Poslední Slované západu

72-73.jpg
Autor článku: Vladimir Pomortzeff, Pondělí, 11. března 2013
Autor fotografií: Vladimir Pomortzeff
Lužičtí Srbové patří do skupiny západních Slovanů, stejně jako Češi nebo Poláci. Na rozdíl od nich ale nikdy nezaložili vlastní stát a staletí trpěli pod jhem německých šlechticů. O to je překvapivější, že si přes násilnou germanizaci dokázali uhájit národní identitu a udržet si svůj jazyk a tradice. Jsou posledními představiteli slovanského osídlení, které kdysi sahalo až na ostrov Rujana.

V současné době obývají Lužičtí Srbové jen několik desítek obcí ve východním Německu podél německo-polské hranice. Historické území Lužice je nyní rozděleno mezi spolkové země Sasko a Braniborsko a částečně zasahuje i do dnešního Polska. Saská část Lužice, ležící přímo u hranice s Českou republikou, nese název Horní Lužice. Tamní obyvatelé hovoří v hornolužické srbštině (též hornolužičtina), která je velmi podobná češtině. Území spadající pod Braniborsko je známo jako Dolní Lužice. Obyvatelé Dolní Lužice mluví dolnolužickou srbštinou (dolnolužičtina), jež má hodně společného s polštinou. Oba jazyky jsou považovány za ohrožené. Ovládá je jen třicet tisíc lidí, což je pro zachování jazyka velmi málo.

Zajímavé je, že od 14. století až do roku 1635 byly Dolní a Horní Lužice součástí zemí Koruny české.

Poslední Slované západu
Slavnostní masopustní průvod v obci Turnow v Dolní Lužici.
Poslední Slované západu

Zima: ve znamení masopustu

Den před masopustním průvodem se v lužickosrbských obcích v Dolní Lužici koná masopustní karneval (camprovanje). Mládež obchází všechny domácností v obci, tančí a zpívá. Všichni jsou oblečeni do karnevalových kostýmů. Původně platila pro karnevalové masky přísná pravidla. Průvodu se například vždy měli zúčastnit čáp, symbolizující jaro, medvěd, symbolizující odcházející zimu, anebo jezdec na bílém koni. Nyní je tato tradice už ztracena.

Každá domácnost má věnovat karnevalovému průvodu vejce, alkoholický nápoj a peníze. Z nasbíraných vajec se připravuje večeře pro účinkující, darovaný alkohol se vypije během karnevalu a finanční dary se použijí na organizaci slavnostního masopustního průvodu den poté.

Masopust (zapust) je jednou z nejveselejších lidových slavností v lužickosrbských obcích Dolní Lužice. V neděli těsně před začátkem postní doby si všichni svobodní kluci a děvčata obléknou nádherné lidové kroje a v slavnostním průvodu obcházejí celou obec. Musejí navštívit všechny domácnosti, ochutnat připravené pohoštění a na oplátku zatančit tradiční lužickosrbské tan­ce.

Velikonoční jízda před sochou ukřižovaného Krista v obci Ralbicy (německy Ralbitz) v Horní Lužici.
Poslední Slované západu
Jaro: velikonoční jízdy a ohně

Jaro: velikonoční jízdy a ohně

Velikonoční jízdy jsou nejoblíbenější lidovou slavností v lužickosrbských obcích Horní Lužice. Tradice velikonočních jízd sahá až do pohanských dob, kdy předkové Lužických Srbů objížděli na jaře všechna svá pole. Věřili, že takto chrání budoucí úrodu před zlými duchy. S příchodem křesťanství byl termín jízd posunut na Velikonoce a každý průvod se nyní koná výhradně s požehnáním místního faráře. Dnes jezdí v Horní Lužici celkem deset velikonočních procesí, jejichž trasy zůstávají nezměněné po několik staletí. Největší a zároveň nejdelší velikonoční jízda směřuje z obce Ralbicy (německy Ralbitz) do obce Kulow (německy Wittichenau) a zpět. Účastní se jí 200–250 jezdců. Zhruba stejný počet jezdců jede souběžně opačným směrem z Kulowa do Ralbic a pak zpátky do Kulowa.

