Trabanti vs. Bohové jižní polokoule

62-63trabanti.jpg
Autor článku: Dan Přibáň, Úterý, 16. února 2016
Autor fotografií: Vojtěch Duchoslav a Marek Duranský
Se dvěma trabanty, maluchem, jawou a čezetou se Dan Přibáň a jeho parta vydali napříč zmrzlou Austrálií do jihovýchodní Asie. Měla to být nejjednodušší cesta žlutého cirkusu, ale stal se z ní boj o každý kilometr.

Jedeme, jedeme, jedeme! Takhle dlouho jsme nikdy nikde netrčeli. Australská byrokracie nás zařízla na víc než měsíc. Austrálie je krásná a pohodová zem, ale občas šíleně pomalá. S úlevou konečně opouštíme Perth a míříme k severovýchodu.

Asfalt se změnil v australský červený prach a obalil naše žlutá vozítka do rezavého nádechu. Už dva dny se hrkáme po opuštěné zlatokopecké stezce. Je to to nejtěžší, co náš cirkus kdy viděl, ale jedeme. Problém je, že mnohem pomaleji, než jsme čekali. Věřili jsme si až moc. Nevíme, jestli dokážeme tuhle cestu pokořit, a když ano, tak zda to zvládneme dost rychle, aby nám nedošla voda.

Po dvou dnech máme za sebou necelých 40 kilometrů z více než 300. Vody jsme nabrali tolik, kolik jen šlo, benzinu taky. Ale spotřeba je závratná. Od poslední pumpy je to 150 kilometrů a jsme na suchu. Normálně ujedeme dvakrát tolik.

Málokdy se můžeme držet cesty. Kličkujeme mezi vyjetými kolejemi, pomalu metr po metru hledáme stopu, kde se nepověsíme za břicho ani nezapadneme do bláta. Když už se rozjedeme po jemném písku, musíme dávat pozor na zbytky termitišť, která jako ledovce trčí z cesty. Velká auta je pros tě nadjedou, nám vytrvale kovají výfuk do abstraktních tvarů. Ale jedeme! Pomalu, nejistě, ale jedeme.

Ne každý dojede, cesty jsou zrádné a kluzké.

Dominika na cestě

Těžší to mají naši motorkáři. Marek, zkušený matador jihoamerické výpravy, vede svou přeloženou jawu způsobem, že to všechno vypadá jako brnkačka. Metr a půl vysoká Dominika to má horší.

Dokud kličkujeme mezi jámami, jede s hodinářskou přesností, ale jak přijde hluboký písek, jde do tuhého. Její čezeta pojmenovaná Skippy skáče ze strany na stranu. Ale Dominika bojuje. Spadnout, vstát, spadnout, vstát… vytrvale a pomalu dopředu. Stojí to hodně času a sil. Z jedné strany vás do rukou vytrvale buší větve keříků, na druhé je hluboký písek, který vás chytí za přední kolo a pošle, kam se mu líbí.

Je tu ráno třetího dne. Vody už není moc, a tak nás nenapadne nic lepšího než namočit čočku a fazole k večeři do vody po umytí nádobí po večeři a snídani. Pro jistotu ještě nabíráme kanystry z louže, ať je večer z čeho vařit. Na to je ještě spousta času. Zatím nabíráme jen obvyklé tempo, pomalu a nejistě vpřed. Část výpravy zmizela v oblacích prachu vpředu. Cesta se zlepšila, zmizely díry, je tu hlavně jemný písek, můžeme přidat. Skvělá zpráva pro řidiče aut, horší pro Dominiku. Ta to nevzdává, konečně strach povolí a bere za plyn. Netrvá to ale dlouho. Po pár kilometrech zůstává ležet v oblaku prachu hlavou k zemi vedle potlučené motorky. Na další souboj s pískem to nevypadá. Opatrně ji odnášíme do auta. Musí si odpočinout.

Brody severní Austrálie, pozor na krokodýly!

