Titicaca: oceán bolivijského námořnictva

062.jpg
Autor článku: Tomáš Nídr, Pondělí, 26. září 2011
Autor fotografií: Shutterstock · Tomáš Nidr
Děti ve školách zpívají vlastenecké písně o modrých vlnách, 23. března se celonárodně slaví Den moře, bolivijské pobřeží si volí královnu krásy a v La Pazu má dokonce své vlastní muzeum. To vypadá jako pěkný úlet vzhledem k tomu, že Bolívie je vnitrozemský stát a od Pacifiku ji odděluje hřeben And.

V úžině Tiquina, v níž autobusy na cestě mezi La Pazem a Copacabanou překonávají jezero Titicaca naložené na převozech, sídlí velitelství bolivijského „námořnictva“. Před kasárnami kotví jen jeden vojenský člun. Eliandro, postarší obyvatel obce San Pedro, vysvětluje: „Většina lodí někde křižuje jezero, chytají pašeráky drog a benzinu. Sem přijedou jen občas pro zásoby.“

Vojenské jednotky na vodních plochách na hranicích mají i jiné vnitrozemské státy, ale nemluví o nich jako o maríně. V Bolívii, od jejíchž hranic je to k oceánu po silnici nejméně půlden cesty, si ale na tomhle slově dávají záležet. Země odmítla přijmout dávnou ztrátu svého teritoria na břehu Pacifiku a stále doufá, že se jí zas jednou vrátí její „oceánský“ charakter. Proto se nemůže svých námořníků vzdát, i když se tomu další státy regionu smějí. „Když Bolivijci vyjedou na nějaké cvičení do zahraničí, dovážejí si odtud slanou vodu v plastových lahvičkách,“ utahuje si ze sousedů Máximo Flores, vysloužilý peruánský voják. „My máme na jezeře samozřejmě také své jednotky, ale na rozdíl od Bolivijců je v místních obtížných podmínkách nenutíme do potápění. Na to máme základny na břehu Pacifiku,“ neodpustí si rýpnutí.

Vysloužilý peruánský voják Máximo Flores dává dohromady loď Yavari, objednanou kdysi z Británie.

Při vyhlášení nezávislosti v roce 1825 Bolívii patřil velký kus pobřeží kolem pozdějšího přístavu Antofagasta a značná část pouště Atacama. „Narodili jsme se s mořem. Jenže naši tehdejší politici se soustředili jen na bohatství dolů v horách. Jako by nevěděli, že je nutné kovy nejen vytěžit, ale také je mít odkud vyvézt. O rozvoj maríny se nestarali, proto jsme prohráli pacifickou válku,“ běduje 128 let po porážce Gonzalo Alcón Aliaga, bolivijský námořnický velitel nad jezerem Titicaca.

Kdyby tento konflikt netrval čtyři roky a nevzal dvanáct tisíc životů, dalo by se expresivně říct, že šlo v podstatě o… exkrement. Chile se nelíbilo vymezení hranic, které mimo jeho dosah nechávaly ložiska guána, zaschlých výtrusů racků a dalších ptáků, které se ve velkém těžilo jako hnojivo. Stejně významným důvodem pro vznik napětí byly nejasně vymezené zásoby ledku. V roce 1879 dlouho střádané napětí přerostlo v ozbrojený střet.

Největší nespravedlnost

Chilané však válku jednoznačně vyhráli. Bolívii odřízli od pobřeží a získali tak hranici s jejím spojencem Peru, kterému pro dobrý začátek sousedských vztahů uzmuli podstatnou část jižního teritoria. Antipatie namířená proti Chile je u obou poražených dosud živá. S výsledky konfliktu se však hůře srovnává Bolívie, která mimochodem během dvou staletí v bojích ztratila území ve prospěch všech pěti sousedů. Porážka v pacifické válce a následná ztráta přístupu k moři žijí v národním povědomí jako největší historická nespravedlnost, kterou je potřeba napravit a na niž se svádí všechny problémy země. Když bolivijští politici řeší závažné vnitřní problémy, často odklánějí pozornost tím, že vyhlásí pokus o návrat k oceánu, ač hospodářsky volný přístup do chilských přístavů dávno mají.

Výhled na Puno z paluby lodi Yavari. Loď byla objednána v roce 1861, ale trvalo dlouhých šest let, než se téměř tři tisíce jejích součástí dostalo z Británie až do Puna.

