Tajemný návrat Atapany na Xingu

atap 10.jpg
Autor článku: Mnislav Zelený, Čtvrtek, 17. března 2016
Autor fotografií: Mnislav Zelený
Český etnograf a antropolog Mnislav Zelený se celý život věnuje poznávání a studiu amazonských indiánů. V roce 1989 ho adoptoval kmen Yawalapiti a dal mu jméno Atapana – List zelené palmy. Uběhlo 26 let, Atapana pobýval mnohokrát na různých místech Amazonie, až jednoho dne pochopil, že se musí k Yawalapitiům vrátit. Jak vypadal návrat po více než čtvrt století? Atapana vypráví...

Iracionální a racionální svět se ve mně zmítá, čím dál víc se stýkám s amazonskými indiány. Předtuchy, různá znamení, pověrčivost, magie slov, duchovní rozměr lidské existence… To vše získává stále větší část mého já. Přesto jsem řadu nabídek ke zcela nové cestě nepochopil či spíš nechtěl pochopit.

Před 26 lety…

Před dvaceti šesti lety jsem se díky přátelství se slavným brazilským antropologem Orlandem Villas-Bôasem, řazeným doma s O. Niemeyerem a J. Kubitschekem k největším Brazilcům, dostal k Yawalapitiům na horním Xingu. Po čase jsem s nimi díky své pokoře a přizpůsobivosti splynul, a proto mě adoptovala Ayrika a její manžel, šaman Guňitz. Stal jsem se Atapanou, Yawalapitim. Tehdy mi náčelník Aritana prozradil, jen tak mimochodem, že Takuma, šaman ze sousedního kmene Kamayurá, předpověděl můj příchod již před dvěma měsíci.

Nevěnoval jsem tomu pozornost. Moje chyba. Bylo to v době, kdy zemřel bratr Takumy, jehož jméno se podle jejich zvyklostí nemohlo vyslovit. Až po 26 letech jsem zjistil, že se jmenoval Takwakuma. Takuma po čase vyhlásil jeho pohřební obřad – kuarup – a pozval mne na něj. I sám Aritana byl překvapen. V té době to byl rituál ještě zcela uzavřený a intimní, protože s iniciací patřil k nejposvátnějším a největším jejich obřadům. Smrt je totiž vyvrcholení životní poutě, neboť život a smrt jedno jest. Ano, lkají a štkají při něm plačky i muži, jedná se však v zásadě o veselé slavnosti. Oni vědí, kam kráčí i po smrti, a tak je to přirozené, jako sám život. Všichni tam kráčíme, protože jdeme vpřed.

Ayupu mne maluje

Jako Yawalapiti jsem byl pomalován pohřebními barvami a vyzdoben. Zřejmě jako první běloch jsem o kuarupu s posvátnými kmeny stromů mavú na ramenou tančil kolem pohřebiště a stavěl dům mrtvých. Takuma mi pak celý den vyprávěl o sobě a jak se stal šamanem, když sám sebe vybral, sám se vycvičil v bolestech, v trýznění i v několikaná­sobném umírání a znovuzrození. To je cesta těch nejmocnějších šamanů. Netušil jsem, proč se přede mnou tak otevírá, protože to šamani zásadně nečiní.

Nepochopil jsem ani to, že mne posléze pozval k sobě do učení. Rozklepala se mi kolena a hledal jsem výmluvy. Takuma se přesto po mém odmítnutí neurazil. Pochopil, že se vracím k rodině. Věnoval mi však dvě vzácné a mocné šamanské masky lesních duchů atá, které mi, jak řekl, věnoval jeho zemřelý bratr. Ani tehdy jsem nic nepochopil.

Nepochopené signály

Odjel jsem a masky pohodil s dalšími sbírkami na půdu. Doma v roce 1989 proběhla revoluce a indiáni ani Takuma nikoho nezajímali. Až asi po pěti letech jsem se o něm a jeho umění rozhovořil na jedné přednášce v Ostravě. Pak jsem na hotelovém pokoji bezmyšlenkovitě zmáčkl knoflík televize a náhle se mi zjevil sám mocný Takuma v jakémsi vysílání brazilské televize.

