Smutné oči Dárfúru: Přežili Dárfúr. A zažívají nové peklo za jeho hranicemi.

20-1.jpg
Autor článku: Lenka Klicperová, Úterý, 21. června 2011
Autor fotografií: Lenka Klicperová
„Bylo mi dvanáct, když do naší chatrče v noci vrazilo deset mužů, v čele s mým budoucím manželem. Odtáhli mě pryč, nevím kam. On mě tam tři měsíce znásilňoval. Můj otec o tom celou dobu věděl.“ To je jen část hrozného příběhu, který má za sebou devatenáctiletá Sitálhal ze súdánského Dárfúru. Není se svým osudem sama. Podobné příběhy se dají zaslechnout v utečeneckých táborech na čadsko-súdánské hranici.

Sitálhal je strašně hubená, z jejího obličeje vystupují obrovské černé oči. Smutné oči. Viděly hrůzy, jaké málokdo. Stačilo málo a Sitálhal tu dávno nemusela být. Naposledy si chtěla vzít život sama. Chtěla se upálit, ale naštěstí ji lidé vytáhli z hořící chatrče včas. „Raději bych ale byla mrtvá,“ říká drobná dívka, matka dvou dětí.

Sitálhal svůj boj vzdala. Už jednou se pokusila o sebevraždu.

Sitálhal se stala obětí tradic dodržovaných mezi uprchlíky z Dárfúru. Nemilosrdně se jich drží. Nad osudy žen a dívek drží přísnou kontrolu muži. Když otec nebo bratři rozhodnou, že se dívka vdá, není pro ni východisko. Některé, jako Sitálhal, se ale přece jen zkoušejí vzbouřit. Jenže pak muži zakročí s nebývalou brutalitou.

„Bylo mi osm let, když do naší rodiny začal chodit třicetiletý muž, já nevěděla pořádně proč. Přišel s nabídkou sňatku. Zaplatil pět velbloudů a do naší rodiny nosil mouku, olej, cukr jako dárky. Nevěděla jsem, že je to můj budoucí manžel. Když jsem se dověděla, že se za něj mám vdát, utekla jsem,“ vypráví Sitálhal.

Jenže její bratři zjistili, kde je, zbili ji a přivlekli zpět. A jejímu nápadníkovi dovolili, aby Sitálhal unesl a znásilňoval po několik dlouhých měsíců. Pak se už musela sňatku podvolit. „Ty tři měsíce byly strašné. Chodil za mnou několikrát denně a znásilňoval mne. Strašně to bolelo,“ pokračuje ve vzpomínkách Sitálhal. Podstoupila úplnou ženskou obřízku, takže i obyčejný sex by pro ni nebyl příjemným zážitkem, natož pak násilný.

Cena vzdoru

Dárfúr je země, kde dívka pro rodinu znamená příležitost k dobrému přivýdělku. Proto na dívky, které se sňatku snaží vzdorovat, tak brutálně tlačí. Pokud by k předem domluvenému sňatku později nedošlo, rodiny nejenže nedostanou zaplaceno, ale musely by také vrátit drobné pozornosti, kterými je budoucí ženich někdy i roky častuje.

Mousa Nour, šéf Dárfúřanů z Iridimi.

Kdyby se Sitálhal chtěla dnes ze svého nešťastného svazku vyplatit, musela by přinést deset velbloudů, tedy dvojnásobek ceny, za kterou byla prodána. Pozice ženy se v dárfúrské společnosti dá směle přirovnat k otroctví. „Nic pro něj neznamenám, může si se mnou dělat, co chce. Na nic se mě nikdy neptal, jen mne znásilňoval,“ vypráví podobný příběh 22letá Amina Sulejmán.

Stejně jako Sitálhal se odmítla dobrovolně vdát, ale otec ji přinutil. „Řekl mi, že se klidně můžu zabít, že je mu to jedno. Nikdo z rodiny mi nepomohl, nechali mne tomu chlapovi napospas. Prodali mě a víc je nezajímá,“ říká hořce Amina. Amina se rozhodla vzdorovat svému otci. Když celá rodina připravovala svatbu, ona se příprav neúčastnila ani neobsluhovala hosty. Trucovala. Pak ale do chýše vrazil její manžel, bez okolků ji zbil a poprvé znásilnil. „Můj svatební den byl pro mne jedna velká noční můra. Nenávidím svého muže a vždycky to tak bude,“ pokračuje Amina. Jejímu muži Mahamedenovi je přes čtyřicet, ona je jeho třetí žena.

