Sinaj, země bez zákonů a pravidel

Vyšlo 19. 3. 2012 · Vydání 2012 / 02
Rubrika Cestopisy · Autor Tereza Spencerová
Země Egypt · Autor fotografií Tereza Spencerová a Profimedia.cz
Nahrávám fotogalerii...

Klikněte na fotografii pro její zvětšení

Pokud nepatříte k lidem, kteří za každým křovíčkem uvidí příslovečný hořící keř, za každým kamenem fosilizovanou stopu mytického Mojžíšova čtyřicetiletého pochodu, a na Mojžíšově hoře obdivujete východ slunce bez přemítání o Desateru, pak vám silnice vinoucí se fantaskními horami centrálního Sinaje musí ze všeho nejvíc připomínat nefalšovanou cestu do paralelního vesmíru.

Sinajský poloostrov přitom v současnosti svého druhu neprobádaným a neznámým územím opravdu je. Když jsem tu byla na přelomu ledna a února 2011 a mezi řečí zvěstovala stařešinům beduínského klanu Gabaléja, že v Káhiře je revoluce, dívali se nechápavě tu na mě, tu na vysoké horské štíty kolem. Devět měsíců nato stařešinové dál příliš nechápou, co se děje, a ani se o to moc nesnaží. Syn šajcha Sáleha, šéfa klanu a majitele kempu ve vesničce al-Malga, kterou běloši znají ovšem jako Svatou Kateřinu, ale mezitím kandiduje v prvních postmubarakovských volbách. „Chceme to tu všechno změnit,“ chlubí se Sáleh svými rodinně-klanovými plány. A co přesně? „No všechno!“

Sinajský poloostrov se pod nadvládu Egypta vrátil v roce 1982, tři roky po podpisu mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem, nicméně ve skutečnosti jako by zůstal územím nikoho. Podmínky dohod z Camp Davidu totiž Egypt zavazovaly ponechat poloostrov demilitarizovaný, jen pod kontrolou nepříliš početných oddílů policie, a tak se vláda v Káhiře – jakmile zjistila, že celou oblast beztak neobsáhne – soustředila jen na příjmy z populárních turistických letovisek na severu a jihu Sinaje. Zhruba půl milionu původních obyvatel pak ponechala víceméně jejich osudu, aniž něco ze zisků, které jí ze Sinaje plynou, investovala do infrastruktury, výstavby škol či nemocnic. Mocenské vakuum tak postupně začaly zaplňovat jednotlivé beduínské kmeny a vše se ještě zhoršilo po lednové revoluci z roku 2011, která svrhla letitého diktátora Husního Mubaraka – policie se stáhla zcela a Sinaj se proměnila v 60 tisíc kilometrů čtverečních, na nichž prakticky neplatí žádné zákony, samozřejmě s výjimkou vůle vůdců klanů.

88_1_jpg_4f66fe8cb3.jpg

Beduíni chtějí moc

Beduíni tak paradoxně na Sinaji převzali roli, kterou v „pevninském“ Egyptě hraje Muslimské bratrstvo: díky své dokonalé organizovanosti a prakticky „všehoschopnosti“ určují směry, kterými se poloostrov vydá. Šajch Sáleh si svou silnou pozici uvědomuje. Na jedné straně zapojil svůj klan do ekoturistiky navázané na granty z Evropské unie, přičemž dbá i na to, aby všechny děti z gabaléjských rodin chodily řádně do školy („Vzdělání je základ, to víš, ne?“), zároveň ale určuje i to, jaký hotýlek vyroste, či nevyroste v nepříliš vzdáleném populárním potápěčském kosmopolitním Dahabu na jihu poloostrova… A má toho pod palcem určitě mnohem víc. Je zkrátka dobře být se Sálehem zadobře.

Výsledkem tak je, že i egyptský personál beduínských hotýlků v okolí bude 3. ledna, kdy na Sinaj dojde řada v rámci třetí fáze prvních egyptských postmubarakovských voleb, místo klasických stran z „pevniny“ volit beduíny. A těm – v obecné rovině – ze všeho nejvíc půjde o posílení autonomie v oblasti, v níž státní moc beztak nemá velkou váhu. Prioritou jsou otázky vlastnictví půdy. Podle zákona z roku 2006 se totiž půda na Sinaji smí pronajímat jen na 99 let, a nikoli prodávat do trvalého vlastnictví, což je věc, kterou je nyní podle beduínů třeba jednou provždy změnit. Právě spor o vlastnictví pozemku skončil 22. ledna útokem skupiny ozbrojených beduínů na turistický komplex Aqua Sun jižně od Taby. Útočníci za něj požadovali výkupné ve výši čtyř milionů egyptských liber (asi 13 milionů korun), ale při tom všem se ještě zachovali vcelku ohleduplně: v době útoku nebyli v komplexu žádní turisté a život egyptského personálu prý ohrožen také nebyl. A zase ty dějiny -egyptské bezpečnostní orgány akci nezabránili s odůvodněním, že na základě mírových dohod z Camp Davidu nesmějí na Sinaji vojensky zasahovat bez souhlasu Izraele.

