Lidé a Země

Ekvádorské sopky patří k nejaktivnějším na světě. I proto je vybraní vesničané hlídají a každou zvláštnost v chování hlásí do Quita vulkanologům, kteří by mohli zalarmovat úřady, aby vyhlásily evakuaci. Carlos Sánchez Carrasco je dobrovolný sopečný pozorovatel. Pro případ poruchy má při sobě neustále dva mobily, kterými dvakrát denně hlásí expertům své postřehy o nejčinnějším ekvádorském vulkánu Tungurahua. Dnes však informuje pouze stroze: „Pro velkou oblačnost nulová možnost pozorování.“ Povídáme si na vyhlídce a přitom hledíme do naprosto neproniknutelné kaše. Nechce se věřit, že v oné mlze se schovává masiv o velikosti 5023 metrů.

„Vulkanologové nás vyškolili. Víme, že modrý dým obsahuje více síry, bílý více páry a šedý popela. Informujeme nejen o tom, co vidíme, ale i o sluchových vjemech nebo třeba otřesech. Naším úkolem je popsat situaci bez přehánění. Jen kolem Tungurahuy nás je třicet pět, takže pokud by si třeba jeden vymýšlel, pozná se to podle hlášení ostatních,“ líčí Sánchez, který vysvětlování prokládá slovy o boží milosti, díky níž může takto pomáhat ekvádorskému lidu. Navíc na své pastvině pro krávy má za plotem přístroje, které měří aktivitu bez emocí a lidskému pozorování dodávají numerické hodnoty. „Co na nich vychází, netuším. Čísla jdou rovnou do Quita. Hlavně musím od popela či spadlých listů čistit solární panely, které pohánějí mašiny. A taky je chránit před vandaly,“ líčí tento vysloužilý voják, který ve svých šedesáti nadále pomáhá jako hasič.

Sopky s individualitou

Údajům z přístrojů zato skvěle rozumí mladý vulkanolog Jorge Bustillos. „Jsme jako doktoři. Dovnitř organismu se podívat nemůžeme, ale díky vnějším projevům a pomocí různých zařízení můžeme určit, kde je problém. Seizmograf, který dva metry v zemi zaznamenává sebemenší záchvěvy, je naším stetoskopem,“ přirovnává odborník z váženého Institutu geofyziky v Quitu. Kromě něj mají spoustu dalších pomůcek. Například fotografie ze satelitů, „plynoměr na sopečné větry“ či termokameru, kterou se krátery fotí z letadel, aby se odhalilo, zda se uvnitř nemění teplota.

Na pozorovatele však Bustillos nedá dopustit: „Bez nich bychom chování vulkánů nemohli tak dobře předpovídat. Každý z nich má totiž vlastní individualitu, která se pozná jen dlouhým sledováním.“ Co to znamená v praxi? Třeba dunění je u některého běžný projev, zatímco u jiného to ohlašuje vylití lávy. „Přístroje jsou dnes na celém světě stejné od Japonska přes Evropu až po Ekvádor, ale díky propracovanému systému našich dobrovolníků jsme ve vulkanologii na špičce v Jižní Americe,“ chlubí se Bustillos.

Sopky jsou ventilem na papiňáku zvaném zeměkoule. Jejich výbuchy uvolňují energii, která se hromadí v jádru planety. Vyskytují se především na okraji litosférických desek, mezi kterými se magma dere na povrch. Na rozdíl od zemětřesení, které je ve stejných místech silnějším a mnohem ničivějším bratrem vulkanické aktivity, se erupce dají předpovědět. „Hollywoodský scénář, kdy se během pár hodin probudí dávno mrtvý kráter, to je velice výjimečné,“ směje se Bustillos, kterého na katastrofických filmech z továrny na sny nejvíce baví nerealistické momenty, kdy hrdina-expert v potu tváře utíká před valící se lávou. „Lidé nás občas žádají, abychom sopky zastavili. Ale bohužel takový knoflík, který bychom jednoduše zmáčkli, nemáme,“ dodává. V poměrně malém Ekvádoru by to byla velká výhoda, protože se na jeho teritoriu nachází 73 vulkánů, což z něj činí nejhustěji „prosopkovaný“ stát světa. Jsou jeho poznávacím znamením, vždyť slavná laboratoř evoluce Galapágy (ekvádorské souostroví asi 1000 km od pevniny) není nic jiného než seskupení kráterů.

Popel – pohroma i požehnání

Ekvádor jejich energie nevyužívá jako například Island pro výrobu tepla, ale i tak mu dávají jednu velkou výhodu: nepravidelné, ale velmi dobré hnojení díky popelu uvolňovanému při pozvolném bafání nebo i mohutné ráně. Kam bude zanesen, nikdo netuší, záleží jen na větru. Před několika lety si v Amazonii „ulevila“ hora Reventador, ale popel se snesl na zem teprve ve vzdáleném Guayaquilu na pobřeží Pacifiku. Pokud ho na jedno místo padne moc, může zničit celou úrodu (a s ní i civilizaci, jako se to v Ekvádoru stalo v případě kultury Cotocollao), ale jakmile ho půda s deštěm vpije, nastartuje několik maximálně úrodných sezon. Stačí jen trochu rýpnout špičkou boty a vidíte ukázkovou černozem. „Zdejší půda je tak plodná, že do ní stačí dát kámen a za chvíli vám vyroste sopka,“ komentuje to bonmotem Bustillos.

