Putování s kakaovým bobem

146-11.jpg
Autor článku: Markéta a Michael Foktovi, Pátek, 9. červnaec 2010
Autor fotografií: Markéta a Michael Foktovi
Čokoláda… Leckdo by šel světa kraj, jen aby ochutnal pár výtečných pralinek nebo nápoj původně vyhrazený jen vyvoleným. My jsme to vzali trochu z jiného konce. Rozhodli jsme se sledovat čokoládu přes půl zeměkoule - od místa jejího původu až na pulty evropských obchodů.

Naše průvodkyně Désirée nás přesvědčuje: „Než půjdeme na plantáž, musíte ochutnat tohle. To u vás v Evropě určitě nemáte.“ Zručným pohybem otevírá jasně žlutý podlouhlý plod. Uvnitř se ukrývá asi čtyřicet poměrně velkých semen obalených bělavou lepkavou hmotou. Vydloubává každému z nás jedno z nich.

„Nepolykat, jenom cucat – je to dost tvrdé.“ Poprvé v životě ochutnáváme čerstvý kakaový bob. Při odchodu do kakaovníkového sadu ho převalujeme v ústech a vychutnáváme jemnou, osvěžující, byť pro nás trochu zvláštní chuť dužniny. Na některých místech v Mexiku z ní pěstitelé kakaovníků vyrábějí mléčně zakalený nápoj, který je k dostání pouze během sklizně. Svou vzácností je tak trochu obdobou našeho burčáku, ovšem bez alkoholu.

Je polovina listopadu, a ačkoli se nacházíme na francouzském území, je tu třicet stupňů a vlhko jako v prádelně. Listy asi pětimetrových kakaovníků skrápí tropická přeháňka. Po kmenech pobíhají malí leguánci anolisové a schovávají se před námi mezi listy. Na karibském souostroví Guadeloupe právě končí období dešťů.

Svou cestu po stopách čokolády začínáme na tom nejlepším místě – co by kamenem dohodil od pravlasti hnědé tekuté laskominy. Podle stop na zbytcích keramiky pili mexičtí Mayové či Aztékové napěněný čokoládový nápoj možná už před více než čtyřmi tisícovkami let. Kromě kakaa do něj přidávali i pálivé papričky a některé bylinky, aby svůj nápoj bohů patřičně vylepšili. Různě ochucenou tekutou čokoládu připravují lidé ve Střední Americe podle tradičních receptů dodnes.

Když kakao kvasí

Přímo na Guadeloupu je historie pěstování kakaovníků podstatně kratší. Guvernér ostrovů jménem Robert Giraud du Poyet nechal ve dvacátých letech osmnáctého století zaregistrovat první necelé čtyři tisícovky stromů. O třicet let později jich na dvou stovkách hektarů plantáží rostlo už skoro půl milionu a před první světovou válkou vyvezli z karibské kolonie do mateřské Francie i dva tisíce tun kakaových bobů ročně.

„I když to tu vypadá jako v ráji, jsme pořád v rukou přírodních sil,“ vypráví Désirée při cestě mezi kakaovníky. „Koncem třicátých let zpustošil zdejší plantáže hurikán, který vlastně znamenal konec našeho kakaového průmyslu.“ Posledním hřebíčkem do kakaové rakve byl dovoz levnějších bobů z francouzských území v Africe. „Dříve jsme na Guadeloupu měli dvě větší čokoládovny, po válce je ale museli obě zavřít. Dnes tu kakaovníky pěstují jenom malí farmáři, jako jsme třeba my.

Většinou z nich také rovnou vyrábějí vlastní čokoládu nebo kakaovou pastu.“ Cestou míjíme hromadu prázdných slupek. „Přijeli jste právě včas, na přelomu roku tu totiž máme hlavní sklizeň,“ ukazuje Désirée k zemi i na stromy. Přímo na kmenech kakaovníků kolem nás vyrůstají desítky plodů stejných jako ten, který nám na začátku rozlouskla. Některé z nich v hodně odvážných úhlech. „Vidíte, jak postupně mění barvu ze zelené do krásně žluté?

Ty nejžlutější už budou zralé a připravené ke sklizení.“ Čerstvé boby vyloupané z plodů pak i s dužninou kvasí v dřevěných korytech, přikryté banánovými listy. „Je to tradiční způsob. Necháváme je tu asi týden, aby se při kvašení rozvinulo správné aroma bobů.“ Mně osobně přijde v těžkém vzduchu vůně fermentujících semen silná až moc, mračna much obletující bělavou hmotu jsou však evidentně opačného názoru. Patrně tu zrovna probíhá hmyzí slavnost ve velkém stylu. Vědci totiž při svých výzkumech zjistili, že se mouchy dokážou alkoholem z kvasícího ovoce opít podobně jako my lidé.

Když jsem se o tom zmínil nahlas, Désirée se pousmála. „Na Guadeloupu vytlačily většinu kakaovníků plantáže cukrové třtiny. A ta se používá kromě jiného i k výrobě karibského rumu. My jsme ale našli způsob, jak dát třtinu a kakao dohromady – brzy uvidíte.“ A viděli jsme. Místní likér vyrobený smícháním kakaové pasty s třtinovým rumem byl opravdu vynikající.