Nejdelší australská zkratka

Blížíme se ke Great Central Road, nejdelší australské zkratce – prašné dálnici táhnoucí se přes 1000 km do horkého středu Austrálie. Alespoň tak se to říká. Snad bude minimálně vlažný, protože cokoli, co se týká tepla, teď vážně oceníme. Začíná tu zima, noční teploty padají k nule a deště se blíží.

Hltáme první kilometry. Všude prach a písek, ale ženeme se nečekaně rychle. První den jsme zvládli skoro 100 km, máme skvělé tempo. Rozděláváme oheň a těšíme se na další ráno.

Ráno je zataženo, od východu jdou těžké mraky a my potřebujeme na východ. Prší, cesta se pomalu rozpouští v kluzké blátíčko. Roleta a bahno, jedno vyžaduje svižné tempo, druhé ubrat. Auta kloužou, motorky ještě víc. Na ničem nemáme offroadové pneumatiky. Plaveme blátem a deštěm, stěrače nestíhají. Kdo nám to říkal, že v Austrálii neprší a je tu hrozné horko? Mrzneme a kloužeme se. A nejednou se stalo něco, co nikdy nikdo neviděl: Marek Slobodník padá! Nic moc se nestalo, ale jeho jawa má ohnutá řídítka. Rovnáme je a bahníme se dál.

A Marek padá znovu. Tentokrát to byla větší rána, vypadá potlučeně, ale tlemí se od ucha k uchu. Řídítka už nerovnáme, blíží se večer, snažíme se dojet do prvního roadhousu na trase. Ještě 50 km a Marek leží potřetí. Cesta je záludná. Na vrstvě kluzkého bláta leží písek, který vypadá jako suchý. Pěkná past. Kašleme na to, ráno moudřejší večera.

Tolik závad a problémů jsme na žádné cestě neměli.

O kolečko méně

Slunce nevyšlo, pršelo celou noc. Balíme a vyrážíme. Bláto klouže tak, že se po něm i špatně chodí. Jeden trabant zapadl hned, druhý o sto metrů dál. Snažíme se je dostat ven, bláto máme úplně všude. Plnou parou vzad, najednou se ozve zlé kovové cvaknutí a zadní kolo zmizí hluboko v podběhu. Něco je špatně. Prasklo pero, zlomilo se zadní rameno… Auto trčí hluboko v blátě a prší. Tedy prší… Ve vzduchu visí obrovské množství vody, které se pomalu a klidně snáší k zemi. Přemýšlíme, co dál.

Když nemůžete vy k podvozku, musí podvozek k vám. Pár náhradních pneumatik, hej rup, a trabant leží na boku. Improvizujeme na plné pecky. Nějaký šroub, dva klíče, nějaká podložka, ještě to chce velkou páku… Našli jsme pětimetrovou trubku, kterou tu nejspíš ztratila vrtná souprava. Trošku velké nářadí na maličké listové pero. Snažíme se ho s touhle obrovitou věcí připomínající hlaveň tanku nasadit na správné místo. Jeden drží trubku pod perem, druhý ji nadlehčuje a třetí s ní otáčí. Konečně je vše, jak má být. Mizíme odsud. Náš cíl je jediný roadhouse široko daleko, ostrov civilizace uprostřed outbacku. Mají tam dílnu a kafe. Těžko říct, co potřebujeme víc.

Dominika nazvala Great Central Road „nejdelším vrakovištěm světa“. Něco na tom je. Kolem cesty se každých pár kilometrů válí vrak auta. Nebyla vůle nebo zájem jej zachránit, buldozery ho odstrčily na kraj cesty a už tam zůstalo jako zdroj náhradních dílů.

