S kaktusářem do Mexika

Vyšlo 27. 2. 2009 · Vydání 2006 / 08
Rubrika Cestopisy · Autor Pavel Hošek
Země Mexiko ·
Nahrávám fotogalerii...

Klikněte na fotografii pro její zvětšení

Chtěli byste zažít netradiční cestu po Mexiku? Mám návod… Můj kamarád Libor je příjemný, povídavý společník. Mluvívá o jídle, o svých početných zajímavých známých, ale nejčastěji o kaktusech. Je totiž kaktusář a cestovat s ním Mexikem je požitek.

Ono cestování Mexikem je požitek už samo o sobě. Všude je něco zajímavého k vidění – starobylé indiánské památky, méně starobylé památky koloniálních dob, divoká liduprázdná pohoří, ještě divočejší liduplná velkoměsta, honáci dobytka na koních a se sombrery jako z divokého západu, okravatovaní manažeři bez klobouků a ze západu neméně divokého, přívětivé pobřeží Pacifiku, ještě přívětivější pláže Karibiku, vyprahlé pustiny severu, promočené lesy jihu, protidrogová komanda u hranic s USA, zapatisté u hranic guatemalských a všude plno zajímavých rostlin a živočichů. Cestování s kaktusářem je však požitkem dvojnásobným. Mexiko je kaktusářským rájem, a tak se tam kaktusář chová, jako by byl v ráji – užívá si to. Díky svým hlubokým znalostem je lepší než domorodý průvodce. Již několik týdnů předem hlásí, že až dorazíme do Xiltlamapamitlánu, musíme nejprve k místnímu železářství; pak pojedeme kilometr a dvě stě metrů na východ, u zelené cedule odbočíme doprava na lesní cestu, po dvou kilometrech a sedmi stech metrech se na rozcestí dáme vlevo a po dalších osmi kilometrech (opatrně kolem tajného letiště narkotrafikantů) uvidíme před sebou malou skálu, na ni vylezeme, poklekneme a najdeme kaktus ten a ten.

Tuto informaci během oněch několika týdnů cestování mnohokrát zopakuje. Nakonec ji všichni znají nazpaměť, a když konečně přijedou do Xiltlamapamitlánu, se zavřenýma očima najdou místní železářství, popojedou kilometr a dvě stě metrů na východ, u zelené cedule odbočí doprava na lesní cestu, po dvou kilometrech a sedmi stech metrech se na rozcestí dají vlevo a po dalších osmi kilometrech (u tajného letiště narkotrafikantů nikdo ani nedutal) uvidí před sebou malou skálu; na ni vylezou, pokleknou a najdou kaktus ten a ten. Jistojistě.

Žádný opravdový milovník kaktusů se před cestou do Mexika neopomene podobnými podrobnými informacemi vybavit. Ty pochopitelně nejsou uvedeny v žádné literatuře a lze je získat zase jen od jiných kaktusářů, kteří je získali zase od jiných kaktusářů, a ti ještě od jiných a tak dále – až do kaktusářského pravěku. Dobrý návod, jak najít lokalitu vzácného druhu, je pochopitelně velmi ceněn, a proto i střežen. Stává se předmětem výměnného obchodu – já ti povím, kde jsem našel ten velevzácný turbinikarpus, ale ty mi musíš říct, kde roste ta úžasná mammilárie, kterou zatím kromě tebe viděli jen tři Američani, a ti to tutlají.

Podvodníci

Tak prosté to ovšem mezi lidmi nikdy nebývá. Jako při každé lidské činnosti, v níž se snoubí touha a prestiž něco vlastnit s nedostupností vytouženého, vznikají i mezi kaktusáři různé aliance a koalice, které na sebe nevraží. Stejně jako všude i tady najdete podvodníky. Může se proto celkem snadno stát, že utratíte své kvalitní informace, ale nakoupíte balast. Třeba něco jako: „Když přijedeš do Chochimixtlascalca, odbočíš vlevo, po pěti kilometrech se dáš cestou do stráně. Po dalších devíti kilometrech hledáš na pastvinách.“ Zdá se vám to jako dokonalá informace? Nenechte se mýlit. Není třeba jasné, ze které strany do Chochimixtlascalca přijedete, a tak vlevo pro vás může být vpravo. Po pěti kilometrech do stráně… Ale do které? Může jich tam být deset a cest ještě víc. A hledat na pastvinách? Na které z nich? A kde? To už je opravdu mnoho možností, a pokud nemá člověk týden nazbyt, nepochodí.

Zažil jsem to jednou, kdesi na severu Kalifornského poloostrova (Baja Kalifornia). Do vesničky jsme vjeli vypůjčenou dodávkou asi dvacetkrát a popojeli několik kilometrů po všech cestách, cestičkách i necestičkách, které vedly do strání za domy. Bezvýsledně. K večeru již byli vesničané z našeho počínání mírně nervózní a začínali organizovat domobranu.

To byla ovšem výjimka. Jinak bývají Liborovy informace spolehlivé. Nejspíš je členem nějakého mocného kaktusářského trustu. Díky tomu jsem spatřil nemálo bájných rostlinek, jež jsou snem milionů pěstitelů otrněných krasavců po celém světě.

