Po zimniku, dálnici Sibiře

86-87.jpg
Autor článku: Štěpán Černoušek, Čtvrtek, 14. března 2013
Autor fotografií: Štěpán Černoušek
Zimniky – provizorní silnice, které vytvoří na Sibiři jen třeskutý mráz. Odedávna tu pomáhají místním dostat se alespoň v zimě do jinak nepřístupných míst. Riziko nečekaných nehod nebo i umrznutí je ovšem obrovské. Nás naštěstí drsná příroda ruského severu vzala na milost.

Po nekonečných ledových pláních se prohání silný vítr a vytváří vysoké závěje. Závora na okraji města Nadym je zpola zavátá sněhem a už téměř týden kvůli špatnému počasí zůstává spuštěna přes cestu. Netrpělivě čekáme na okamžik, kdy se zvedne a otevře tak možnost vydat se po zimniku do 350 kilometrů vzdáleného města Salechard. Jsme na severním polárním kruhu na západní Sibiři a cesta po zimních silnicích, kterým zde nikdo neřekne jinak než zimniky, je jediná možnost, jak se dostat dál.

Po zimniku, dálnici Sibiře

V létě by naše cesta nebyla vůbec možná. Území, které chceme překonat, je pokryto jezery, močály a nestabilní roztátou vrstvou věčně zmrzlé půdy. Naštěstí je březen, venku mrzne až praští a zamrzlá tundra umožňuje relativně snadnou přepravu.

Řidič Jevgenij si zapaluje cigaretu a bere do rukou kanystr s benzinem, aby doplnil nádrž. Nevěřícně se na něj díváme a tiše se modlíme, aby naše cesta po zimniku neskončila hned na začátku výbuchem. S hořící cigaretou v ústech však Jevgenij v klidu dolévá několik kanystrů do nádrže svého transportéru „Trekol“. Je to speciální vůz ruské výroby určený především do zimních podmínek – jakási rolba se šesti koly o průměru jednoho metru a silně podhuštěnými pneumatikami umožňujícími lepší jízdní vlastnosti po sněhu.

Počasí se uklidnilo a od rána je nádherné azúro. Prvních pár kilometrů je silnice krásně rovná s uválcovaným sněhem, svištíme přes padesát kilometrů v hodině. Po čase ovšem přibývá hlubokého sněhu a v něm vyjetých kolejí, s nimiž zápasí i naše speciálně upravené vozidlo. S nestabilním povrchem zápolí nákladní auta značky Ural či Kamaz, která míjíme. Ta většinou vezou na korbě ohromné kusy potrubí na stavbu plynovodu. Jsme totiž v oblasti těžby zemního plynu a pouze v zimě je možné dopravit na vzdálená místa materiál nutný k výstavbě plynovodu a další těžební infrastrukturu.

Transportér Trekol je jakási rolba se šesti koly o průměru jednoho metru a silně podhuštěnými pneumatikami.

Pomáhej, jinak nepřežiješ

Přejíždíme zamrzlé říčky, velké holé plochy bílé tundry plné zamrzlých bažin a jezírek střídá jemně zvlněná krajina řídce porostlá zakrslými modříny a břízkami. Přes cestu se občas přežene stádo sobů.

Míjíme několik vraků a v jednu chvíli také stojící auto, v němž na předních sedadlech spočívá nehybná postava zachumlaná do přikrývek. „Nezastavíme?“ ptám se Jevgenije. „Stavěl jsem u něj včera a říkal, že už pro něj jedou, že má dost oblečení a zásob a že to vydrží,“ vysvětluje náš řidič. „Radši bude pár dní mrznout v autě, než aby s námi odjel a nechal svoje porouchané auto bez dozoru.“ Věřím mu, pomoci se totiž Jevgenij jinak nebrání. Ještě v Nadymu za námi k zimniku přišel člověk s pytli plnými potravin s žádostí, zda bychom je po cestě nepředali „rebjatam“ – pracovníkům štěrkového lomu (k němuž je možné se dostat jen v zimě), kteří jsou kvůli sněhové bouři už týden bez zásob. Zhruba na 150. kilometru za řekou Iďjacha prý máme odbočit doleva, jet tři kilometry holou tundrou a pak je prý uvidíme. Kupodivu jsme je našli a hladovějící dělníci byli za dodávku potravin opravdu vděčni.

