Tam za plotem je Amerika

spojeni1.jpg
Autor článku: Tomáš Nídr, Středa, 25. ledna 2012
Autor fotografií: Tomáš Nídr a Profimedia
Dva mladíci pozorují od majáku v mexické Tijuaně písečnou pláž, kterou olizují vlny Pacifiku. Je to vyhlídka do země zaslíbené. Světle hnědý písek totiž příčně dělí rezavá plechová ohrada a za ní v padesátimetrovém odstupu ještě jedna drátěná. Na druhou stranu linie smějí bez povolení už jenom racci. Tam za plotem totiž leží Amerika – země, kam každý rok zamíří na půl milionu ilegálních imigrantů. Většina z nich právě přes jižní hranici s Mexikem.

„Občas můžeš vidět, jak přes plot pomocí domácky udělaného žebříku někdo přelézá. Zvládá to neuvěřitelně rychle, ale stejně ho většinou po přelezení chytnou pár desítek metrů od Mexika. Tady je hranice velmi dobře hlídaná,“ říká aktivista Enrique Morones, který šéfuje organizaci Andělé hranice zastupující v americkém San Diegu zájmy přistěhovalecké komunity.

Tijuana byla až do poloviny 90. let poslední zastávkou na hlavním tahu hispánských migrantů za (z jejich hlediska) dobře placenou prací v Americe. Dnes je těžko průchodnou zónou. Hranice jsou dvojitě oploceny a dobře nasvíceny reflektory na vysokých stožárech, které nelegálním přistěhovalcům nedávají šanci schovat se při nočním pokusu o přechod do USA do stínu. Některé pasáže jsou monitorované kamerami a kolem plotu často projíždějí patroly v autech, na čtyřkolkách, motorkách nebo koních.

untitled_253_jpg_4f1fc91c11.jpg

Z americké strany k dělicí linii přiléhají pole nebo nákupní zóny, ale od „čáry“ si drží mírný odstup. To z mexické strany rostou domky až k samotnému předělu. „Na támhleté budově pořádáme koncerty,“ ukazuje Morones na typický mexický domek s plochou střechou. „Lidé z Tijuany se na ně mohou dívat z ulice, zájemcům ze San Diega stačí dojet autem na parkoviště tohoto supermarketu,“ říká padesátník, který se jako zástupce migrantů dostal k jednáním s prezidenty obou států.

„Celé je to divadlo pro americkou veřejnost, která má ze španělsky mluvících přistěhovalců strach. Politici chtějí ukázat, že proti ní něco dělají. A zároveň vědí, že nás potřebují na práce, které žádný Američan nechce dělat,“ rozohňuje se Morones, který se narodil v USA mexickým rodičům, při argumentu, že nenároční přistěhovalci berou práci rodilým občanům. „Viděl jsi třeba tady v Kalifornii dělat na poli bílého Američana? Já za celý život ani jednoho.“

Místní lidé rozvěšují na zeď bílé kříže. Mají symbolizovat 5100 mrtvých, kteří ztratili život při nelegálním přechodu hranice. Číslo však může být mnohem vyšší.

Bílé kříže za 5100 mrtvých

Na pláži, kterou rozděluje plot na americkou a mexickou část, místní lidé zrovna rozvěšují bílé kříže. Je jich 5100. Na památku lidí, kteří od roku 1994, kdy byla zpřísněna ochrana hranice, při jejím nelegálním přechodu v málo hlídaných pustinách Arizony zahynuli. „V některých letech to vychází na dva mrtvé za den. To už jsou čísla jako z války,“ říká Mary Galbánová z organizace Casa del Migrante, která v Tijuaně poskytuje ubytování a jídlo mexickým deportovaným v prvních třech dnech po jejich vyhoštění z USA. A dodává, že skutečná čísla jsou pravděpodobně mnohem vyšší, než jak udávají úřady. Řadu mrtvol Hispánců, kteří v poušti padli vysílením či žízní nebo které v nepřehledném terénu zanechali jejich převaděči, se nepodaří ani objevit. Dříve si s nimi poradí vedro nebo divoká zvěř. „Když už Američané naši pracovní sílu nechtějí, tak ať skončí s tím pokrytectvím a opevní hranici takovým způsobem, aby se opravdu nedala překročit,“ říká její spolupracovník Uriel Gonzáles. V překvapivé shodě s konzervativními kruhy USA, které se bojí, že kvůli přílivu Hispánců Amerika ztratí svůj anglofonní charakter.

