Peklo i ráj pod saharou

Vyšlo 1. 6. 2007 · Vydání 2007 / 06
Rubrika Cestopisy · Autor Tomáš Lindner
Země Spojené státy americké, Velká Británie ·
Nahrávám fotogalerii...

Klikněte na fotografii pro její zvětšení

Černé svědomí bílého muže

Velká Británie, Spojené státy americké a Afrika si letos v březnu připomněly společný mezník svých dějin – transatlantický obchod s otroky. Před dvěma sty lety, 25. března roku 1807, britské impérium zakázalo nejkrutější obchod v dějinách a ve stejném měsíci další dovoz černých nevolníků zamezil i americký Kongres. Jedna ze strašlivých kapitol historie se naštěstí uzavřela.

Otroctví však není minulost – žije nejen v myslích mnoha Afričanů a Afroameričanů, ale také v podobě moderního otroctví na kakaových plantážích západní Afriky, mezi nomády jižní Sahary či v ulicích Říma a Londýna.

Přesný počet zotročených Afričanů již nikdo nezjistí a není to ani třeba. Čísla se naprosto vymykají lidské představivosti -odhady hovoří o osmi milionech otroků plavících se podél východoafrického pobřeží do Orientu, o devíti milionech nešťastníků putujících v karavanách přes rozpálenou Saharu, o deseti až bezmála třiceti milionech lidí unesených přes Atlantický oceán, o milionech obětí krvavých honů v africkém vnitrozemí… O Evropany kontrolovaném obchodu přes Atlantik se přitom právem hovoří nejvíce – nikde jinde nebyl otrok natolik vyčleněn z lidské společnosti. V tradičních afrických otrokářských systémech sice ztratil mnohá základní práva, ovšem zůstal lidskou bytostí. Patřil do rodiny svého vlastníka, někde si mohl jiného člena pánovy rodiny dokonce vzít. V „Novém světě“ se z otroka stal nečlověk, pouhé zboží. Ostatně některé španělské otrokářské lodi svůj „náklad“ neudávaly v počtu osob, nýbrž v tonáži. Afričané se svému údělu od počátku bránili, krutost otrokářů však jejich odpor zlomila. Takto jeden anglický lodní kapitán popisuje „krmení“ otroků, kteří se v přeplněném podpalubí rozhodli k hladovce: „Položení rozpáleného uhlíku ke rtům ho donutí otevřít pusu, do které umístíme kovový trychtýř a nacpeme do něj jídlo.“ Zotročení Afričanů v Americe nevycházelo z rasismu, ačkoli tehdy byli černoši považováni za „exotiku“, „kuriozitu“ a „úplně odlišná stvoření“. Mezi evropskou smetánkou patnáctého či šestnáctého století bylo módní vlastnit černého sluhu. Panovalo mnoho předsudků vůči lidem z cizí kultury, které do Evropy proudily z arabského světa, avšak Afričané si zatím kvůli barvě své pleti nenesli cejch méněcennosti.

Příčina dovozu otroků z Afriky byla prozaická: hospodářský kalkul. Indiáni se na těžkou práci na plantážích nehodili a rychle umírali. Bělošští námezdní rolníci z plantáží utíkali a jejich zaměstnavatelé museli krotit svou touhu po zisku – křesťanské bratry nemohli nutit do tvrdé práce od rána do noci ani krutě trestat. Černý Afričan, který se kvůli barvě kůže nemohl při případném útěku skrýt, byl ideální investicí. Stačilo několik desítek let, a dřina na plantážích se stala výhradně osudem černochů. Krev a pot otroků nakonec přispěly k růstu Ameriky i k rozvoji evropských velmocí, zvláště Velké Británie.

Žádný jiný kontinent nepřicházel o tolik mladých a silných lidí.

