S tatrou kolem světa

124-1.jpg
Autor článku: Michael Borovička, Úterý, 1. února 2011
Autor fotografií: z knihy Tatra kolem světa
V podnikovém muzeu Tatry Kopřivnice jsou k vidění lecjaká unikátní vozidla vyrobená v této legendární české automobilce. Jedním z nich je expediční Tatra 815 GTC (Grand Tour Caravan), nákladní automobil ve speciální úpravě. Zaujímá více než důstojné místo v sousedství jiného o dvacet let staršího vozu Tatra 138, s nímž expedice Lambaréné projela Afriku.

Nápad objet novým typem nákladního vozu Tatra zeměkouli se zrodil, jak už to v takových případech bývá, zcela náhodou. Kameraman Jiří Stöhr, účastník expedice Lambaréné ’68, v první polovině 80. let natáčel ve vile kopřivnické Tatrovky v Praze na Smíchově. Jeden z přítomných zaměstnanců firmy mu připomněl jeho africkou cestu. Prý by se nový typ vozu měl znovu vyzkoušet v náročném terénu. Stöhr sice o něčem takovém už nechtěl ani slyšet, ale časem úplně změnil názor, a naopak přípravě cesty kolem světa věnoval tři roky života. Pomáhal mu publicista a novinář, kolega z expedice Lambaréné ’68, Petr Bárta. Oba se stali duší výpravy.

Expediční vůz před startem ze Staroměstského náměstí v Praze 18. 3. 1987.

Sehraný tým

Podařilo se jim sestavit pětičlenný tým. Místo vedoucího expedice zaujal kameraman Jiří Stöhr, jehož úkolem bylo natočit během cesty dva celovečerní filmy a televizní seriál o 56 dílech. Tlumočníkem výpravy se stal jaderný fyzik a polyglot Stanislav Synek. Nejzkušenějším cestovatelem byl Petr Bárta, jenž zaujal místo fotoreportéra a ve filmovém štábu výpravy byl „klapkou“. František Jeniš, ostatními přezdívaný Filip, byl geologem a všestranným sportovcem. O jeho účasti rozhodla jeho schopnost létat na motorovém rogalu, které výprava vezla s sebou. O funkci řidiče mělo zájem mnoho tatrováků, a tak nakonec padlo rozhodnutí, aby se expedice zúčastnili dva. Servisní technik Dalibor Petr řídil první polovinu expedice, v druhé jej vystřídal mistr zkušebny Tatry Karel Valchař.

Posledním účastníkem, a třeba říci, že tím nejdůležitějším, byl samotný expediční vůz, speciálně upravená Tatra 815 GTC. Výprava původně měla propagovat především československé výrobky, ale ukázalo se, že některé věci tehdejší průmysl ČSSR v požadované kvalitě vyrobit nedovede. Týkalo se to nátěrových barev, a tak se výpravy „zúčastnil“ i západoněmecký koncern Bayer, vedle něj však také japonský výrobce fotoaparátů Pentax a americký výrobce filmů Kodak. Oproti předchozím expedicím byla výprava sponzorsky velmi dobře zajištěna.

Tatra v Indii. Odtud expedice pokračovala do Afriky.

Expedice vyrazila z Kopřivnice 17. března 1987 a o den později absolvovala oficiální start ze Staroměstského náměstí v Praze. Nejprve procestovala důkladně Evropu od Španělska a Portugalska přes Norsko a Sovětský svaz (podrobnější průběh trasy viz mapka). Jaký měly ty tisíce kilometrů po relativně dobrých silnicích starého kontinentu při cestě kolem světa smysl? Bylo třeba dokonale otestovat vůz, zda je v pořádku. Kdyby se vyskytly vážné problémy, bylo by do Kopřivnice ještě blízko.

