Ptačí jaro v Hortobágy

084-000.jpg
Tomáš Jůnek, Středa, 2. dubna 2008
Vábeni ranním sluncem na východě ukrajujeme kilometr za kilometrem na trase Praha–Hortobágy. Železniční násep lemuje jemně zvlněnou silnici a společně s ní tvoří asi tříkilometrovou hráz mezi dvěma jezery Tisza-tó.

Jemně jsme nadskočili při vjezdu na masivní kamenný most, jehož sněhobílé klenuté oblouky září do kraje. Hned za ním se nalevo ve stínu stromů prostírá náves, zájezdní hostinec, tržiště a komplex budov coby vstupní brána do národního parku Hortobágy (čti hortobáď). S angličtinou zde návštěvník příliš neuspěje, nicméně německy jsme se nakonec dozvěděli, kde je nejbližší kemp a samoobsluha, která, jak jsme později zjistili, zbožím právě nepřekypuje.

Zabydleli jsme se a vydali se vstříc prvnímu z cílů naší „ptačí“ výpravy – k soustavě rybníků za blízkou vesnicí Halastó (čti halaštó).

Ptáci na scéně

U parkoviště skromného nádraží s nápisem Hortobágy-Halastó začíná úplně rovný, pár metrů široký, zato kilometry dlouhý kanál. Podél něj vede z jedné strany legrační úzkokolejka, ze strany druhé prašná cesta.

Kanál, cesta a koleje tvoří osu, kolem níž se na obě strany s téměř geometrickou symetrií rozprostírá deset rybníků. Většinou jsou přísně obdélníkové, jen ten poslední, zdaleka největší, má tvar trochu nabouraného trojúhelníku.

Dubnový vítr pročesává jako neviditelný hřeben zlatavé rákosiny, šimrá nás vlasy v obličejích a hvízdá v korunách svěže zelených vrb. Míjíme malé rybníčky, spíš jen sádky napájené centrálním kanálem. K jejich obhospodaření slouží úzkokolejka. Po ní jezdí vagonky tak malé, že člověk podvědomě hledá permoníky, kteří s nimi určitě vyjeli z nějaké nedaleké podzemní sluje. Ve skutečnosti vagonky pohodlně dopravují chovaným rybám krmivo a posléze odvážejí vykrmené ryby na jejich poslední cestu v potravním řetězci. O pohodlí ornitologů v národním parku Hortobágy pečují. U rybníků jsou postaveny dřevěné, asi šest metrů vysoké pozorovací věže. Z prostorných plošin lze obyčejně přehlédnout celou vodní plochu nejbližšího rybníka. Bez výkonných dalekohledů se však pozorování ptactva neobejde. Jen v rákosí můžete na pár metrů zahlédnout nějakého opeřeného nájemníka, často samce strnada rákosního, jehož černá hlava a hrdlo kontrastují s jinak světle šedým břichem. Nebojácně vysedává vysoko na stéblech rákosu a vyzpěvuje cvrlikavým hlasem do krajiny svůj nárok na území a samičku. O poznání skrytěji se vertikální džunglí rákosí proplétají slavíci modráčci. Co chvíli si pro sebe zacvrčí a, snad jen aby učinili zadost svému jménu, předvedou svůj repertoár v celé své kráse i na vrcholku keře. Sameček se vypne jako pyšný husar a ohromí svět červeně lemovanou modrou hrudí s bílou tečkou uprostřed.

Rovná cesta se lomí až na hrázi posledního rybníka a kolmo doprava se stáčí ke kryté pozorovatelně, spojené s břehem chodníkem na kůlech se zástěnou z rákosových rohoží. Člověk se tak nepozorovaně dostane až do domku nad vodou a z oken může sledovat život kolem sebe.

Potápky černokrké se zlatými štětečky za očima mizí hbitě pod vodou a nezbývá, než odhadovat, kde se zase vynoří. Lžičáci pestří se trochu nahrbeně houpají na vlnách a přes své široké lžícovité zobáky si jakoby žárlivě prohlížejí elegantní ostralky štíhlé, kterým špičatá černá ocasní pera na kráse jen přidávají. Z rákosí u břehu poplašeně odlétají husy velké zanechávajíce zdánlivě bezradná housata svému osudu. Ta ale okamžitě s Houdiniho brilancí mizí z dohledu, jako by tam nikdy ani nebyla. V dálce stráží volavky bílé a popelavé zarostlé břehy a modrou oblohu přetíná vedví let bělostných kolpíků, odevzdaně následujících své zobáky podobné naběračkám.

Početní bahňáci mají na starosti mělké pasáže vodních ploch, které tenkými zobáky v honbě za potravou propichují skrz naskrz. Komunitu desítek druhů vodních ptáků z nebe kontrolují početní dravci motáci pochopové, jejichž hnízdo postavené v rákosí je dokonale ukryto před každým vetřelcem. A zahlédnout nakonec černobílou siluetu vzácných orlovců říčních je svátkem pro každého milovníka ptáků.

Vodouš

Na řadě jsou ryby

Výlov jednoho z rybníků, který jsme ráno míjeli, teď odpoledne pomalu vrcholí. Rybáři v rojnici se sítí a klacky postupně za hlasitého křiku nahnali ryby ke kanálu ústícímu do malé nádrže hned vedle cesty a železnice. Lana od všech konců sítě protáhli prostorem stavidla a pomocí nich přitahují síť náhonem blíž a blíž k nádrži.