Tjukayirla se honosí titulem nejizolovanější roadhouse v Austrálii a vraků je kolem dost. Nečekali bychom, že šrouby ze starého holdenu (tak tady říkají opelu) perfektně pasují do trabanta a že z držáku tlumiče z Fordu Falcon, kusu trubky a dvou podložek vyrobíme držák zadního ramena ztracený kdesi v blátě. Řidiči road trainů nás straší, že cesta je hrozná, ale my musíme jet dál. Hltáme kilometr po kilometru, letíme prašnou dálnicí, večeříme klokaní ocasy, sušíme promoklé oblečení, ale jedeme.

Obloha v outbacku, hotel s miliardou hvězd.

Napříč Indonésií

O pár tisíc kilometrů dál máme jiné problémy. Opustili jsme nekonečné pláně Austrálie a vpluli na tropické ostrovy Indonésie. Říkali jsme si, že konečně zrychlíme. Poletíme z ostrova na ostrov, přes krásné pláně, hory… Dva tři tisíce kilometrů, to máme na pár týdnů! Takhle nějak jsme si to představovali. Haha! Chcete vědět, co to znamená vybojovaný kilometr? Jeďte do Indonésie. Pro nás je to taková „antiAustrálie“. V Austrálii, když je něco sto kilometrů daleko, je to vlastně za rohem a australský kousek je cokoli pod tři sta kilometrů. Tady ujet stovku znamená podat pořádný výkon.

Čekali jsme, že tu bude víc lidí, ale že jich bude tolik? Co jsme přejeli hranice, jedeme neustále vesnicí. Podle mapy začínají a končí obce, ale ve skutečnosti ne. Jen domy a domečky. Kam se na to svou délkou hrabou Lovosice. Všude jsou lidé, nalevo, napravo, před námi, za námi. Sedí na kraji silnice, koukají do mobilu, nárazníky projíždějících aut jen o kousek míjejí jejich záda, ale nejsou z toho rozhození. Prostor mezi lidmi a auty vyplňují skútříky, stovky maličkých motorek. Indonésané nechodí, jezdí na motorkách. Známe ruch velkoměst málem celého světa, ale tady máme pocit, že jsme ve městě pořád.

Žlutý cirkus na cestě prašnou Austrálií

Na tachometru dvacet, v očích smrt

Na jednom trabantu zlobí čtyřka, ale vlastně nám nechybí. Málokdy jedeme tak rychle, abychom ji potřebovali. I když se tady všichni někam ženou, spěchá se velice pomalu. Plazíme se za stařičkým náklaďákem, vykukujeme zpoza volantů na špatné straně auta a snažíme se tu potvoru předjet. Jezdí se tu všude vlevo, což je trošku hendikep. Kameraman Zdeněk na sedadle spolujezdce vykukuje za roh náklaďáku. Auto, motorka, motorka (následuje dalších dvacet motorek), auto, auto… můžeš. Vysavač pod kapotou zaúpěl, trabi vyrazil vpřed, pár dalších motorek… To se vejdeme – a jsme vpředu.

Jenže nás je dohromady pět, dva trabanty, polský fiat a dvě motorky. Motorkáři jsou za námi hned. Vlastně se tu musí s auty hrozně nudit, jet bez nich, jsou dávno o ostrov dál. My ale pokračujeme ve dvoustopé navigační hře. Už nás bolí palec na vysílačce. Ale dál se plazíme tempem náklaďáků a vypadá to, že lepší už to nebude. Ale je tady krásně!

Když se chce, tak to jde! I cestovat na vozíku v trabantu s ručním řízením.

Flores versus Andy

Tedy až na ty kopce. Jsou krásné, ale vysoké. Ano, přejeli jsme Andy, vyjeli jsme skoro 5000 m vysoko. Jenže po dokonalé peruánské silnici alpského stylu, vinoucí se v dokonalých serpentinách pomalu nahoru. Tady na takové věci není čas ani místo. Ostrovy jsou malé, lidí je hodně, cesty vedou málem napříč vrstevnicemi, takže i výkonná auta se nahoru občas drápou na jedničku… A co teprve my? Andy byly v porovnání s ostrovem Flores demoverze. Tady nastoupáme a naklesáme mnohem víc.

