Tálibánu navzdory

86-87.jpg
Autor článku: Lenka Klicperová, Úterý, 15. ledna 2013
Autor fotografií: Lenka Klicperová
Ne všechny ženy v Afghánistánu se trpně podřizují diktátu stále mocnějšího Tálibánu. Život riskují už jen tím, že jdou – v burce – do práce. Nebo napíšou knihu.

Jen těžko si lze představit zemi, která se ke svým ženám chová tak macešsky jako Afghánistán. Domácí násilí je jen jednou z mnoha forem útisku, kterému tamní ženy musí čelit. Více než deset let po pádu Tálibánu je situace v zemi horší, než si původně optimisté slibovali. Burky jsou zde všudypřítomné, žen ve školách je pomálu. Tradice a právo šaríja vítězí, navzdory snahám koaličních sil. Ty se ostatně chystají opustit zemi v roce 2014.

Tálibánu navzdory

Ne všechny ženy se však podvolují diktátu mužského světa, který zemi pod Hindúkúšem ovládá. Bojují, jak jen to je v jejich silách. Jednadvacetiletá Tabasam z provincie Logar třeba napsala knihu.

Bojovnice s klávesnicí

Dívka přichází v burce, kterou si v místnosti sundá. Když ale dojde na natáčení na kameru, Tabasam si raději zase burku obleče, nechce na kameru mluvit s odhaleným obličejem. I tak jí hrozí velké nebezpečí ze strany radikálů. Nejen proto, že napsala knihu, ale i proto, že se setkala se západními novinářkami.

„Moje kniha je především o násilí na afghánských ženách. Jsou nuceny vdávat se ve velmi mladém věku, kdy je jim třeba jen deset let. To je v Afghánistánu obrovský problém. Rozhodla jsem se o tom napsat knihu, abych na to upozornila. Aby si naše společnost uvědomila, že je to špatně,“ říká Tabasam. Tabasam poslouchala celý život příběhy žen ze sousedství, příběhy příbuzných, o kterých se na veřejnosti nemluví. Taková je afghánská společnost. Její román má tedy až otřesně reálné základy.

„Je to o mladičké dívce, kterou rodina donutila provdat se za starce. Život s ním byl pro ni tak nesnesitelný, plný bití a násilí, že se rozhodla od něj utéct. To ale naše společnost vnímá jako těžký zločin. Po mnoha peripetiích se dostane k ženě, která nutí bezprizorní dívky prostituovat. Nakonec si uvědomí, že její život je vlastně ještě horší než předtím a spáchá sebevraždu,“ líčí Tabasam svůj román, chtělo by se říci horor. Na vydání čeká, tvrdí, že nemá peníze a zatím hledá vydavatele.

S Tabasam mluvím přes místního tlumočníka, který mi překládá z paštó do angličtiny. V životě by slovo prostitutka nevypustil z úst. Opisuje podstatu nejstaršího povolání v několika opatrných větách, aby jen naznačil, ale aby to nevypadalo, že snad něco o podobných záležitostech ví. Tabasamina kniha zmiňuje několik podstatných aspektů, které trápí afghánské ženy. Předčasné sňatky, domácí násilí mnohdy až obludných rozměrů, kriminalizace žen za tzv. morální zločiny či trestání za útěk od manžela. Ani ve středověku neplatila v Evropě tak krutá omezení.

Tabasamina kniha je o osudech afghánských žen. Místy připomíná horor.

Obětujeme ženy

Afghánská společnost je stále velmi podobně konzervativní, jako byla za vlády Tálibánu (1996–2001). Tehdy ženy nesměly prakticky vůbec nic. Nesměly vycházet pomalu ani v burce, aby svou chůzí nesváděly muže. Školy byly zakázané, samozřejmě i další vymoženosti dnešního světa jako chodit do práce, jít k volbám, nedej bože řídit auto či jít k lékaři. Od roku 2001 uplynula více než dekáda, a přesto dnes Afghánky mimo hlavní město Kábul žijí v podstatě stejně.

