To my jsme praví kovbojové!

Vyšlo 16. 5. 2012 · Vydání 2012 / 03
· Autor Tomáš Nídr
Země Mexiko Autor fotografií Tomáš Nidr
Nahrávám fotogalerii...

Klikněte na fotografii pro její zvětšení

kovboj_jpg_4fb35d1519.jpg

Mexičané v širokých kloboucích za točení lasa při rodeu předvádějí, kde vzniklo povolání, které si svět dnes dává dohromady se Spojenými státy americkými.

Z vrat se vyřítí mohutný hnědý býk. Hora masa sebou hází jako nadopovaný tanečník breakdance. Chce ze sebe setřást muže, který se nedůstojně kývá na jeho nepokojném hřbetu. Jednou rukou se přidržuje provazu, který má tur připevněný k plecím. Jde mu o to vydržet na zádech co nejdéle, aby nasbíral body pro svůj tým. Jenže spadne dřív, než stačíte přečíst tento odstavec.

Býk se mu za zneuctění pomstí. Na povaleném těle poskakuje jako šílenec a nešťastný Mexičan si rukama zoufale chrání hlavu. Jeho kamarádi skočí do ringu a snaží se naštvané zvíře odlákat. Když se jim to povede, odnesou postiženého do bezpečí a rozhlasem vyvolávají z hlediště lékaře.

Ale jak zpíval Freddie Mercury ze skupiny Queen: Show Must Go On. V přípravném boxu už usedá na jiného býka další jezdec. Vrata se otevírají a… nic. Skot jen zaraženě stojí. Snad překvapen situací, že si ho někdo osedlal, udělá jen pár kroků a už se ani nepohne. Jeho krotitel připravený na adrenalinovou jízdu ho nazlobeně povzbuzuje kopáním patami do boků. Strakatý jedinec však jen začne pohrabovat nohou v písku, jako by v ní hledal trs trávy k zakousnutí. Kovboj nasupeně seskočí – tohle zaseknuté rodeo mu žádný bod nepřinese. Musí si osedlat jinou horu hovězího, aby se jeho boj mohl započítat soupeři.

Právě takoví chlapíci začali kdysi na pláních Arizony, Nevady či Utahu nahánět stáda dobytka kvůli vodním zdrojům.

Země živitelka po mexicku

Na okraji druhého nejpočetnějšího města Mexika Guadalajary, které je proslulé jako centrum tradičních hudebníků mariachis, se uskutečňuje obdoba naší Země živitelky. Na výstavišti se předvádějí žací i obráběcí stroje, probíhá dražba drůbeže, plemenných býků i prasnic. Ve zdejších kartografických šířkách se více daří prodeji sedel, koženého oblečení a nábytku. Styl Divokého západu v tomto více než stomilionovém státě není chápán jako extravagance.

Mexické velkoměstské děti pozorují koně či krávy se stejným zájmem jako ty české a chtějí si mermomocí pohladit co největší počet živočišných druhů. Připravena je pro ně řada pouťových atrakcí, které se většinou neliší od našich zvyklostí. Na rozdíl od českých vrstevníků však dostanou příležitost vyzkoušet rodeo pro nejmenší – v nafouknutém hřišti, kde se po spuštění figura koně klátí na všechny strany. Kovbojský dorost se musí připravovat od nejnižšího věku.

Kromě prodejen s širokou a levnou nabídkou mexické kuchyně a stánků se sponzorským pivem Tecate je hlavním tahákem soutěž místních kovbojů. Lépe řečeno vaqueros (čti vakéros – latinskoamerický termín) nebo ještě lépe charros (čti čaros – mexický výraz). Místní se cítí zneuznaní tím, že kovbojství je považováno za vynález gringů. Do zvyklostí amerického života přitom přišlo, až když USA ve válce v letech 1846–1848 na hlavu porazily svého jižního souseda a sebraly mu více než polovinu jeho tehdejšího teritoria. Na území dnešních států Texas, Kalifornie, Utah, Arizona, Nevada a dalších žilo tehdy velmi málo lidí. Většina z nich se živila dobytkářstvím. Na přehánění krav od vodního zdroje k druhému měli Mexičané patent, který si od nich gringové bez skrupulí přivlastnili.Celosvětově si ho potvrdili produkcí westernů, kde vedle hrdinných bělošských kovbojů zbude na Mexičany role křiváckých zlodějíčků nebo směšných figurek.

kovboj2_jpg_4fb35d151e.jpg

Chytit tele za ocas

V Guadalajaře při rodeu však Mexičané nastupují v pozici hrdinů, kteří se v sedle udrží mnohem lépe než představitel hollywoodských chlapáků John Wayne. Nevelké půlkruhové hlediště nad arénou je plné, mezi namačkanými lidmi se prodírají prodejci nabízející mimo jiné škvarky a tequilu značky Pueblo Viejo, kterou konzumenti většinou míchají s místní obdobou spritu.

