Svatá lenost

52lenost2.jpg
Autor článku: Petr Šmelc, Čtvrtek, 21. ledna 2016
Autor fotografií: Petr Šmelc
Je pod oranžovým rouchem svatý muž, nebo jen podvodník? Jak poznat pravého sádhua, muže, který se vzdal pozemských radostí, od pouhého lenocha? V Indii nikdy není nic černobílé…

Porušil jsi jedno z pravidel bábů… vyfotil jsi nás a nezeptal ses!“ volá na mě dobrou angličtinou jeden ze skupinky mužů v oranžovém, kteří sedí na břehu Gangy. Bral jsem je z dálky, ale asi to neukecám. „…to budeš muset zaplatit každému čaj!“ A já, přestože je mi podpora těchto většinou falešných svatých mužů proti srsti, kupuju a přisedám.

Tady v Rišikéši, v severoindickém Uttarákhandu, Ganga opouští Himálaj a město je tak oblíbeným poutním místem a velkým střediskem jógy. Sjíždějí se sem různí poutníci, domácí i zahraniční turisté a také stovky svatých mužů. Někteří z posledně zmíněných bydlí v okolních ášramech (jednoduchých ubytovnách zaměřených na meditaci a cvičení jógy), někteří přespávají kolem řeky a v přilehlých ulicích. Pro některé z nich je to tady jedna z mnoha zastávek na asketické cestě za duchovním poznáním, hodně jich ale spíše jen uniká před prací a pohodlně se přiživuje na aktivním cestovním ruchu. Kouří trávu a nemají se zrovna špatně.

Jak se stát svatým

Po celé Indii se pohybuje několik milionů svatých mužů – zvaných sádhu nebo také bába. Přestože existuje velké množství různých sekt a podsekt s odlišnou filozofií a tradicí, základní myšlenka je podobná: únik od materiálního života a zaměření se pouze na duchovní rozvoj skrze modlitby a meditaci. Příslušník jakékoli kasty se může rozhodnout pro radikální změnu života, vzdát se veškerého majetku, obléci oranžové roucho a vydat se na cestu svatých mužů.

Tímto oficiálně zemře, občas se rituálně dokonce zúčastní vlastního pohřbu. Dostane nové jméno a na další cestě jej pak vede jeho guru. Je to tvrdý život, jehož součástí je chudoba a hlad, tvrdá askeze a nekonečná pouť po svatých místech. Mezi extrémnější praktiky patří také například dlouhodobý půst nebo dvanáct let bez promluvení. Bábové jsou společností vysoce respektovaní, hinduisté věří, že přinášejí štěstí, a nechávají si od nich požehnat. Na oplátku jim dávají almužnu – trochu rýže nebo pár drobných.

Svatí muži pochodují špinavými ulicemi velkoměst, odlehlými vesnicemi, rozpálenými nížinami i přes vysoké himálajské průsmyky. Tihle zarostlí muži v oranžovém se Indií toulají v současnosti stejně jako před staletími. A stejně jako v minulosti i dnes panuje okolo jejich existence řada mýtů a podezření. Tvrdí se, že mohou zlepšit lidem v okolí karmu, vyjadřují osvobození se od cyklů života a smrti, což by mělo být opravdovým smyslem života hinduistů.

Sádhuové si obvykle nestříhají vlasy ani vousy, najdou se ale mezi nimi výjimky, záleží na sektě.

Kdo je pravý bába?

Jenže ne všichni bábové to myslí s náboženstvím tak vážně. Za oranžové roucho se často schovávají zloději, vrazi, dlužníci anebo žebráci a líná individua, která se jen snaží vyhnout práci. Rozvíjející se cestovní ruch pak do turisticky atraktivních míst přilákal vychytralé podvodníky, kteří si z plnovousu a oranžového hábitu udělali výnosný byznys. Oblékají jej pouze v „pracovní době“ a za obstojný bakšiš pózují turistům.

Na řadě posvátných a navíc turisticky oblíbených míst houstne koncentrace všech zmíněných typů. Například ve Váránasí, Puškáru nebo tady v Rišikéši. Skupinka, ke které jsem si toho rána přisedl, příliš asketickým dojmem nepůsobila. Chvíli po východu slunce, v době, kterou většina hinduistů tráví v chrámech při ranní modlitbě, púdže, většina z nich ještě pospávala. Rozdal jsem čaj, který jsem přinesl z nejbližšího stánku, a čekal, jak se situace vyvine. V dalších minutách jsem pak neposlouchal nic jiného než skuhrání a popisování životních těžkostí svatých mužů. Na závěr jsem byl požádán o 300 rupií (tolik si vydělá například čajvála – prodavač čaje – za celý den práce), za které bych dostal požehnání od boha Višnua, které budu na dalších cestách určitě potřebovat. Rozloučil jsem se a odešel hned, jak byla moje sklenička prázdná.

„Pravý bába by si nikdy neměl říct o peníze, je to jedna ze zásad. Pokud lidem požehná nebo poskytne radu, je zvykem nechat mu pár drobných nebo něco k jídlu. Jenže pravých bábů v Rišikéši zase tolik není,“ vysvětluje mi později Nareš, majitel ášramu, ve kterém jsem se ubytoval. „Ti, co tady posedávají na promenádách, k nim mají nejdále. Většina z nich má ale spoustu dobrých triků, jak z cizinců vylákat slušné peníze, a tak si tady žijí celkem jednoduše a pohodlně,“ dodává.