Vláda prezidenta Karzaje sice ze začátku provedla opatření k tomu, aby se z žen zase stali právoplatní občané státu. V současné době se ovšem zase všechno mění – a to k horšímu. Jak se blíží odsun koaličních sil, plánovaný na rok 2014, Tálibán nabírá na síle. Tytam jsou doby, kdy do roku 2005 neměl téměř žádnou moc, a zdálo se, že Afghánistán je konečně na dobré cestě k míru a ke zlepšení životních podmínek žen.

Prezident Karzaj ví, že s Tálibánem musí počítat, a že musí dělat ústupky fanatikům, s kterými možná bude brzy řídit zemi (pokud na to ovšem Tálibán přistoupí). Obětoval tedy ženy. V březnu podpořil prezident výnos tzv. Rady ulamá, nejvyššího islámského úřadu v zemi, který tvrdí, že ženy jsou druhořadé, nemají stejnou lidskou hodnotu jako muži. Výnosem také žádá, aby se veřejný život obou pohlaví striktně odděloval – žádné společné školy, společné setkávání na veřejnosti, na tržištích, na bazarech, na úřadech. Ženy musí být na veřejnosti doprovázeny mužským příbuzným.

Rázná Mahjan

Vrací se Afghánistán zase do éry Tálibánu? Zřejmě ano. Karzaj podepsal i nový zákon pro šíity v zemi – muž má právo odepřít ženě jídlo, pokud mu ona odepře sex. Zároveň děti v případě odchodu ženy od muže patří automaticky muži a žena musí mít svolení manžela, pokud chce pracovat. Toto vše v Afghánistánu v praxi existuje pořád, teď to má ale oporu také v zákoně.

Mahjan Rostamzaj je Hazárka, patří k menšině, na kterou dopadl s drtivou silou útlak Tálibánu. Pochází z Bamjánu, ale dnes žije v Kábulu. Patří mezi ty šťastné, kterým se podařilo si svou malou svobodu vybojovat. Manžel jí dovoluje docházet denně do malého krámku na americké základně. Každý den tím však na sebe Mahjan bere riziko, že bude zavražděna jakožto přisluhovačka nepřátel Tálibánu. Má však dobrý důvod nebezpečí podstupovat – své děti. „Tahle práce je pro mě opravdu nebezpečná, ale vydělávám dobré peníze, abych dětem mohla dopřát vzdělání v soukromé škole. Myslím na budoucnost svých dětí. Já sama jsem školu nedokončila kvůli útokům Tálibánu. Ale zrovna před dvěma měsíci vybouchla nedaleko školy, kam chodí mé děti, bomba,“ říká Mahjan. Když jsem ji žádala o rozhovor, ptala jsem se jí, jestli to nebude manželovi vadit. Odzbrojila mne odpovědí: „Je tady? Není!“ Jako v Pelíškách…

Mahjan toho má za sebou víc než dost. Rodina jí vybrala manžela proti její vůli, tak, jak je to zvykem. První dva roky soužití pro ni znamenaly hotové peklo. Hádky končily většinou bitím, až paní Mahjan došla trpělivost. Manželovi rázně vysvětlila, že nemá cenu, aby se v manželství oba trápili a byli nespokojení. Měla velké štěstí, že její manžel nakonec pochopil, že se bude mít líp, když bude se ženou vycházet po dobrém. „Mnoho mužů si myslí, že když svou ženu nezbijí, nejsou praví muži. Je to ale také problém žen, které mlčky všechno snáší. Žena si musí nastavit svá pravidla. Jenže muži jsou v naší společnosti ti, kteří vše ovládají. Ženě často ani nedovolí navštívit svou rodinu. A kdyby se náhodou dopustila něčeho tak strašného jako je nevěra, manžel ji podřízne,“ dělá Mahjan pod krkem rázné gesto.

Dívky ve škole Bibi Amini v afghánském Logaru memorují texty z koránu.