Kromě rétorických cvičení to nic podstatného nepřinese, protože chudá Bolívie si nemůže dovolit harašení zbraní a apely na morálku u vítězného národa příliš nezabírají. Jen jednou v roce 1975 za časů vojenské diktatury se stalo, že Chile navrhlo sousedovi koridor o šířce deseti kilometrů až na pláž. Jenže byla to diplomatická finta. Pinochet nabízel územní pruh, který by však procházel oblastmi, které v boji uzmulo Peru. To se veškerých svých nároků na tyto kraje nechce vzdát, a tak jeho protest další rozhovory zablokoval.

Pomoc z Venezuely

Do budoucna možná Chile k nějakému teritoriálnímu ústupku dožene ubývající voda nutná pro jeho intenzivní zemědělství. Santiago se ohlíží po zdrojích a jednou z možností zavlažování je odvést si potrubím část ze zásob životodárné tekutiny z jezera Titicaca. Ale k tomu by Lima, která má kontrolu nad šedesáti procenty plochy jezera, zadarmo souhlas nedala. „Dveře k moři jsou před námi, ale zámek má v rukou Chile a klíč od něj zase Peru,“ popisuje neřešitelnou situaci metaforou Alcón Aliaga.

Peruánský prezident Alan García se aspoň tváří jako nejlepší kamarád Bolívie. Loni v říjnu si v přístavu Ilo na jihu země podal ruku s Evem Moralesem nad dohodou, která dává terén na zřízení námořní základny. „Už nebudeme muset posílat vybrané kadety na stáže do Argentiny či Venezuely. Vytrénujeme si důstojníky sami a přímo u na pobřeží,“ libuje si velitel bolivijské části jezera Titicaca, který mi pak odmítne povolit fotografování své základny a sdělit, kolik lodí a mužů v tmavě modrých uniformách pod ním slouží.

Manco Cápac čnící nad městem Puno. Tento první mytický Inka se podle legendy zaznamenané jedním ze španělských dobyvatelů zrodil z vod jezera Titicaca.

Jestli se ovšem projekt zrealizuje… Socialista Morales proslul skvělým marketingem, ale opravdovým mužem činu není a peněz Bolívie nemá nazbyt. Leda že by ze svého ropného měšce něco přihodil venezuelský lídr Hugo Chávez, který z erárních peněz spojence už tak výrazně dotuje a často mluví o tom, jak se jednou s chutí vykoupá v bolivijském moři. Moralesův vicepremiér pro řízení institucí Esteban Ticono tvrdí, že Chile jednou ustoupí, protože to tak chce tamní lid: „Když byl prezident v Santiagu, muži a ženy na stadionu skandovali, že moře patří Bolívii.“ I kdyby to náhodou byla pravda, tak takový obratný populista jako Morales nemůže nechat voličsky vděčné bolivijské snění o moři jen tak ležet ladem. Sám ho přiživuje tím, že nárok na přístup oceánu začlenil přímo do nové ústavy. A letos v březnu vše vyhrotil tím, že předvolal Chile kvůli spornému teritoriu k mezinárodní­mu soudu.


Dělový člun bez děl

„Válečnickou“ minulost na jezeře Titicaca hezky shrnuje osud lodě Yavari, kterou vysloužilý peruánský voják Máximo Flores dává dohromady. Peruánci si v roce 1861 objednali ve Velké Británii dva dělové čluny pro ochranu své části jezera, které by v případě míru sloužily pro přepravu rud a dalšího zboží. Z Evropy přišlo 2766 kusů a kousků, které musely být do Puna přepraveny přes horské průsmyky na zádech mul. Trvalo to šest let a na kontinentě proslulém magickým realismem nepřekvapí, že se cestou ztratily kanony. Loď byla spuštěna na vodu v roce 1870 a pohánělo ji pálení uschlého trusu lam.

Loď Yavari je sice dělostřelecká, ale děla jí jaksi chybějí...

Když Peru po prohrané válce s Chile nestačilo splácet dluhy, byla Yavari v rámci finančního narovnání předána britské firmě, která pokračovala v provozování trajektových služeb na jezeře Titicaca. V roce 1975, za levicové vojenské vlády, byla tato firma znárodněna. Špatný management zapříčinil, že se z Yavari začal stávat nepojízdný šrot. Naštěstí si chátrajícího vraku všimla Britka Meriel Larkenová, která ho v roce 1987 od státu vykoupila a začala s jeho postupnou restaurací. K ní přispívá dobrovolným vstupným každý z návštěvníků. Cílem je, aby Yavari zase dokázala plout a mohla na své palubě přepravovat turisty.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články