Nutné je říci, že podle odhadů se většina nelegálů nedostává do USA touto nebezpečnou trasou. Do země proniknou s platnými vízy a pak v Americe zůstanou i po vypršení jejich platnosti. „Mám známou maskérku, která místo u filmu dělá za mnohem lepší peníze pro převaděče. Ti mají pro zájemce vízum s fotografií člověka, který je jim v základních rysech podobný, a má známá udělá zbytek,“ popisuje jednu z propracovaných metod novinář tijuanského listu ZETA Juan Carlos Domínguez. Pochopitelně je to mnohem dražší než dva tisíce dolarů, na které přinejmenším vyjde několikanoční přechod pouště.

Přechod v Tijuaně je nejvíce frekventovaný. Ročně tu do Států přejde na padesát milionů osob. Z obou stran stojí dlouhé fronty aut.

Že takový fígl projde, se nelze ani moc divit. Přechod v Tijuaně je nejvíce frekventovaným. Za rok tudy do USA projde na padesát milionů osob. Z obou stran stojí dlouhé fronty aut, další tisíce lidí využívají pěší přechod. S kontrolami nelze moc otálet, jinak by hranice pod náporem praskla. Už při pozorování těchto řad poznáte, jak moc se oba státy liší. Zatímco v Mexiku se mezi auty proplétají čističi oken a prodavači novin, sladkostí a národních trikolor, v USA po podobných podnikavcích není ani stopy. Na severu to bezpečnostní normy to nedovolují, na jih od dělicí linie si s nimi nikdo nedělá hlavu.

Tisíce Mexičanů, kteří mají od amerických úřadů povolení, každodenně míří z Tijuany za prací v blízkých továrnách. Jiní za nákupy. Elektronika (ale třeba i kvalitní oblečení nebo některé potraviny) je v USA kvůli rozdílné daňové politice mnohem levnější. „Na rameni jsem si ze San Diega donesl televizi. I po zaplacení cla mně vyšla dvakrát levněji,“ vypráví místní prodavač tacos Miguel Madero, jak se dá na blízkosti gringů vydělat.Pro Američany jsou v Tijuaně zase velmi levné služby lékařů, optiků a zubařů. Stejně tak se tu za hubičku dají pořídit farmaceutické prostředky, a to i ty, na které je v USA zapotřebí lékařský předpis. Proto z výloh zdejších přebujelých lékáren lákají figuríny v podobě vilných zdravotnic cedulí: Viagra bez předpisu.

Obchody v Tijuaně nabízejí léky, které jsou v USA jen na předpis, třeba Viagru.

Dalším oblíbeným důvodem k cestě do Tijuany je zábava. Američanů do jedenadvaceti let, kterým je ve vlasti odepřen alkohol, se v místních barech po dokladech nikdo neptá. Dostupné jsou i drogy – stačí si počkat na oslovení některým z pouličních „podnikatelů“. K dostání v obchodech jsou také kubánské doutníky, které kvůli obchodní blokádě komunistického ostrova nejsou v USA dostupné.

Školačky na scestí

A pak je tu samozřejmě sexuální turistika. Pěší zóna od hraničního přechodu, na které vám seschlé babičky nabízejí arašídy jako „velmi afrodiziákální oříšky“, vás rovnou zavede do dvou bloků, kde je prostituce povolena. Od brzkého rána do pozdních nočních hodin tu mezi prodavači tacos a čističi bot postávají co nejméně oblečené ženy všech věkových a váhových kategorií na vysokých podpatcích a na procházející muže dělají vyzývavé „čičí“.

