Přežít Baghdád

baghdad.jpg
Autor článku: Lenka Klicperová, Středa, 14. března 2012
Autor fotografií: Lenka Klicperová
Černé prapory se občas zavlní nad rozstřílenými zbytky domů. Některé jsou skoro rozpadlé, některé jen poseté dírami od kulek. Vypadají děsivě i odpudivě zároveň, přesto v nich žijí lidé. Dnešní Baghdád je špinavé město s chudobou vystavenou na odiv. To, co z něj ale dělá jedno z nejpříšernějších měst na světě, není špína a smrad, obvyklé atributy slumů celého světa. Tady se v dýmu z výbuchu vznáší ve vzduchu smrt a strach.

Nastal čas jednoho z nejdůležitějších svátků muslimského světa Íd al-Adha, velkého svátku oběti. Měl by připomínat Abrahámovu (Ibrahímovu) oběť beránka Bohu. V Baghdádu však připomíná vojenské manévry. Všem je jasné, že svátky jsou příležitost upozornit na sebe bombovým útokem. A ten znenadání přichází. Jedeme právě v autě našich baghdádských přátel, když se před námi objeví děsivý obraz. Siluety domů, nad nimiž stoupá k nebi hustý oblak černého dýmu. Výbuch. Mohutný výbuch, který každému dává tušit, že dnes zahynulo na tržišti hodně lidí. Každodenní realita jednoho z nejnebezpeč­nějších míst světa.

Tentokrát byla terčem útoku tržnice v čtvrti Šardžá (Shurja). Tržiště, jedno z největších a nejstarších v Baghdádu, bylo plné lidí, kteří ještě nakupovali potraviny na svátky. Po patnácti minutách tu za sebou vybuchly tři nálože. Údajný počet mrtvých se z prvotních šesti vyšplhal podle oficiálních zdrojů na deset, zraněných 21. Čísla však budou podle místních mnohem vyšší. „Ani oficiální irácká média se teď na místo nedostanou, na checkpointech je hned zastaví. Vláda nemá zájem na tom, aby se do světa dostávaly přesné informace o obětech teroristických útoků,“ říká Kamal Jabar, nezávislý novinář a rodilý Baghdáďan, zatímco se díváme na hořící tržiště ze střechy jednoho z domů. Chci se přesto pokusit dostat se přímo na místo výbuchu. Kamal je však neústupný. „Teď to nemá cenu, zkusíme to zítra ráno s kolegou z irácké státní televize, budete dělat, že jste zahraniční návštěva. I tak to bude nebezpečné,“ naráží Kamal na fakt, že pohyb bílých cizinců po Baghdádu, navíc žen, je opravdu hodně rizikový.

Ráno mu dávám za pravdu. Stojíme před posledním checkpointem před místem výbuchu. Foťáky a kamery jsme já i mé dvě kolegyně musely nechat v autě. Kameraman z irácké televize prokazuje dost velkou odvahu, když se s námi snaží proniknout na tržnici. Na checkpointu jsme ovšem zadrženi. Snažíme se vyjednávat, ale je vidět, že i naši iráčtí kolegové z toho nemají dobrý pocit. Na silnici se začíná houfovat dav zarostlých černookých mužů, kteří rozhodně nevypadají přátelsky. „Hlavně nemluv anglicky,“ špitá Kamal. Naráží na fakt, že každý bílý cizinec je v Baghdádu považován za Američana, a tudíž za existenci hodnou nenávisti. Vzdáváme to, na místo nepustí nakonec ani kameramana vybaveného propustkami a povolenkami. I druhý den po výbuchu je vidět, že tržnice stále hoří, ačkoli sem už včera vyjely hasičské vozy. Ty mají ovšem i dnes napilno, stejně jako vojenské vrtulníky kroužící nad městem. Dnes otřásl Baghdádem další výbuch – tentokrát před šíitskou mešitou ve čtvrti Karada. Včera jsme tam obědvali, dnes tu hoří. Zítra bude hořet zase jinde.

Většina domů v nechvalně prolulém Sadr City vypadá tragicky, podepsala se na nich nejen válka, ale i chudoba tamních šíitů.

