Soukromá audience v království tučňáků

054_Image_0002.jpg
Autor článku: Petr Fero, Středa, 19. října 2011
Autor fotografií: Petr Fero a Shutterstock
Jižní polokoule je doménou tučňáků a Nový Zéland si tihle krasavci s roztomilým batolecím krokem oblíbili snad nejvíc. Turisté se stále častěji podřizují organizovaným výpravám za „divokými“ tučňáky, ale my se po zkušenosti s průvodcem rozhodli hledat i v opravdové divočině.

V turistické kanceláři novozélandského města Oamaru jsme výměnou za zhruba stopadesátikorunový „ochranářský“ poplatek pořídili mapku s vyznačenou příjezdovou cestou k místním tučňákům. Dáma za přepážkou se dušovala, že na nás o pár set metrů dál čekají nefalšovaní divocí ptáci, kteří sice na souši působí legračně a ve vzduchu je nikdy nikdo neviděl, zato ve vodě připomínají se svými kormidlovacími křidélky torpéda se šokující obratností.

Teď se prodíráme hustými křovinami východního pobřeží Jižního ostrova. Tady, ve vysokých stráních nad Pacifikem, hnízdí celé kolonie tučňáků. A třebaže nejsou hned vidět, uslyšíte je spolehlivě. Jejich halasné překřikování tady přehluší i divoký příboj, dorážející dole na pláže a přilehlá skaliska z širého oceánu.

Najednou se roští rozestoupí. A na pahorku stojí nádherný, půlmetrový tučňák se žlutýma očima. Hoiho alias tučňák žlutooký. Nebo také křiklavý. Ale tenhle vůbec nekřičí. Stojí tam jako manekýn, spouště fotoaparátů cvakají ostošest, lidský dav se k němu nadšeně hrne, ale on se ani nehne.

Něco tady nehraje. Tohle že má být divoký exemplář údajně nejplaššího druhu tučňáka na zeměkouli? Je snad zfetovaný? Vždyť to vypadá, že neuteče, ani kdybyste ho pohladili! Děti kolem něj tancují, výskají – a on? Nic! Navíc je okroužkovaný. A ejhle – kousek od něj dokonce dřevěná bedýnka, vystlaná peřím. A zevnitř vykukuje šedá rozčepýřená hlavička. Hnízdo, s nímž tučňákovi evidentně pomohla lidská ruka.

Halasné překřikování tučňáků na východním pobřeží Jižního ostrova přehluší i divoký příboj, dorážející dole na pláže a přilehlá skaliska z oceánu.

„Jsou to všechno divocí tučňáci, sami si v moři naloví veškeré ryby i hlavonožce, kteří jim chutnají,“ přesvědčuje místní ranger. „Ale musíme jim pomáhat, jak se dá. Jejich celosvětová populace se smrskla kvůli nejrůznějším predátorům i narůstající turistice na pouhých pár tisíc. A to už ohrožuje přežití druhu. A že tu s námi takhle klidně stojí? To proto, že mě dobře zná. Když jsem u něj, ví, že se není čeho bát.“ Na rovinu: stát od krotkého tučňáka na břehu oceánu sotva metr, na to se nezapomíná. Ale přece jen, tenhle se chová jako cirkusový medvěd. Kdybychom vydrželi nekonečné bičování větrem a věčné ataky dešťových kapek, možná by tam s námi stál ještě teď.

Výnosný byznys

Oamaru není zdaleka jediné místo na Novém Zélandu, kde vám za poplatek umožní přístup do hnízdišť tučňáků. Například v oblasti poloostrova Otago, o zhruba 150 kilometrů jižněji, poblíž města Dunedin, zbudovali farmáři na svých pobřežních pozemcích dokonce jakýsi systém skrytých dřevěných pozorovatelen pro turisty. Jezdí jich sem z města plné autobusy. Funguje to tak, že zaplatíte pár stokorun a před vašima očima tu defilují opět zaručeně divocí opeření krasavci s ploutvovitými křidélky.

Jen těžko se ubráníte dojmu, že pod rouškou ochrany přírody tady kvete výnosný byznys. Organizované tučňáčí exkurze až příliš připomínají návštěvu zoo. A na to není třeba trmácet se na druhý konec světa. Zatoužili jsme po setkání se skutečně divokými tučňáky. Pravda, nebudou na vás čekat v pozoru, až se po zaplacení vstupného přijdete podívat a pořídit pár rychlých snímků. Naopak, čekat budete muset vy – a leckdy docela dlouho.

Je to samozřejmě bez záruky, ale s trochou štěstí můžete být nakonec královsky odměněni. Třeba „soukromou audiencí“ za svítání. Bez turistů, bez „ochránců“, bez vstupného. Jen vy, hučící příboj a tučňáčí rodinka.

Za divokými tučňáky

Najít opravdu divoká hnízdiště tučňáků, s tím vám pomůžou domorodci, kteří provozují kempy či turistické ubytovny na pobřeží. Někteří sice také pořádají skupinové túry, ale jelikož mají zpravidla dost práce s vlastním byznysem, tak pokud u nich nocujete a úspěšně projdete testem „prvního dojmu“, možná vám prozradí, kam zajet či zajít i o samotě. V jednom hostelu mezi Oamaru a Dunedinem nám takhle pan domácí nakreslil mapku s cestou k hnízdišti.