Nejdelší zločin

Transatlantický obchod trval více než tři staletí. Takřka dvacet generací Afričanů žilo ve strachu z náhlé ztráty svobody. Žádný jiný kontinent tolik nekrvácel a nepřicházel o své mladé a silné obyvatele. Žádný jiný zločin proti lidskosti netrval tak dlouhou dobu. „Nekonečný příběh mizení lidí změnil životní pocit kontinentu – Afričané se stali fatalisty. Strach ze zotročení se zapsal do kolektivní paměti, přežívá v písních, příslovích, vyprávěních či v tanečních rituálech. Zřejmě nejničivějším důsledkem otrokářství je dodnes způsob, kterým na Afriku a její obyvatele nahlíží zbytek světa i sami Afričané! „Afričan byl po staletí vnímán jako slouha bez vlastní vůle, jako poddajné pracovní zvíře, jako věčný otrok. Stal se z něj servilní, jednorozměrný negr Jim – a sám se tak někdy vnímá, protože barva jeho kůže je všude považována za podřadnou. Obchod s otroky vzal Afričanům lidskou hrdost a vtiskl méněcennost všeho afrického do vědomí zbytku světa,“ píše v knize Ach, Afrika Bartholomäus Grill, dopisovatel německého liberálního týdeníku Die Zeit. Ztráta desítek milionů lidí v nejlepším věku Afriku dlouhodobě poznamenala demograficky i hospodářsky. Počet obyvatel černého kontinentu mezi lety 1500 a 1850 stagnoval na padesáti milionech, bez transatlantického pouštění žilou by se zřejmě zdvojnásobil… Nízká hustota obyvatel přitom bránila budování větších trhů a státních celků. Rozvrácený kontinent se tak stal koncem devatenáctého století snadnou kořistí evropských imperiálních mocností. I proto se z Ameriky i Afriky ozývá volání černochů po omluvě a reparacích. Složitost diskuse ilustrují protichůdné hlasy dvou předních Afroameričanů, legendárního bojovníka za černošskou rovnoprávnost, reverenda Jesse Jacksona a bývalého ministra zahraničí USA Colina Powella. „Jste-li pyšní na otroctví a na kolonialismus, tak to řekněte otevřeně. Pokud je vám utrpení minulosti upřímně líto, není nic snazšího, než se omluvit a vytvořit plán odškodnění,“ tvrdí Jackson. „Třeba já bych měl za otroctví platit nebo dostávat kompenzaci?“ ptá se řečnicky Colin Powell, odpůrce reparací.

Proti platbám hovoří též významná spoluvina Afričanů na globálním obchodu. Evropané zajistili převoz tehdejšího „černého zlata“ přes Atlantik, obstarali nenasytný trh v Novém světě a přivezli zbraně k lovu na lidi. Afričtí vládci, válečníci a obchodníci zase chytili otroky: válečné zajatce, obyvatele sousedních kmenů, či dokonce vlastní poddané. Afričané spoluvinu části své tehdejší elity obvykle zamlčují, ale činí tak hlavně v reakci na evropskou a americkou bagatelizaci temné stránky svých dějin. Mlčení Západu vyprovokovalo Aimého Césaira, francouzského filozofa pocházejícího z karibského ostrova Martinik, k tomuto komentáři: „Vznešený, humanisticky a křesťansky motivovaný občan dvacátého století Hitlerovi nezazlívá v první řadě samotné zločiny, ponížení člověka. Nemůže mu odpustit hlavně to, že zločin směřoval proti bělochům; skutečnost, že v Evropě uplatnil kolonialistické metody, které do té doby příslušely alžírským Arabům, indickým kuliům a africkým negrům.“

Nedostatek vody je v Africe stále palčivý problém. Postavit studnu je tedy pro přežití zásadní věc. Ženy nosí na stavbu kameny.

Otroci naší doby

Letošní výročí vedlo k několika symbolickým gestům. Britský premiér Tony Blair v článku pro New Nation, měsíčník tamní černošské komunity, projevil „hlubokou lítost“ za „ostudný obchod“. Virginie se stala prvním americkým státem, jenž se za „nejkrutější ze všech způsobů porušování lidských práv“ omluvil. Britové detailní výuku souvislostí obchodu s otroky zařadí do hodin občanské výchovy na středních školách. Otroctví však není uzavřenou kapitolou. „Osvícenci odsuzovali otrokářství Řeků a Římanů, ale obchod s Afričany, který se odehrával v jejich epoše, jim nestál za jedinou větu. Podobné je to dnes. Odsuzujeme obchod s lidmi v minulosti, ale nevšímáme si toho, co se děje před našima očima,“ tvrdí politolog Louis Sala-Molins z univerzity v ToulouseLe Mirail.