Dobrovolně uvězněna

Ačkoli je v samotném městě na 1200 checkpointů s vojáky po zuby ozbrojenými, výbuchy jsou každodenní realitou. Vojáci s extremisty totiž často spolupracují. To je Baghdád. „Za dvě hodiny po výbuchu se už ale skoro nepozná, že se něco stalo. To je na Iráčanech docela pozitivní. Odvezou mrtvé a zraněné, zametou, uklidí a otevřou obchody. Život jde dál a vydělávat se musí,“ říká Nataša al-Rádí, rozená Cimbálová. V Baghdádu žije už 45 let. Prožila a přežila tady úplně všechno – ještě svobodomyslný Irák, saddámovské časy, americkou okupaci i sektářské násilí posledních let. Platí za to ovšem nemalou cenu – posledních osm let prakticky nevychází z domu. O nákupy se stará její manžel Jusúf, Iráčan, s nímž se seznámila v šedesátých letech v Praze na studiích. Nataša je klavírní virtuoska, dodnes hraje v Iráckém státním symfonickém orchestru, který ještě jakž takž funguje. Jít na zkoušku je ovšem nemyslitelné – musí si objednat předem prověřeného řidiče, který ji vyloží před budovou a zase přiveze domů. Na ulici zkrátka z oprávněných obav o svou bezpečnost nesmí udělat skoro ani krok.

„Ze začátku, když padl Saddámův režim, to ještě nebylo tak zlé. Ale pak začala taková nepochopitelná nenávist k cizincům, ke všem. Kolikrát jsem se ocitla v nebezpečné situaci, tak mě upozornili, abych nevycházela ven. Žije se s tím těžko, člověk se musí na něco upnout. Hodně čtu, studuju, cvičím, občas volám příbuzným do Čech. Tady už prakticky žádné známé nemám, všichni odjeli,“ líčí Nataša situaci v Baghdádu.

Češka Nataša al-Rádí Cimbálová žije v Baghdádu už 45 let. Posledních osm let však téměř nevychází z domu.

Život za Saddáma

Nataša si tu prožila horké chvilky. Je zvyklá na ledacos. Když večer sedíme před jejím domem na zahrádce, ozve se rána, výbuch. „To bylo blízko,“ okomentuje to suše, a aniž by hnula brvou, pokračuje v rozhovoru. „Za Saddáma se dalo žít, pokud jste se do něčeho nezapletli. Ale pokud se to stalo, bylo to skutečně strašné. Když zatkli mou neteř, to jsem se opravdu bála. Dlouho se o ní vůbec nic nevědělo, její matka ji zoufale hledala. Pak se po letech dověděla, že byla popravena. Ona a její muž psali články proti Saddámovi, no a z toho byly i pro nás nepříjemnosti, výslechy, sledovali nás. Žili jsme v neustálém napětí. Potom, když přišly za války bomby a rakety, už mi to ani nepřišlo tak strašné,“ vypráví energická Češka.

Hnízdo extremistů

Baghdád má několik nebezpečím proslulých čtvrtí, nad všemi ovšem kraluje nechvalně proslulé Sadrovo město, Iráčany nazývané al-Thaura, Město revoluce. Dnes nese jméno po immámovi Mohammedu Sadrovi, šíitském duchovním, kterého nechal zabít Saddám Husajn. Vzniklo v padesátých letech, kdy do Baghdádu proudily davy venkovanů. Tehdejší předseda vlády generál Kásim nechal každému muži přidělit pozemek k obdělávání a bydlení. Domy byly koncipovány pro jednu rodinu, ale za venkovany postupem času přicházeli další příbuzní a to spolu s vysokou porodností způsobilo, že je dnešní Sadr City totálně přelidněný slum plný chudoby a bídy.

Do Sadru by dnes žádný rozumný Iráčan dobrovolně nešel, my se však spoléháme na náš šíitský doprovod – profesora Jamila. Je z Nadžafu a učí design na místní vysoké škole. Společně s ním se v autě noříme do uliček připomínajících někdy skládku, někdy prapodivnou pastvinu. Snad v žádném městě jsem neviděla tak velká stáda ovcí, která jejich majitelé ženou ulicemi, jako by se nechumelilo. Nevidím skoro žádné ženy, a když, tak od hlavy k patě zahalené do černých abájí. Vyjít si jen tak bez šátku by byla holá sebevražda, jak ostatně dokládá paní Nataša: „V jedné z šíitských čtvrtí podřezali ženu, která šla bez šátku, a nechali ji na ulici vykrvácet. Nikdo se k ní nesměl přiblížit, aby jí pomohl.“ Pro nás, Evropanky, by byla sebevražda jenom vylézt z auta. I tak Jamil nervózně těká očima kolem, když je auto nuceno nějakou dobu stát na místě. Máme smůlu a točit a fotit můžeme jen tajně z auta. Jako ostatně skoro všude v Baghdádu. To navíc neobyčejně komplikují checkpointy, před kterými musíme dát kamery vždy dolů a aspoň přes ně něco hodit. Na checkpointu se nedá ani telefonovat, jinak by si vojáci mohli myslet, že chceme odpálit výbušninu, což by mohlo mít fatální důsledky.

