Ostrov barevných čepic

44-45cepice.jpg
Autor článku: Eva Kubátová, Úterý, 19. ledna 2016
Autor fotografií: Eva Kubátová
Rychle plujeme po jezeře Titicaca a po obou stranách pozorujeme měnící se ostrovní krajinu. Naším cílem je kamenný ostrov Taquile, kde muži nosí zvláštní vlněné čepičky – a také si je sami pletou.

Po téměř tříhodinové cestě už máme žaludky lehce na vodě, s povděkem tedy vítáme blížící se pevninu o rozloze necelých šesti čtverečních kilometrů. „Dobře se namažte krémem, i když fouká lehký vítr, slunce je tu hodně zrádné,“ upozorňuje nás náš průvodce Juan a maže si obligátní tlustou vrstvu na sluncem rozpraskaný nos a tváře. Juan patří k cestovní kanceláři Munay Taquile, jejímiž vlastníky jsou sami ostrované.

Sedmdesátá léta totiž zasáhla celou oblast jezera masivními nájezdy turistů a místní obyvatelé si s nastalou situací dlouho neuměli poradit – turismus pro ně byl nepostradatelným příjmem, ale na druhou stranu ničil jejich unikátní svět. Spolupráce s bezpočtem cestovních kanceláří z Puna pak dělala mezi obyvateli ostrova neplechu – vzájemně si konkurovali a snižovali tak ceny pod únosnou mez.

Roku 2009 se tedy definitivně rozhodli vzít osud do vlastních rukou a založili jedinou obchodní společnost registrovanou na Taquile. Od té doby si své podnikání sami spravují v rámci tzv. zážitkového turismu, ze kterého také plynou veškeré příjmy do spravedlivého komunitního rozpočtu.

Ročně připluje kolem 40 tisíc turistů, což je v porovnání s největším peruánským „tahákem“ Machu Picchu a jeho 650 tisíci návštěvníky jen drobný zlomek, ale i tak přišla změna v přístupu doslova v poslední minutě. „Zažil jsem doby, kdy si turisté Taquilany fotili jako zvířata v zoo. Teď sem jezdí hlavně ti, kteří si návštěvy váží, hodně se toho změnilo,“ vykládá se znatelnou úlevou Juan.

První čepičku muži začnou plést už ve svých pěti letech. Celý život je pak obnovují a vylepšují.

„Na ostrově je nutné dodržovat základy turistické slušnosti,“ dostáváme těsně před přistáním základní instrukce, které se pro jistotu ještě opakují na velké malované vývěsní tabuli v přístavišti. V zásadě je nutné řídit se několika radami, které však každý člověk jistě zvládne přirozeně: před focením se vždy zeptat, dětem nedávat cukrovinky, a už vůbec ne peníze, aby se neučily žebrat, a jakékoli odpadky přivezené na ostrov je nutno si odvézt. A pak zlaté pravidlo – kupujte rukodělné výrobky, podporujete tím místní mikroekonomiku.

Přistáváme a vydáváme se po točité kamenité cestičce na hlavní náměstí. Juan radí, ať 140metrové převýšení jdeme svým vlastním tempem, hodně cestou odpočíváme a nikam nepospícháme. Už po pár krocích nám je ale jasné, že to nebude žádná legrace – vzduch je řídký, slunce pálí, a tak každou chvilku zadýchaně usedáme na kamennou zídku. Ostrované nás mezitím s pobaveným výrazem ve tvářích svižně předbíhají, a to i přes náklad vaků s bůhvíjakým obsahem, které táhnou na zádech.

Zahanbeně tedy při každé přestávce předstíráme, že se kocháme výhledem na jezero (který je rozhodně úchvatný), pozorujeme ovce (kterých je tu kolem habaděj) či zaznamenáváme místní kontrasty (kdy na několika domečcích tradičního rázu visí přimontované satelity). Po půlhodině se však konečně vyšplháme na hlavní náměstí, kde se promenují ženy v širokých barevných sukních a hlavně ti, za kterými jsme sem ze zvědavosti přijeli – muži v barevných čepičkách.

Kromě čepic tradičního rázu nabízí místní produkce i řadu variací pro turisty.

Když muži pletou

„Jehlice drží každý Taquilan v rukou poprvé v pěti letech,“ uvádí nás do problematiky Juan. „Čepička je výrazem jeho osobní identity a musí být skvěle řemeslně zvládnutá, jinak se mu ostatní budou vysmívat,“ dodává. Když je chlapcům devět let, podstupují zkoušku dospělosti, jejíž hlavní součástí je právě první pořádně upletená pokrývka hlavy. „Ta musí být pletená tak hustě, že když se obrátí a naplní vodou, nesmí prosáknout ani kapka,“ vypráví a podává nám na ukázku sytě červenou vzorovanou čepici z vlny místních ovcí.