Ze západoněmeckého Bremerhavenu se expedice přeplavila na polské nákladní lodi Tadeusz Kościusko do kanadského Halifaxu a zamířila do Spojených států amerických, odkud se vrátila do Kanady a dojela až do eskymáckého Inuviku u ústí řeky Mackenzie do Severního ledového oceánu. Cestovatelé se zastavili na bývalých zlatých nalezištích u Klondiku, která filmovali ze vznášejícího se rogala. Pak opět tatra zamířila k jihu, do slunné Kalifornie. Na silnicích USA československou výpravu neustále sledovaly limuzíny, které když tatra zastavila, zastavily také. Americké úřady nechaly expedici z komunistického Československa s podivným vozem průběžně sledovat. V Mexiku účastníci výpravy prožili první Vánoce na cestě, které oslavili výstupem na Popocatépetl.

Drama v guatemalské režii

Na hraničním přechodu do Guatemaly byla výprava přijata se sympatiemi. Dostala dokonce povolení ke dvěma přeletům v rogalu nad mayskými pyramidami v národním historickém parku Tikal a k filmování z ptačí perspektivy. O to větší bylo překvapení jedné noci, kdy spící osádku ve voze obklíčilo komando guatemalské armády, které všechny cestovatele eskortovalo do místního vězení. „Tři palandy, pět kroků sem a pět zpátky, dvě okna, u každého stráž,“ vzpomíná později v cestopise Petr Bárta. „Bylo odpoledne a toho dne se už nic neudálo. Pak přišlo ráno druhého dne. Probouzíme se časně rachocením klíčů. Vyměňují se stráže. Přepočítávají nás a znovu si nás předávají jako pět inventárních čísel. Pak přinesou jídlo, jeden po druhém pokládají na zem konvice a misky. Když jíme, velitel zůstává v místnosti.

Jíme mlčky. Pak ve stejném rituálu vojáci po jednom odnášejí nádobí. Zabouchnou se plechové dveře, klíč se dvakrát otočí v zámku. Je ticho.“ Členové expedice stále nevěděli, oč se jedná, zmocňoval se jich strach. Snažili se s ním bojovat. Cvičili, hráli dámu, učili se španělštinu. Měli obavy, že „venku“ o jejich osudu nikdo neví. Ve skutečnosti to bylo naopak. K zatčení došlo náhodou přesně v den, kdy uplynul rok od započetí expedice. Do Guatemaly proto přiletěl reportér a kameraman Československé televize, který začal po zmizelé výpravě pátrat. Do případu se vložila i československá diplomacie.

Guatemalská strana musela členy expedice, obviněné ze špionáže, po devítidenním věznění propustit. Na tiskové konferenci se ještě snažila dokázat, že rogalo, gumový člun a moped Babetta jsou špionážní prostředky, ale důkazy jaksi chyběly. Následovalo vyhoštění ze země, kterou výprava musela opustit do osmi hodin. Když její účastníci tatru opět přebírali, našli její vnitřek zpustošený a věci zničené nebo rozkradené.

Alej vzpomínek na Aljašské silnici, kam Češi právě připevňují svou ceduli.

Ponorková nemoc

Výpravu však ohrožovala nejen záludnost či zlovůle úřadů a ozbrojených složek v rozvojových zemích, ale i problémy pocházející takříkajíc z vlastních řad. Pět mužů muselo sdílet stísněný společný prostor vozu. Den co den, po tři roky. Mnozí cestovatelé raději celý život putovali sami, než by se vystavovali tomuto riziku. Dejme opět slovo Petru Bártovi: „Nemyslete, že se hádáme. Nic takového. Ve voze je spíše ticho.

Ticho skoro jako v hrobě. Nemáme si co říct. Jako kdybychom si už všechno řekli. Zato se umíme (a už mistrně) škádlit, popichovat, dloubat, protože jak už bylo řečeno na začátku, známe se jako své boty a víme, co na koho platí, byť nehne brvou. Nemoc nazývaná ponorková je záludná, plíživá a naprosto tichounká. Neodehrává se na povrchu… Zatímco z hlediska vnějšího pozorovatele rozkošně klábosíme, zasazujeme si skryté a dobře mířené údery, čím níž pod pás, tím lépe…“ Vztahy mezi členy posádky asi byly větším problémem, než se to na první pohled zdá. Dnes již zesnulý Petr Bárta ve svém cestopise Tatra kolem světa: Cestovní deník z roku 1993 píše, že má připravený k uveřejnění ještě „intimní deník“, který „odhalí, co se skutečně dělo uvnitř Tatry“. Inzerovaná kniha však bohužel už nikdy nevyšla.