Po příjezdové cestě se lehkým klusem blíží skupiny charros v širokých sombrerech, která podobně jako košile zdobí lemování s rostlinnými a geometrickými motivy. Na sedlech mají stočená lana a na nohou kožené kalhoty. Jsou ze tří družstev, která se před guadalajarským publikem utkají v řadě dovedností, které každý správný charro musí zvládnout. Nejdříve je však potřeba pomodlit se k bohu a poprosit ho, aby nad dvounohými i čtyřnohými soutěžícími držel svoji ochrannou ruku.

Začíná se drezurou. Jezdci rozjedou koně tryskem, na vápnem udělané linii musejí zatáhnout za uzdu a na co nejkratší vzdálenosti zastavit. Rozhodčí přeměří nejen brzdnou dráhu koně, ale také jeho přešlap. Před startem dalšího adepta písek uhladí. Připomíná to atletické skoky do dálky, jen s tím, že v případě Guadalajary jsou vysněné rekordy co nejkratší.

Poté se sleduje, zda kůň dobře poslouchá svého žokeje, který ho pomocí uzdy a pat vede k couvání či točení kolem vlastní osy. Zvíře, které v rychlém sledu udělá tři kompletní otočky doprava, musí bez zamotání hlavy okamžitě zvládnout piruety v opačném směru.

Po skončení poměrně nezáživné a zdlouhavé části přichází akční podívaná. Charros dostanou za úkol ze sedla povalit běžící tele. Udělají to tak, že mládě dojedou, chytnou ho za oháňku a strhnou. Telata končí v hrozivě vypadajících kotrmelcích, ze kterých se okamžitě zvedají a překvapeně se rozhlížejí kolem sebe, co se jim to vlastně přihodilo.

Escaramuzas neboli cowgirls mají družstva dvě – jedno v růžovém a druhé v blankytně modrém oděvu. Na koních sedí po dámském způsobu a drezuru zvládají bravurně.

Mexické cowgirls

Ale to už je čas na výměnu osazenstva. Před obecenstvo přijíždějí escaramuzas, jak se tady říká cowgirls. Také ony jsou ve slavnostním: široký klobouk, bělostná halenka a ve třech vrstvách nařasená sukně. Jeden manšaft je má blankytné, soupeřky růžové. Nevezou se mužským „vulgárním“ stylem obkročmo, ale sedí jako pravé dámy tak, že obě nohy spouštějí na jednu stranu.

Z této nepříliš stabilní pozice své oře bravurně kočírují. Dokazují to nejen při drezuře, která má stejné prvky jako u pánských předchůdců, ale hlavně u synchronizované krasojízdy. Osmička dívek nejdříve krouží kolem ohrady a najednou proti sobě v ostrém svalu vyrazí do středu, kde se minou, aniž o sebe zavadí. A zase opisují kružnici, z níž vystartují někdy po jedné, někdy po dvou, někdy po čtyřech do ohniska.

Za vyhrávání muziky a podle kapitánky, která rukou a výkřikem udává pokyny k akci, utvářejí skupinky a v nich nutí své nositele k točení nebo k slalomu mezi ostatními zpocenými lichokopytníky. Při pohledu z vyvýšené tribuny to je jako na koňské spartakiádě. Escaramuzas připomínají družstvo akvabel, které mění obrazce rychle jako kaleidoskop.

Volný program s lasem

Růžové i blankytné sukně předvedou obdobnou sestavu a sklidí za ni větší potlesk než ten nejrychlejší klátitel telat. Ale na muže ještě čeká jejich aplaus. Teprve po vystoupení žen se dostanou k tomu, aby naostro ukázali, jací jsou kabrňáci. Na řadu totiž přijde výše popsané rodeo.

Osedlávání býků se protahuje. Nejdříve je potřeba tvora nahnat do extrémně úzkého chlívku, kde ho zvenku shora za obalené rohy, za nohy i za ocas přidržuje deset párů rukou, aby se na něj odvážlivec vůbec mohl posadit. Když se mu to podaří, vrata se otevřou a tur vylítne ven. Na shození člověka většinou nepotřebuje ani dvacetinu té doby, po kterou se mu jezdec na hřbet uveleboval.