Transportér Trekol je jakási rolba se šesti koly o průměru jednoho metru a silně podhuštěnými pneumatikami.

Lidé jsou v těchto drsných krajích zvyklí si vzájemně pomáhat. Bez toho by často nemuseli přežít. Když se vám dvě stě kilometrů od nejbližší osady porouchá auto a venku je minus padesát (v takových teplotních podmínkách si zdejší řidiči montují do auta speciální dvojitá skla), pak jste odkázáni jen na pomoc projíždějícího auta. Pokud ovšem pojede, provoz je na některých zimnicích minimální. Mnoho řidičů má v těchto oblastech pušku a cestou si uloví i něco k snědku, případně si mohou zarybařit v dírách v ledu mnohých řek. Problém je hlavně třeskutý mráz, který na Sibiři panuje (v některých oblastech teplota klesá až pod 60 stupňů pod nulou).

Nejdříve spalte pneumatiky!

Co dělat v krajních případech, kdy záchrana nepřichází, jsem se dozvěděl před lety na silnici mezi Jakutskem a Magadanem. „Nejdřív zbytkem benzinu poliješ pneumatiky a pálíš je jednu po druhé, aby oheň dlouho vydržel. Pokud pořád nikdo nejede, začneš pálit postupně sedadla, začínáš od zadní řady. Pak zbylé vybavení a musíš se modlit, aby už někdo přijel,“ vysvětloval mi tehdy řidič, který měl ovšem zimní podmínky mnohem raději než letní. „Sníh, to je náš jakutský asfalt,“ říkal se smíchem na rozbité silnici, jejíž výmoly a louže (při dešti proměněné v neprůjezdné bahno) byly po pravdě mnohem horší než zvlněný zimnik.

Některá místa na severu jsou dostupná jen po zimnikách.

Po zamrzlém Obu

Po dvaceti hodinách konečně přijíždíme do Salechardu. Máme za sebou 350 kilometrů a dalších 200 nás čeká. Tentokrát pojedeme na sever na poloostrov Jamal a zimnik vede přímo po zamrzlém sibiřském veletoku Ob až do míst, kde se vlévá do Severního ledového oceánu.

Žádný most přes pět kilometrů širokou řeku zde neexistuje, takže i celoroční silnice spojující Salechard s druhým břehem Obu vede přímo po řece. Tento způsob překonávání řek je v Rusku široce rozšířen, v minulosti přes zamrzlé řeky i jezera (například Bajkal) vedly dokonce i železnice. V létě dopravu zajišťuje přívoz, v zimě, když začne mrznout, se speciálně zpevňuje ledová námraza a po pár týdnech po prvním zamrznutí řeky už mohou po ledu jezdit auta. Na jaře, tedy většinou až koncem května, kdy už je led nestabilní, se zimní přeprava uzavře a čeká se na prolomení ledů a obnovení dopravy trajektů. Každý rok v této takzvané mezisezoně dochází k tragickým nehodám, kdy netrpěliví řidiči vyjedou na nestabilní led mimo uzavřenou oficiální ledovou přepravu a propadnou se i s autem do řeky…

Když uvíznete, máte nejdřív spálit pneumatiky, pak postupně zadní sedadla a modlit se, aby přijela pomoc.

Poslední cesta

My ovšem uháníme po Obu dál na sever a zimnik vede přímo po ledu zamrzlé řeky. Je začátek dubna. Nasněžený sníh byl odklizen radlicemi, takže jen jemně zasněžený hladký led umožňuje vyvinout poměrně vysokou rychlost, až 60 kilometrů v hodině. Tentokrát jedeme transportérem pro deset osob a žertujeme na téma pálení vybavení. Vtom se ale z motoru začne kouřit a kabinu zaplňuje hustý dým. Vystupujeme do mrazu, venku se pomalu stmívá, aut kolem příliš mnoho neprojíždí a my si uprostřed zamrzlého Obu na vlastní kůži začínáme uvědomovat, jak malinký je člověk proti ohromující sibiřské přírodě všude kolem. Než řidič závadu odstraní, seznamujeme se alespoň se spolucestujícími. Když jsme se po několika týdnech cesty úspěšně vrátili zpět do Česka, dostal jsem od jednoho z nich e-mail: „Tak to byla jedna z posledních cest toho transportéru. V květnu totiž vyrazil na Ob na vlastní riziko po uzavření zimniku a propadl se do řeky. Cestující naštěstí stihli vyskákat střešním oknem…“

Při cestě naším transportérem jsme netušili, že to je jedna z jeho posledních jízd. Krátce nato skončil na dně řeky.