Jedna z nich v uniformě rozverné školačky, které odrostla minimálně před patnácti lety, mě chytí za ruku a předkládá nejlevnější nabídku: „Bejby, za dvě stě pesos se svléknu od pasu dolů. Máš patnáct minut a jednu polohu.“ Za sejmutí podprsenky nebo další polohu má ve svém ceníku příplatek padesát pesos. Jedno peso je zhruba 1,5 koruny.

Další dívky čekají na zákazníky v masážních salonech a v barech, kterými je oněch pět ulic určených městem napěchováno. V jednom z nich lákají na pivo za dolar. Můžete se spolehnout: jen, co dosednete, už je u vás dívčina. Když si její společnost přejete, koupíte jí pivo, jehož cena je řízena přímou úměrností: dvakrát menší než vaše a čtyřikrát dražší. Dívky z toho, co vypijí, dostávají podíl a samozřejmě mají navíc naději, že zákazníka rozhicují tak, že s nimi „konverzaci“ bude chtít dokončit za úplatu na pokoji. Dvě společnice odmítám. Číšníkovi se osamělý návštěvník nezdá a tak ukazuje do rohu na osamělého mexického mladíka: „Máš raději muže?“ Po zamítavé odpovědi se nedá: „A mladší holčičky nechceš?“

Sexuální turistika je další důvod, který Američany přivádí do města. Nabídnou vám tu ženy i muže včetně těch velmi mladých.

Strach Američanů

Ale nyní je tento byznys stejně jako další sektory závislé na Američanech v hluboké depresi, protože gringové se poslední tři roky Tijuaně a celému pohraničí vyhýbají. Kdysi živou hlavní třídu Avenida Revolución lemují zavřené bary a diskotéky. Pouliční prodejci nemají komu nabízet své cetky. Fotograf pod nápisem Welcome to Tijuana ani nemá koho v sedle osla bizarně přebarveného na zebru zvěčňovat. Prostitutky ve své čtvrti o několik ulic dál jsou nyní vděčné i za mexického zákazníka.

Za úbytek americké klientely může kombinace několika faktorů: ekonomická krize, která na USA těžce dolehla, strach z prasečí chřipky, ale hlavně válka mezi drogovými kartely, která je v amerických televizích podávána s přehnanou dramatičností. Byť Tijuana není hraničním městem s nejhorší pověstí, i tady se vede konflikt státu proti zločincům souběžně s válkou gangů o dominanci nad zisky z pašování kokainu, marihuany a amfetaminů do USA.

„Americká vláda ten strach podporuje. Třeba mariňáci mají při zastávce v San Diegu při svém volnu přísný zákaz návštěv Tijuany. Stejně tak Američané nyní kvůli opatření svých úřadů potřebují pas, který dříve nebyl nezbytný. Mnozí radši přestali do Mexika jezdit, než aby si dokument šli vyřídit,“ říká novinář Domínguez a dodává: „Je to chytrá politika, jak je v době krize držet doma, aby peníze raději utráceli tam.“

Osel přebarvený na zebru je lákadlem na Američany. Mohou se u něj vyfotografovat i s nápisem Welcome in Tijuana.

„Narcos“ jsou za hrdiny

Jeden z policejních terénních vozů, na kterých ochránci zákona (často zároveň i na výplatní pásce některého z kartelů) projíždějí městem se samopaly v ruce připravenými ke střelbě, prudce zastaví. Zakuklení policisté z něj vyskáčou a sbalí za minimálního zájmu kolemjdoucích jednoho mladíka. Bez rozpaků ho hodí na korbu, kde už podobné dva výlupky vezou, a pokračují v křižování Tijuany.

Právě zvýšená přítomnost státních ozbrojenců je hlavním dokladem protidrogové války. Oběťmi častých vražd jsou v naprosté většině lidé s mafií spojení nebo proti ní vystupující. Možnost, že se v ulicích strhne přestřelka, při níž mohou zahynout i nevinní lidé, tu je rozhodně vyšší než jinde. Nicméně bajky o prázdných ulicích, na které se lidi neodváží, jsou nesmyslné. I když jim věří i Mexičané z jižnějších částí země.