Zina, zakázaný sex

Zina je slovo, které označuje mimomanželský styk. Zina je zločin, za který pykají samozřejmě téměř výhradně ženy a který se trestá dle afghánských zákonů odnětím svobody až na patnáct let. Pokud se žena neoctne v rukách manžela, který spravedlnosti učiní zadost sám. Tak jako se to stalo Aiše, známé z fotografie, která vyhrála v roce 2010 World Press Photo, a které manžel uřezal uši a nos. Přežila jen zázrakem a dnes má nový obličej, k němuž jí dopomohli v USA poté, co případ vzbudil pozornost celosvětové veřejnosti. Jenže takových případů je v Afghánistánu doslova jako máku.

Ze ziny totiž může být nařčena jakákoli žena, která uteče od manžela, i když se na ní většinou dopouští násilí. A domácím násilím trpí každá třetí žena v Afghánistánu. Ačkoli samotný útěk od manžela není nikde v afghánském právním řádu zakotven jako zločin, stačí to často na to, aby žena byla odsouzena. Jakmile odejde bez svolení manžela z domu, může ji navíc kdokoli nařknout ze zakázaných styků s cizími muži. Pokud jí k útěku dopomůže někdo z příbuzných, bývá také často obviněn, že s ní souložil. A to je pro ženu rovnou vstupenka do věznice Badam Bagh, největšího ženského vězení v Kábulu.

Proč je ale násilí v rodinných vztazích tak časté? Na tuto otázku se těžko hledá odpověď. Válečná minulost a jistá rezistence k násilí, které zemi sužuje už tak dlouho, je jen jedním z mnoha pokusů. Afghánské tradice jsou tím, co zkrátka tvoří celou společnost. Jednou z těchto tradic je i baad a baadal, tradiční praktiky zacházení s dívkami na vdávání. První řeší spory mezi dvěma rodinami tím, že se na usmířenou znepřátelené rodině věnuje dcera, často deseti- jedenáctileté dítě. Druhá je tradiční rodinná výměna potomků na základě rozhodnutí rodin – třeba v době, kdy jsou dotyční ještě kojenci.

Na venkově se sňatky navzdory zákonu uzavírají brzy – třeba kolem desátého roku nebo i dříve...

Novinářky na odstřel

Mířím do logarského rádia Zinat, kde se mám setkat se dvěma místními novinářkami. Přicházejí, jak jinak, v burkách, ale poté burky ochotně odkládají a s obdivuhodnou statečností vyprávějí o své, tak nebezpečné práci.

„Moje poslední reportáž byla o ženě, kterou rodina prodala za peníze muži, kterého nechtěla. Předtím byla učitelka, ale poté, co se provdala, ji vyhodili z práce. Její muž mezitím odešel do Íránu. Ona zůstala sama uvězněná doma, nemohla bez muže nikam ven. Byla vězeň,“ vypráví jedna z odvážných žen – novinářek, Arifa Muhib. Pracuje pro rádio Zinat v provincii Logar, které podporuje také český Provinční rekonstrukční tým. Arifě se podařilo reportáží probudit zájem veřejnosti. Dosáhla toho, že zmíněná dívka opět učí. Díky rádiu Zinat se v regionu odehrálo mnoho pozitivních změn, je to jediné médium, které je na venkově dostupné.

„Rádio je mnohdy jediným spojovatelem mezi ženami uvězněnými doma a okolním světem. Mnozí muži si ale nepřejí, aby jejich manželky poslouchaly naše osvětové reportáže, které by jim mohly dodat sebevědomí. Mně samotné se ještě nikdo nepokusil ublížit, ale rádio už bylo napadeno mnohokrát. Příbuzní neustále hučí do manžela, aby mi zakázal dělat tak nebezpečnou práci, ale já se Tálibánu nebojím a chci v novinařině pokračovat,“ pokračuje Arifa. Její manžel je podle jejích slov moudrý muž a svou ženu podporuje. Ale jakožto novinářka je Arifa jedinečný cíl pro Tálibán a musí se mít velmi na pozoru. Stejně je na tom i Nazifa Stanikzaj, která zatím pracuje pro logarské rádio jen krátce.