ZIMNÍ SILNICE

V některých vzdálených regionech Ruska tvoří zimní silnice páteř tamní dopravy. Zimniky často kopírují koryta řek, po nichž se v létě dopravují lidé na lodích do vzdálených vesnic na jejich březích. Když řeky a okolní bažiny v průběhu listopadu a prosince zamrznou, vyjede na ně těžká technika s radlicemi, upraví zmrzlý povrch a zimní silnice je připravena. Trasu zimních silnic je v některých případech nutné hlídat i v létě – alespoň udržováním průseků přes zalesněné území nebo základními terénními úpravami v členitém území. Není však potřeba udržovat pevné podloží, natož pak zpevněný povrch. To vše obstará mrazivá a dlouhá zima.


V některých oblastech klesá teplota až pod 60 stupňů.

NA ČUKOTKU I KAMČATKU

Zimniky, dočasné, provizorní silnice, spojují mnoho míst na dálném severu nebo Sibiři, v oblastech, kde by z finančních i ryze praktických důvodů nebylo možné provozovat celoročně sjízdnou silnici. Od ledna do dubna, kdy je v Rusku zprovozněno největší množství zimniků, se tak tato země paradoxně stává nejlépe dopravně obslužnou. Zatímco v létě se po zpevněné silnici řidiči dostanou z centrálního Ruska nejdále do Magadanu v oblasti řeky Kolymy na Dálném východě, v zimě mohou pokračovat dál na sever až na Čukotku. Z obydlených jižně položených oblastí země je možné se dostat až k jindy nepřístupnému pobřeží Severního ledového oceánu.

Zimniky vedou stovky až tisíce kilometrů koryty dálněvýchodních řek a často se používají k zásobování osad, elektráren či těžebních oblastí jinak zcela odříznutých od zbytku země. Údržbu většiny zimních silnic zajišťuje státní správa ruských silnic, některé cesty ale vznikají za podpory soukromých podniků, které například ve vzdálených oblastech těží nerostné suroviny a potřebují vytvořit zásobovací přístup. Nadšenci z jistého ruského motoklubu před pár lety dokonce po improvizovaných zimnicích dojeli speciálně upravenými terénními auty až na poloostrov Kamčatka, kam nevedou ani oficiální zimní silnice!

Zimní silnice nejsou čistě ruským vynálezem, obdobné trasy najdeme i v některých oblastech severní Kanady nebo Aljašky. Rozhodně ale v Rusku hrají prim co do rozsahu, významu i vytíženosti. Některá místa na severu jsou dostupná jen po zimnikách.


Štěpán Černoušek, rusista a dokumentarista

OČIMA AUTORA

Štěpán Černoušek, rusista a dokumentarista

Do Ruska jsem zpočátku jezdil výhradně v létě a cestoval jsem především vlaky, občas i stopem. Dlouho mi tak zůstával skryt jeden podivuhodný a svébytný svět ruské dopravy – zimní jízdy autem na dlouhé vzdálenosti.

Řidič Serjoža, který mě onehdy vezl svým terénním kamazem z Jakutsku směrem na Magadan, po cestě lovil kachny a zajíce, jako lovec na Divokém západě. Po tři dny, během kterých jsme ujeli jen pár set kilometrů, kdy cesta mizela a my jsme často museli jet koryty řek, mi vyprávěl o zimních výpravách kamionem na zamrzlý Severní ledový oceán na polární stanice. V létě to prý není tak zábavné, protože se nikam takhle daleko nedostaneš a cesty jsou často nesjízdné. Zato když to v zimě všechno umrzne… A já začal toužit po nějaké takové výpravě, toulat se po obrovských sibiřských dálkách ve vyhřáté kabině náklaďáku, poznávat lidi a drsnou přírodu. Cítil jsem v tom hodně svobody a dobrodružství.

Jsem rád, že jsem si svůj sen splnil. I když realita už tak romantická nebyla – zima je vlezlá, nebezpečí opravdu reálné a hlavně jsme za naše cesty po zimniku na západní Sibiři museli celkem dost platit. I tak to stálo za to a já dál sním o tom, že se jednou takto dostanu třeba až na Čukotku!

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články