Radek Jaroš: Plánuju korunu světa

51radek2.jpg
Autor článku: Veronika Valtrová, Úterý, 22. března 2016
Autor fotografií: archiv R. Jaroše
Jméno Radka Jaroše zaregistrovali i ti, kterým horolezectví není blízké – jako jeden z patnácti lidí na světě zdolal všech čtrnáct osmitisícovek. Když vypráví o horách, máte chuť navléknout trekové boty a vyrazit na túru.

Prvním vysokým pohořím pro vás byl Pamír v roce 1989 v tehdejším SSSR. Jak se od té doby tyhle hory změnily?

Tenkrát nebylo možné cestovat z Česka skoro nikam. Udělali jsme si bramborové razítko do pasu a na falešný zvací list od sovětských soudruhů vyrazili na dva zájezdy. V létě do Ťan-šanu a v zimě do Pamíru. Na cestě jsme se setkávali s velkou chudobou, nepořádkem a nedostatkem. Pak jsem se tam dlouho nechtěl vrátit, ale když mě v roce 2007 oslovilo Divadlo Járy Cimrmana, abych byl náčelníkem výpravy na horu na Altaji na Sibiři, která měla být pojmenovaná po Cimrmanovi, tak jsem přijal. Byl jsem zvědavý, jak se země po 25 letech proměnila. Po návratu jsem si říkal, že tam zase dlouho nemusím.

Takže návrat do těchto končin neplánujete?

Jednou se tam zase vrátím. Prostí lidé a hory jsou tam úžasné. Myslím, že dnes postsovětské státy nabízejí větší dobrodružství než spousta mnohem vyhledávanějších lokalit. Zatímco Káthmándú se mění před očima, vesničky na Sibiři jsou jakoby zakonzervované.

S jakým vybavením jste tehdy do hor jeli?

Odjížděli jsme tam s materiálem, který jsme si v drtivé většině sami vyrobili: skoby, lezecké boty, úvazky, spacáky… Byli jsme plní entuziasmu a nebáli jsme se. Spíš jsme měli strach, že se už nikam jinam nepodíváme.

S čím jste se z první velké zkušenosti vracel?

Chytil jsem při návratu salmonelu a byl jsem asi nejblíž smrti ze všech svých výprav. Za tři dny jsem ztratil přes deset kilo, byl jsem úplně dehydrovaný. I pět kroků byl pro mě neskutečný problém.

Je těžší cesta nahoru, nebo dolů?

Kolikrát je těžší cesta dolů. Na svém prvním výstupu do vyšších hor v Pamíru jsem to nevěděl, ale naštěstí jsem to včas pochopil a přežil první expedici i první setkání s výškou. Zvlášť u výškového horolezectví musí být vždy cílem návrat, nikoli vrchol. Jde o fyzicky i psychicky náročný proces. Když si naplánuju, že nějaký vrchol dobudu za každou cenu, může se snadno stát, že na něm už zůstanu.

Co se stalo tehdy na Pamíru?

Lezli jsme těžkou stěnu ze čtyř do šesti tisíc. Všechno včetně bivaku jsme směřovali na vrchol. Celou skalní a ledovou, nesmírně těžkou cestu jsme vylezli a k vrcholu jsme to po nakloněné pláni měli 50 výškových metrů. Byli jsme ale tak vyčerpaní, že jsme je už nedokázali vylézt. A sestup byl tak těžký, že jsme se vrátili úplně vyřízení.

Čím lehčí zavazadla, tím líp. Jaké vybavení je třeba? Člověk by měl mít ideálně dvě sady svrchního oblečení.

Pak si beru až pět kusů od každé vrstvy termoprádla. Než se vydám na vrchol, vynesu si do posledního výškového tábora věci, které jsem na sobě ještě neměl. K vrcholu si oblékám nové ponožky, spodní prádlo, triko, všechno. Zajistím si tak, abych se cítil v maximální možné pohodě.

Třetí Radkova zdolaná osmitisícovka, Broad Peak, rok 2003

Co je pro úspěšný výstup absolutně nejdůležitější?

Nejdůležitější jsou správní lidé, skvělá fyzická kondice a odhodlání. Jak rád říkám: kde je vůle, tam je cesta. A samozřejmě k tomu patří i materiál. Když se člověk netřese zimou, není promoklý a nemrznou mu nohy, může se naplno soustředit na souboj s horou a s vlastní hlavou.

Kdo by se do hor měl, či naopak neměl vydat?

Do hor může vyrazit úplně každý a po svém. Nádherný trek si člověk může užít jak v Krkonoších, tak v Himálaji. Hory jsou prostě nádherné. Záleží na každém, jak vysoké si stanoví cíle, ale i pochod v podhůří je silný zážitek. A i do Himálaje může jet šedesátník, který se chce cournout, a odjede neuvěřitelně nabitý energií.

Jak člověka hory změní – duševně i fyzicky?

Fyzicky mění himálajské výstupy člověka tak, že se vrátí o 5–10 kilogramů lehčí, ale ne o tuky, ale o svalovou hmotu kvůli katabolismu. A duševně… Po návratu nechcete řešit malichernosti. Na horách se člověk zabývá přežitím: jídlo, pití, přírodní podmínky. Vnímá úžasnou krajinu, v podhůří potkává chudé, ale krásné lidi spokojené se životem takovým, jaký je. Téměř nic nemají, ale stále se smějí, my máme všechno, ale jsme pořád ve stresu a nadáváme, že máme málo. Člověk se vrátí, nechce řešit „nesmysly“, ale jeho okolí ano. Takže se nutně dostává do vnitřních konfliktů. Zatímco já mávnu rukou s heslem „když nejde o život, jde o…“, v práci a v rodině se k tomu takhle samozřejmě nestaví.

