Trekování na Novém Zélandu aneb Berte přírodu vážně!

60-61.jpg
Autor článku: Tereza Hrazdírová, Čtvrtek, 27. března 2014
Autor fotografií: Michal Tutko
Nový Zéland je protkaný hustou sítí stezek, které spravují ochranáři přírody DOC (Department of Conservation). Můžete si vybrat od široké nabídky krátkých procházek, několikahodinových výletů až po týdenní přechody horských masivů.

Treky Great Walks jsou často hlavním důvodem, proč turisté navštěvují Nový Zéland. Na Zélandu je jich devět a jsou to několikadenní treky, které vedou nejkrásnější novozélandskou přírodou. Vždy jsou perfektně upravené, výborně značené a většinou nevyžadují nijak zvláštní zkušenosti. Chaty Great Walks poskytují extra komfort a lůžka si musíte rezervovat přes internet na www.doc.govt.nz. Jednotlivá místa bývají v letní sezoně vyprodaná i půl roku dopředu, Great Walks byste si tedy měli opravdu dobře a včas naplánovat. Lůžka na chatách Great Walks se pohybují v rozmezí 32 dolarů za noc na kajakářském treku Whanganui Journey až po 54 dolarů za noc na jednom z nejznámějších treků světa Milford Track.

Trasy pojmenované Walks jsou vhodné téměř pro každého, jsou snadné, dobře upravené a většinou ne delší než několik hodin. Walking Tracks už vyžadují lepší kondici a i když jsou většinou udržované, občas jsou na nich velmi prudké pasáže a můžou vás zavést do drsného a bahnitého terénu. Vyrazit na Tramping Track nebo Route už vyžaduje hodně zkušeností, dobré vybavení a občas i schopnost přežít v divočině a orientovat se v náročném terénu. Cesty vás můžou zavést třeba přes řeku, kterou budete muset přebrodit, a tak se vám budou hodit i horolezecké zkušenosti. Na cestě budete většinou hned několik dnů.

Schránky poctivosti

Ubytování na vícedenních pochodech občas poskytují chaty DOC, ve kterých můžete přespat ve společné místnosti za 10–20 dolarů za osobu, za 5 dolarů můžete většinou také přenocovat ve stanu u chaty. Před odchodem na trek si musíte v kanceláři DOC koupit několik lístků Backcountry Hutt Ticket, které potom vhodíte do „schránek poctivosti“ (Honesty Box) v jednotlivých chatách. Lůžka nelze zarezervovat přes internet, a tak se vám může stát, že pokud přijdete do chaty příliš pozdě, budete muset spát na zemi nebo venku.

Na chatách najdete vodu a záchody, veškeré odpadky si ale musíte odnést s sebou do civilizace. Aby si země zachovala svou překrásnou divokou krajinu, svěřila ochranářům téměř neomezenou moc. Do problémů vás může dostat i to, že ohryzek jablka zahodíte do přírody. Vaše argumenty, že ohryzek se přece v přírodě rozloží, smetou ze stolu i novozélandské děti. Semínka zakoření, vyroste z nich jabloň a ta sem přece vůbec nepatří! Přírodu je třeba brát vážně a Nový Zéland je toho nejlepším důkazem.

Na treku Abela Tasmana

Queen Charlotte – náročný, ale nádherný

Hned den po Štědrém dnu jsme se vydali na trek Queen Charlotte, který lemuje pobřeží fjordu Marlborough Sound na severu Jižního ostrova. Čekali jsme, že se nebude výrazně lišit od pohodového pobřežního treku Abel Tasman, který jsme pozvolným krokem a s úsměvem na rtech zvládli asi před rokem. Rozdíl mezi „obyčejným“ trekem a trekem v Abel Tasman, který patří mezi Great Walks, byl nakonec velmi výrazný.

Z osady Anakiwa jsme vyšli přímo na Štědrý den. Museli jsme se na trek vydat v protisměru, běžně se na trasu nastupuje na samém cípu fjordu v historickém Ship Cove, kam trekaře zaveze loď. Na Štědrý den ale samozřejmě nikdo nepracuje a lodě klidně kotví v přístavu.