Motory přetížených aut úpí, kola občas proklouznou. Normálně kopce vyjíždíme jako na kole – napřed to dole pořádně rozšlapat a pak doufat, že nás setrvačnost vytáhne co nejvýše. Jenže to tady nejde, není se kde rozjet. Zatáčky jsou tak prudké, že si člověk občas málem vidí na záda. Takže jednička, dvojka, jednička…

Dolů je to ještě horší, to už víme. Trabant kvůli svému dvoutaktu nemůže moc brzdit motorem. Takže spoléháme na brzdy – které zas až tak nebrzdí. V Etiopii nám už shořely, v Peru přestaly fungovat. Čekáme, co předvedou tady. Zatím pískají jak brzdící nákladní vlak plný hnědého uhlí.

Domečky na kůlech, symbol Východní Timoru

Vozíčkářské kamikadze!

Ukroutit tohle se dvěma rukama a nohama je poměrně náročné, ukroutit to jen rukama je frajeřina. Naši vozíčkáři Kuba s Kikou se střídají po dni za volantem trabanta s ručním řízením. Volant, řadicí páka a sdružená páka pro brzdu a plyn. Nahoru to ještě jde, dolů je to náročnější.

Jednou rukou točit volantem, druhou brzdit. Bez posilovačů je to dobrá posilovna. Klesáme a stoupáme, brzdy se hřejí, motor ječí. Najednou nám vozíčkáři mizí ze zrcátek. No co, není to poprvé. Pořád se někdo zapomíná vzadu a někdo zapomíná sundat nohu z plynu a mizí vpředu. Voláme do vysílačky, nic. Zastavíme, počkáme. Za chvíli jsou tu. Kika trošku rychle dýchá a vyjeveně se tlemí. Dumáme, co si cestou sehnali za drogy.

Málem jsme se převrhli, vypadne z nich. Prostě to přestalo brzdit a jeli jsme dolů. Kuba strhl volant, auto zamířilo do pangejtu, tak ho strhl znova a trabant šel na dvě kola. Pak Kika zatáhla ruční brzdu. Kaskadéři! Je to průšvih, když vám selžou brzdy a vy musíte rychle přehmátnout z jedné ruční brzdy na druhou. Ještě že se jim nic nestalo, mohli se taky nabourat a skončit nedej bože na vozíku!

Kyselinová jezírka sopky Kelimutu

Na kapačkách

Ne všechno jde ale tak hladce, jak bychom chtěli. Už zase jedeme do nemocnice. Dominika se kroutí v každé zatáčce, na každém hrbolu. Je bílá jako zeď. Nemocnice nevypadá tak špatně. Čekali jsme to po minulé zkušenosti s Markem horší. Snažíme se vysvětlit, o co jde, ale pohledem na pacientku je to celkem jasné. Dostává kapačku a nevypadá vůbec dobře. Tahle cesta je všechno jen ne pohodová výprava, jak jsme si ji vysnili. Z dílny do nemocnice, z nemocnice do dílny. Domča leží a trpí, léky pomalu zabírají. Nevíme, jak dlouho nás na pohotovosti nechají.

Odpověď máme za chvíli. Tahle nemocnice nemá lůžka, takže vás buď odvezeme sanitkou jinam, nebo musíte jet „domů“. Ani jedna varianta se nám moc nezamlouvá. „Doma“ je už čtyři měsíce stan postavený, kde to zrovna jde, a v nemocnici nechce být člověk ani doma, natož v Indonésii. Jdeme ven. Domča leží na lavičce a nevypadá dobře. Po půlhodině nás zavolají zpátky, ať si lehne na pohotovosti, předpisy nepředpisy.

Velké finále, všechno dopadlo úplně jinak, než jsme plánovali, a stálo to za to!