Jak se při výstupu vyrovnáváte s tím, že každý krok může být poslední?

Smířený s touto možností v žádném případě nejsem, ale všichni toto riziko vnímáme. Holkám o tom vykládáme, Třetí Radkova zdolaná osmitisícovka, Broad Peak, rok 2003 aby měly pocit „jéžiš, to jsou chlapáci“. Ale nikdo z nás si nepřipouští, že by to mohl být on, kterého to potká. Všichni tam ale jdeme s podobným nastavením, jako když jdou vojáci do boje – my budeme ti, kteří přežijí a vrátí se. A když to přijde, je to šokující pro všechny.

Jak velké týmy lidí preferujete?

Po K2 v roce 2001 jsem se rozhodl, že dál budu jezdit v menších expedicích, do čtyř lidí, které si budu řídit a plánovat sám. Musíme si rozumět, mít stejnou filozofii k výstupu, k přípravě…

Tábor na rameni K2 v 8000 m. Radek sem vystoupil v r. 2001 a 2014, pokaždé jinou cestou.

Slyšela jsem, že výstup na K2, poslední z vašich osmitisícovek, jste zpracovával dlouho po návratu domů. Kdy vám došlo, co jste dokázal?

Na jednu stranu si nemyslím, že jsem dokázal něco mimořádného. Na druhou stranu uvědomění občas přijde. Dělal jsem prostě věc, která mě bavila, šla mi, byla pro mě přirozená, do ničeho jsem se nenutil. Když si ale člověk uvědomí, že lidí, kteří toto podnikli, a navíc bez kyslíku, je na celém světě patnáct, ale z toho tak dvě třetiny využily pomoci šerpů, kteří jim postavili tábory a vynesli věci… To je pak obrovský rozdíl, než když si člověk vše musí zajistit sám. Moje filozofie lezení a názor na sportovní výkon s takovou pomocí nepočítá.

Jak jste se připravovali na výstup a natáčení?

Měsíc jsme se aklimatizovali v Peru. Mým cílem bylo vylézt na vrchol hory Huascarán, která má necelých 7000 m, a tam přespat dvě noci. Bylo to sice daleko, ale udělali jsme dobře. Na samotný vrchol jsme se nedostali, protože hora je teď plná trhlin a lavin. Změnou klimatických podmínek je z ní teď hora zabiják. Nicméně jsme se dostali hodně rychle vysoko i dolů. V táborech bylo kvalitní zázemí a jídlo, takže jsme se dobře aklimatizovali, zregenerovali a nevyčerpali se. Ale tomu ještě samozřejmě předcházela velká fyzická příprava. Hlavně vytrvalostní trénink, ale i posilovna.

Jakou roli hraje u horolezců jídlo?

Jídlo je hrozně důležité. Při výstupu na K2 s námi byl výborný kuchař Martin Havlena. V základním táboře jsme tak měli gastronomické hody. To k celkové náladě přispívá velmi významně. Na mém úspěchu se podepsala i skutečnost, že jsem se dokázal poctivě stravovat i ve výškách. V základním táboře (5000 metrů) je to jednoduché, tam se o nás starají kuchaři. Ale už v této výšce vzniká katabolismus, tělo není schopné kvalitně zpracovat přijatou potravinu, proto mizí svalová hmota. Od základního tábora si vaříme sami. Ale člověk toho moc nepozře: instantní kaše, instantní polévky, přes den se do sebe snaží nacpat čokoládu, tyčinky nebo gely.

Jak probíhalo natáčení?

Štáb se mnou výš než do základního tábora nešel, bylo by to pro ně příliš nebezpečné. Nechtěl jsem riskovat jejich životy ani expedici. Kamarád jednou zmínil, že největším kladem mých expedic je, že se nikdy nikomu nic nestalo, že jsem ublížil nanejvýš sobě.

Jak dlouho se člověk může zdržet ve velkých výškách?

Moc dlouho ne. Razím heslo, že na vrcholové počasí není dobré čekat ve čtvrtém táboře více než jednu noc. A po jedné noci uvažovat ne o vrcholu, ale spíše o sestupu. Člověk se pohybuje v zóně smrti a čekat na vhodné počasí bez následků déle je jistě možné, ale riziko je vysoké. Nedostatek kyslíku, klima… Nahoře jsou sotva podmínky k přežití, natož k žití. Každému je vymezen jen krátký čas. Když ho přesáhne, nikdo ho dolů nesnese.

Vymýšlíte další mety?

Sice jsem lezl všude možně, v Patagonii, Andách, v Mali, Maroku, ale přece jen jsem se dvacet let soustředil na himálajské pohoří, případně Karákóram, kde se tyčí osmitisícovky. Koruna Himálaje mě ale přivedla na myšlenku Koruny světa: vylézt na nejvyšší vrcholy všech světadílů. Výstup bych pojal pokaždé trochu jinak. Takže například na kavkazský Elbrus, jednu z nejlehčích hor z tohoto schématu, bych chtěl vyjet na kole, a to z Vysočiny, přes Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko a Gruzii. A nevynechám ani Antarktidu, která se chlubí bezmála pětitisícovou horou Vinson Massif.


Radek Jaroš (51)

Profesionální horolezec, v roce 2014 vystoupil na horu K2, poslední himálajskou osmitisícovou horu, která mu zbývala k získání Koruny Himálaje (překonání všech 14 osmitisícovek). Stal se tak 15. člověkem na světě a prvním Čechem, jemuž se takový výkon podařil, navíc bez použití umělého kyslíku a služeb výškových nosičů. Své prožitky a postřehy z cest a výstupů sepsal do několika knih (Dobývání nebe, Hory shora, K2, poslední klenot mé Koruny Himálaje).

Radek Jaroš
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články