Každopádně strach tu panuje. Ti obyvatelé, kteří si to mohou dovolit, z obavy před násilím raději opouštějí své domovy v luxusních čtvrtích Tijuany, které ani trochu nepřipomínají přeplněné a špinavé centrum, a schovávají se v San Diegu. Příkladem je český honorární konzul a majitel tijuanského pivovaru vařícího pivo podle české receptury José Antonio Gonzáles Ibarra, který do Mexika jezdí jen za prací. „Před dvěma lety se objevila typická městská legenda, že se o Halloweenu mafie chystá vraždit malé děti. Lidi nešli slavit do ulic, jak je v Tijuaně zvykem, ale radši zůstali doma se svými blízkými,“ dává příklad projevů strachu čtyřicátnice Virginia Ilescasová Velová, která píše studie o násilí v pohraničí.

„Narcos“ jsou ale zároveň hrdiny. Zpívá se o nich v baladách, které k nevoli vlády patří v Mexiku k nejposloucha­nějším hitům. „Když si děti hrají na policajty a zloděje, tím prvním nikdo nechce být. A když už ho někoho k této roli donutí, tak si prosadí podmínku, že bude zkorumpovaný. Čestný polda není pro kluky vzor, superhrdinou je narco,“ říká pětadvacetiletý mladík s castrovským vousem Reynaldo Escoto. Globální drogové problémy zná perfektně z mikroperspektivy své ulice v chudé čtvrti Otay.

Přes den pracuje v továrně v USA a večer dobrovolně dělá kulturní program pro děti. „Chci jim ukázat jinou perspektivu, i když v ulici, kde hned na třech místech prodávají amfetaminy a trávu, je to těžké. Sám jsem také bral drogy. Nechci, aby dopadly jako moje generace,“ vysvětluje své pohnutky s tím, že z jeho kamarádů z dětství mu zbyli jen tři. Ostatní byli zastřeleni, předávkovali se, sedí v base nebo utekli za prací na sever.

Tramvaj v San Diegu. Ač jsou cestující Hispánci, mnozí z nich už mezi sebou mluví anglicky.

Tramvaj do stanice San Ysidro

Při cestě tramvají z centra ukázkově udržovaného San Diega do stanice San Ysidro, která je jen pár kroků od hraničních hlídek, se vyplatí pozorovat osazenstvo vozu. Čím blíže hranici, tím více převládá mexický „živel“. Ale nedá se automaticky říci, že i španělština. Skupina evidentně hispánských studentů spolu vášnivě diskutuje – v angličtině. Snědý klučina se školní brašnou na zádech mluví se svou matkou španělsky, ale komiks si čte v angličtině. I to je realita dnešního hraničního dvojměsta Tijuana/San Diego. Byť méně viditelná než dělicí plot.


TORTILLOVÁ OPONA

Hranice mezi Mexikem a USA je dlouhá 3169 km. Byla vytvořena v roce 1848 po válce mezi těmito státy, která pro prvně jmenovaný skončila ztrátou 51 procent jeho dosavadní rozlohy (mezi jinými dnešní americké státy Texas, Arizona a Kalifornie). Mírně byla upravena v roce 1853 takzvanou Gadsdenovou koupí, kdy mexický diktátor Santa Anna prodal Američanům apačská teritoria. Od té doby se linie v mapách nezměnily, přestože se expanzionisté často snažili zkompletovat území USA rozšířením o poloostrov Kalifornie a o severní půlku dnešního Mexika. Východní půlka hranice od Mexického zálivu do El Pasa se kryje s řekou Rio Grande. Západní část běží podle rovných čar přes pouště a hory Arizony až Tichému oceánu. Díky nutnosti přeshraničního obchodu v nehostinném terénu vyrostla na obou stranách velkoměsta, která by za normálních podmínek byla pravděpodobně pouze vesnicemi. Jsou vždy v dvojicích: Tijuana a San Diego, Mexicali a Calexico, Nogales a Nogales, Ciudad Juárez a El Paso… Od počátku 20. století do USA proudili pracanti. Většinou se však jednalo o cyklickou migraci, kdy Mexičané udělali svou práci na poli, vzali výplatu a vrátili se do vlasti. Americké vlády neměly dlouhodobou strategii k otázce přistěhovalectví od jižních sousedů (a dalších hispánských států). Některé ji podporovaly, jiné dělaly, že nelegální přistěhovalce nevidí, další je zas rychle pakovaly domů. Hlavní změna přišla na přelomu 80. a 90. let. Na Mexiko uhodila ekonomická krize a naopak USA překotně rostly a potřebovaly každou ruku na manuální práce, které Američané nechtěli dělat. Příval lidí se ohromně zvýšil, počet úspěšných přechodů se odhadoval na půl milionu ročně.