Vyvolal jsem si ho a šel mi mráz po zádech. Jak to vůbec bylo technicky možné? Zase jsem nic ani netušil. Byl jsem stále příliš racionální. Nedošlo mi, že Takuma chce být se mnou ve spojení.

Šaman Takuma

Až po více než dvou desítkách let mě náhle napadlo, že bych rád své Yawalapiti i Kamayurá opět viděl. Podvědomě jsem cítil, že se čas navršil, aniž jsem tušil proč.

Realizace cesty nebyla lehká. Brazilská vláda zónu Alto Xingu zcela uzavřela, aby indiány chránila před vědci, novináři a samozřejmě turisty. Moji žádost podporoval sice i brazilský velvyslanec v Praze, ale marně, i když jsme oba zdůrazňovali, že se nejedná o žádný výzkum, že nejsem ani turista, ale že jde o rodinnou návštěvu.

Téměř po roce mi bylo úřední cestou od FUNAI (instituce na ochranu indiánů na úrovni ministerstva) sděleno, abych si k tomu účelu založil v Brazílii firmu a složil spoustu peněz, což by bylo nejen nákladné, ale především akce na několik let. Rozhodl jsem se, že musím vyrazit za každou cenu i bez povolení, „nablind“. V Brazílii se všechny problémy záhadně vyřešily. Vše jako by někdo řídil a umetal mi cestičku. V rádiovém spojení z Canarany mi sám Aritana vzkázal: „Atapano, jsi očekáván!“ Zatajil se mi dech.

Zpátky „doma“

Když jsme se sešli, po osmihodinové náročné cestě džípem brazilským Sertaem (jedna ze čtyř oblastí severovýchodní Brazílie) a dvouhodinové plavbě po Rio Kuluene a Totoari, zdálo se mi, jako bych odešel včera. „Atapano,“ volali na mne ze všech stran, zejména mí dávní přátelé Ewelupe, Makawana či Waripirá, ale i jejich ženy a děti.

Kuarupy před domem mužů

Těm tehdy bylo jen pár let, a přesto si na mne pamatovaly. Dokonce Walako, syn Aritany, tehdy šestiletý, vzpomínal, jak jsem tenkrát utíkal s bednami sbírek k vojenskému letadlu Bandeirante patřícímu FUNAI, abych se tajně vmáčkl do zavazadlového prostoru a tak od nich načerno odletěl.

Zase jsem bydlel u Aritany a cítil jsem teplo domova. V levé části domu žije jeho manželka Timayu s jejich dětmi a vnuky, v pravé části jeho další žena Sakasiru s dalšími dětmi a vnuky. Rytmus života se nezměnil navzdory drsnému vpádu našich civilizačních výdobytků. Stále se pečou maniokové placky, stále se vyvařuje kyanovodíková šťáva vymačkaná z jedovatých hlíz manioku tak dlouho, dokud se jed nevypaří a nevznikne nápoj nukayu, občas barvený červeným barvivem urucú.

Konstrukce nové maloky

Muži občas chodí rybařit, kuchají ryby tucunaré, picudo či piraně. A opékají je na ohništi či vaří rybí kaši vždy ochucenou pálivými papričkami a potašem. Zvěře je málo, jsme v chudé Brazilské vysočině, a tak jen občas muži vyprávějí o tapírech, kapybarách či opicích.

Ani jaguár si moc v lese nenaloví a sem tam si přijde do osady pro slepice. Zrovna nedávno přišel a smrtelně potrhal psa, který se mu postavil.

Moudrý náčelník

Děsil jsem se vpádu naší civilizace. Hodně se změnilo. Zvlášť mladí mají své mobily a jsou lepší než ten můj, jezdí na kole či na motorkách, Aritana řídí traktor a vozí náklady i lidi, voda se nenosí z řeky, ale každá maloka má svůj kohoutek s vodou z artéské studně, mladí surfují v počítačích se satelitní Wi-Fi, ledničky jedou na sluneční panely a televize na generátor do deseti v noci.

Hrůza? Musel jsem však pochopit, že je nemůžeme před tím vším „chránit“ a držet je jako v konzervě. Mnohem důležitější však bylo mé zjištění, že se jejich způsob života prakticky vůbec nezměnil.