Není nijak zvlášť bohatý, ale udělal dobrou dohodu s rodiči. Nejde totiž jen o peníze – při sňatcích hraje hodně velkou roli i to, z jakého klanu dotyčný pochází, jak silná vzniknou mezi klany spojenectví v případě sňatků a jak velkou mohou klany spojením dvou lidí získat moc. To je pro přežití v místě, jako je Dárfúr nebo čadsko-súdánské pomezí, stále rozhodující.

Mahameden, Aminin manžel, má celkem jedenáct dětí. Jen zřídkakdy ovšem něco přinese, navštíví-li Aminu a její dvě děti. Většinou donese jen trochu základních potravin a požaduje, aby mu z nich Amina uvařila jídlo. Počet dětí je pro Dárfúřany, stejně jako pro většinu Afričanů, rozhodující. Mají zajistit rodičům pohodlný život a také mají vytvořit široké klanové společenství, které má rodinu za úkol chránit. Tedy jen některé členy rodiny, na ženy se to příliš nevztahuje.

Amina má své děti ráda a snaží se potají, aby to Mahameden nevěděl, chodit do školy. Sní o tom, že jednou sežene tolik peněz, aby se z nenáviděného manželství plného násilí mohla vyplatit. Sitálhal to vzdala. Děti jsou pro ni jen objekty, o které se musí starat, žádný vztah k nim nemá. Jsou produktem násilí. Stejně jako Sitálhal se v utečeneckém táboře Iridimi jen v letošním roce pokusilo několik žen spáchat sebevraždu. Třem z nich se to podařilo. Jako by hrůz, které mají za sebou, nebylo dost.

V táborech

Utečenecký tábor Iridimi hostí 18 859 lidí, žije tu 4676 rodin. V jeho těsném okolí najdete takových táborů víc. Táhnou se po linii čadsko-súdánského pomezí jako perly na náhrdelníku. Iridimi, Touloum, Am Nabak, Milé, Kounoungo, Farchana, Goz Amer… Všechny obklopuje nehostinná polopoušť a spaluje je žhavé africké slunce. V největším z nich, Bredjingu, žije na 33 000 lidí, jinde je to spíš kolem 20 000. Celkem se odhaduje, že zde přebývá na 261 000 Súdánců z Dárfúru – tento počet zahrnuje zaregistrované uprchlíky a odhadovaný počet těch neregistrovaných. Pak tu máme ještě uprchlíky ze Středoafrické republiky a vnitřní uprchlíky – tedy lidi, které z jejich původních domovů vyhnaly násilné střety.

Sečteme-li je všechny, dojdeme k číslu 501 416. Všichni tito lidé jsou převážně závislí na humanitární pomoci. Tábor Iridimi založil Vysoký komisariát OSN pro uprchlíky (UNHCR) v březnu roku 2004. V té době sem přišla většina uprchlíků. V hraničním městečku Tiné se shromažďovali ti, kteří přežili vraždění. Odtud je UNHCR posílalo do dalších, narychlo budovaných táborů.

Makbaula Hkatir je jakousi šéfkou všech žen žijících v táboře Iridimi. Stará se tu o vakcinaci a dohlíží na zdravotní a hygienickou osvětu. Zajímají ji také práva žen. „Ženy neznají svá práva, snažím se přispívat k tomu, aby se to zlepšovalo. Právo vzdělávat se je dobré, ale problém je, že tu v táborech nemáme žádnou střední školu. Ale všechno dobré pochází od žen – když ženy budou učit děti chodit do školy, bude se to postupně zlepšovat,“ říká optimisticky 28letá Makbaula. Sama ještě v Dárfúru vychodila deset tříd. Na tamní poměry je to vzdělaná žena. Kdyby měla tu možnost, nechala by svých pět dětí doma a začala zase chodit do školy. „Druhá polovina mé rodiny je stále v Dárfúru, vím, že jejich život tam je plný neustálého strachu. Milice Džandžavíd (Janjaweed) rabují vesnice, vraždí a znásilňují, než přišly, měli jsme se docela dobře,“ říká.