Past jménem Indonésie

O pár týdnů později už máme jiné starosti. Nikomu nic není, ale také si nejsme jistí, jak se odsud dostaneme. Už tři týdny sháníme loď z ostrovů. Od Jakarty se ptáme v každém větším přístavu. Nic. Jeďte do Medanu, poradili nám naposledy. Tak jsme tu. Motáme se mezi náklaďáky a rikšami, hledáme kancelář té správné firmy. Bosky vstupujeme po bíle vykachlíkované podlaze pod zeleným stropem do místnosti, kde za psacím strojem sedí náš člověk. „Ano, jezdíme do Malajsie, ano, můžeme vám odvézt auta.“ Záříme radostí. „Cena je dvanáct milionů za auto,“ říká agent s úsměvem…

Dvanáct milionů rupií je necelých 24 000 korun. To je šílené. Za peníze, které by tady stála doprava tří aut, se dá vybavit kontejner do Evropy, a ne loď přes uzoučký Malacký průliv. Nezdá se ale, že by nám chtěli slevit. Navíc je to prý jen cena za naložení v Indonésii a plavbu, v Malajsii zaplatíme ještě vyložení a další poplatky. A to na té lodi nesmíme jet, ale vybavit si let!

Náklady na převoz aut a motorek spolu s letenkami na druhý břeh se rychlostí vypalovaného pralesa vyhrabaly odhadem na 100 000 korun. A zprávy z druhého břehu mluví minimálně o stejné sumě. Absurdní, vydřidušská cena. Ale co teď?

Do Bangkoku, našeho cíle, je to už jen 1000 km. Ovšem po druhém břehu průlivu. Nemá smysl vydat 200 000 za takový kousek. Jenže co dál? Musíme odsud žlutý cirkus nějak dostat. Musíme sehnat jinou loď. Kamkoli!

Kamkoli žlutý cirkus přijede, je středem pozornosti.

Končíme!

Telefonujeme, mailujeme, obíháme. Kontejner do Evropy vyjde na poloviční peníze, než loď na protější břeh zálivu. Jen sehnat firmu, která by do toho šla. Evropa? Ne, tam nejezdíme. Posílají nás od čerta k ďáblu, až najednou přichází mail, že by to šlo. Je to složité, ale jde to!

Sláva, náš žlutý cirkus nezůstane opuštěný na konci Indonésie. Je to dobrá, ale i špatná zpráva. Končíme. Dál se nejede. Chybělo už jen 1000 km. Vzdáváme to jak horolezci těsně pod vrcholem vysněné hory. Hořkosladký pocit… Máme toho ale po pěti měsících na cestě už plné kecky.

Prostě to zapíchneme dřív. Má to logiku, tohle musí všichni doma pochopit, kamarádi, fanoušci, sponzoři… Udělali jsme, co šlo. Rozhodnuto, končíme! A všichni už nadšeně vypráví, na co se doma těší, a plánují, co udělají po návratu. Halušky, urpiner, sushi… Jen náčelník Dan nevypadá, že by se těšil.

Hlavou se mu honí pořád stejné myšlenky: Nedokázali jsme dojet do cíle. Vzdáváme to pár metrů pod vrcholem a podmínky nejsou tak špatné, abychom se nepokusili jít dál. Domů se dá těšit až z Bangkoku. Tvrdohlavost, naivita, romantika, blbost…? Koupím v Malajsii motorku a dojedu to na ní. Nejde to takhle vzdát.

Dan není hlučný a užvaněný jako vždycky. Chodí jak tělo bez duše a není s ním řeč. Nakonec už to nevydrží a vypadne to z něj: „Poletím do Malajsie, koupím tam starou malou motorku a dojedu to na ní.“ Zbytek výpravy se zatvářil překvapeně. To si můžeš poslat čezetu na druhý břeh a jet s ní, navrhne Marek. Má pravdu. Doprava motorek je na rozdíl od aut docela levná. To je nápad! Dan evidentně pookřál. Zase tu je plán, zase je šance to celé dokončit.