Beduíni ale obecně požadují i rovnoprávné postavení například v otázkách služby v armádě či policii – Káhira na beduíny čili „ty, kteří žijí v poušti“ vždy pohlížela jako na nespolehlivé, a spíše rovnou podvratné živly, a tak se je v bezpečnostních složkách státu snažila všemožně marginalizovat. První beduínští mládenci tak s velkou pompou na policejní akademii nastoupili teprve nedávno – ovšem samozřejmě hlavně s cílem posílit a v konečném důsledku profesionalizovat a legitimizovat vlastní bezpečnostní aparát na „svém“ poloostrově.

Plynový desátek

Na prosazení svých požadavků mají beduíni silné páky. Hned po lednové revoluci se totiž začaly objevovat zprávy o blokádách na dálnicích vedoucích z Káhiry k přímořským letoviskům, samozvaných „policejních kontrolách“ projíždějících vozidel i turistických autobusů, to vše doprovázeno razantním nárůstem kriminality na sinajských silnicích.

Skutečným symbolem nestability – a zároveň i beduínské vzpurnosti a vytrvalosti – je ovšem sever Sinaje. Právě tudy, podél pobřeží Středozemního moře a kolem regionálního centra al-Arísh, vede plynovod, který dodává egyptský zemní plyn do Jordánska a Izraele. Od pádu Mubarakova režimu do chvíle, kdy počátkem prosince vznikají tyto řádky, už potrubí po sabotážích explodovalo nejméně devětkrát. Zprvu se zdálo, že jsou tyto „protestní akce“ motivovány nesouhlasem s dumpingovými cenami, na nichž se Egypt s Izraelem kdysi dohodl, nicméně útoky pokračují i poté, co Káhira oficiálně oznámila, že s Mubarakovými ústupky vůči židovskému státu končí a nově bude plyn Izraeli prodávat za světové ceny. Objevily se zaručené informace, podle nichž za útoky stojí jakási sinajská odnož al-Káidy, nicméně podobné formulace už roky nejrůznějším vladařům v regionu i v západních metropolích slouží jako osvědčená výmluva v situacích, kdy si nevědí rady, a řešení je tudíž v nedohlednu. Podle principu Occamovy břitvy ale přitom bude vysvětlení nejspíš mnohem jednodušší – beduíni prostě jen chtějí podíl ze zisku za plynovod, který vede jejich územím a z něhož nemají ani (egyptskou) libru. Koneckonců, syn prezidenta Mubaraka Gamál (v současnosti vězněný pro neuvěřitelnou zkorumpovanost) si z prodejní ceny za plyn pro své potřeby podle egyptských médií bral rovnou deset procent, tak proč ne i beduíni?

Jsou tu ale i jiné známky beduínských „podnikatelských“ aktivit, které nejenže dokreslují faktický stav bezvládí na poloostrově, ale skrývají v sobě potenciál rozbušky velkých problémů. Už několik měsíců se například spekuluje o tom, že právě na sinajském černém trhu se zbraněmi se objevila přinejmenším část raket země–vzduch, jichž tisíce zmizely jakoby mávnutím kouzelného proutku ze zbrojních skladů libyjské armády ve dnech rozkladu Kaddáfího režimu. Když se dají přes tunely do jinak neprodyšně obklíčeného pásma Gazy propašovat celé automobily nebo i slon pro tamní zoo, pro lehce přenosné rakety to není překážka vůbec žádná, obávají se oprávněně v Izraeli. Nicméně, zatím z pásma Gazy na izraelské (byť relativně donedávna ještě vlastně palestinské) území občas létají dál více méně neškodné a podomácku vyrobené „kaťuše“, a tak se zdá, že libyjské rakety západní provenience tunely neprošly. Zatím. Možná se ale jen stále smlouvá o ceně.

Beduínští obyvatelé Sinaje byli pro egyptskou vládu odjakživa symbolem nespolehlivých živlů. Mimo jiné je nerada pouštěla do bezpečnostních složek státu.
sinaj2_jpg_4f66fe8cb2.jpg

Konflikt na hranicích

Přesto až událost z letošního 18. srpna dokonale vykreslila schopnost beduínů potenciálně destabilizovat situaci v celém regionu. Toho dne neznámí útočníci přes hranice s Izraelem napadli izraelský autobus nedaleko Elatu a zabili nejméně šest izraelských vojáků. Izraelské vedení okamžitě ukázalo na pásmo Gazy, ztrestalo jeho obyvatele několika leteckými údery a několik lidí zabilo, a to i přestože egyptská strana sama přiznala, že útok nebyl veden z Gazy, ale z egyptského území, ze Sinaje. Izraelští vojáci přitom však zároveň překročili hranici do Egypta, čímž přinutili k palbě policisty egyptské, kterých nakonec pět zahynulo. Následně Egypt odvolal na protest svého velvyslance z Tel Avivu a rozběsněný dav v Káhiře pro změnu přiměl k útěku osazenstvo ambasády izraelské, když se mu podařilo proniknout do budovy, v níž velvyslanectví sídlí, a zdemolovat ambasádní spisovnu.