V roce 1994 se demokratický prezident Bill Clinton rozhodl zastavit imigraci plotem, který dnes dosahuje délky 930 kilometrů. V okolí velkých měst byly vztyčeny bariéry a posíleny hlídky, projít tudy už je téměř nemožné. Výsledek? Mexičané se do USA po zaplacení převaděčům dostávají nebezpečnějšími cestami přes poušť a hory, kde ploty a hlídky nejsou. Kvůli extrémním přírodním podmínkám tu podle mexických úřadů za patnáct let zahynulo 5100 lidí. Ovšem příliv migrantů to nezbrzdilo, natož zastavilo. Kvůli této propustnosti se hraničnímu valu sarkasticky přezdívá tortillová opona. Nyní se počet osob pobývajících v USA bez potřebných dokumentů odhaduje na nejméně dvanáct milionů, z nichž čtyři pětiny mluví španělsky. Republikánský prezident George W. Bush se pokoušel o zlegalizování jejich pobytu, ale proti „amnestii“ se zvedl velký odpor mezi konzervativními voliči i v jeho vlastní straně. Bushův nástupce, demokrat Barack Obama, sice také slibuje amnestii, ale kvůli problémům se zdravotní reformou se k tomu ještě nedostal. A tak paradoxně dál pokračuje opevňování hranice.

untitled_261_kopie_jpg_4f1fcc861f.jpg

DROGY DO USA, ZPĚT ZBRANĚ

Mexiko bylo pro USA zásobárnou marihuany, která se tradičně pašovala přes hranici po zemi i pod zemí, vzduchem nebo po vodě. Jenže v 90. letech se přidal i kokain. Američanům se totiž povedlo přetrhat dosavadní pašeráckou stezku, která andské narkotikum dostávala do USA přes Karibik. Kolumbijské kartely, které měly obchod s kokainem pod palcem, se obrátily na mexické narkobarony. Ti tak začali za úplatu převážet tvrdou drogu po svých prověřených trasách. Brzy Kolumbijce z obchodu vyštípali a dnes určují pravidla hry oni. Moc kartelů v Mexiku ohromně vzrostla – v některých oblastech měly pod kontrolou policii, soudy i volené zástupce, takže zdejší prezident Felipe Calderón se po svém zvolení v roce 2006 rozhodl poslat proti narkobaronům místo zkorumpované policie armádu. Ve válce nyní bojuje stát proti gangům, ale i gangy mezi sebou. Výsledkem je podle mexických médií třicet tisíc zavražděných v posledních čtyřech letech. Oběti jsou z řad mafiánů, vojáků, policistů, novinářů, soudců – prostě z lidí, kteří se kolem narkobyznysu nějakým způsobem pohybují. Ač se násilí až na výjimky netýká mexických „civilistů“, natož turistů, velmi zhoršilo image země v zahraničí. „Tortilla“ však není prostupná pouze jedním směrem. Pašují se i věci ze severu. Například elektronika je výrazně levnější v USA, takže se na ní dá v Mexiku dobře vydělat. Dalším oblíbeným artiklem jsou v USA lehce koupitelné zbraně. Dokonce i Obama při své loňské návštěvě Mexika uznal, že válka gangů se vede hlavně propašovanými americkými zbraněmi. A to včetně raketometů a protitankových střel.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články