Marek se zatvářil trochu smutně, ale hned ten závan zmizel. Začalo být ale jasné, že je mu to trochu líto a že by jel taky… Dominika se tváří, že taky. Proč? Vždyť se všichni těší domů? A tak přišel čas na velkou otázku. „Kdo by byl ochotný pokračovat na motorkách, které nějak někde seženeme? Promyslete si to a dejte vědět.“

Austrálie není jen nekonečná pustina: pokud se vypravíte za horkým severákem na tropické pobřeží, jsou tu lesy a rudý prach.

Jedeme dál!

Napřed to vypadá, že pojedeme tak čtyři, pak se všechno ale láme. Najednou chtějí jet všichni. Všichni chtějí shánět motorky a pokračovat. A nikomu nevadí, že se místo poloviny září vrátíme na jeho konci. Že ta cesta bude trvat půl roku! Všem jako by se vlila do žil nová krev. Dojedeme do Bangkoku! Nejde to takhle vzdát!

Rozdělili jsme si úkoly. Část výpravy vyrazí na kontinent shánět motorky, Dan se zbytkem lidí zatím naloží trabanty s maluchem do kontejneru a doletí za nimi. Všechno se znovu roztočilo na plné obrátky! Celá výprava je rozložená z Indonésie po Thajsko a závod o motorky je v plném proudu. Záhy máme dva olítané rozhrkané skoroskútry. Sice moc nesvítí ani nebrzdí, ale jsou levné a pohybují se vpřed! Jen se na ně všichni nevejdeme. Když už to vypadá, že část týmu bude stopovat, vytahuje thajská skupina další trumf: motorikšu. Slaboučkou hondu s obrovskou sajdkárou, na které se tady vozí všechno, od celé rodiny po stádo koz. Nejtypičtější dopravní prostředek jihovýchodní Asie.

Když prodejcům řekneme, kam jedeme, vyděsí se. Do Bangkoku, na tomhle? To nedáte! A začali horečně opravovat světlo a brzdu. Najednou jsme zase na kolech a míříme na sever. Ještě před pár dny jsme se chystali domů, a teď jedeme. Jestli má někdo pocit, že dojet do cíle bez trabantů není ono, tak pro něj máme jediný vzkaz: je to ono! Je to přesně to, proč jsme se do toho před lety pustili. S trabantem, nebo bez něj, o tom to není. Je to o vůli jet dál!

Dokázali jsme to!

V Indonésii nás zdržovaly nekonečné dopravní zácpy a spousta aut a špatné silnice. Celu dobu jsme si říkali: Mít tak motorky… A teď je máme a před námi je volná cesta, kde by projel i autobus. Přes den letíme kupředu, na noc hledáme místo pod střechou. Mohutné monzunové deště přicházejí se soumrakem. Stany jsme nechali v autech, a tak cestujeme od přístřešků u benzinek k verandám kaváren, pořád blíž a blíž k cíli. Motorky mají své mouchy, ale drží.

Provoz začíná houstnout, pruhy na silnicích přibývají a najednou z cedulí zmizí Bangkok. Jsme tu! Tyhle megapole nikdy nemají jasnou hranici, prostě jste najednou tam. Kličkujeme kolonami až do samotného srdce města a tam, na křižovatce pod sochami slonů s královským palácem za zády, můžeme konečně říct: Dokázali jsme to!


OČIMA AUTORA

Dan Přibáň, novinář a cestovatel

Podtrženo sečteno, ujeli jsme 15 291 km za půl roku. Naše nejdelší nejkratší cesta. Dokonce je to asi o 100 km méně než na Hedvábné stezce, kterou jsme profrčeli za měsíc a půl. Vzdálenost je relativní, stejně jako čas. Deset kilometrů neprůjezdnou pustinou vs. tisíc po dokonalé asfaltce. Šest měsíců není zas tolik, když pracujete od devíti do pěti, ale hrozně moc, kdy každý den nevíte, kde budete zítra spát.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články