V kempu Davies Bay jsme byli úplně sami. Opar z ustávajícího deště se snášel nad zálivem, v malé osadě na druhé straně fjordu se rozsvěcela první světla a z břehu potoka na nás klidně zíral velký hnědý pták. Kivi, okamžitě nás napadlo. Strnuli jsme a užívali si ten neuvěřitelný pocit, který nám přineslo setkání s ikonou celého národa, nelétavým ptáčkem kivim, který je aktivní jen v noci a mimo malé, vysokým plotem chráněné rezervace ho téměř není možné spatřit. Posvátná úcta nás opustila poté, co pták vystoupil do posledních slunečních paprsků a ukázal nám svůj krátký zobák a nevzorované peří. Skupina ptáků weka neboli chřástalů australských, dalších novozélandských endemitů, které jsme mylně považovali za kivi, poskakovala kolem našeho stanu až do rána.

I když se o trek stará DOC, na trase neprovozuje ani jednu chatu, a tak nám nezbylo než celou cestu kempovat. V pět ráno nás s východem slunce vzbudil zpěv ptáků. Chřástalové poskakovali kolem potoka, ve kterém jsme se v noci koupali, a my jsme nemohli věřit tomu, že nás zatím neminul jediný člověk.

První skupinku jsme potkali až kolem poledne a s úlevou si vzpomněli na zástupy na treku Great Walk, který prochází kráterem Tongariro. Po schodech mířících k sopce tam totiž tou dobou stoupal zástup připomínající davy v nákupním centru den před Vánocemi. My jsme byli na pobřeží nádherného fjordu téměř sami.

Na více než dvacet kilometrů kopcovitým terénem hned první den jsme nebyli připraveni. Cesta stoupala do prudkého kopce, hned zase klesla zpět k zálivu a tam se stočila k dalšímu stoupání. Nebylo kde zastavit, po úzké stezce občas přejela skupinka na horských kolech a my jsme si neměli kde odpočinout. Jen místo k obědu jsme v prudkých svazích hledali dvě hodiny.

Následující den jsme se sešli v přístavu s kamarády a ti nám na své lodi převezli krosny do dalšího kempu. Tímto způsobem se na trek Queen Charlotte vydává většina lidí – převoz batohů nebo kol zajišťuje hned několik firem. I když nám výrazně ubylo zátěže, nejbližší přístavní kemp byl vzdálený téměř třicet kilometrů kopcovitého terénu, který jsme zdolávali celý den. Výhledy na zálivy Marlborough a Kenepuru nás znatelně dobíjely ztracenou energií, trasu třetího dne jsme si ale s radostí zkrátili na lodi. V prudkém dešti jsme se konečně dostali do historicky velmi důležitého zálivu Ship Cove, kde se svou lodí celkem pětkrát kotvil kapitán Cook. Úplně vyčerpaní jsme nastoupili na jachtu a navzdory únavě jsme na 70 km treku Queen Charlotte vzpomínali jako na jeden z nejhezčích pochodů, jaký jsme kdy šli.

Vodopády na Milford Sound - asi nejoblíbenější a rozhodně nejznámější na zélandské trase

Mimo turistické trasy

Nejhezčí trek, na který jsme se na Novém Zélandu vydali, je trek k jezeru Angelus ve vnitrozemí severu Jižního ostrova u Nelson Lakes. K Nelson Lakes se vydává jen velmi málo turistů a ve spartánských chatách DOC jsme se potkávali většinou jen s Novozélanďany. Byli jsme tu zrovna na Velikonoce, kdy se na trek vydalo hodně lidí, a tak jsme první noc museli spát na zemi u kamen. Hlasité chrápání unavených turistů nám opět připomnělo, že příště už si s sebou musíme vzít špunty do uší.

Prudké stoupání prvního dne vystřídal přechod po štěrkové suti kolem zapomenutého lyžařského střediska a my jsme si jen těžko dokázali představit, jak moc musel lyžování milovat ten, kdo si lyže do střediska nesl na zádech několik hodin horským terénem. Žádná jiná přístupová cesta k němu totiž nevedla, i materiál na stavbu střediska přinesli nadšenci do hor na zádech.

Po úzkém hřebenu, do kterého bičoval silný vítr, jsme s hrůzou dobalancovali až na jeho konec a hluboko pod námi se v chráněném údolí zalesklo tmavě modré jezero Angelus, nad kterým stojí krásná chata DOC. V jídelně vystavěné přímo nad hladinou jsme si uvařili večeři a před západem slunce si ještě roztrhali kalhoty ježděním po hladké trávě na svazích kolem jezera.