Žádná Wi-Fi jim totiž nenaloví ryby ani neupeče placky. Stále žijí v malokách a stále si je staví, stále se oblékají do bederních šňůrek a péřových ozdob v době oslav, stále udržují své rituály s barevným malováním a věří šamanům a náčelníkům.

Aritana je moudrým náčelníkem s velkým charismatem, což z jeho kmene činí pevnou komunitu nepodléhající lákadlům měst. Aritana pochopil, že jedině doma mají svoji hodnotu a sílu, což vštěpuje mladé generaci, která mu věří a říká: „My chceme žít zde, nám se tady líbí.“ Aritana je naučil, že ve městech by se z nich stali chudáci, kteří by zapadli mezi miliony u dna společnosti. Tady mají svoji kulturní hodnotu, které si váží i brazilská vláda, protože udržují tisícileté nádherné tradice a slavnosti a jsou tak výkladní skříní Brazílie.

Řadové tance mužů a žen trvají několik dní

Aritana mi sdělil šokující věc. Moje adoptivní matka Ayrika stále žije, což jsem nečekal. Musí jí být k devadesátce! Bydlí v nedalekém Posto Leonardo a museli ji přivést z pole, kde pracovala. Každý musí být až do smrti aktivní a nebýt na obtíž ostatním. Bylo to dojemné setkání. Dostal jsem od ní darem starobylou sedačku – tukanu. Je to moje antikvární relikvie.

Kuarup za přítele

Ještě větší překvapení mi Aritana připravil s přípravou kuarupu u kmene Kamayurá. „Za koho bude?“ zeptal jsem se. „Za Takumu, tvého přítele,“ odpověděl Aritana a já se zachvěl. Teprve nyní jsem začal všechno chápat, všechna ta znamení za 26 let, kdy duch před rokem zemřelého šamana mi vnukl myšlenku na návrat. Vše zařídil, abych se na den dostavil a přijel se s ním, s jeho duší, důstojně rozloučit.

To nebyly žádné náhody, Takuma byl se mnou ve spojení prostřednictvím masek lesních duchů a těšil se, že přijedu. Šaman Ayupu mne pomaloval černým barvivem genipapo jako před 26 lety, rybím vzorem kupanati inapi.

Šamani s řehtačkam

Waripirá mi nabarvil vlasy načerveno barvivem urucú. Péřové ozdoby ramen jsem získal od Ewelupeho, péřovou čelenku v tradičních černočervenožlutých barvách celého regionu Xingu od Itaího a vzácný náhrdelník ze šnečích ulit mi zapůjčil Aritana. V osadě Kamayurá mi však můj náčelník nemohl zaručit povolení k fotografování, což jsem přirozeně u Yawalapitiů nepotřeboval. Nezbývalo než riskovat.

S obavami jsem se přiblížil k domu mužů s davy vyšňořených mladíků Kamayurá. Nikoho jsem neznal ani oni mne. Po chvíli ke mně přišel jeden z nich a tiše se zeptal: „Atapana?“ Vyvalil jsem oči. Jak je to možné? Jak mne mohl poznat, když mne v životě neviděl ani nevěděl, že přijdu? To vše samozřejmě zařídil duch Takumy.

„A kdo jsi ty?“ zeptal jsem se.

„Jsem Mayaru, syn náčelníka Kotoqueho a vnuk Takumy,“ odvětil hrdě.

To byl vrchol. Tady jako by se uzavřela obrovská časová spirála 26 let tajuplného propojení Takuma–Atapana. Stále jsem však nechápal, proč si mne tehdy tak oblíbil. „Jdeme za otcem,“ rozhodl hned Mayaru. Kotoque byl nadšen mou přítomností a prohlásil, že když si mne jeho otec vybral k učení jako svého budoucího následníka, tak i když jsem odmítl, už jen tím jsem polovičním šamanem.

Flétnisté zahánějící zlé duchy

Aha, Takuma hledal následníka, protože Kotoque jím nebyl. Právě proto se šamanem nakonec stala jeho dcera Mapula. Moje pozice a autorita nebývale vzrostla. „Atapano, můj syn tě přemaluje a budeš moci sedět v domě mužů mezi náčelníky, šamany a stařešiny kmenů horního Xingu jako jediný běloch.“ To byla obrovská čest, a tak se mé jméno rozletělo i mezi ostatní kmeny horního Xingu.