Obyvatele Dolní Lužice oslavují Velikonoce pálením obrovských ohňů. Dřevo začínají sbírat dlouho před svátkem a hromada je pak třikrát až čtyřikrát vyšší než člověk. Nashromážděné dřevo je ale nutné pečlivě hlídat, protože mladíci z okolních vesnic se občas snaží ho předčasně zapálit. Pokud k tomu dojde, příští rok zůstane obec bez velikonočního ohně.

Velikonoční jízda opouští obec Chrósćicy (německy Crostwitz) v Horní Lužici.
Chytání kohouta v obci Janšojce v Dolní Lužici.
Dívka v lužickosrbském kroji typickém pro oblast Spreewaldu. Pokrývka hlavy se nazývá lužickosrbsky lapa. V minulosti měl každý region vlastní podobu lapy. V součastné době se ale tradice nošení této pokrývky zachovala jen v několika obcích.

Podzim: chytání kohouta

Další oblíbenou lidovou slavností v lužickosrbských obcích Dolní Lužice je chytání kohouta (łapanje kokota). Tento svátek se koná na podzim a je spojen se zakončením žní. Na bránu v centru obce zdobenou dubovými listy se zavěsí kohout. Dříve to byl kohout živý, v průběhu 20. století se ale začal nahrazovat kohoutem mrtvým. Jeden po druhém mladíci projíždějí branou na koních a snaží se zavěšenému kohoutovi utrhnout hlavu a křídla. Komu se to podaří jako prvnímu, je prohlášen za krále slavnosti a může si se zavázanýma očima vybrat z kruhu dívek královnu.

Chytání kohouta v obci Janšojce v Dolní Lužici.
Jejich pojmenování Srbové (německy Sorben, na rozdíl od označení jihoslovanských Srbů – Serben) je novodobý pojem, který od roku 1945 označuje původní slovanské obyvatelstvo Dolní Lužice a Horní Lužice.
Utržená hlava kohouta po slavnosti. Dříve se používal kohout živý, dnes tento zvyk ustoupil a na bráně visí kohout mrtvý.

Zhoubná těžba

Ještě před půlstoletím začala vláda NDR na území Dolní Lužice s rozsáhlou povrchovou těžbou hnědého uhlí. V současné době štafetu komunistických vládců převzala švédská státní energetická společnost Vattenfall. Podnikatelské aktivity Vattenfallu jsou nevyhnutelně spojeny se zničením lužickosrbských obcí, pod nimiž jsou velké zásoby uhlí. Za oběť povrchové těžby již padly téměř dvě desítky obcí a značná část území Dolní Lužice odpradávna obývaná Lužickými Srby se proměnila v nekonečné doly.

Zhoubná těžba
Zničená obec Rogow
Symbolický hřbitov zničených lužickosrbských obcí u jediného zachovalého domu ze zbořené obce Lakoma (německy Lacoma) nedaleko dolnolužické metropole Chotěbuz (německy Cottbus) v Dolní Lužici. Hned za tímto domem se rozkládá obrovský povrchový uhelný důl.

Zničená obec Rogow

Lužickosrbská obec Rogow (německy Horno) je zatím poslední obětí povrchové těžby hnědého uhlí v Dolní Lužici. Obyvatelé obce několik let statečně bojovali za svůj domov, ale všechny instituce, včetně štrasburského soudu, se postavily na stranu švédské energetické společnosti Vattenfall. V roce 2007 se museli místní Lužičtí Srbové přestěhovat do nově postavené obce Nový Rogow a jejich původní domovy byly zdemolovány. S obcí byl zbořen i barokní kostel ze 17. století. Hlavní problém je však v tom, že obyvatelé Rogowa se museli přestěhovat do oblastí tradičně obývaných německou majoritou a tím byly zcela odříznuty jejich vazby na další lužickosrbské obce v Dolní Lužici.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Fotoreportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články