Přežijí náš věk?

Vyšlo 18. 4. 2012 · Vydání 2012 / 03
Rubrika Cestopisy · Autor Michael Fokt
Země Spojené státy americké · Autor fotografií Michael Fokt
Nahrávám fotogalerii...

Klikněte na fotografii pro její zvětšení

kone_jpg_4f8e808cd4.jpg

V lidech se jeden nevyzná. Snad nejlépe to ukazují snahy, které dnes odborníci věnují záchraně všemožných živočišných druhů od velryb po tygry. Na pokraj vyhynutí je přitom svou rozpínavostí přivedl právě člověk. Naštěstí existují ostrovy bezpečí, kde se mohou ohrožené druhy množit. Občas dokonce najdou svou cestu zpět do volné přírody.

Podle všech statistických ukazatelů žijeme přímo uprostřed období hromadného vymírání. Po dinosaurech a mamutech přišla řada na zástupce dnešní fauny. A je jich nebezpečně mnoho. Mizí nosorožci a velké šelmy, na pokraji vyhubení balancují lidoopi a při kácení pralesů naše planeta ročně přichází možná i o stovky menších druhů živočichů, které jsme ještě ani nestihli objevit. Občas navíc lidé sepíšou nekrolog některého z živočichů záměrně.

Námořníci kdysi hromadně používali velké suchozemské želvy jako živé konzervy na svých dlouhých plavbách a nestarali se, jestli po nich ještě nějaké zbudou. Bílí osadníci amerických prérií zase stříleli po milionech majestátní bizony, aby sebrali obživu domorodým indiánům.

Panda velká se stala symbolem ochrany přírody. Chovatelé pandám pouštějí na videu „pandí erotiku“, aby je přiměli k páření v zajetí.

Na začátku organizovaného masakru žilo v prériích sedmkrát víc bizonů, než kolik lidí obývá celou Českou republiku. Během pouhých třiceti let zdecimovali lovci počty těchto prérijních gigantů na úroveň jediné pohraniční vesnice. Zbývala jich asi pětistovka. Tragédie bizonů se však v poslední chvíli proměnila v jeden z prvních úspěchů ochrany přírody. Dnes se jich po národních parcích Spojených států opět potulují statisíce. Dobrou zprávou je, že podobných příkladů postupně přibývá.

Zkázu místní fauny také nutně nemusejí vykonávat lovci s puškami nebo nenasytní průmyslníci či zemědělci osobně. Velmi často pustoší přírodu armády černých pasažérů, kteří se za obzory všedních dnů svezli spolu s lidmi. Krysy mají na svědomí zkázu bezbranných ostrovních nelétavých ptáků, novozélandských haterií či menších vačnatců po celé Austrálii a hmyzí škůdci plundrují rostliny po celém světě. Někdy se lidé pokoušejí proti těmto pohromám bojovat ve stylu vytloukání klínu klínem. Dovezou si dravce, kteří mají živočišné záškodníky potírat. Kočky, promyky či ropuchy obrovské však většinou rychle přijdou na to, že je mnohem snazší lovit místní bezbranné tvory než otužilé přistěhovalce.

Oázy v poušti betonu

Životní prostor mnoha živočichů se povážlivě zmenšuje a stále častěji je zapotřebí pomocné lidské ruky, aby vůbec přežili. Naštěstí se takových rukou v poslední době napřahuje čím dál víc. Moderní zoologické zahrady chápou, že záchrana ohrožených druhů je jejich hlavním posláním. Zoologové po celém světě se přitom musejí potýkat s problémy, o kterých se jim zpočátku asi ani nesnilo.

Který chovatel by si například dokázal představit, že bude muset promítat pornografické filmy líným pandám? Záběry vzácných býložravých šelem oddávajících se milostným hrátkám jsou jedním ze zoufalých pokusů, jak přemoci jejich sexuální nechutenství. Bez páření nejsou jak známo ve světě savců žádní potomci. Jestliže apetit nenaskočí, přichází na řadu umělé oplodnění. V případě slonů však představuje už jen odběr vhodného spermatu od samce něco jako vojenské manévry. Tým veterinářů s nejmodernějšími přístroji se kolem uspaného obra hemží jako mravenci kolem loužičky medu.

Stříbrohřbetý samec gorily má rozpětí paží skoro tři metry a sílu jako několik mužů. Ani tím se však neubrání riziku vyhynutí.

Získáním cenných potomků však úmorná snaha nekončí. Odborníci z pražské zoo si nedávno vyzkoušeli, co to je závod o život. Novopečená gorilí matka Bikira se tam odmítla starat o své mládě. Přírůstek jménem Tano putoval nejdřív do inkubátoru určeného původně pro děti a poté do Stuttgartu, kde mají s odchovem podobných případů zkušenosti. Krátce nato vyrazila na svou cestu do Španělska i Moja, první gorilí mládě z pražského chovu.

66_1_jpg_4f8e80e263.jpg
66_2_jpg_4f8e80e26a.jpg

Podobné cesty vzácných zvířat přes půl zeměkoule nejsou v dnešní době ani ojedinělé, ani nahodilé. Damoklovým mečem snah o záchranu ohrožených živočichů odchovem v lidské péči je totiž příbuzenské křížení – a s tím spojená degenerace. Jediným řešením je sestavovat nepříbuzné chovné páry. Zoologové k tomu mají mocný nástroj: plemenné knihy. V informačním systému na internetu mohou najít informace o dvou milionech jedinců z deseti tisíc druhů živočichů. Zjistí tam, kdo byli jejich rodiče i příbuzní. Podle toho vyberou gorile, nosorožci či slonovi životního partnera tak, aby se příbuzné geny pokud možno nesetkaly.

Díky úsilí ochranářů se rys ostrovid vrátil do přírody Šumavyi okolních oblastí.

Ochrana před člověkem

Vrcholnou snahou každého záchovného programu je vysazení živočichů zpět do volné přírody. Takhle se vrátili například rysi na Šumavu, supi do Alp nebo vydry říční do země vodních kanálů – do Holandska. Nejde však jenom otevřít dveře klecí a popřát navrátilcům hodně štěstí na svobodě. Aby se mohli zachránění tvorové dál množit a ve svém prostředí vydrželi, musí pro ně být skutečně vhodné. Po celém světě proto vznikají národní parky a rezervace, kde mají ohrožení tvorové před lidmi přednost. Někdy jsou dokonce tyto ostrovy v moři lidské expanze propojené zelenými dálnicemi, tedy koridory, kudy mohou zvířata přecházet z jedné rezervace do druhé a přinášet do tamních populací své geny. Přírodní výběr tak může alespoň trochu fungovat jako v dobách, než lidé slezli ze stromů na zem.

Pro zobrazení mapy si prosím zapněte JavaScript.