V kontejnerech přes oceán

Správně zkvašené kakaové boby čeká ještě asi deset dní sušení na prudkém tropickém slunci a pak pražení. Na malých guadeloupských farmách následuje převoz k vrzajícím ručním mlýnkům, kde se boby drtí a melou na kakaovou pastu. Pytle bobů z velkých sběrných středisek a tropických přístavů však čeká pouť mnohem delší. Cesta přes půl světa, na kterou se s nimi vydáváme i my.

Nákladní zaoceánské lodi s tisícovkami tun bobů na palubě trvá cesta ze Střední Ameriky do Evropy přibližně deset dní. My jsme proto zvolili cestu snazší a rychlejší: vzduchem. S kakaovými boby se znovu setkáme až v belgických Antverpách. Najít tu správnou zásilku je zde ale těžší, než jsme si představovali. Bez doprovodu někoho znalého je to dokonce v podstatě nemožné.

Antverpský přístav je něco jako město doků a kontejnerů. Velký je asi jako čtvrtina Prahy. Kdybyste při hledání skladiště s kakaovými boby projeli všechny místní ulice, urazili byste vzdálenost jako z Prahy do Brna a zase zpátky. Železničních tratí tu vede tolik, že by dokázaly propojit Prahu s Paříží nebo třeba se Sarajevem. Podél cest se tyčí přepravní kontejnery narovnané do výšky pětipatrových domů. Do každého z nich se vejde přes dvacet tun kakaových bobů a ročně jich tudy projdou tisíce.

Stojíme v obrovské výrobní hale a sledujeme poslední část zdánlivě nekonečné výrobní linky. Stroj před námi každých asi dvacet sekund vyklopí kovovou formu a vyšle do světa pětikilový blok mléčné čokolády. O kus dál sklouzávají do krabic pro změnu bílé či tmavé čokoládové kvádry -přesně podle přání zákazníků. Záleží jen na tom, kolik sušeného mléka a kakaové hmoty se do čokolády přidá. V bílé čokoládě třeba není kakaová pasta žádná. Jen cukr, sušené mléko a kakaové máslo.

Než se z kakaových bobů stane čokoláda, musejí urazit mnoho stovek metrů po výrobních linkách a skrz drticí, hnětací či míchací stroje. Cestou to kolem voní praženými boby, hořkou čokoládovou pastou či téměř hotovou čokoládou – podle toho, ve které ze tří hal obří čokoládovny právě stojíte. Výroba čokolády je hotová alchymie. Každý z vyhlášených belgických pralinkářů vyžaduje trochu jiné složení hmoty, a proto si leckdy čokoládovou směs dodělávají ve svých dílničkách sami z několika základů.

Jedlé skvosty

Po návštěvě obří čokoládovny se nám ani nechce věřit, že se můžou proslulé belgické pralinky rodit na tak malém prostoru. Manufaktura za obchodem, kde už pětatřicet let vyrábí své čokoládové laskominy Roland van Oost, je velká sotva jako průměrný pražský byt. Připomíná zvětšený domeček pro panenky, stejně jako celé historické centrum Brugg, kde stojí.

„Výroba pralinek trochu připomíná dětské vyklápění báboviček,“ ukazuje nám Roland ochotně svůj podnik. U jedné zdi se trpělivě otáčí kolo, které míchá rozehřátou čokoládovou hmotu v míse zapuštěné do stolu. „Každé ráno musím nahřát čokoládu na osmatřicet stupňů,“ pokračuje Roland a bere do ruky formu na pralinky. Naplní ji po okraj čokoládou, vzápětí však její obsah nonšalantně vylije zpět do mísy. „Tak to má být,“ komentuje náš údiv a ukazuje do formy. Na jejích stěnách ulpěla vrstva čokolády, která se stane stěnou budoucí pralinky. „Teď stačí nalít náplň, uzavřít další vrstvou čokolády, nechat vychladnout, vyklopit a sníst,“ usmívá se Roland.

„Pojďte se mnou na čokoládu,“ zve nás a ukazuje přes ulici. Trochu se divíme, protože vidíme spoustu čokolády všude kolem sebe. „Nemyslím pralinky, ale pravou tekutou čokoládu,“ vysvětluje. Přešli jsme ulici. „Původně tu byla lékárna,“ vzpomíná chocolatier z Brugg. „Pak se ale prostory uvolnily, takže jsme se je rozhodli využít.“ Přeměnili apotéku v útulnou kavárnu. Místo na kávu sem však lidé chodí především na vyhlášenou tekutou čokoládu. „To, co vám nabídnou ve většině kaváren, vlastně žádná poctivá čokoláda není,“ vysvětluje Roland. „Jenom nějaký práškový nápoj rozmíchaný v mléce. Pravá čokoláda, to je jiná káva,“ žertuje. A opravdu. Dostáváme hrníček plný horkého mléka, přikrytý talířkem s hustou rozehřátou čokoládou. Vedle porci šlehačky, několik čokoládových placiček na dochucení a pár pralinek na ochutnání. Každý si tak může ingredience smíchat podle vlastní chuti. Kromě skvělého chuťového požitku si tak z kavárny odnáší i vzpomínku na neobvyklou atrakci při přípravě nápoje.

