupí do nirvány, aniž by se na rozdíl od mahájány (velkého vozidla) příliš staral o ty, kdo k ní ještě nedospěli. Théravádovou školu založil mnich Moggáliputta Tissa během synodu pálíjské školy kolem roku 244 př. n. l. v Patáliputře. Théraváda se šířila do zemí jihovýchodní Asie, především na Šrí Lanku, do Barmy (dnes Myanma), Thajska, Kambodže, Laosu, Vietnamu a část jihozápadní Číny, proto bývá označována i jako „jižní buddhismus“.

Pro zobrazení mapy si prosím zapněte JavaScript.