V noci okna chaty bičoval silný déšť a my jsme si nedokázali představit, že se ráno vydáme na cestu zpět do údolí. Chata u jezera je hodně populární a v hlavní sezoně, do které Velikonoce patří, je třeba si lůžko zarezervovat přes internet. Ranger, který na chatě bydlí, pro nás nenašel místo na další noc, a tak jsme se hned ráno vydali tou nejrychlejší cestou zpět.

Cascade Track nás naopak vedl řekou tak prudce do údolí, že nám při pohledu za sebe tuhla krev v žilách. Železnými tyčemi značená cesta se ztrácela ve skalní stěně, my jsme brodili jednu říčku za druhou a na trase necelých pěti kilometrů sestoupali téměř 1000 výškových metrů. Dál už cesta klesala jen mírně. Kolem stezky nás doprovázeli ptáci fantail a v trávě vysoké po pás jsme se přestali strachovat nad tím, jestli nám promoknou i boty, které jediné zůstaly zatím celkem suché.

V chatě DOC u obrovského jezera Rotoiti už zabrali ta nejlepší lůžka místní rybáři, a tak jsme si po dlouhém sestupu jen dali svačinu a vydali se na dalších 10 km trasy vedoucí k parkovišti. Téměř v běhu jsme míjeli lovce, kteří vyrazili na jeleny a kance, a v sedm hodin večer nasedali zablácení a promočení do auta na třísetkilometrovou cestu do města Christchurch. Po dvacetikilometrovém treku v horském terénu a prudkém dešti totiž není nic lepšího než spát ve vlastní posteli.

Nejhezčí trek Nového Zélandu byl asi výšlap k jezeru Angelus na severu Jižního ostrova.

Více o Novém Zélandu a další články i fotografie najdete na http://www.lideazeme.cz/…ie-a-oceanie


GREAT WALKS NA JIŽNÍM OSTROVĚ

  • Abel Tasman Coast Track – lehký 3–5denní trek po pobřeží, který vás provede původním pralesem plným vodopádů až na zlaté pláže na pobřeží. Trek vede jen jedním směrem, a tak si předem zařiďte odvoz do cíle vodním taxi, např. www.abeltasmanseashuttles.co.nz. Ceny chat v hlavní sezoně: 32 dolarů za noc.
  • Heaphy Track – trek dlouhý 78,4 km, nejdelší ze všech Great Walks. Zabere vám 5 až 6 dnů a vede skrz hustý prales a travnatá pole až k pobřeží. Po cestě vás bude doprovázet množství ptactva a máte šanci spatřit i vzácného ptáka kiviho.
  • Routeburn Track – 2–4denní pochod skrze Jižní Alpy, který spojuje Mount Aspiring s Národním parkem Fiordland. Vede divokou přírodou přes vrcholky majestátních hor, hluboká údolí a bukové pralesy plné původního novozélandského ptactva. Ceny chat v hlavní sezoně: 54 dolarů za noc.
  • Milford Track – pravděpodobně nejznámější novozélandský trek a jeden z nejlepších na světě, trvá 4 dny a vede nádhernou krajinou vysokých hor, divokých vodopádů a zeleného deštného pralesa. Ceny chat v hlavní sezoně: 54 dolarů za noc.
  • Kepler Track – 60 km okružní trek trvá 3–4 dny a nabízí výhledy na ledovcová údolí, modrá jezera i vysokohorskou krajinu. Ceny chat v hlavní sezoně: 54 dolarů za noc.

OČIMA AUTORKY

Tereza Hrazdírová, cestovatelka

Shodou okolností jsme část výšlapů absolvovali v téměř liduprázdné krajině. Také jsme si vybrali treky, které neměly tak komfortní zázemí pro turisty jako jiné.

Nedostatek zázemí nám ale vynahradil klid a opuštěnost místa, i když tvrdá zem pod našimi karimatkami nás občas nutila myslet na pohodlné matrace v chatách lemujících trasy navštěvovanějších treků. Zapomenuté treky stejně jako ty nejpopulárnější mají své kouzlo a na Novém Zélandu je opravdu z čeho vybírat.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články