Oranžový rej bohů

134-1.jpg
Michal Thoma, Čtvrtek, 10. Květen 2012
„Hepy ňú jéééér!“ zaječí výrostek a vrhne na mě plnou dlaň jemného oranžového prášku. Zavřu oči, zadržím dech, a jakmile se barvivo usadí, začnu oprašovat fotoaparát. Koutkem oka zaznamenám dalšího novoročního koledníka, který se ke mně s napřaženou rukou vrhá, není však kam se ukrýt. Za chvíli jsem od hlavy k patě celý oranžový. Tak jako úplně každý, kdo se první den nepálského nového roku ocitne v městečku Thimí.

„Nejdříve se z vesnických chrámů vyjmou sochy božstev a umístí se do dřevěných vyřezávaných nosítek,“ vysvětluje mi Sudžán, mladík, který mě nejdříve důkladně zasypal oranžovým práškem, aby se následně chopil role mého průvodce. Nosítka, jichž je celkem šestnáct, jsou malými kopiemi hinduistických chrámů. Skupiny vesměs mladých mužů božstva celé dopoledne vláčejí po městě. Protože nosítka váží od několika desítek kilogramů po několik metráků, řádně se jim podlamují kolena.

Nosiči nejdříve všech šestnáct soch donesou před chrám Bál Kumárí, která je ochránkyní vesnice. Jakmile ho třikrát obkrouží, vydají se po vesnickém korzu vzdát hold dalším chrámům. Nad každými nosítky drží jeden z mužů slunečník, kterým nepřetržitě otáčí. Ulice jsou zaplněné zvědavci, takže si nosiči musí cestu obtížně prorážet. Není nic výjimečného, když se v bláznivém reji nosítka srazí.

„Měl jsi vidět, jaké to bylo dřív,“ říká Sudžán. „Ještě před pár lety nosili nosítek dvaatřicet! To už byla opravdu velká mela. Nakonec se ještě několik skupin nosičů popralo, takže vesnická rada rozhodla, že se počet nosítek zredukuje na šestnáct,“ vysvětluje. „Pozor,“ přeruší výklad vzrušeně, „z Nágadeše právě přicházejí nosítka s Ganéšem!“

Bůh se sloní hlavou Ganéš ze sousední vesnice Nágadeš přichází vzdát hold thimíské bohyni Bál Kumárí. Ganéš je velmi oblíbené božstvo, a tak se ho šestnáct nosičů thimíských bohů pokusí obklíčit a zadržet natrvalo v Thimí. Nágadešští se ale nenechají zaskočit a snaží se z obklíčení uniknout. Po několika desítkách minut zběsilé honičky znavení thimíští nosiči Ganéšova nosítka propouštějí. Celý rej končí na nádvoří školy, jež prý dříve sloužila jako palác bhaktapurského krále.

Sochy božstev se vracejí do svých chrámů a po vesnici už korzují pouze muzikanti s bubny a činely. Vesničané je ochotně hostí čhangem, lahodným alkoholickým nápojem ze zkvašené rýže, a silnou pálenkou rakší. Alkohol vůbec teče proudem a odmítnout pozvání je zcela vyloučené. Pozvat svárlivého souseda na skleničku, opít ho do bezvědomí a pak ho nechat ve škarpě před domem je prý oblíbený způsob, jakým si obyvatelé Thimí mezi sebou na Nový rok vyřizují účty.

Hřebík do jazyka

„Chceš vidět tradiční propichování jazyka?“ ptá se Sudžán. „Koná se odpoledne v sousední vesnici Bodo. Jednomu muži z obchodnické kasty Šresthů tam bráhmani propíchnou jazyk velikým hřebíkem. Potom dostane do ruky bambusovou tyč s deseti loučemi a s hřebíkem v jazyku bude obcházet vesnici a žehnat lidem.“

Propichování jazyka je dosti bizarní zvyk i na barvitý folklór Káthmándského údolí. Nikdo vlastně neví, jak slavnost vznikla, koná se však od nepaměti. Nejde o žádný trest, ale naopak o dobrovolnou oběť, která jednotlivci po smrti zaručuje vstup do hinduistického ráje a přinese štěstí nejen vesnici, ale i celému Nepálu. Při propichování jazyka hřebíkem ani při jeho vyjmutí ovšem nesmí ukápnout jediná kapka krve, což prý dokáže zaručit velice přísný několikadenní půst.

Odpoledne přicházím do Boda, ale skrze dav se mi nedaří proniknout do chrámu, kde se rituál odehrává. Až když mladík s propíchnutým jazykem vychází požehnat vesnici, dostávám se k němu tak blízko, jak mi jeho doprovod dovolí.

Mladí silní muži vlácejí nosítka se sochami bohu po vesnickém korzu, aby s nimi vzdali hold všem významným chrámum vesnice.

Slavnostně oblečený mladý muž s turbanem snáší kuriózní situaci bez viditelných emocí. „Jmenuje se Džudžu,“ říká mi Sudžán. „Studuje střední školu v Káthmándú.“ Džudžu si během festivalu nechává propichovat jazyk už třetí rok. Předtím to po mnoho let dělal jeho strýc. „Je velmi odvážný,“ říká Sudžán uznale. „Já bych se tedy nikdy nepřihlásil! Ani moje rodina by si to nemohla dovolit. Museli by totiž dnes pohostit každého, kdo by přišel!“

Hřebíkem do jazyka novoroční oslavy v Thimí končí, další festivaly jsou však na obzoru. Původní obyvatelé Káthmándského údolí – Nevárci – jsou totiž světovými rekordmany v počtu svátků a lidových slavností. Mají také vlastní letopočet a slaví i Nový rok podle našeho gregoriánského kalendáře. Takže v Káthmándském údolí je Nový rok hned třikrát ročně.

Článek patří do rubriky: Okno do světa

Komentáře

Přečtěte si další podobné články