V příštích dvou týdnech svého pobytu mám pak mnoho dalších příležitostí pozorovat situaci. Většina „svatých“ mužů tady pouze leží celý den na jednom místě, každý z nich má pár vypilovaných frází, kterými se jim občas podaří zaujmout nějaké turisty. Askezi a meditace eliminovali na minimum a z praktik sádhuů se věnují víceméně jen kouření cannabisu – prý oblíbené rostliny boha Šivy.

Mnoho sádhuů jsem potkal na březích Gangy, kde v klidu popíjeli čaj.

Čtyřicet let poutě

V Indii se ale nikdy nelze dívat na věci černobíle, nic není ryze pravé nebo úplně falešné. Se svatými muži je to zrovna tak a hranice mezi poctivým bábou a žebrákem může být křehká. Při hledání ortodoxního a výhradně nábožensky založeného báby mě Nareš vede k vrásčitému muži sedícímu u malého oltářku v zadních ulicích Rišikéše. Stařec neumí ani slovo anglicky, a tak mi Nareš tlumočí: „Čtyřicet let putuji kolem Gangy. Svatá řeka je pro mě vším, každý den při východu slunce se do ní nořím, než začnu s modlitbami a meditací.“ Přestože starý bába nebyl příliš hovorný, ještě mi pověděl, že za celý den nesní více než misku rýže a trochu zeleniny. Jsou však také dny, kdy nejí vůbec nic. Bůh Šiva ale vede jeho kroky a vždy se mu postará o přežití. Rišikéš je pro něj krátkou zastávkou na cestě proti proudu řeky až do Gangotrí k jejímu himálajskému prameni přibližně 300 kilometrů odsud. Jde prý výhradně pěšky.

Z manažera sádhuem

Dalšího dne, u dalšího stánku s čajem se poznávám s Karanem, bábou středního věku pocházejícího až ze severovýchodního cípu Indie, z Ásámu. Zaujal mě jeho dlouhý plnovous. „Většina sádhuů si nestříhá vlasy ani neholí vousy. Nemusí to tak být ale vždy, záleží na konkrétní sektě,“ popisuje. „V mládí jsem pracoval jako manažer restaurace, ale čím dál více jsem byl naštvaný na materialistický svět kolem. Rozhodl jsem se všeho nechat. Vyhledal jsem svého gurua, sloužil jsem mu a učil se u něj několik let, než jsem se stal sádhuem.

Nebyl jsem prostě spokojený, před ničím konkrétním jsem ale neutíkal tak jako někteří. Pokud se chce člověk dát na tuhle cestu, měl by mít vyřízené všechny účty a splacené všechny dluhy,“ vysvětluje vyhublý Karan s tetováním Šivova trojzubce na tricepsu. Zatímco míchá v hrsti tabák z bídí s marihuanou, pokračuje: „Plno let jsem žil o samotě, v horách a na cestách po svatých místech. Většinu času trávím modlitbami nebo praktikuju hathajógu… Jo a tohle,“ cení zuby a ukazuje na čerstvě naládovanou fajfku s marihuanou, „to mi na mojí cestě pomáhá.“ Po příjemném rozhovoru mě pak zamrzí naše loučení: „Hele, příteli, a neměl bys navíc dvě stovky? Potřeboval bych na autobus do Gangotrí. Je nás tady moc a nikdo už nás nechce vzít bez placení…“

„Svatí muži jsou pro společnost nesmírně důležití, obzvláště dnes, kdy nám připomínají, že život nejsou jen věci a peníze,“ vysvětluje další vousatec u stánku s cukrovou třtinou. Jen je mi podivné, že ti, kteří mají představovat únik od materialismu, mě na každém rohu žádají o stovky rupií. Prostě další z paradoxů na subkontinentu. No nic. „Tak pojď, bábo, zvu tě na oběd!“

Svatá lenost

OČIMA AUTORA

Petr Šmelc, publicista

Několik milionů svatých mužů pohybujících se po Indii a Nepálu lze rozdělit na dvě základní skupiny podle hlavního vyznávaného boha. Vyznavači Višnua, višnuisté, si malují na čelo tři pruhy svisle, vyznavači Šivy, šivaisté, vodorovně. Dalších sekt a podsekt existují tisíce a odlišují se tradicí, mírou asketismu, filozofií a řadou různých pravidel. Většina svatých mužů je oblečena do jednoduchého oranžového nebo růžového roucha, někteří však chodí i téměř nebo úplně nazí. Šivaisté s sebou často nosí kovový trojzubec. Skoro všichni mají dlouhé neudržované vlasy a vousy nebo dredy. Nejčastěji je lze potkat okolo hinduistických chrámů, posvátných řek a na poutních místech. Pravidelně se shromažďují na četných náboženských festivalech, z nichž největší je Kumbh Méla. Ta se koná každé tři roky v jednom ze čtyř indických měst – Iláhábádu, Haridváru, Udždžainu a Nášiku. Největší shromáždění probíhá jednou za dvanáct let, na to poslední v Iláhábádu v únoru 2013 přišlo přes 100 milionů lidí. Poutníci a svatí muži se při nich rituálně koupají v posvátných řekách Jamuně, Sarasvatí a Ganze.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články