Vzpomínky na Dárfúr

Do Čadu přišla pěšky z Karnoi v severním Dárfúru spolu s dalšími, kteří přežili masakry. Byla na cestě celý týden. Viděla cestou umírat ty, kteří neměli dost sil na rychlý pochod. Část její rodiny byla vyvražděna. Z Karnoi je i 34letá Jamela Jabir Abdarh. „V Karnoi nás bombardovali z letadel, jež letěla nízko nad stromy, dodnes slyším ten hluk. Pak přijeli vojáci v autech a Džandžavídové na koních.

Manžel utekl, protože muže vraždí, ženy jenom znásilňují. Já byla těhotná, chvíli trvalo, než se mi podařilo shromáždit některé z mých dětí a začaly jsme utíkat,“ vypráví. Jenže Džandžavídové je sledovali, mnoho jich ještě po cestě pobili, ženy znásilnili. Násilí ale není konec ani v utečeneckém táboře. Když jdou ženy mimo tábor, čelí dalšímu nebezpečí – zbití nebo znásilnění kvůli dřevu. V semiaridní oblasti, kde je o něj nouze, je dřevo symbolem bohatství. Jen málokdo má dostatek peněz, aby si mohl dřevo koupit na trhu. A tak ženy musejí opustit relativní bezpečí tábora a vydat se pro dřevo ven.

„Stává se, že nás zbijí a nakonec nám všechno dřevo seberou. Někdy dojde i na znásilnění. Ale na něčem vařit musíme. Jen občas nějaké dřevo distribuují neziskové organizace,“ vypráví Jamela. „Dostali jsme zprávu, že se chystá útok na naši vesnici, tak jsme se dali na útěk. Za pár hodin byla naše vesnice, ale i ti, kteří v ní zůstali, úplně zmasakrovaná.

Arabové všechno zničili a ukradli, co se dalo. My jsme pochodovali sedm dní o život,“ líčí své poslední dny v Dárfúru další z žen, Sowara Seinim Mousal. Když se v tomto regionu mezi černošským obyvatelstvem řekne slovo Arab, všichni tím myslí ozbrojené milice Džandžavíd, nikoli obecné označení etnické skupiny. „Neměli jsme vodu, jídlo, nemohli jsme pochodovat ve dne, to by nás zahlédli jistě Džandžavídové.

Ve dne jsme se skrývali a v noci šli. Pak jsme došli do Tiné, kde nám místní dali jídlo a nějaké ošacení,“ vzpomíná na pomoc lidí z Čadu Sowara. Sowara žije v táboře čistě z materiální pomoci UNHCR, nemá žádnou další práci. Na všechno je sama – manžel zmizel kdesi v Libyi, kam se vydal hledat práci. Jenže neměl žádný pas ani jinou identifikační kartu, tak jej Libyjci zavřeli za nelegální překročení hranic.

Bez obřízky to nejde!

Sowara je těhotná, stará se o dvě další děti. Čeká ji porod, který nebude jednoduchý. Jako všechny Súdánky je obřezaná, a to působí obrovské porodní komplikace. Súdánci běžně obřezávají děvčátka kolem sedmého až osmého roku. V táborech samozřejmě působí neziskové organizace, které se snaží problémem zabývat -více či méně úspěšně. Tradice je zatím ale na koni. Většina společnosti je na její straně. Zákaz obřezávání v táborech se dá velmi jednoduše obejít – stačí na pár dní s dítětem zmizet do buše. Některé rodiny své dcery posílají na obřízku do Súdánu.

