Příběh kukulovitého balvanu

118-000.jpg
Richard Grégr, Středa, 4. listopadu 2009
Mírně zvlněné vrchy Českobudějovicka se tady začínají zvedat do Slepičích hor, které tvoří předhůří Novohradských hor. Co les, to tajemný kámen a neméně tajemná legenda. V lese nad Hrádkem nedaleko Trhových Svin možná najdete i kukule...

Bouřka dávno přestala hrozit a pozvolna se snáší soumrak. Začíná být jisté, že pradávné místo, kde se naši prapředkové klaněli bohům, nebude lehké najít. Jak to říkala paní v Hrádku na návsi? „Někde to tam bude. I můj táta to vždy tvrdil…“ O krajině mytologické a mýtotvorné píše básník Ladislav Stehlík ve své jihočeské epopeji Země zamyšlená: „Jen si dobře všimněte oněch kamenů! To není náhodný shluk balvanů nakupených v přírodě, to vše je zrobeno rukou lidskou k účelům kultovním a má to svou promyšlenou soustavu!“ V žulových kamenech v hájcích se v míse leskne hladina vody. Cesty provázejí boží muka i bělostné kapličky se svatými obrázky.

Pohané versus příroda

Většina zdejších obcí je zmiňována už ve 12. století. Ovšem: „…první známky života se objevily již v polovině 6. století, na což lze usuzovat podle pohanských míst, která se nacházejí v Douchově háji za Dobrkovem a v lesíku za Zálužím,“ čteme ve starých záznamech. Nejvyšší vrcholy Slepičích hor, Kohout a Slepice neboli Vysoké Kolo, své sousedy nijak závratně nepřevyšují. Hrádek býval nejseverněji položenou osadou Trhovosvinska, která se ještě ocitla v Sudetech. Němci tady měli nevýraznou převahu. (Hledání slovanských kořenů tak mohlo mít i další význam.) Zdálky nás ve vsi vítají dvě kapličky u cesty, ta na návsi pamatuje rok 1815. Nad Martinovským mlýnem se zvedá tajemný zalesněný kopec.

Hned nad mlýnským rybníkem stávala ve 14. století opevněná tvrz, která už v době husitských válek a slávy Jana Žižky z nedalekého Trocnova byla opuštěná a sloužila leda za úkryt lupičům a lapkům. V lese jsou ještě patrné pradávné valy. Kopec nad Hrádkem, mezi Olešnicí a Bukovou, střežila až do roku 1786 kaple Panny Marie Sněžné. Bývala cílem poutí z dalekého okolí. Pak si Olešničtí předělali kostel ze starého pivovaru a místo, kde stála kaple, připomíná jen kaplička z roku 1904. A název. Jmenuje se to tady tajemně Kostelík. V údolí zurčí potůček. Les je plný tajemných roklí, obrovských balvanů i pověstí. Jedna z nich připomíná dávné přírodní jeviště…

Osudný devětadvacátý

Jihočeský národopisec František Miroslav Čapek o něm informoval již v roce 1906. Mohutný přírodní útvar v háji u Kostelíka ho upoutal natolik, že ve třicátých letech vydal – dokonce vlastním nákladem – spis Vzácná památka v jihočeském Doudlebsku. Popisuje žulové skalisko, kterému vévodí pět metrů vysoká i u paty široká a jeden metr silná deska. Má tvar trojúhelníku a po stranách ji střeží další balvany. Po pravici i levici běží v kruhu o poloměru zhruba osmi metrů skupina přitesaných žulových balvanů, vzdálených od sebe asi jeden metr. Po obvodu kruhu leží dvanáct kamenů vysokých asi metr. Jedenáct z nich je homolovitých a jsou nápadně podobné balvanům, kterých je les plný. Zajímavý je právě ten dvanáctý. Už jenom tvarem!

Vypadá jako veliký kamenný klín… V roce 1929 z něho silné deště strhly obrůstající mech. Rázem se objevily tajemné čáry. Zasvěcencům připomínají znaky IILV)(V)(. Někteří je do latinky přepisují jako IILVXVX… Objev přišel v pravou chvíli. Jde o runové, nebo erozní rýhy? Jaké poslání mělo přírodní „jeviště“? Či snad božiště? Tato otázka způsobila mnoha lidem nejednu bezesnou noc.

Sen romantického archeologa

Místo už v roce 1882 navštívil profesor Jan Peisker. Ze zápisu z roku 1917, tedy o třicet pět let později, vyčteme, že archeolog tu viděl staré hroby položené od severu k jihu, které pokrývaly plochu patnácti jiter. Kromě zmínky o nálezu střepů z dávných nádob říká: „S desky (tehdy se s – pozn. aut.) je krásný pohled na prostor věnčený s obou stran dvěma řadami kamenů…“ Zbývalo přečíst poselství našich předků ukryté v nápisu.