„Přála jsem si pracovat v rádiu hlavně proto, aby se více mluvilo o násilí na ženách, které je v Afghánistánu všudypřítomné. Podle mého názoru je nejhorší bezpečnostní situace v zemi – dívky nemohou chodit do školy, neznají svá práva,“ vysvětluje mladá novinářka. Kromě Tálibánu je ale nepřítelem vzdělávání žen také tamní konzervativní společnost. Kromě žen je ale potřeba vzdělávat celou společnost. „Lidem musí být jasné, že posílat dívky do školy není nic špatného. Jedině tak se může něco změnit,“ chápe naprosto správně Nazifa. Jenže lidí, jako je ona, není v afghánských provinciích zatím dost na to, aby se něco měnilo. V tamní dívčí škole Bibi Amini mi raději ředitelka odmítla dát rozhovor, aby prý neměla ještě větší problémy, než má dosud.

Zatím se toho tedy v Afghánistánu moc nemění. Ani to, že je to odjakživa země proslulá produkcí drog. Své o tom ví asi padesátiletá paní Zarghona.

Jako novinářka je Arifa pro Tálibán vítaný cíl. Musí se mít velmi na pozoru.

Opiová noční můra

„Můj muž a nejstarší syn jsou závislí na drogách, kouří hašiš a kdovíco šňupají. Místo aby sháněli peníze pro rodinu, je všechno jen na mně. Pracuji jako uklízečka v jedné rodině. Jenže když přinesu domů peníze, manžel se synem mě zbijí a seberou mi je. A pak si koupí další drogy,“ vypráví smutně paní Zarghona. Je negramotná, ani netuší, kolik jí je let. Říká, že třicet pět, přičemž se upřímně zhrozím. Tahle žena že je moje vrstevnice? Vrásčitý obličej, bezzubé rty, vyhaslý pohled… Tlumočník uvádí její tvrzení na pravou míru. Ona neví, nemá tušení, kolik jí je let, nedokáže si ani představit, kolik je vlastně třicet pět, padesát nebo sto.

Paní Zarghona má kromě nejstaršího syna i několik dalších dětí, jedna z jejích dcer je duševně nemocná. Její situace je bezvýchodná. Ačkoli žádala o pomoc nejen rodinu, ale i místní instituce, nikde neuspěla. Manžel ji systematicky ničí. Rozvod? Vím, že se pohybuji touto otázkou na tenkém ledě, ale přesto se zkouším zeptat. Tlumočník jen potvrzuje moji obavu, že otevřít tuto choulostivou otázku nepůjde. „Změnil jsem tvoji otázku,“ suše mi oznamuje. A tak se dozvídám jen to, že paní Zarghona doufá v lepší budoucnost. Doufám s ní, ale vím, že jenom doufat nebude stačit. Zejména ne po roce 2014.

P. S.: Kromě práce v samotném Afghánistánu jsem žádala o rozhovor také jednu z Afghánek, žijících v Česku. Nejdřív to vypadalo slibně. Po deseti letech v Čechách vypadala mladá žena dokonale začleněná do západní společnosti. Pak to ale přišlo. Výmluvy, že manžel by chtěl být u rozhovoru, a nemůže, protože je právě v Afghánistánu. Rozhovor se nakonec neuskutečnil. Tak daleko sahá moc konzervativní afghánské společnosti…


Neradostná statistika a jedna dobrá

Čísla vyjadřující podíl gramotné ženské populace jsou pořád hodně smutná – 80 % žen zůstává negramotných, zejména na venkově. Pouze jedno až dvě procenta Afghánek má nějaký průkaz totožnosti. Podle UNICEF zemře každý rok při domácím porodu 15 000 Afghánek. Polovina tamních žen se vdává před dosažením plnoletosti, což je podle afghánských zákonů pro dívku 16 let, 15 let, pokud má souhlas otce. Afghánistán je jedinou zemí na světě, kde se ženy dožívají nižšího věku než muži.

Díky kvótám zavedeným po pádu Tálibánu má ale afghánský parlament větší zastoupení žen než Česká republika – ženy zde tvoří čtvrtinu. Jako novinářka je Arifa pro Tálibán vítaný cíl. Musí se mít velmi na pozoru.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články