Popel však představuje problém pro velké vodní plochy (studny si vesničané po varování z Institutu geofyziky zakryjí), protože je může znehodnotit jako zdroj pitné vody a také může ucpat turbíny v hydroelektrárnách. Samozřejmě má neblahý vliv i na viditelnost, takže v době jeho spadu je omezen provoz na silnicích, a také na čistotu ovzduší. Místní děti, které si čas od času užijí sopečné prázdniny, se proto ve školách učí, že v době spadu je nutné chodit s rouškou, v zájmu ochrany pokožky nosit čepici a dlouhé rukávy a hlavně zakrýt veškeré potraviny.

Občané to neberou jako něco nenormálního. Například v Quitu, které se rozkládá v údolí přímo pod aktivní Pichinchou, se všichni dotázaní s větším strachem vyjadřují o rostoucí kriminalitě než o tom, že by je sopka mohla vyhnat z domovů. A občasné odklizení popelové nadílky má pro ně stejně pramalý nádech výjimečnosti jako pro nás ta sněhová.

Laikům málo známým faktem je, že pokud popel nerozptýlí vítr, mohou se kolem vulkánu nashromáždit velké nánosy, tzv. lahary, které se pak ve spojení se sněhem utrhnou jako laviny. Sopečný bahnotok je kvůli své rychlosti mnohem nebezpečnější než žhnoucí láva. „V roce 1985 lahar na kolumbijském Nevado del Ruiz zabil na 25 000 osob. Ale těžko se před ním chránit. V Japonsku sice staví zábrany, ale je to drahé a nejisté,“ říká Bustillos.

Lázně s tragickým osudem?

Ekvádorské odborníky nejvíce straší výše zmíněná Tungurahua. Když se v roce 1999 po delší době klidu náhle probudila k životu, pomlátila vyvrženými kameny dva turisty a jejich průvodce, kteří se snažili dobýt její vrchol. Byla z toho panika, kterou odneslo patnáctitisícové turistické městečko Baňos. Idylické hnízdečko, které je usídleno přímo pod Tungurahuou v krajině plné zelených kopců a vodopádů, bývá tak plné cizinců, že se mu přezdívá Gringobamba (tedy v jihoamerické španělštině Údolí gringů). Jenže v říjnu 1999 nařídily úřady kvůli sopečnému nebezpečí jeho kompletní vyklizení na neomezenou dobu.

„Ve městě zůstali pouze armáda a dva kněží v katedrále. Neexistovaly žádné ubytovny pro případ evakuace. Bydleli jsme u přátel a příbuzných v okolních městech a neměli z čeho žít. Do toho začaly chodit zprávy o tom, že vojáci, kteří měli naše domy chránit, je sami rabují,“ vypráví o situaci matka dvou dětí Gabriela. Lidé tak vydrželi dva měsíce, pak se ale dohodli a společně se vrátili svoje město, které zůstávalo činností Tungurahuy netknuté, obsadit. Ozbrojenci se jim v tom snažili zabránit a použili proti nim dokonce gumové projektily. Jeden nešťastně zasažený člověk dokonce zemřel, ale obyvatelé si prosadili svou a státní správa to musela se skřípáním zubů přijmout.

„Evakuace v roce 1999 byla chyba. Ale stát se tehdy nacházel v hospodářské krizi a politikům se bouření vulkánu hodilo, protože se tím odklonila pozornost od jejich čachrů,“ říká Bustillos. Dodává ale, že díky tehdejším zmatkům se vypracoval systém pozorovatelů, v bezpečných místech poblíž městečka Baňos byla zřízena evakuační centra, přes hluboký kaňon byl vybudován most pro případ náhlého úniku, lokální rádio každé ráno hlásí, jak na tom sopka je, a místní se důsledně účastní cvičení. Pompeje číslo 2 se tady prostě konat nebudou.

Místo deštníku pánev

Tungurahua, která na mě po celé tři dny pobytu na jejím úpatí ani jednou nevykoukne z oblak, se stále neuklidnila. Občas předvede z diváckého hlediska kouzelný ohňostroj, když pustí do vzduchu kamenotrysk. Například o Velikonocích v její blízkosti padaly balvany o velikosti náklaďáku. Má proto na svědomí již několik obětí z řad indiánských farmářů, kteří nechtějí opustit své osamocené usedlosti poblíž vrcholu. Pravidelně riskují i turisté, kteří přes přísný zákaz podnikají pokusy o výstup na aktivní vulkán. „V Baňos jsou dva průvodci, kteří mezi sebou soutěží, kdo jich tam bez zranění vyvede více,“ krčí Bustillos rameny nad jejich počínáním.