Na každé druhé zdi prošpikované stopami po kulkách visí portrét nějakého šíitského světce. Nejčastěji do nás zabodává pohled právě Mohammed Sadr, otec jednoho z nejvlivnějších a nejnebezpečnějších mužů současného Iráku Muktady Sadra. Jeho milice rozpoutaly v minulosti teror, zato dnes je pro premiéra Málikího jedním z klíčových mužů. Podle novináře Kamala Jabara je právě Muktada Sadr jedním z těch, kteří nesou největší zodpovědnost za současnou chaotickou a nestabilní situaci v Iráku. Zkorumpovaná vláda se o chudinské čtvrti nijak nestará, a tak je Sadr City skutečným semeništěm zla, které se rodí právě z bezvýchodné situace tamních negramotných šíitů, kteří se nechají snadno zlákat na sliby radikálních vůdců, jako je právě Sadr. Irák navíc postrádá rozvědku, která by extremistům alespoň ztěžovala jejich dílo.

bagdad2_jpg_4f6064219a.jpg

Bylo za Saddáma líp?

S profesorem Jamilem se dostáváme do další ze šíitských čtvrtí, kde se v jeho domě setkáváme i s jeho sousedkou, obyčejnou Baghdáďankou Ibtisan Hashun. Potvrzuje to, co jsme se už dozvěděly z úst vzdělaných Iráčanů – že je život v současném Baghdádu na hony vzdálen normálnosti. Ibtisan nemůže sehnat práci – i proto, že prakticky nemůže vycházet z domova. Její rodinu živí krámek jejího manžela. „Posledních šest let se nám vede moc špatně, nemůžu do práce, jsem zcela závislá na manželovi. Snažila jsem se, aby moje děti měly vzdělání, ale i přesto, že chodily do škol, práci nemají. Sedíme všichni doma, i kvůli bezpečnostní situaci.

Dřív to bylo lepší, to jsem pracovala v továrně a mohla jsem vycházet ven,“ formuluje opatrně věty. Překládá nám doktor Amer, jeden z mála baghdádských liberálů. Pak ale ještě dodává svůj názor na Ibtisaninu výpověď: „Bojí se říct, že za Saddáma jim bylo líp. Všichni se tady všeho bojí.“

Herečkou v Iráku

Doktor Amer ale tak úplně pravdu nemá, ne každý Iráčan je smířen se situací v zemi a najde se i pár stovek liberálně smýšlejících, kteří stále věří, že má smysl bojovat za skutečně svobodný Irák. Mezi ně patří kromě Kamala Jabara a jeho přátel třeba i herečka baghdádského divadla Zahri. S ní se setkáváme přímo v budově divadla, jediného fungujícího v dříve tak kulturní irácké metropoli. Její manžel je režisérem v tomto stánku múz. Už několikrát čelil útoku na svou osobu, ale stejně jako Zahri nechce z Iráku odejít. „Měla jsem spoustu nabídek ze zahraničí, mohla jsem odejít, ale nechci, tohle je má země a já tu mám nějaký úkol. Pořád jsou tu lidé, kteří do divadla chodí, a já jim mohu pomáhat v našem boji za normální svět. Když vidím, jak publikum tleská, a tleská třeba až do půlnoci, je to pro mě impulz, že nemohu odejít,“ říká vášnivě žena s perfektním make-upem a upravenými vlasy. „Hlavu si halit nebudu, nedělala jsem to ani v těch nejhorších dobách a nebudu to dělat ani teď. Opravdové ženy bojovnice, které znám já, to nedělají. I mně všichni říkali, že umřu, když se nebudu zahalovat, ale já jsem se jednou dala do boje, tak z něj neuteču,“ dodává.

Baghdádské divadlo se pomalu plní, nejčastěji je vidět ženy buď úplně nezahalené, nebo jen s barevným šátkem. „Sešli jsme se tu pomalu všichni liberálové z Iráku. Je to smutné, ale vejdeme se do jednoho divadla,“ komentuje to Kamal. Představení začíná koncertem právě se navrátivší popové hvězdy. V odvážných šatech nad kolena s vyrýsovaným poprsím působí na přítomné muže jako zjevení. Zejména mladší ročníky vstávají, pískají, tleskají, jako na fotbalovém stadionu. „Většina z nich vidí poprvé takhle oblečenou ženu na vlastní oči,“ říká Kamal trochu smutně. Pak se rozjede představení a já jsem překvapena výraznými narážkami na současnou korupci, nefunkční vládu, postavení žen. „To je jediné, co se výrazně změnilo od Saddámových časů. Teď můžeme veřejně dávat najevo své názory, všichni přece vědí, jak moc je vláda zkorumpovaná,“ dodává Kamal.

Taxikářka Omzina je bojovnice. Zatím jí ale nepomohlo ani setkání s prezidentem Talabáním, který ji podpořil jen slovně.