A skutečně, po pružnosti ani stopy, naopak je znatelné, že musí být dělaná na míru, jinak na hlavu nemůže v žádném případě padnout. „Každá čepice je unikátní svým vzorem a kombinací barevných odstínů,“ vysvětluje nám Juan. „Navíc si do ní místní schovávají pro každý případ pár lístků koky, která jim pomáhá lépe zvládat nadmořskou výšku a otupuje také pocit hladu a žízně,“ odkrývá nám malé tajemství.

Čepičky jsou tu místním folklorem a také sociologickým rozdělovníkem – snadno na první pohled odlišíte svobodné muže od ženatých. Zatímco ženatí muži mají čepice plně pokryté barevnými vzory v červených až nafialovělých odstínech, ti svobodní mají horní půlku čepičky bílou – jejich životní příběh je zatím sepsán jen způli, druhá část přichází až s manželstvím. Podle umístění koncové bambule pak svobodný mládenec dává najevo, zda o seznámení stojí, či ne. „Já se zatím do manželství neženu, vidíte?“ huláká na nás rozesmátý mladík, který zaslechl naše seznamovací dohadování, a mizí za rohem, zatímco se mu bambule pohupuje na zátylku.

Výhled na jezero Titicaca. Do Taquile plují motorové lodě z přístavu Puno. Tříhodinová cesta skýtá nepřeberné množství různých panoramat.

Jsme hromadně vysláni do místního obchodu, kterým je dvoupatrové tržiště přímo na hlavním náměstí. Samozřejmě s obligátní radou „kupujte – podpoříte“. Prodávají zde všemožné vlněné výrobky – čepice, pásy, tašky i ozdoby. Z každého jednotlivého kusu čiší řemeslná práce a zručnost, rádi tedy radě našeho průvodce podléháme. Výdělek totiž bude rovnoprávně rozdělen mezi všech 2000 obyvatel ostrova.

Na náměstí před obchodem sedí na zídce stařík a jak jinak, plete si čepičku. Ptám se, jestli se smím dívat, a souhlasem je mi téměř bezzubý úsměv. „Už mi táhne na osmdesát, ale zdraví pořád slouží, to víte, čerstvý vzduch dělá své,“ začne sám vyprávět. „Jen zuby mě odjakživa zlobily a do Puna se mi k doktorovi nechtělo,“ kroutí hlavou.

A kolikátá že je to čepička v jeho životě? „Ani vám nevím, už jsem jich upletl tolik, že se radši nepamatuji. Ale je to skvělé cvičení na prsty, na Taquile nikdo netrpí bolestmi kloubů,“ odzbrojuje nás svou nad slunce jasnou odpovědí. Čepičky, které sám neunosí, předává do místního obchodu k prodeji, stejně jako všichni další ostrované.

Ostrov skýtá také mnoho kontrastů - tradiční život se zde snoubí s moderními vymoženostmi, jako jsou televizní satelity.

Co se doma uvaří…

Po době stanovené na nákup a na obdivování hladiny jezera Titicaca se vydáváme na oběd k jedné z místních rodin. „Systém ostrovního života je ohromně spravedlivý,“ vykládá cestou Juan. „Nikdo tu nemá víc nebo míň, také obědy turistů se odehrávají přímo v rodinách, jimž jednotlivé výpravy rozděluje ostrovní rada. Restaurace a hotely tu prostě nemají místo.“ Musíme uznat, že jak cesta, tak výšlap do kopce nás dost zmohly a žaludky se už dožadují něčeho teplého. „Dneska volba padla na Alipiovu rodinu,“ uvádí nás Juan do malého dvoupatrového domku, kde se mezi dveřmi potkáváme s pánem domu a z kuchyně na nás mává jeho manželka. Dostáváme skvělou polévku (jak jinak než z místní zeleniny, které se na ostrově s příznivým mikroklimatem skutečně daří) a smaženou rybu z ranního výlovu.

Náš hostitel Alipio si k nám přisedne a sonduje, jak nám chutnalo. „Moje žena je skvělá kuchařka, dobře jsem si vybral, a to na ostrově máme limitované možnosti,“ hrdě se usmívá. Ostrované jsou takřka absolutně soběstační – jejich strava sestává především z plodin vypěstovaných na kamenitých stráních a samozřejmě z ryb z jezera. „Jen lístky koky si necháváme vozit z Puna,“ osvětluje Alipio důležitý bod importu. Pod stříškou na terase, která nás chrání od palčivého poledního slunce, nám pak na naši žádost dlouho vypráví, jak komunita funguje ve vzájemné prosperitě a jak se jim život s výdělky z turismu zjednodušil některými vymoženostmi, jako třeba solárními panely. „Já jsem nejvděčnější za vodovod, který pumpuje vodu z jezera nahoru do kopce,“ vyzdvihuje svého inovačního favorita. Po našem ranním výšlapu ho úplně chápeme.