Loučení s duší

Sledoval jsem největší xinguské slavnosti, kuarup s dlouhou řadou různých rituálů, tanců a zápasů, trvající několik dní. Probíhaly řadové tance mužů a dívek, kdy stovky dupajících, houkajících a rolničkami chrastících indiánů vytvářely nezapomenutelné divadlo barevných malování, péřových ozdob a rytmů.

Jedním směrem muži, druhým směrem dívky. Probíhaly kolové tance samotných mužů kolem pohřebiště a kuarupů – špalků, které se pod dohledem Aritany a Kotoqueho malovaly a zdobily. Z nich totiž demiurg Mavutsinim stvořil lidi, a tak se po smrti jejich duše zase do špalků vracejí. Mrtvý je pohřben zcela nahý do 2,5metrové hloubky a za měsíc proběhne první část duálního kuarupu, loučení s jeho fyzickou schránkou. Tehdy se staví dům mrtvých. Teprve po roce začne druhá část pohřbu, loučení s duší, která je mnohem slavnostnější a mnohem důležitější.

Muži při zápasech dokazují sílu, mohou tak získat dobrou ženu

Dva šamani s řehtačkami několik dní neúnavně tančí a řehtají, aby zaříkávali duše zemřelých a naznačili jim, že je čas k cestě do zásvětí. Po celou dobu současně dva flétnisti s třímetrovými flétnami a s dívkami s jednou rukou na jejich ramenou (což je typická forma slavnostních tanců v Amazonii) v rytmu proklusávají celou osadou, vstupují do všech malok, kde hudbou vyhánějí zlé duchy a klaní se dobrým duchům obydlí.

Je to velká očista kmene. Během dvou dní probíhají i tvrdé zápasy huka huka. Kotoque vysílá ty nejlepší do boje proti ostatním z cizích kmenů. Souboje jsou nelítostné. Barvy malování se roztékají v potu a vedru v prachu arény, kde davy především žen fandí svým mužům a synům. Síla mužů je jedna z cest, jak si v komunitě získat postavení, autoritu i dobrou a hezkou ženu. Další cestou vzhůru je hudba, a tak i dobrý hudebník je ceněný muž, a proto třeba Aritana doma stále vyrábí se svými syny flétny a donekonečna je ladí.

Minulost spojená s budoucností

Tak jsem se důstojně rozloučil s duší mocného šamana pajé Takumy a navždy se stal přítelem nejen Yawalapitiů, ale i všech indiánů z horního Xingu. Při loučení mne Aritana lákal na nově připravovaný kuarup mého dalšího přítele Tuhopesého. „Aritano,“ řekl jsem mu, „nyní bych tu mohl zůstat navždy, vždyť teď budou stále kuarupy mých přátel. Jsme totiž na řadě, že?“

„Máš pravdu. Život je příprava na smrt, kdy duše odcházejí do jiných světů.“

„A přichystáte mi také kuarup, Aritano?“

„Určitě, Atapano.“

A tak jsem předal přívěsek vyrobený mým nejstarším vnukem Jakubem nejstaršímu vnukovi Aritany, aby naše přátelství přešlo i na další generaci. Aritana byl tím nadšen, protože to je přesně v duchu jejich filozofie. On totiž už dávno není Aritana. Za 26 let vystřídal šest jmen a nyní je Mabituri.

Waurá odjíždějí na traktoru

Své původní jméno předal právě nejstaršímu vnukovi a další postupně předával dalším vnukům. Sám si nová jména bral od svých dědů a pradědů. Jména jsou totiž hlavní součástí vytvářející kontinuitu jejich existence na zemi a jejich kultury. Tím se spojuje dávná minulost přes současnost s budoucností.

Není to nádherná forma kontinuity, kdy si potomci pamatují jména a tím i činy svých praprapředků, čímž se utužuje vztah nejen k nim, ale i k „rodné hroudě“ a své entitě? U nás vědomost o předcích končí zpravidla u dědů, a proto i naše vlastenectví, stejně jako duchovní rozměr našeho života rychle vyprchává.