Nic to nestálo. Museli jsme jen slíbit (a dodržet slovo), že nebudeme tučňáky pronásledovat a zůstaneme ukryti ve vzdálené budce nad útesem nedaleko světoznámých kulatých balvanů Moeraki. Když jsme tam za soumraku dorazili, nestačili jsme se divit. Ačkoli tady nikdo nevybíral vstupné, uvnitř jsme našli na řetězu dva dalekohledy pro lepší sledování tučňáků. Ti se dole na pláži nesměle kolébali z moře po celodenním lovu a halasně se „domlouvali“ se svými hladovými potomky v hnízdech vysoko ve stráni. Ano, tohle už byla divočina s plachými tučňáky, kteří se lekali objektivů fotoaparátů, a to i na vzdálenost několika desítek metrů. Ale pořád tu byla ta budka a uvnitř s námi ještě hrstka dalších pozorovatelů.

V blízkosti světoznámých kulatých balvanů Moeraki jsme konečně našli místa s dosud plachými tučňáky, kteří se lekali objektivů.

A tak jsme se vypravili na divoký západní břeh Jižního ostrova, na fjordy rozervané a opuštěné pobřeží. Tam jsme dostali tip na zaručeně divoké hnízdiště na odlehlé pláži Monro, asi hodinu cesty na jih od věhlasných ledovců Františka Josefa a Foxova. A když nás rangerka v lokálním infocentru ujistila, že tam nemá smysl jezdit, jelikož „teď určitě není sezona tučňáků“, zavětřili jsme šanci. Vzpomněli jsme si totiž, jak jsme před časem v západní Austrálii takto vyrazili na želví pláž navzdory prohlášení tamní ochranářky, že želví sezona je dávno pryč. A pak jsme za soumraku pozorovali velkolepé divadlo, kterak se desítky právě vylíhnutých miniaturních želviček hnaly do moře. Dokonce jsme měli pocit, že jsme jich pěkných pár v prvních minutách jejich života ještě zachránili – dravci kroužící tehdy nad pláží v předtuše hostiny se v naší přítomnosti k lovu neodvážili.

Rodinná přehlídka

A tak jsme v motelu u novozélandských ledovců ještě hluboko za tmy vstali a vydali se na cestu. Na místo jsme přišli s rozedněním. Na tučňáčí pláž to ovšem bylo ještě hodinu pochodu pralesem. K moři vedla slušně udržovaná stezka, ale byli jsme tu úplně sami. Tedy až na osamoceného divočáka, který se nás v přítmí pod hustými korunami stromových kapradin uprostřed rytí čumákem v hlíně tak lekl, že svým šíleným úprkem vystrašil i nás.

Náhle se v džungli rozsvítilo. Porost se rozestoupil, ucítili jsme závan slaného mořského vzduchu a uslyšeli údery příboje na divokou oblázkovou pláž. Byla úplně opuštěná. Naštěstí jen na první pohled. Pod dojmem předchozích zážitků s tučňáky jsme nejspíš podvědomě čekali, že i tady nás bude „vítat“ některý jejich zástupce málem v pozoru. Kdepak. Tady pozorovali ze svých hnízd ve svahu oni nás, jak vartujeme a bezradně se rozhlížíme.

A pak se smilovali. Rodinka tučňáků novozélandských, ozdobených frajerskými žlutými chocholkami na černých hlavičkách s červenými zobáky, sestoupila z hnízdiště skrytého kdesi v křovinaté stráni nad pláží dolů k moři. Jakmile spatřila nevěřící Evropany pouhých pár metrů od sebe, začala se předvádět. Nejdřív přišla schovávaná za kameny. Mysleli jsme si, že se utíkají před námi schovat, že jsou plaší stejně jako jejich žlutoocí příbuzní. Ale oni rošťácky pobíhali mezi balvany a občas vykoukli, pak zase zalezli.

Potom přišlo „oťukávání“ – vydali se směrem k nám. To jsme se málem dali na ústup my. Kdesi jsme totiž četli, že tučňáčí klovnutí dost bolí. Kdoví. Naštěstí na něj nedošlo. Když po chvíli zamířili k moři, zdálo se jasné, že jsme je přestali bavit a přišel čas lovu. Další náš omyl. Tučňákům se jen zachtělo zadovádět si v divokém příboji. Nechávali se střídavě unášet zpěněnou vodou kus od pláže a příští vlnou zase zpátky ke břehu.

Následovala módní přehlídka s „fototermínem“. Rodinka štrádovala po pláži sem a tam, řadila se do nejrůznějších geometrických formací a mezitím pokřikovala. To byl neklamný signál, že celá tahle paráda už doopravdy končí. Z hnízd nad námi se vyrojili další tučňáci, seskákali k moři a pak už všichni vyrazili do moře na lov. A my jsme se mohli konečně dát na útěk před stále agresivnějšími hejny žíznivých písečných mušek. Poté, co jsme hodinu statečně snášeli stovky bodnutí nenasytných štípajících mrch, nastaly nekonečné dny a noci plné nutkavého škrábání mokvajících boláků. Taková byla cena za soukromou audienci u divokých tučňáků.


Tučňáci on-line

Vše, co potřebujete vědět o tučňácích, než se za nimi na Novém Zélandu vypravíte, najdete v angličtině na skvěle vedeném webu www.penguin.net.nz. Jsou zde důkladně popsány „novozélandské“ druhy tučňáků, najdete tu fotogalerie, zajímavosti a jako pozoruhodný bonus i nahrávky tučňáčího pokřiku (ke zpěvu má jejich komunikace vážně na hony daleko). A hlavně, součástí webu je užitečný přehled lokalit, kde lze tučňáky na Novém Zélandu pozorovat, a to jak za poplatek v doprovodu průvodců v pobřežních „rezervacích“, tak dokonce i o samotě v divočině.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články