Statečná taxikářka

Ale tak jednoduché to také není. Což dokazuje kavárna, která náležela k rádiu al-Mahab (Hlas iráckých žen), které Kamal vede. Nedávno vyletěla do povětří. Důkazy samozřejmě chybí, ale pracovníci rádia se snaží ukazovat a rozkrývat nešvary současného vedení země. Chodí také pravidelně demonstrovat na Tahrír, hlavní baghdádské náměstí. Obvinili vládu ze zavraždění jednoho ze svých kolegů, druhý den nato přišel útok na kavárnu. Sám Kamal obdržel několik výhrůžných telefonátů a v září minulého roku musel dokonce opustit Baghdád, jinak mu hrozila smrt. Teď se snaží dostat rádio do bezpečnější lokality, než je Baghdád – do Kurdistánu. Doufá, že odtud bude moci svobodně pracovat.

Se sektářským násilím v zemi má své smutné zkušenosti paní Omzina Rafida Šakir Abúd. Žije v jedné z chudých šíitských čtvrtí a živí se jako – světe div se – taxikářka. Je výjimkou, která potvrzuje pravidla, v celém Arabistánu (tak se říká arabské části Iráku, tj. všemu mimo Kurdistán) se taxikařením živí pouze dvě odvážlivkyně. Její muž, vysokoškolský učitel, před šesti lety zmizel. Vrátil se ze zahraničí na pohřeb příbuzných a hned po příjezdu ho unesla jedna z extremistických skupin. Chtěli výkupné – obrovskou částku. Věděli, že Omzina má příbuzné v Praze. Řekli jí, ať kontaktuje pražskou rodinu. Jenže to se jí nepovedlo, a tak manžela už nikdy neviděla. „Vím, že je mrtvý. Šla jsem na policii a podala žádost o prošetření. Druhý den celá stanice vyletěla do vzduchu. Spravedlnosti se nedočkám, chtěla bych se aspoň pokusit získat status uprchlíka v Turecku,“ říká Omzina, sama s titulem bakaláře. V taxíku ale potřebuje něco jiného než vzdělání. Především odvahu. „Jezdím na dvou trasách, už mám své klienty, ale z auta nevystupuji. Teď už je to dobré, i na checkpointech už mě znají, ale první den, kdy jsem si sedla do taxíku – to byla hrůza. Když jsem začala vyvolávat, že si lidi můžou nastoupit, smáli se mi. Večer mi jeden člověk ukradl všechno, co jsem vydělala. Byla jsem tak zoufalá, že jsem se musela začít smát, co to vlastně dělám,“ vypráví matka šesti dětí. V domě visí všude portréty šíitských světců – aby v šíitské čtvrti nepůsobila větší rozruch, než je nezbytně nutné…

V Sadr City. Nejnebezpečnější baghdádská čtvrť je polorozbořený slum plný chudoby, násilí a beznaděje.
85_2_jpg_4f60645347.jpg

Výbušný epilog

Cestou zpět stojíme v zácpě před checkpointem. Před autem se najednou proplétá podezřelá osoba, sice v abáji, ale divné, jakoby mužské pohyby. Vtom můj pohled padne na váleček z plastelíny ležící náhle vedle nehybného auta. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Nejsem schopná promluvit, je mi jasné, že nadešla naše poslední hodinka. Čekám výbuch…

Naštěstí nepřišel, kdoví, co se s tou věcí stalo. Zato dalších výbuchů, které otřásly Baghdádem, bylo od té doby, co jsem Irák opustila, bohužel dost. A jsem si jistá, že než se tenhle článek dostane do tisku, přibudou další mrtví. V Iráku určitě po stažení amerických jednotek klid jen tak nenastane.

TRAGICKÝ SUMÁŘ

Bombové útoky v Iráku (výběr z dostupných agenturních informací)

16. 1. 2012 – výbuch auta v Mosulu, zahynulo šest lidí

14. 1. 2012 – sebevražedný atentátník zabil nejméně 50 lidí v jihoirácké Basre

10. 1. 2012 – osm lidí zahynulo na různých místech v Iráku

5. 1. 2012 – nejméně 70 lidí zabito při výbuchu v Baghdádu a Násiríji

26. 12. 2011 – sedm lidí zahynulo při útoku pred ministerstvem vnitra v Baghdádu

22. 12. 2011 – 68 lidí zabito při několikanásobném výbuchu v Baghdádu

5. 12. 2011 – nejméně 30 šíitských poutníku zabito ve středním Iráku

26. 11. 2011 – patnáct lidí zabito při sérii výbuchu v Baghdádu

6. 11. 2011 – nejméně deset mrtvých při trojnásobném výbuchu ve čtvrti Šardžá

27. 10. 2011 – nejméně 38 lidí zabito při dvou výbuších v šíitských čtvrtích Baghdádu

12. 10. 2011 – 28 lidí zabito při výbuchu auta v Baghdádu

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články