YAWALAPITI

Yawalapitiové patří s další desítkou etnik k původním obyvatelům povodí horního toku řeky Xingu v centrální Brazílii, v severní části brazilského státu Mato Grosso. Obecně se jim všem říká xinguští indiáni. I když hovoří čtyřmi jazyky jazykových rodin aravak, tupi, karib a gé (hlavní skupiny v Brazílii), jsou si kulturně podobní.

Mají stejnou mytologii i stvořitele Mavutsinima, stejná malování, péřové ozdoby ve žlutočervenočerných barvách, oděv, bederní šňůrky či skleněné perličky z Jablonexu, staví si stejné společné domy-maloky, kde žije rozšířená rodina, mají stejné obřady, hudbu, tance, pohřební rituál kuarup, hrají na posvátné flétny yakuí. Mají i své náčelníky a šamany zvané pajé. Živí se jako sběrači, lovci, ale především jako rybáři a pěstitelé hořkého, tedy jedovatého manioku.

Kuarup v roce 1989, má první návštěva Yawalapitiů, kdy jsem byl adoptován

V Brazílii se považují svým způsobem za „národ“. To vše i díky Orlandovi VillasBôasovi, který se zasloužil, aby zde v povodí Xingu vznikl v roce 1961 Národní park Xingu. Tím jim zaručil nerušený život a rozvoj jejich kultury. Yawalapitiů v té době bylo jen pár desítek, byli na vymření, a pro všechny je proto Orlando jejich velký bílý otec, neboť zachránil jejich existenci.

JAZYK A MANŽELSTVÍ

Yawalapitiové patří k aravacké jazykové skupině, jako jejich sousedé Meinakové či Wauráové. Příbuzensky se mísí se všemi xinguskými sousedy, protože zde existuje tvrdý zákon exogamie a muži si musejí hledat partnerky u cizích etnik. Dochází tak k častému jazykovému míšení, kdy děti nejdříve mluví matčiným jazykem a později se učí jazyk otce.

Tak dochází k míšení i vokabuláři etnika. Funguje zde zpravidla matrilokalita (po svatbě se muž stěhuje k rodině ženy), ale i patrilokalita, preferenční manželství bývá sororátní polygynie a manželství tzv. křížových bratranců a sestřenic, příbuzenská terminologie je klasifikovaná jako tzv. irokézská. K jejich chování patří třeba zákaz přímo oslovovat tchána a tchyni nebo oslovovat jménem své švagry a švagrové. Komunita netoleruje svobodné dospělé a bezdětná manželství se ruší, protože cílem je rodit děti k přežití kmene. Yawalapitiů je nyní kolem 300, v roce 1989 jich bylo jen 160. Jejich náčelníkem je stále Aritana.

Celkem v parku o rozloze přes 2,6 milionu hektarů žije čtrnáct etnik, čtyři v severní části zvané Baixo Xingu (kolem 1700 osob) a deset v jižní části zvané Alto Xingu (asi 2500 osob).

Mé cesty za indiány

První etnografický výzkum jsem uskutečnil u ekvádorských Kofánů na řece Aguarico v roce 1972. Mimo jiné mě tehdy šaman Mašakuri jen teoreticky zasvětil to tajů posvátného pití yagé, protože mi nedovolil, abych se pití účastnil. Tehdy jsem pochopil, že drogy jsou jejich cestou k poznání nevědomí a vlastní smrti či formou cesty k extázi nutné například při léčení a mají daleko k našemu způsobu pouhého požitkářského používání. V roce 2013 jsem Kofány opět navštívil a byl jsem překvapen, že jsem se sešel se všemi mými vrstevníky-přáteli.

V roce 1973 jsem uskutečnil v rámci postgraduálního pobytu na Universidad Nacional de San Marcos a na Instituto Riva-Aguero Katolické univerzity v Limě šestiměsiční terénní výzkum mezi příslušníky etnika Ece’je na peruánské řece Madre de Dios u bolívijsko-brazilské hranice.