Čokoládový mág

Od objevu čokolády už uběhly tisíce let a samotné belgické pralinky brzy oslaví svoje sté narozeniny, takže by se mohlo zdát, že už na nich není co vymýšlet. Vždycky se ale najde někdo, kdo dokáže ostatní pořádně překvapit. Ve světě chocolatierů je tím neotřelým novátorem Belgičan Dominique Persoone. A je skutečně personou světového formátu. Jeho umění mu dokonce vyneslo místo na stránkách prestižního Michelinova průvodce gastronomií.

„Výrobci pralinek používají do svých bonbonů doslova stovky různých náplní. Přesto se vždycky vyplatí vyzkoušet nějaké nové,“ říká s úsměvem Dominique. Při svých experimentech se vůbec nedrží při zemi. „Některé chutě se navzájem povzbuzují a jiné k sobě dokonale ladí. Při vymýšlení svých receptů sleduji i nejmodernější výzkumy vědců. Jejich výsledky jsou někdy docela překvapující.“ Udivující jsou i cukrovinky, které Dominique na základě vědeckých objevů vytváří. Výzkumy molekul, které na našem jazyku vyvolávají určitou chuť, například ukazují, že jsou si určité potraviny chuťově příbuzné.

„Někdy jsou to věci, o kterých bychom to vůbec neřekli. Podobné chuťové molekuly mají třeba ústřice a kiwi nebo jahody a hrášek. Proč tedy nezkusit i nějaké netradiční kombinace s čokoládou?“ ptá se sám sebe Dominique. Vyzkoušel jich skutečně hodně: vytvořil pralinky se smaženou cibulkou, ústřicemi, olivami, chřestem, nebo dokonce s japonským křenem wasabi. „Chuť je nejlepší vnímat všemi smysly. Když pijete kokakolu, cítíte, jak vás v ústech lechtají bublinky. Vymyslel jsem proto pralinky s kolovou náplní, která vyvolává podobný efekt,“ líčí Dominique.

Jiné studie dokládají, že čokoláda obsahuje látky navozující pocit štěstí či zamilovanosti. „Rozhodl jsem se tyto chemikálie z čokolády izolovat a pak je přidat do pralinek. Sám jsem je pak ochutnal a fungovalo to. Věda někdy dokáže být i příjemná,“ mrká jedním okem Dominique. „Čokoládu pro zamilované jsme ale nikdy nedali do prodeje. Nemuselo by to být úplně bezpečné,“ dodává vzápětí s dvojsmyslným úsměvem. Podařilo se mu však legalizovat jiný lidský zlozvyk – šňupání. Jen při tom nahradil návykové látky čokoládovým práškem.

„Požádali mě, abych vymyslel něco netradičního u příležitosti oslavy narozenin dvou členů skupiny Rolling Stones. Přemýšlel jsem o tom, co Stouni dělali celý život. Šňupali! Vynalezl jsem proto přístroj na šňupání čokolády.“ Původně to měl být pouze narozeninový žert. Nadšení hudebníci však druhý den svůj zážitek vylíčili médiím.

„Najednou začali volat lidé ze všech koutů světa, že by chtěli šňupání čokolády vyzkoušet také. Tak jsem jejich prosby vyslyšel.“ Mezi další jeho vynálezy patří jedlá čokoládová rtěnka, masážní krém nebo světélkující lízátko. Použil při jeho výrobě stejné látky, které svítí na cestu hlubokomořským rybám. Světélkující enzymy se aktivují teplem při lízání, takže se rozzáří i jazyk milovníků sladkostí. Pro nás je jeho neotřelý přístup důkazem, kam až může člověka dovést cesta za poznáním čokolády.


Hořká voda

Předkolumbovští Aztékové říkali svému čokoládovému nápoji „xocoatl“, tedy hořká voda. Podle Cortésových svědectví jí poslední velký vládce Aztéků Montezuma propadl natolik, že jí vypil i několik desítek šálků denně. Tehdy se čokoláda pila ze zvláštních džbánků zvaných „chocolateros“. Měly trubičku, podobně jako hrníčky na léčivé minerálky. Výzkumy ale ukázaly, že nesloužila k nasávání nápoje, ale naopak k foukání vzduchu dovnitř. Vznikala tak napěněná čokoláda. Od toho také pochází dnešní název čokolády. V jazyce Aztéků totiž „chocoatl“ znamená pěnivá voda. Zajímavé je, že dnes populární čokoládové nápoje rozpustné v mléce vznikly až v šedesátých letech dvacátého století. Dominique Persoone používá čokoládu svým osobitým způsobem. Její šňupání je na rozdíl od jiných látek legální.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články