Po Aljašské dálnici

Vyšlo 10. 2. 2012 · Vydání 2011 / 12
Rubrika Cestopisy · Autor Lenka Vaňková
Země Kanada · Autor fotografií Lenka Vaňková a Aleš Vaňous
Nahrávám fotogalerii...

Klikněte na fotografii pro její zvětšení

Po legendární silnici Alaska Highway v délce 2237 kilometru dojedete z městečka Dawson Creek v kanadské provincii Britská Kolumbie do Delta Junction na Aljašce ve Spojených státech amerických. Jako první tahle cesta spojila Yukon a Aljašku se zbytkem sveta. Je obdivuhodná nejen krásnými sceneriemi a vyhlídkami, ale hlavne rychlostí, jakou byla vybudována.

Alaska Highway, oficiálně ALCAN, tedy Alaska Canadian Military Highway, je jedním z nejpozoruhodnějších činů moderní doby. Kolem 1400 mil průkopnické cesty vybudované v nepropustné divočině a subarktické krajině severozápadního cípu Severní Ameriky za méně než osm měsíců… Američtí vojáci pracovali v těžkých severských podmínkách tuhé zimy následované dlouhými dny krátkého severního léta. Navíc na některých místech museli překonávat takové překážky jako trvale zmrzlou půdu, tzv. permafrost, bažiny a desítky říčních toků.

A proč vlastně to všechno? Podnět k výstavbě dali Japonci, když zaútočili na Pearl Harbor a o něco později se vylodili na Aleutských ostrovech u Aljašky. Poprvé v historii bylo území Spojených států okupováno cizí armádou. Američané byli šokováni a význam Aljašky pro obranné plány USA vzrostl přes noc do závratné výše. Bylo třeba co nejdříve vybudovat přístupové cesty pro eventuální zásobování armády.

Liard River Hot Spring jsou druhé největší horké prameny v Kanadě.

A tak v naprosté pustině uprostřed „země nikoho“ začala doslova před očima růst Alaska Highway, která se následně do historie Severní Ameriky zapsala jako symbol obrovského lidského úsilí, houževnatosti a vytrvalosti. Američané, ale i Kanaďané silnici dokončili pod tlakem války, kdy věřili, že by tento projekt mohl hrát klíčovou roli v konfliktu, který zmítal celým světem.

Ačkoli byla stavba dokončena v říjnu roku 1942 a tento počin byl pak v listopadu řádně oslaven na vrcholu Soldier´s Summit nad jezerem Kluane, „silnice“ nebyla až do roku 1943 obecně použitelná pro vozidla. A i poté povrch nestál za moc a úpravy trvaly až do roku 1944. Vznikla tak důležitá spojnice mezi kanadskou provincií Britská Kolumbie, teritoriem Yukon a Aljaškou. Armáda pak silnici předala washingtonské silniční správě, která začala její úseky dávat soukromým silničním konstruktérům, aby je vylepšili. Když Aljašskou dálnici roku 1946 Američané předali Kanadě, byla zkrácena o celých 412 kilometrů. Kanadská vláda za ni Spojeným státům zaplatila 123,5 milionu dolarů. Od té doby se stále opravuje. Až do 70. let minulého století neměla Alaska Highway kompletně zpevněný povrch, přesto lze říct, že se díky ní otevřela světu cesta na Yukon. V roce 1996 byl silnici přiznán status historické památky civilního inženýrství mezinárodního významu. Dnes ji lemují historické milníky, které cestovatelům umožňují prohlédnout si významná historická místa. Celkem můžete spatřit 183 historických označení mil, které ale díky narovnávání silnice již neodpovídají skutečnosti. Dále je zde 58 míst s historickou značkou a 38 míst s panelem popisujícím význam daného místa.

Les značek

Na 496. míli, poměrně blízko yukonských hranic, vyvěrají horké prameny Liard River Hot Spring. Na ty jsme se opravdu velmi těšili. Jsou to druhé největší horké prameny v Kanadě a překonaly veškerá naše očekávání. Přes mokřiště a rašeliniště k pramenům vede vyvýšený dřevěný chodník, aby se nepoškodila vzácná flóra. První lávka byla postavena právě v roce 1942, kdy se sem unavení vojáci po stavbě chodili koupat. Po šest dní v týdnu se tu koupali oni, sedmý den pak byla koupel vyhrazena pro ženský personál. Vzhledem k tomu, že je po sezoně, neplatíme, a navíc tu jsme téměř sami. V létě tu ale zdejší kempy praskají ve švech. Už je noc a z horké vody pozorujeme statisíce hvězd nad hlavou. Asi kolem jedenácté nás překvapí tříčlenná skupinka. Skočí do vody a ženou se k nám s láhví v ruce. Dáme se do řeči a ukáže se, že se přijeli vykoupat až z Watson Lake. „Ale to je přece hrozně daleko, ne?“ divíme se. „Zas tak ne,“ smějí se, „sto čtyřicet mil. My tu asi zůstaneme do rána a pak pojedeme rovnou do práce.“ Zase jednou zíráme. Čech by nejspíš nejel 224 kilometrů jen kvůli koupání. Tady se vzdálenosti berou prostě úplně jinak, než jak jsme zvyklí my u nás. Kanada je obrovská země, hned po Rusku největší na světě, a pár set kilometrů tu nehraje zvlášť velkou roli.