Na obyvatele městečka Baňos ale nyní nadýmání Tungurahuy výrazný dopad nemá. Bázliví turisté sice nepřijedou, ale ti odvážnější chtějí alespoň z dálky vidět přírodní divadlo. „Nejvíce otravné je uklízení popela,“ říká stavař Luis, co mu sopka způsobuje za problémy. „Je těžký, takže ho stačí několikacentimetrová vrstva, aby probořil střechu. Hlavně ho nesmíš nechat namočit. To pak ztvrdne jako cement,“ dodává. „Taky tu občas prší sopečné kamínky. Bubnují na okno jako kroupy, ale jsou mnohem měkčí, při dopadu se hned rozprsknou,“ popisuje místní raritu s tím, že za takové situace je lepší vzít si místo deštníku pánev.

Bydlení v kráteru

„Asi si tu na důchod koupím pozemek. Půda je tu levná a úrodná a klima tak dobré, že tu lidé ani nepotřebují doktora. A kdyby Pululahua opět vybuchla, tak budu mít pohřeb rovnou i s kremací,“ vtipkuje 25 kilometrů od metropole Quita pábitelský průvodce Fernando. Stojíme na okraji kráteru, který před 2500 lety vytvořila do úctyhodného průměru pět kilometrů mocná erupce. Žádné magma nám pod nohama neprobublává. Tři sta metrů pod námi je zelená plocha, na které žijí kolibříci, pumy, kondoři a další pro Ekvádor typická „havěť“. A také jako již v inckých časech několik desítek osob, o čemž svědčí různobarevné záplaty políček. Zůstávají tu spíše ti s dřívějším datem narození, mladí tu být nechtějí. Rozhodně ne ze strachu z toho, že se Pululahua opět probudí. Spíše jim vadí, že jsou bez televizního i telefonního signálu a že se musejí při cestě do školy, práce či na trh sápat do prudkého svahu. Ale hlavně tu každý den ve dvě odpoledne dochází k zatmění (či lépe řečeno zabělení) slunce. Pozorujeme to z vyhlídky. Ze západu se najednou do kráteru začne valit mlha. Vedro se rázem mění v chlad a během půl hodiny je Pululahua ponořena v hustém oparu. Právě tento projev mikroklimatu ve spojení s vulkanickou půdou stojí za vychvalovanou úrodností zdejších polí. Ale kdo by toužil po tom, aby ho pokaždé krátce po poledni přemístili z vyhřáté trouby do ledničky?

Sopečné perličky

Střecha světa v Ekvádoru

Až se vám bude někdo chlubit, že vystoupil na Chimborazo, nejvyšší horu planety, neposílejte ho k zeměpisnému reparátu na základní školu. Vyhaslý vulkán poblíž města Riobamba je se 6268 metry nejen nejvyšším vrcholem Ekvádoru, ale opravdu i celé planety. Pokud to ovšem bereme jako vzdálenost od středu zeměkoule. Chimborazo totiž leží poblíž „vypouklého“ rovníku, takže Everest, který se tyčí v užší části glóbu na 28. rovnoběžce severní šířky, na něj kouká zespodu.

Povstanou nové sopky

Na souši vyrostlo zhruba 1500 sopek označovaných experty jako aktivní. U třetiny z nich lidská civilizace za svou 6000letou existenci zaznamenala erupce. Na málo prozkoumaném dně oceánů jich je ovšem o řád více, protože pro magma je snazší prorazit slabší oceánskou kůru než kontinentální. Jejich výbuchy mohou způsobit i regionálně omezené tsunami. V některých případech vulkány vyrostou až nad hladinu, jako se to stalo třeba v případě Galapág nebo Havaje.

Bitva za času erupce

Když se kolonisté na území Ekvádoru pustili v roce 1534 do boje s posledními válečníky incké říše, přerušila potýkání exploze v Cotopaxi. Obě válčící strany se uprostřed bitvy rozprchly. Španělé proto, že jim tento jev nebyl znám. Indiáni proto, že to brali jako špatné znamení bohů, kvůli kterému nemělo smysl ve válce pokračovat. I kvůli tomu Evropané nakonec dosáhli totálního vítězství.

Přirození znečišťovatelé ovzduší

Německý týdeník Spiegel srovnával produkci oxidu siřičitého sopky Tungurahua s produkcí celého industrializovaného Německa. Tungurahua, pokud dřímá, ho ročně uvolní „pouze“ několik tisíc tun, pokud začne běsnit, je to až třicetinásobně víc. Osmdesátimilionová Spolková republika Německo svými továrními komíny a výfuky aut vyrobí „pouze“ 560 000 tun těchto látek.

Výbuch zruší léto

Pořádná exploze opravdu může zamávat i s klimatem. Patrně největší zaznamenaná erupce se odehrála v roce 1815 v dnešní Indonésii na hoře Tambora. Uvolněný popel natolik odclonil sluneční paprsky od zemského povrchu, že průměrná teplota krátkodobě poklesla o tři stupně a i ve vzdálené Evropě se následující rok nekonalo léto.