Závodníky všech družstev teď čeká lovení telat. Ale ještě předtím musejí ukázat, jak to s lasem umí „nasucho“. Trůní v sedle a rotují s provazem nad hlavou, pak těsně nad zemí, pak jím opíšou linii těla koně. Nakonec ho roztočí tak, že se jejich trup nachází přímo uvnitř oka. Ovšem nikomu se nastane, že by se do něj sám chytil.

Dělají to všichni, ve stejném pořadí, pro laika stejně bezchybně. Je to jako v krasobruslení. Nejdříve předvedou povinnou sestavu, pak následuje volný program, kde každý může improvizovat podle svého. Proto nejšikovnější muži zapojují i tak odvážné prvky, jako je proskočení oka lasa, které si sami roztáčejí. Aby toho nebylo málo, činí tak na zádech svého koně a tváří se u toho nezúčastněně, jako by si jen někde na plácku krátili čas hrou se švihadlem.

Lov telat probíhá ve trojicích. První laso míří na přežvýkavcovu hlavu, když už vězí v provaze, druhý vaquero se snaží hodit svoje oko tak, aby mu v něm uvízly zadní končetiny. Když se zadaří, charros se rozjedou na opačné strany a tele jak široké, tak dlouhé leží na zádech. Jednou se to povede tak rychle a ukázkově, že nadšení diváci házejí do arény klobouky a baseballové čepice. A dokonce přilítnou i tři holínky. Zřízenci pak mají dost práce, aby šatníkové vybavení naházeli původním majitelům nazpátek.

Zvíře dělá všechno pro to, aby se zbavilo zátěže na svých zádech. Mexičtí kovbojové jsou ale ve svém oboru mistry – a kůň tak musí podlehnout.

Kůň, nebo býk?

Poté, co je krocení i odchytávání hovězího ukončeno, následuje tentýž program s koňmi. Tito živočichové se mimochodem v Americe objevili až s příchodem Evropanů. Neznámí velcí tvorové hráli významnou roli v pokoření mocných indiánských říší, protože domorodcům naháněli strach. Postupem času se stali symbolem pro dobývání divokých končin světadílů, když táhli vozy osadníků a kovbojové na nich dohromady sháněli stáda.

Část z nich zdivočela v mustangy a v travnatých prériích našla ideální podmínky pro dávno ztracený život na svobodě. Jejich nejvyhlášenějšími krotiteli se stali Apačové na mexicko-americkém pomezí. Díky nim a jezdecké bravuře dokázali po staletí klást odpor vojenským oddílům obou zemí. Časem se z ovládnutí neosedlaných koní stala vesnická zábava, při níž mladíci ukazovali svou mužnost. Svoji šanci předvést se dostali i toto nedělní odpoledne.

Světle zbarvený hnědák vyráží do arény. Vyskakuje tak, že má všechny čtyři nohy ve vzduchu. Natahuje se na maximum, hrbí se jako kočka, jen aby obtížného pasažéra shodil ze svých zad. Ten se přidržuje lasa, které má zvíře omotané kolem trupu. Na rozdíl od rodea na býkovi má člověk výhodu, že se může chytit také hřívy a že může snadněji přimknout nohy k užšímu tělu koně. Ovšem ve shazování jsou lichokopytníci stejně úspěšní jako jejich kolegové sudokopytníci.

Skok smrti

Následuje chytání koní do lasa – vestoje i za jízdy. Dva charros koně ženou kolem hrazení a třetí chlapík čeká připraven s provazem, aby tryskem rozběhnutého krasavce zastavil. Hodí mu ho na přední končetiny, a když se zaklesne, obratně si ho obtočí kolem stehen, aby se mu býložravec nevyškubl. Kůň kovboje svou silou o dva tři metry poodtáhne, ale to už ho má muž plně pod kontrolou.

Posledním bodem v napínavém programu vaquerských dovedností je skok smrti: přeskočení za plné jízdy z jednoho neosedlaného mustanga na druhého. Dva charros pomohou natlačit volného koně co nejblíže tomu, na kterém se za hřívu drží pokušitel osudu. Když spolu koně sladí krok, přehmátne si na hřívu souseda a přehoupne se na něj. Ani jeden ze tří odvážlivců při akrobatickém úkonu nespadne.

Dokázali, že jsou rodilí kovbojové. Pardon, vaqueros!

Pro zobrazení mapy si prosím zapněte JavaScript.