Druhý den jedeme podél řeky Liard dál na sever. Cestou pozorujeme malé bizoní stádo. Bizoni byli kdysi symbolem tohoto kontinentu a žily jich tu desítky milionů. Bílí osadníci jejich populaci ale hromadným vybíjením zredukovali na pár set kusů. Jen díky snaze několika jednotlivců na počátku 20. století, kdy byla založena americká Společnost na ochranu bizonů, i my můžeme na vlastní oči sledovat bizoní majestátnost.

Bizoni bývali takřka symbolem severoamerického kontinentu, bílí osadníci je ale téměř vyhubili.

Ačkoli silnice překračuje mezi 588. a 627. mílí hranici mezi Britskou Kolumbií a Yukonem celkem sedmkrát, oficiálně prochází hranicí právě na 627. míli. Odtud už je to jen kousek do prvního yukonského městečka Watson Lake. To se proslavilo neobvyklou atrakcí zvanou „les značek“. V zimě roku 1942 tu ještě žádné městečko nebylo, jen vojáci, kteří se dřeli na stavbě silnice. Není divu, že se jim stýskalo po domově, zvláště v krutých zimních měsících. Jednoho vojáka natolik zachvátil stesk, že si v místě, kde pracoval, postavil ukazatel se vzdáleností od rodného města, tenkrát to bylo od New Yorku. Následovali ho další vojáci a zvyk se tak ujal, že trvá dodnes. Procházíme se tímto podivným „lesem“ a prohlížíme si všemožné cedule od silničních značek přes SPZ až po domácí výrobu. Jsou všemožných rozměrů i velikostí a pocházejí ze všech koutů světa. Je jich tu prý přes padesát tisíc. Našli jsme dokonce český koutek a nevěřícně zíráme na velkou značku Volyně a ukazatele od Strakonic. I my přispějeme svou troškou do mlýna, i když ne tak impozantní jako naši krajané-předchůdci. Zanecháme tu malou cedulku Ford z našeho parádního auta, kam Aleš hřebíkem a kladívkem vytluče naše jména a bydliště. Vracíme se na silnici, která obtáčí jezero a míří dále na západ do města Whitehorse.

Uháníme rozlehlou krajinou za aljašskou hranici, kde v městečku Delta Junction stojí milník End of Alaska Highway.

Na treku

Na 1016. míli se Alaska Highway potkává s Haines Highway v městečku Haines Junction, které není zajímavé ničím jiným než obří nevkusnou napodobeninou muffinu. Dál silnice vede podstatnou část kolem národního parku Kluane, který ze tří čtvrtin pokrývají hory a ledovce. Také se tu tyčí nejvyšší hora Kanady, Mt. Logan, která dosahuje téměř šesti tisíc metrů. Společně s národním parkem Wrangell-St. Elias a Glacier Bay přímo za hranicemi Aljašky ochraňuje tento úžasný park jednu z nejzachovalejších původních oblastí a je zapsán na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Dokonce se nám poštěstí vidět z auta grizzlyho a přes cestu nám přejde pár karibu. Vydáme se na krátkou procházku Rock Glacier Trail, odkud je krásný výhled na jezero Dezadeash. Větší výlet nabízí až Aureol, což je patnáctikilometrový trek zdejší přírodou. Už jdeme sněhem, naštěstí jen slabou vrstvou, ve které můžeme krásně pozorovat stopy divoké zvěře.

I další treky vyznačené ve zdejší úchvatné divočině nás ohromí. Jeden začíná u infocentra Sheep Mountain (Ovčí kopec – vršek protějšího kopce je totiž plný ovcí aljašských). V zimě slézají kvůli potravě níž, teď jsou stále ještě dost vysoko. Odtud se vydáme na Sheep Creek Trail. Nejprve jdeme po staré silnici a pak už zasněženou cestičkou nahoru. Podle stop šel před námi jenom medvěd, což není moc uklidňující, zvláště když cestou míjíme hrob s nápisem: „Na památku Christine Ann Coutney, kterou zabil mladý grizzly.“ Narazíme i na vlčí stopy. Na zpáteční cestu nás otočí až přibývající sníh. Pokračujeme dál kolem jezera Kluane, největšího jezera na Yukonu. Projdeme se na Soldier´s Summit – místo, kde se konala oslava dokončení heroické stavby Aljašské dálnice. A pak už uháníme k aljašské hranici, za níž v městečku Delta Junction stojí milník End of Alaska Highway. Tady tedy končí slavná Alaska Highway. Projeli jsme trasu, kterou před desítkami let vojáci tak složitě a v těžkých podmínkách budovali. Cesta to je naprosto fascinující. Rozměry všeho jsou tu neuvěřitelné a naprosto odlišné od poměrů, jaké si dokážeme představit.

Pro zobrazení mapy si prosím zapněte JavaScript.