Obchod s lidmi je dnes nejrychleji rostoucím zločinným obchodem. Své spoluobčany za hrůzných a životu nebezpečných podmínek do Evropy přepravují mafie z celého světa, „proslavili“ se především novodobí kmotři ze západní Afriky a z Číny. Třináctiči čtrnáctileté dívky z Nigérie například podlehnou lákadlu práce v římském kadeřnictví a vydají se do rukou „pracovních agentů“. Nakonec se ocitnou v roli ponížených prostitutek v ulicích věčného města, kde bez papírů, sebevědomí a svobody mnohonásobně splácejí cestu do evropského ráje. Mnozí rodiče zase své dítě svěří dobře situované rodině v evropské metropoli, která má potomkům zajistit jinak nedostupné dobré vzdělání. Děti nakonec skončí v celodenní službě bez mzdy, mnohdy v rodinách afrických či blízkovýchodních diplomatů. Stěžovat si nemohou -v zemi jsou nelegálně a nemají žádné doklady.

V Číně celé rodiny či vesnice uvěří fotografiím spokojené čínské rodiny s nablýskaným autem před vlastním londýnským domkem a složí se na vysněnou cestu jednoho vybraného šťastlivce. Sen se však již během náročné cesty změní v noční můru a z mnohých členů rodin se po příjezdu do Londýna stanou novodobí otroci. Uneseni, uvězněni a mučeni pak telefonem prosí příbuzné v Číně, aby gangům zaplatili výkupné.

V rozvrácené zemi jsou i ti malí zvyklí tvrdě pracovat - šťastné dětsví je věc v Africe neznámá.

Přetrvává i otroctví v rámci Afriky. Odhadem patnáct tisíc dětí bez nároku na mzdu dře na kakaových plantážích v Pobřeží slonoviny, odkud pochází přes polovinu světové produkce kakaa. Některé byly uneseny, jiné prodali zchudlí rodiče při ceně několika desítek dolarů za „kus“.

Tradičnější podobu má současné otroctví v zemích Sahelu, hovoří se především o Súdánu, Mauritánii a Nigeru. V Nigeru podle tamní nevládní organizace Timidria přetrvává dědičné otroctví mezi nomádskými Tuaregy na severu země. „Nejsou v řetězech a někdy mají i pěkné šaty. Ale pořád pracují zadarmo a nemají právo se sami rozhodovat. Pán určí, koho si vezmou a jestli děti budou chodit do škol. Někteří je bijí, znásilňují nebo jim vyhrožují,“ řekl agentuře IRIN Sidirali Alisbat z Timidrie. Odhady nevládních sdružení hovoří o minimálně třiačtyřiceti tisících otroků v zemi, vláda však nesouhlasí. „Popírám, že v Nigeru existuje otroctví. Během šesti let, kdy jsem procestoval Tahoua (region Tuaregů, podle Timidrie centrum otrokářství v zemi – pozn. autora), jsem nepotkal jediného člověka, který by se cítil utiskován nebo si na úřadech stěžoval,“ tvrdí Mahamadou Zeti Maiga, guvernér regionu. Opozice v parlamentu vládní postoj vysvětluje strachem z rebelie ozbrojených Tuaregů.

Různé podoby nucené práce bez nároku na mzdu a bez svobody odejít přetrvávají i jinde ve světě: v bohatých ropných emirátech, v brazilských dolech na zlato, v indických a pákistánských továrnách na koberce. I proto jsou webové stránky britské AntiSlavery International, nejstarší mezinárodní organizace na ochranu lidských práv, která před 220 lety začala bojovat za zrušení transatlantického obchodu s obyvateli Afriky, stále plné svědectví otroků počátku 21. století.

Pro zobrazení mapy si prosím zapněte JavaScript.