Osobností, kterým se to podařilo, je několik, nedokázaly se však shodnout na jednotném výkladu. V roce 1934 František Miroslav Čapek dokonce získal vyjádření tehdy už sedmasedmdesá­tiletého Msgre. ThDr. Františka Přikryla (1857–1939). Tento průkopník moravské archeologie, zakladatel spolku Starý Velehrad, objevil řadu pravěkých lokalit. Patří do kolonky romantických archeologů, což ale nikterak nesnižuje jeho význam na vědeckém poli.

Jako historik, konzistorní rada a dlouholetý farář v Drahotuši u Hranic na Moravě byl znám obdivem k Cyrilu a Metodějovi, za což mohla atmosféra oslav milénia příchodu obou věrozvěstů na Moravu, již prožil v útlém věku. Mužům připisoval četné památky, zejména smírčí kříže, které chápal jako připomínku míst, kde „Cyril s Metódkem“ křtili.

Slovanské božstvo, ilyrští kameníci

Páter Přikryl v kameni četl zleva doprava slovo KUKULSI, tedy kukulka neboli kukačka, což byl u starých Slovanů symbol smrti. Nabyl přesvědčení, že celé božiště vzniklo nejpozději v 7. století n. l. Plnilo funkci posvátného místa, kde si muži ve jménu nejvyššího majestátu smrti slibovali věrnost. Takové vysvětlení nadchlo F. M.

Čapka natolik, že svoji knížku doplnil o tři roky později o stať Olešnické jeviště. Podle jeho názoru jsou podobné kameny až v Korutanech či ve švédské Uppsale. Aby to nebylo jen na pohanských Slovanech, přidružily se další výklady. Opíraly se o existenci prastarých cest z Lince i z Vídně, po kterých putovali prastaří Římané a dali si údajně tu práci, že do kamene tesali nápisy. Zkušený je četl třeba: decima manipula veteranorum decimae cohortis guintae legionis illyricae, což přeložíme jako X. četa vojenských vysloužilců, X. setniny (či posádky) V. pluku legií illyrských. Otázkou zůstává, proč by tak Římané činili. Cílem popularizace je vyvolat veřejnou rozpravu, zdůrazňuje Čapek. Ale odborníci se k tomu příliš nehlásí.

Marné úsilí

V archivu Archeologického ústavu v Praze zjistíme, že Národohospodářský sbor jihočeský napsal 23. března 1938 Státnímu archeologickému ústavu toto: „Dovolujeme si požádat, abyste věnovali laskavou pozornost žádosti města Trhových Svin, které by rádo zjistilo pravý význam megalitických kamenů v Hrádku… Věc dosud zkoumali jen diletanti… Prosíme o podání zprávy, může-li vyslati Státní archeologický ústav na místo odborníka, nebo jaký má názor na celou věc…“ Podepsán dr. Jan Stocký, ústř. jednatel. Státní archeologický ústav svůj názor sdělil už v květnu 1938: „K Vašemu shora uvedenému… sděluje hlavní archeologický ústav, že skupina kamenů v Hrádku u Trhových Svin nemá patrně ten význam, který ji přisuzují milovníci diletanti… Vzhledem k téměř jistému negativnímu (přeškrtnuto pravděpodobnému – pozn. aut.) výsledku ohledání nemůže vyslat svého zástupce…“

Ani po válce k průzkumu nedošlo, přestože správce muzea v Trhových Svinech Jaromír Šimon nabídl, že výkop provede sám. Možná i proto, že si neodpustil v závěru poznámku: „…jistě provedu výkop šetrněji, nežli to Vaši Pražáci udělali na Slabošovce a Ráchoči, kde doufali nalézt aspoň zlaté nohy…“ Klid nenarušil ani archeolog, historik a popularizátor dr. Karel Sklenář ve svých Slepých uličkách archeologie poprvé vydaných roku 1977, kde publikoval negativní vyjádření. „ štěstí, že Státní archeologický ústav odolal žádosti o výzkum,božiště‘… Byla by to škoda jeho skrovných prostředků,“ shrnuje na závěr krátkého textu v druhém vydání.

Nevýhodou pohledu odborníka je přepis znaků ve tvaru ILLYXX, který se na kameni hledá podstatně hůře než transkripce F. M. Čapka i pozdějších „záhadologů“. Snad mu přesnější vyjádření připadalo pod úrovní odborné vědy…

Nejstarší nápis v Čechách?