V kempu působí tzv. matróny – ženy, které se starají o záležitosti, jako jsou obřízky, porody, šestinedělky atd. Některé pracují pro neziskové organizace, jiné jsou tzv. na volné noze. Ty první se většinou snaží proti obřízkám vystupovat, případně je dělat tajně jen symbolicky. Bez obřízky se zatím společnost neobejde – muži striktně vyžadují obřezané ženy. „Od neobřezané si muž nevezme ani jídlo,“ potvrzuje to Mousa Mahamed Nour, osmatřicetiletý šéf Dárfúřanů v Iridimi. Za obřízku se musí platit – to je společně s porody hlavní část obživy těch matrón, které se nepodílejí na práci neziskovek.

Mousa sám se snaží přesvědčovat tyto matróny, aby vyhověly starým tradicím a obřízku naoko vykonaly – ale aby děvčátku odřízly jen malý kousek klitorisu a hlavně, aby mužům ukázaly hadry od krve a uspokojily tak jejich touhu mít doma obřezanou žen. Moustara je matrónou už léta, v Dárfúru si prožila své jako všichni, kteří přežili masakry.

„Když přišel útok na vesnici, bylo šest hodin ráno. Ze tří stran nás obklopily milice Janjaweed, shora nás bombardovala vládní letadla. Dva moji synovci zemřeli hned při útoku, švagra přímo přede mnou zastřelili. Tak jak jsem byla, jsem se dala na útěk,“ vypráví. Po cestě se starala o ženy, které prchaly s ní, jedna na konci cesty porodila dítě. Její neteř měla s sebou malé dítě a nebyla schopná rychlého postupu, bojovníci milicí ji našli a zabili i s dítětem. „Občas se mi o tom zdá, vidím všude krev, vojáky, slyším křik,“ říká Moustara.

Kdo zachrání Dárfúr?

Tábory, jako je Iridimi, jsou místa plná hrůzných příběhů a násilí. Sedím nad mísou marary, nasekaného kozího masa, a poslouchám vyprávění Mousy Noura. Vzpomíná s láskou na Dárfúr, na zemi, která je pro většinu lidí jen synonymem utrpení. Pro něj je to domov, vlast, kam by se chtěl jednou vrátit. Jestli někdy válka v Dárfúru skončí, bude země potřebovat lidi, jako je Mousa. Je to jeden z mála Dárfúřanů, který ještě před vypuknutím konfliktu stačil vystudovat univerzitu. Je bystrý, přirozeně inteligentní, stará se o zdravotnictví i školství v táboře, má autoritu. Lidé si ho váží. Kéž by si také ostatní muži v táboře všimli toho, že Mousa má jednu ženu, ke které se chová s náležitou úctou a láskou. Ačkoli k ní přišel jako slepý k houslím – jednoho dne se vrátil domů a ona tam seděla. Jednou by se s ní chtěl vrátit do Dárfúru.

 Podvyživených dětí naštěstí v táborech není tolik, novorozenci se evidují a dostávají zvláštní příděly.

„Zatím ale z Dárfúru nemáme žádné dobré zprávy. Násilí pokračuje, vládě se nedá věřit. Podepsané mírové dohody z Abuji jsou pro ně jen cár papíru. V táboře je život těžký, ale aspoň nás tu nikdo nevraždí. Naše vláda nám však dává najevo, že nejsme Súdánci a že o nás nestojí,“ vypráví hořce Mousa. Jako většina Dárfúřanů z tábora doufá, že jim pomůže Evropská unie a USA. A že po odtržení Jižního Súdánu vypukne velká válka, která nakonec problém Dárfúru vyřeší.


Problém Dárfúr

Dárfúr je oblast na západě Súdánu, přibližně šestkrát větší než ČR. Od roku 2003 tu dochází k systematické likvidaci černošských vesnic. V oblasti operují arabské milice Janjaweed -ozbrojenci, kteří na koních a v autech přepadají černošské vesnice. Jde o etnický konflikt, nikoli náboženský – jak Arabové, tak tamní černoši (většinou z kmenů Zaghawa či Four, ale kmenů je na území Dárfúru několik desítek) jsou většinou vyznavači islámu. Arabové podporovaní vládou súdánského prezidenta Umara al-Bašíra považují černochy za podřadné a snaží se je z Dárfúru vypudit.