Musím se přiznat, že původně jsem o potulku za bodlinatými zelenými koulemi moc nestál. Pořád jsem prosazoval úplně jiná mexická údolí a úplně jiné mexické lesy, kde se dají objevit pozoruhodně malí, blyštiví a hlavně úchvatně krásní broučci jménem štítonoši. Inu, my entomologové také máme svá tajná místa… Protože jsem ale letory zvídavé, podřídil jsem se a čekal, co bude. Stálo to za trochu odříkání. Ze všech vzácností, které mi kaktusářský svět vyjevil, se vypravme za jedinou. Roste v horách dost na severu Mexika. Protože jsme nejprve projeli Kalifornský poloostrov od jihu, blížili jsme se k vytouženému místu nezvyklou trasou ze severu. Daleko na východě za městem Hermosillo se z přímořských rovin začaly zvedat první nevysoké vrcholky pohoří Sierra Madre Occidental, masivu, který se táhne od severozápadu na jihovýchod celým Mexikem.

České Mexiko

Přejedete-li první hřebeny a vystoupáteli trochu výš, ocitnete se v kraji, který na první a možná i druhý pohled připomíná kopečky leckteré středoevropské vrchoviny. Rostou tu borovice promíchané občas nějakým dubem či jiným listnáčem. V okolí vesnic a městeček je hojně pastvin a luk, na nich ovce a opodál pila obklopená haldami čerstvých prken a trámů. Často a vydatně tu prší. Část roku je dost zima; kulich či svetr není zbytečná výbava a silničáři několikrát v roce použijí sněhové frézy. Prostě taková Českomoravská vrchovina, ve vyšších polohách snad poněkud drsnější Šumava. Jen údolí bývají hlouběji zaříznutá, stráně skalnatější, bystřiny dravější, vegetace trochu bromeliovitější a lidé se více podobají indiánům, než jak by se slušelo v okrese Žďár nad Sázavou. Vyrazit do takových míst za kaktusy se laikovi může jevit jako pořádný nesmysl. Právě sem však je třeba se vypravit, chcete-li spatřit nepříliš dlouho známou a velevzácnou krásku zvanou Mammillaria saboae var. haudeana (nebo také podle původního popisu Mammillaria haudeana). Šťastlivců, kteří na ní v přírodě spočinuli zrakem, není mnoho. Je to takový mrňous mezi kaktusy, spíš ochmýřená než otrněná kulička velikosti cucavého bonbonu. Kolenovka, jak říkají zkušení terénní kaktusáři. Abyste ji vůbec našli, musíte hezky na kolena, pěkně po čtyřech popolézat mezi borovicemi a očima i prstíky prohrabávat kamínky a spadané listí.

I přesto, že haudeana roste v jehličnatých a smíšených lesích severomexických hor, je to vpravdě rostlinka suchomilná a na extrémní stanoviště uvyklá, jak se na pořádný kaktus sluší a patří. Osídluje výhradně skalnaté, dobře osluněné plotny. Když trochu naprší, v prohlubních plochých kamenů se zadrží voda a rostlinky doslova zatopí. Jakmile však vysvitne slunce, kaluže rychle vysychají a kameny se rozpálí jako na opravdové velké poušti – ani dotknout se jich nedá. Kořeny není kloudně kam zapustit a se stále rostoucími koncentracemi solí z opakovaně se odpařující vody bude jistě také problém. Takové podmínky dokáže přečkat jen nemnoho jiných rostlin. Prostě pustina jak se patří. Nepohyblivé rostlině je celkem jedno, na jak velké poušti roste. Nemusí to být jen obrovské, rozlehlé území táhnoucí se takřka celým předlouhým státem Chile nebo pokrývající bezmála půl Afriky.

Prolezli jsme po čtyřech pěkný kus lesa (naše konání ani zde nenechalo starousedlíky zcela chladné). Nikdy před tím ani potom jsem se nevydal na procházku lesem po kolenou. Nakonec jsme našli. A musím se chlubit i dál. Poté, co jsme skvostnou mamilárii a hlavně místa, která osidluje, okoukli v předem známém prostoru, objevili jsme v horách ještě několik nových populací. Mám nyní na kaktusářském trhu s čím obchodovat. I když… je tu problém. Slíbil jsem Liborovi, že si to nechám pro sebe. Musel jsem! Leda snad, že by mi chtěl za to někdo prozradit, kde žije jeden převzácný štítonoš – takový docela malý plochý brouček s nádherně zlatitými krovkami. Pak můžou jít všichni kaktusáři k čertu. Inu, my entomologové také máme svá tajná bratrstva… A jen tak na okraj – kaktusářů se bát nemusíte. Naopak, cestujte s nimi do Mexika! Bude se vám sice zdát, že s vámi manipulují, a místo světově proslulé mayské pyramidy spatříte zblízka třeba žahavé roští mezi smetištěm a vápencovým lomem, poznáte však končiny, kam byste se jinak určitě nepodívali. A hlavně opravdu uvidíte podivuhodné rostlinky, které spatřilo jen několik málo lidí z celého světa.

Pro zobrazení mapy si prosím zapněte JavaScript.