Do pásů ženy spolu s prameny svých vlasů vetkávají životní příběh muže a všechny jeho důležité milníky.

„Tady na Taquile se řídíme starým inckým příslovím, které v kečuánštině zní,ama sua, ama llulla, ama quella‘ neboli,nepokradeš, nezalžeš a nebudeš líný‘,“ překládá Alipio místní motto. Jeden by se sem nejraději přestěhoval, ale to řád ostrova nedovoluje. „Cizinci jsou tu vítáni, jste naši amigos, ale také jsme rádi, když odplujete, ale neberte to prosím zle, já bych prostě ve vašem světě žít nechtěl,“ dodává s hořkosladkou upřímností Alipio.

Náš zrak padne na jeho ozdobný pás, a tak se zvědavě ptáme, co je na něm vyobrazeno. „Zatímco čepičky si na Taquile plete každý muž výhradně sám, ozdobné pásy nám pletou ženy. Zaznamenávají do nich významné události našich životů – tady když jsem postavil dům a tady když se mi narodil první syn, vidíš?“ ukazuje nám Alipio. „Stejně jako čepičky i každý pás je unikátní,“ přerušuje ho Juan. „Jeden z ostrovanů měl kdysi v pásu vetkaného slona. Do přístavního města Puno totiž přijel cirkus a jeho rodina se na lodi vypravila na představení. Udělalo na ně takový dojem, že se slon stal jednoduše jedním ze zásadních mezníků jeho života,“ dává k dobru místní kuriozitu. „Ženy do pásů vetkávají prameny svých vlasů, to abychom je měli pořád nablízku,“ ještě doplňuje Alipio.

Peruánská vláda přistoupila k zážitkovému turismu jako nedílné součásti místní ekonomiky, která však nesmí zničit specifický ráz ostrovního života.

Kde se vzaly pneumatiky?

Náš vyměřený čas na Taquile kvapem ubíhá, srdečně se tedy loučíme s Alipiem a jeho rodinou a vydáváme se na druhou stranu ostrova, kde nás bude očekávat loď komunitní turistické kanceláře. Cestou pozorujeme, jak místní obratně využívají všemožné materiály – ze starých pneumatik si vyrábějí podrážky k botám, a když i ty doslouží, ještě najdou uplatnění jako samozavírací systém dřevěných vrátek. Na náš dotaz, kde se na ostrově vzaly pneumatiky, když tu nejsou silnice, však Juan jen pokrčí rameny. Stařenky zabalené ve vlněných šátcích u kamenné cestičky prodávají náramky a je vidět, že i nákupem za pár drobných soles jim děláme radost. „Až pojede loď do Puna, koupím za to vnučce nové boty,“ děkuje nám jedna z nich.

Slunce už skoro zapadá a začíná být chladno – teplotní rozdíly mezi dnem a nocí jsou tu běžně okolo dvaceti až pětadvaceti stupňů i více. Unaveně klesáme do sedadel ve vnitřní kajutě a pozorujeme, jak se Titicaca zalévá rudou barvou. Za námi zůstává ostrov Taquile i se životem jeho obyvatel, který zůstal po staletí takřka beze změny. Bez internetu, bez signálu, bez kriminality. A snad ještě dlouho zůstane, se svým přístupem k podnikání jsou totiž na nejlepší cestě.


OČIMA AUTORKY

Eva Kubátová, historička

Peru se v posledních desetiletích upsalo turismu. Návštěva zásadních památek je teď spojena s elektronickými turnikety, příkazy, zákazy a směrovkami, ale především s konceptem „víc památek za jednu cenu“. A ta je pěkně vysoká. Co na tom, že chcete navštívit jen některá naleziště předkolumbovských kultur? Pěkně si připlaťte i za ty tři další, která vám nabízíme v rámci hromadné vstupenky.

Tato smutná realita poznamená každého, kdo Peru navštíví. „Když jsi měla na letenku, máš taky na vstup do míst, za kterými jsi přijela,“ zní častá odzbrojující odpověď. Tento koncept cestování může v lidech zanechat nahořklé vzpomínky.

Avšak Peru nabízí víc než jen vidět, a to zažít. Skutečné krásy země a jejích obyvatel můžete poznat díky konceptu turismo vivencial, tedy „zážitkového turismu“, v posledních letech velmi propagovanému. Spočívá v principu návštěvníka na jedné straně a místní rodiny, komunity či třeba jen průvodce na straně druhé. Příkladem jsou právě některé ostrovy na jezeře Titicaca či slavný Inca Trail, trek vedoucí k Machu Picchu.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články