Smrt v peřejích

Po zadržení v Guatemale se expedice vrátila do Mexika. Z Kostariky se letecky přesunula do Jižní Ameriky a přes Brazílii pokračovala do Uruguaye, Argentiny, Bolívie, Peru a Ekvádoru. Lodí se účastníci dostali na tichomořská souostroví (Vánoce 1988 strávili na Samoi) a vylodili se na Novém Zélandu a pak v Austrálii. Asijská část cesty začala Indonésií, pokračovala Indočínou, Čínou a Pákistánem.

Tato země se stala dějištěm tragédie, která výpravou otřásla. Při sjíždění horské řeky Hunza v severní části země se gumový člun s novým členem výpravy Alešem Novákem a Františkem Jenišem v peřejích převrátil. Novák se držel člunu a podařilo se mu zachytit se kamenů na břehu, ale Jeniš, řečený Filip, zmizel. Hledali ho s pomocí místní policie několik dnů. „Je pátý den po nehodě,“ píše Petr Bárta. „Naděje zemřela docela. Bereme Filipovu kytaru, trháme něco květin. Stojíme u řeky Hunza, která nám nepochopitelně vzala kamaráda. Pokládáme na hladinu Filipovu kytaru. Nejmilejší věc, kterou měl. Patřili k sobě.“ Tělo RNDr. Františka Jeniše se nikdy nenašlo. Na jeho místo ve voze se už nikdo nikdy neposadil. A účastníci výpravy Pákistánem a Indií projeli jako zařezaní. Ale museli dál pokračovat v programu.

Jako stroj času

Z Indie odplula expedice do Afriky a přes Blízký východ a Balkán dojela do Prahy, kam přijela 4. května 1990. Byla na cestě tři roky, jeden měsíc a 12 dnů. Urazila 195 000 kilometrů. Jistě úctyhodný výkon se tak trochu ztratil ve víru polistopadového vývoje. Bárta a Stöhr měli tu smůlu, že v lednu 1968 odjížděli s expedicí Lambaréné z relativně svobodné země, kde se začal slibně rozvíjet „obrodný proces“, a vrátili se do Československa okupovaného vojsky Varšavské smlouvy. Tentokrát se jim přihodilo cosi zcela opačného. Výprava odjížděla ze země, kde se zuby nehty držel u moci zdiskreditovaný Husákův režim, a vrátila se do státu, jehož prezidentem byl disident Václav Havel.

Přijetí českou veřejností bylo nadšené, spontánní, ale objevily se první pochybnosti. Novináři se ptali, zda byla výprava ekonomická. Jak ale vyjádřit v číslech a penězích úspěšnou propagaci státu a jeho průmyslu v desítkách zemí světa? Jenže byla to akce minulého režimu, podporovaly ji rovněž podniky zahraničního obchodu, jejichž existence se chýlila k závěru. Všechno bylo jinak a na vedoucích místech všude seděli jiní lidé. O výsledky expedice zkrátka nebyl zájem, a tak filmové a fotografické materiály zůstaly z velké zčásti nezpracovány a navázané obchodní kontakty a smlouvy v nových politických podmínkách pochopitelně ztrácely smysl.

Tatra jako by se stala strojem času, jenž dopravil její osádku z husákovské minulosti do úplně jiné politické reality. Výprava jistě trpěla neduhy, jimiž se vyznačovaly všechny cestovatelské podniky, které si kladly příliš mnoho cílů zároveň. V jistém smyslu se hned po revoluci stala jedním ze symbolů slavomamu a nehospodárnosti normalizačního režimu. S odstupem dvaceti let však vidíme, že do značné míry neprávem. Když si odmyslíme to pomíjivé, zůstává tu hrdinství sedmi Čechů, kteří se postupně expedice zúčastnili. A nespornou hvězdou tohoto podniku byl nezničitelný expediční vůz, odpočívající dodnes v muzeu firmy Tatra v Kopřivnici, i když sériově nevyráběný, který to všechno spolehlivě vydržel a přečkal.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články