„Žijeme ve velmi chudé oblasti a jsme závislí na produkci sorga. Arabové vždy v období sklizně přicházejí a na naše políčka přivádějí pást svá stáda velbloudů. Stěžovali jsme si vládě, ale ta naše požadavky nevyslyšela,“ říká šéf iridimských uprchlíků Mousa Mahamed Nour. Problém začal nenápadně a eskaloval do dnešních rozměrů. „Nejprve černoši zabili jednoho velblouda Arabům, pak se vrátili Arabové a zabili černocha, co zabil velblouda. Pak se černoši sešli v Girji Girij u velkého napajedla, kde se chtěli dohodnout, co dál.

Arabové na toto shromáždění zaútočili, zabili tam na 70 lidí. A tak jsme se rozhodli vytvořit si také ozbrojené milice,“ popisuje vznik Súdánské osvobozenecké armády Mousa Nour. Válka si vyžádala desítky tisíc obětí na životech – odhady hovoří o 50 000–400 000 mrtvých. Přes dva miliony lidí bylo nuceno zemi opustit. V září 2004 vydala Rada bezpečnosti OSN rezoluci 1564 požadující ustavení vyšetřovací komise pro Dárfúr.

Odmítla ale označit situaci v Dárfúru za genocidu (jako to udělaly USA), protože se prý nepodařilo prokázat genocidní záměr. Dárfúr je nejen kvůli dlouhotrvajícímu konfliktu jedním z nejchudších regionů na Zemi, v roce 1980 jej postihl drastický hladomor. Konflikt zničil veškeré hospodářství. Významnou surovinou ale zůstává v Dárfúru voda a také ropa, což z provincie činí strategický cíl. Bašír zůstává prezidentem Súdánu i po odtržení a osamostatnění jeho jižní části – byl znovu zvolen v dubnu 2010. Mezinárodní trestní soud jej viní za zločiny spáchané v Dárfúru, je na něj vydán mezinárodní zatykač.

Policejní stát a válka se Súdánem

Dostat se do Čadu přímo z Evropy je téměř nemožné. Získat čadské vízum je nadlidský úkol, pokud necestujete například přes Kamerun. My jsme žádost o víza zaslaly na nejbližší moskevskou ambasádu, odkud je odeslali po několika měsících na čadské ministerstvo vnitřních věcí. Tam pravděpodobně leží doposud. Do země jsme se dostaly s kolegyní Olgou Šilhovou jen díky potvrzení UNHCR, že pro ně na místě pracujeme.

Dostat se dál, až na východ země, byl další oříšek. Předtím jsme ale musely získat povolení k focení a natáčení. V Čadu je totiž striktně zakázáno cokoli fotografovat. Země je plná tajných policistů, takže kdekoli vás může někdo vidět, udat a pak se lehce můžete dostat do velkých problémů, což se nám i přes povolení podařilo. Čadsko-súdánská hranice je navíc poměrně nestabilní oblast, kde operují nejrůznější bandité. Od roku 2005 je totiž Čad se Súdánem ve válečném stavu, který přerušují jen občasná příměří. Súdánská vláda obviňuje tu čadskou z podpory dárfúrských černošských milicí.

Čadská vláda zase obviňuje Chartúm, že podporuje povstalce, kteří se snaží svrhnout vládu Idrisse Debyho (pokusy o převrat v roce 2006 a 2008). Až do konce roku 2010 působily v oblasti stabilizační síly OSN mise MINURCAT. Na žádost prezidenta Debyho se ale musely ze země stáhnout. MINURCAT také zajišťoval bezpečnost humanitárním pracovníkům pracujícím v táborech. Čadská vláda deklarovala, že je toho již schopná sama a že přítomnost modrých přileb v zemi není potřeba.

Bezpečnost humanitárních konvojů od nového roku zajišťuje DIS, zvláštní jednotka složená z bývalých čadských vojáků a policistů. Jejich vizáž je k nerozeznání od banditů, smysl pro povinnost se limitně blíží nule. „Všichni se bojíme, že DIS začne za poskytování ochrany vyžadovat peníze. Aby nás přesvědčili, že jsou na místě potřeba, nebudou se štítit ani toho, že nás začnou unášet,“ naráží na spojení vojenských velitelů s bandity Franck Audin z francouzské nevládní organizace CAM.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články