Zato na druhé straně hranic místo neušlo etymologické pozornosti dr. Aloise Ernsta Milze. Tento Vídeňák, narozený 15. 5. 1908, žil v Českých Budějovicích a studoval v Praze. Zemřel 25. 2. 1993 v Tamswegu v Solnohradsku a je jedním z představitelů šumavské literatury. V hrubě vytesaném nápisu spatřuje opět: IILV)(V)(.

Pro keltský původ svědčí, že písmo lze číst zprava, obsahuje znaky, které z obou stran tvoří C a se vší pravděpodobností představují písmeno K. Jelikož Keltové používali řecká písmena, úvodní II může být keltské E, odvozené z řeckého H = Eta, jemuž chybí vodorovná příčka. Pak lze číst nápis zprava doleva jako kukule. Koncovku množného čísla HORY AE zastupuje právě E. Cuculla byla v keltštině špička třírohé pokrývky hlavy a latinská podoba cucullae (jednotné číslo cuculla) byla základem slov jako kukla či kapuce, která i v alpských zemích znamenala pláštěnku do nepohody, mnišskou kutnu, či výrazu „Gugel“ coby pokrývky hlavy mnichů.

Kögel je pojmenování nápadných tvarů alpských kopců, zejména v oblasti Kuchlu a Gollingu. Dr. Milz dovozuje použití jména CVCVLLE na podobné žulové bloky jako u Hrádku. Z tohoto slova vycházejí další názvy míst v Sudetech i Alpách. U nás známe hrad i klášter v Kuklově. V Horním Rakousku Gogelperig, Kuchlperg, Kuchelmühle, ale i Gugelwald či Kuklweyt. A. E. Milz vidí podobnost se slovy Kuchle či Chuchle a ve zdrobnělině i s Kuchyňkou. Nápis z Hrádku tak může být nejstarší písemné označení místa v Čechách. Prostě silniční tabule vytesaná do balvanu…

Co je tam napsáno?

Před patnácti lety se na mě štěstí usmálo až ráno. Noc byla klidná a teplá a o lesní stromy se tříštily paprsky slunce. Náhle se za smrky cosi pohnulo. Pak se rozštěkal namíchnutý srnec. Vzápětí se skály za ním zhmotnily v posvátné jeviště. Vlevo dole ležel „runový“ kámen… Skutečně je zde nápis IILV)(V)(, který dr. Milz čte pozpátku jako KUKULE? Nebo je to spíše IILVXVX? Znovu se pečlivě dívám na kámen a napadá mě: Je druhé „I“ skutečně i, a nikoli třeba „L“? Pak teorie o chybějící příčce mizí vniveč a nápis vypadá: ILLVXVX. A kde začíná?

Podle pověstí udržují vodu v miskách divé ženy...

Netvoří rýhy na okraji balvanu opravdu velké, trochu nakloněné písmeno „X“? Snadno tak „přečteme“ třeba – XIILVXIIV, XULVXVV, XILLVXVX… A to samozřejmě za předpokladu, že dávní kameníci tesali v latince a že nějaký zlomyslník kámen neotočil vzhůru nohama. Zdá se ale dosti solidní, a tak lze tuto variantu vyloučit. Pokud by tak přesto učinil, objeví třeba KAKNUX. A možná i docela obyčejné římské číslice…

Ne, není naší snahou tajemné místo ani jeho badatele bagatelizovat. Pokud sem na svých cestách zabloudíte, zastavte se a položte ruku na tento krásný kámen. Je zde klid. Když skloníte trochu hlavu, možná zaslechnete dech dávných Slovanů, římských veteránů, podalpských Keltů i romantických archeologů, kteří zde – tak jako my – stáli s otázkou v očích. Nebyla ovšem touha vidět silnější než možnost vidět? V dalším z kamenů nad mlýnským rybníkem mě upoutají nápadně pravidelné rýhy. Snad tady pradávní kameníci trénovali…


Les plný pověstí

Balvan s tajemným nápisem není jediná zdejší zvláštnost. U staré cesty z Hrádku do Bukové je tzv. „kámen s bičem“. Tady byla schována Panna Maria bitá pohany a bič zkameněl v žílu, v kameni dobře patrnou.

V míse dalšího balvanu divé ženy udržovaly věčnou vodu. Ještě v roce 1926 byl neporušený, pak však část použil kameník z Olešnice na výrobu schodů a žlabů pro dobytek. Zbytek lze prý najít dodnes. Na vrchu sídlil Černoboh, v protějším dubovém háji vpravo od cesty Světloboh, Perun, vládce světla a hromu, na sousedním vrchu Dubíku. Snaha o vymýcení pověstí vedla právě ke vzniku kaple a později kapličky. Do její skalní mísy prý chodila z Jeruzaléma Panna Maria umýt syna…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články