Hřbetní ploutve mohutných kaprů, vykulených tolstolobiků, placatých cejnů i pruhovaných dravých candátů řežou vodní hladinu a stovky zmítajících se těl se mačkají ve stále těsnější tlačenici. V tvářích lopotících se chlapů je znát únava, přesto jeden z cípů sítě přitahují až ke břehu. Kloužou a padají na zablácených kamenech, ale přesto jeden z nich svalnatýma rukama lehce vytahuje za skřele snad dvoumetrového sum­ce.

Voda se vaří energií rybích svalů, rybáři přistavují kádě blíže a rameno jeřábu spouští podběrák. Po hodinách příprav tak konečně dojde na samotný výlov.

Drop velký

Mazlení s dropy

Cesta za dalším ptačím pokladem nám ubíhá pomalu, zvlášť když problém děravých silnic maďarští cestáři řeší snížením rychlosti i na pět kilometrů v hodině… Pak ale přichází Püspökladány (čti pýspékladáň), o kus dál Kisújszállás (čti kišújsáláš) a nakonec Ecsegfalva (čti ecšegfalva). Za touto vesnicí začíná jiný národní park, a to Körös-Maros (čti kéréš maroš).

Důvodem výletu z Hortobágye je největší evropský stepní opeřenec – drop velký. Ne že by v Hortobágyi drop nežil, tady se ale dá i vyfotografovat.

Pár set metrů od vstupu do parku je asi dvouhektarová ohrada obehnaná pletivem. Tady mají být chováni dva dropí samci. Opatrně jsem se plížil kolem plotu a v okamžiku, kdy jsem v bližším z rohů výběhu zahlédl jejich hlavy podobné periskopům, málem jsem ulehl do trávy a div se neplazil. Bystrému zraku dropů jsem ale stejně neunikl. Samci se rozeběhli nejkratší cestou přímo ke mně! Divže nenarazili do pletiva, které nás dělilo. Doslova se tetelili radostí, že se na ně zase přišel podívat nějaký člověk. Z krásných mohutných hlav pohlížely na svět veliké, vlhké a hluboké oči lemované bílými víčky. Na hrdle jim ve větru ledabyle povlávala dlouhá bílá pírka a tvořila jemný závoj. Tiskli se na pletivo a nechávali se drbat, spokojení jako náruživý klient v nejlepších lázních. Co chvíli jeden z nich zvedl zobák k nebi, otevřel jej dokořán, vystrčil špičatý jazyk, vteřinku počkal a pak sípavě zasyčel jako astmatická lokomotiva. Když se jim náhodou člověk přestal dostatečně věnovat, nebyli daleko od toho se klovancem dotyčnému připomenout.

Lidí se nakonec kolem plotu shromáždilo více a požitkářští dropi je všechny stačili na svých silných nohou oběhnout. Ve volné přírodě jsou sice výborní letci, oba samci však měli zastřižené letky.

Elegantní let předvedli později divocí dropi. Právě probíhal tok, samci mají tokaniště jen pár kilometrů od vstupu do parku. V dálce mnohahektarového pole s vojtěškou si kohouti vykračovali s důrazem velkostatkářů. Najednou se jakoby nafoukli, načepýřili, svěsili křídla, zvedli ocas, pírka na krku se rozestoupila a za nimi se na vzad stočeném krku objevily modravé skvrny nafouknutých volat.

Pernatá koule se pak v poli otáčela jako kohout na příslovečné báni. Jakmile však zahlédli člověka jinde než u pozorovací věže, celá jejich pýcha splaskla. Rozeběhli se, roztáhli zakulacená široká křídla a hejno kohoutů i slepic se ladně přeneslo do klidnějších míst. Není divu, dropi s lidmi nemají dobré zkušenosti.

Populace těchto ptáků je ve stepních biotopech Evropy obecně na ústupu, i když za to může spíš lidské hospodaření než samotný lov. Možná se už ale blýská na lepší časy. Letos po několikaleté odmlce drop velký zase zahnízdil na jižní Moravě.

Meditace v lázni

Není snad lepší místo na rekapitulaci ornitologického výletu než v termálních lázních. Přímo v kempu v Hortobágyi je vrt zahalený hustou vodní párou.

Za ním leží dva bazénky s hloubkou po kolena a nad vodní hladinou se vznáší sirný zápach. Stará hasičská hadice s vodou o teplotě asi šedesát stupňů napájí nádrže, v nichž pak teplota klesá na příjemných třicet. Sem přicházejí místní obyvatelé odpočívat a klábosit. Svaly hýčkané teplou vodou se pomalu uvolňují, člověk jako by necítil tíhu těla a bublajícím kanálkem bazénku snad odtékají i starosti a zbytečné myšlenky. Jen vzpomínka na těch osmdesát druhů ptáků, které jsme v maďarské pustě pozorovali, je čerstvá a živá.

Viděli jsme většinu zdejších ptačích obyvatel, a mnohé nám ještě zůstalo skryto. A místní termální prameny jsou jen dalším z příjemných důvodů k návratu.

Bez výkonných dalekohledů se pozorování ptactva neobejde. Jen v rákosí můžete na pár metrů zahlédnout nejčastěji strnada rákosního. Důvodem výletu do národního parku Köros-Maros je největší evropský stepní opeřenec – drop velký. Jeho hlava je tak trochu podobná periskopu.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články