Shledání s mou adoptivní matkou Ayrikou po 26 letech

Pochopil jsem jejich složité příbuzenské a manželské vztahy, boj o ženy včetně přepadů se zabíjením mužů a únosů žen, realitu sororátní polygynie, tradiční cyklus polygynního manželství, známý jako asociační či posloupná polygynie, či zcela výjimečnou fraternální polyandrii, manželství křížových bratranců a sestřenic, pestrost sexuálních vztahů, složitou příbuzenskou terminologii irokézského systému, kdy pokrevní vztahy mají přednost před vztahy afinity získané sňatkem.

Pochopil jsem i sexuální zóny, a to vše ve prospěch hlavního zákona, přežití kmene. Biňajama, syn šamana Yohahé, mi vyprávěl jejich mytologii a náčelník Ramayo zavzpomínal na dávné doby. Pojmenoval mne přátelsky Ichahí oshi, Bílá opice.

V roce 1989 jsem krátce žil mezi Tereny v brazilském státě Mato Grosso do Sul a mezi Macushi v brazilském státě Roraima, ale hlavně delší dobu jsem věnoval výzkumu u Yawalapitiů v oblasti Alto Xingu. Tam jsem byl mj. adoptován jako Atapana a účastnil se pohřebního obřadu kuarup u etnika Kamayurá. Vrátil jsem se k nim v roce 2015.

V letech 2002–2012 jsem pravidelně každoročně pobýval v osadě Boca de Nicharé, na venezuelské řece Caura, kde žijí Yek’wané. Patří k velkému etniku s téměř 6000 členy, kteří žijí odděleně asi v 52 komunitách.

Já a Kotoque, syn Takumy. Pozval mne do domu mužů mezi stařešiny kmenů.

Osada, kterou jsem si vybral, abych jí prostřednictvím mé společnosti Velká Amazonie pomáhal zastavit šílený trend civilizační invaze, je v kulturním rozvratu. Je zde nutná naše pomoc. Společnost Velká Amazonie provedla etnobotanický výzkum a dokumentaci léčivých rostlin na Alto Ventuari v prostoru osady Cacurí, odkupovala řemeslné výrobky indiánů, čímž podporovala jejich rozkvět, dodávala jim léky a finančně podporovala 10–14 žáků na studiích.

O tom všem vypovídají mé deníky, které jsem po mnoha letech zpracoval pod názvem Veselé tropy Amazonie a jejichž vydání se chystá. Je to kontrapunkt k Smutným tropům mého oblíbence Claude Lévi-Strausse, protože už vím, že amazonští indiáni, navzdory svému tragickému osudu, jsou neustále veselí.

OČIMA AUTORA

Rok 1969 byl mým vstupem na latinskoamerický světadíl a od té doby jsem mu věrný. Tehdy jsem jej za rok projel s 69 dolary od Rio de Janeira přes celou brazilskou Amazonii do peruánské Amazonie a podél And až do Střední Ameriky a do Mexika. Studoval jsem tehdy etnografii na Univerzitě Karlově a bylo jasné, že má diplomka musí být odtud.

Poznal jsem sice mayské, aztécké i incké pyramidy včetně mnohem starších pokladů předkolumbovských kultur, ale Amazonie mne lákala ještě víc. Tam totiž stále žijí příslušníci indiánských etnik podle svých pradávných zákonů. Jejich způsob života sběračů, lovců a rybářů nám objasňuje i minulost dětských věků naší planety Země. Brzy jsem zjistil, že jsou to lidé čistí, upřímní, s nádherným vztahem k svému životnímu prostředí i k sobě navzájem. Jejich společnost má hluboký duchovní rozměr a nežene se za touhou po zbohatnutí, po pohodlném a lepším životě. Na nic si nehrají.

Lákala mne jejich životní filozofie, příbuzenské vztahy, víra v duchy, pravý důvod používání halucinogenních drog, jejich šamanismus i vůdcovství. K tomu je však zapotřebí dlouhodobých pobytů, vše odpozorovat a zažít. Stát se jedním z nich. Je nutno mít velkou pokoru a flexibilitu, což naštěstí mám, protože jsem věřící jako oni a jejich animismus zas tak není vzdálený mému křesťanství. Principy boje dobra se zlem jsou stejné.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články