Káhira od samého počátku tohoto nepřehledného řetězce událostí tvrdila, že ve třech zabitých pachatelích z egyptské strany identifikovala „známé islamisty“, nicméně Izraeli vše posloužilo k další eskalaci tlaku na Gazu, načež vztahy mezi oběma zeměmi ve finále klesly k bodu mrazu. Izraelský velvyslanec se do Káhiry vrátil koncem listopadu, aby tam formálně ukončil svou misi. Strávil v egyptské metropoli dva dny, a když pak nasedal do letadla směr Istanbul, po rozlučkové ceremonii ze strany egyptského ministerstva zahraničí nebyla ani památka. „Tak vypadají naše vztahy. Žádná skutečná diplomacie, jen létání sem a tam a jednání na minimální úrovni,“ popsal situaci nejmenovaný zdroj z izraelského ministerstva zahraničí pro agenturu McClatchy´s. „Ještěže máme dál alespoň takové vztahy.“ Nicméně: podle mnohých důvěryhodných zdrojů v Káhiře – bez ohledu na oficiální prohlášení – na počátku toho všeho nebyl „útok egyptských islamistů“ na Izrael, ale obyčejná snaha beduínských překupníků drog ztrestat izraelského důstojníka a jeho muže za to, že nezaplatili za poslední dodávky marihuany, kterou beduíni na Sinaji pěstují ve velkém, i s ohledem na izraelskou „spotřebu“. Ostatně, zatím poslední fatální přestřelka mezi beduínskými pašeráky a egyptskými a izraelskými vojáky na hranicích obou zemí se odehrála 24. listopadu.

91_1_jpg_4f66fe8cb3.jpg

Černý obchod s orgány

Po těchto událostech izraelská vláda souhlasila, aby Egypt bez ohledu na text campdavidských dohod k nastolení stability vyslal na sever Sinaje „omezený“ počet vojáků, konkrétně zhruba dva tisíce. I tomuto zanedbatelnému počtu mužů se sice vzápětí podařilo u alAríshe odhalit ilegální zbrojní továrnu, nicméně ke skutečnému ovládnutí regionu – a k ukončení ilegálního obchodu se zbraněmi a drogami nebo k dostatečné ochraně plynovodu – jich je dál zoufale málo.

Tím spíš, že se beduínské sítě pustily do ještě černějšího obchodu – do pašování lidí i obchodu s lidskými orgány. Přes Sinajskou poušť v posledních letech totiž za nadějí na přežití zamířily desítky tisíc Súdánců či Etiopanů. Dřívější destinace těchto žadatelů o azyl, jakou byla například Libye, už nejsou k dispozici, a tak jejich proudy postupně nabírají směr Izrael – pod přísným dohledem sítí pašeráků lidí z Etiopie, Súdánu, Sinaje a Izraele. Zvěsti o mučení a sexuálním zneužívání uprchlíků, držených v čemsi, co nejvíc ze všeho připomíná koncentrační tábory, docházely k lidskoprávním organizacím už delší dobu, nicméně novou hrůznou dimenzi tohoto kšeftu nabídl počátek listopadu, kdy se na veřejnost dostaly zprávy o stovkách mrtvých těl nalezených na Sinaji nedaleko izraelských hranic. Ti lidé pocházeli bez výjimky z černé Afriky a všem jim byly odebrány orgány.

Beduíni ovládající Sinaj mimo jiné dnes dbají na to, aby děti chodily do školy. Ale hlavně se starají o výstavbu hotelů.

Odhady humanitárních organizací tvrdí, že už přes Sinaj do Izraele dokázalo – za cenu nesmírného utrpení a za stále vyšších „poplatků“ pro beduínské převaděče – projít na 35 tisíc ilegálů z černé Afriky. V poslední době se jejich průměrný počet údajně pohybuje kolem 650 lidí měsíčně. Kolik z nich nemělo takové štěstí a skončilo bez orgánů pohozených jen tak mezi skalami, není známo.

Jistě, drtivá většina sinajských beduínů do těchto hrůzných zločinů zapojena není, ale když se na kšefty s lidskými orgány a další aktivity beduínských gangů ptám šajcha Sáleha, odmítá se pro potřeby článku nechat vyfotit, odvrací hlavu směrem k vysokým horám okolo a sleduje, jak se kouř z jeho vodní dýmky rozvaluje nad průrvou pod námi. Prý jsou to všechno jen novinářské kachny, vzdychne nad bědným stavem světové žurnalistiky, a pak s nadšeným úsměvem znovu nasaje kouř a mění téma: „Víš, že když Mojžíš vedl Židy do Izraele, tak je beztak dovedl na území, které tehdy taky spadalo pod vládu egyptských faraonů? Nevíš, proč by měl někdo prchat z Egypta do Egypta? Divný, že jo?“

Pro zobrazení mapy si prosím zapněte JavaScript.