Obřezané

24-5.jpg
Autor článku: Lenka Klicperová, Pondělí, 24. května 2010
Autor fotografií: Lenka Klicperová
„Ráno mi oholili hlavu a oblékli slavnostní náhrdelník. Celý den byl vlastně velmi slavnostní. Večer mne položili na kůži před vchodem do domu. Ženy mě držely za ramena a za nohy. Strašně to bolelo. Nepředstavitelně…“ To jsou slova jednatřicetileté Elisabeth, Samburky z vesnice Nangida.

Stmívá se a měkké paprsky slunce barví vršky akácií do zlatočervena. Z bomy -vesnice obehnané plotem z trnitých akácií – vychází vysoká mladá žena s barevnou čelenkou na hlavě. Následuje ji několik dalších neméně barevně oděných žen, kolem kterých pobíhají ušmudlané a otrhané děti. Všechny začínají zpívat, ladně se při tom pohybují v bocích.

Rytmickým zpěvem vítají nás, dvě bílé ženy, které tu s nimi mají strávit několik příštích dní. Tanec uprostřed vesnice ozářený posledními slunečními paprsky má mystické kouzlo. Ano, severní Keňa je kouzelná. Ale také krutá a plná bolesti. O tom už ženy z vesnice Nangida vědí své.

Normální obřízka

Ženská obřízka je na severu Keni něčím naprosto běžným. Samburové, kteří tamní vyprahlou buš obývají, ji považují za něco, co je jejich součástí, co od nepaměti prováděli jejich předkové, a proto je nutné v tom pokračovat. Neřeknou vám žádný praktický nebo jiný důvod, proč obřízku, tedy ženskou obřízku, provádět. Prostě se to dělalo, dělat se bude a tečka. Elisabeth je jediná, která ve vesnici mluví anglicky. Je také jednou z mála žen, které chodily do školy. A Elisabeth to navíc dotáhla až na střední školu v Maralal, to už je co říct! V tradiční společnosti mají ve všem, tedy i v chození do školy, přednost chlapci.

Elisabeth se ale na první pohled od svých vrstevnic liší. Je zkrátka bystrá od pohledu. Má tři děti a manžela, který ale momentálně ve vesnici nepobývá. Elisabeth měla se svým životem původně úplně jiné plány – nechtěla jej strávit ve vesnici péčí o děti a dobytek. V Maralal, centru dění na severu Keni, se ale v roce 2007 aktivně účastnila volební kampaně. Bohužel stála na špatné straně a po volbách, které mimochodem provázela vlna násilností, už nesehnala práci. Tak to v zemi chodí často – zvláště dobře placená místa jsou určena těm, kteří plně podporují vládnoucí stranu a její představitele. A tak se Elisabeth raději rozhodla vrátit se do rodné vesnice a zkusit štěstí zde.

Je ale konec roku 2009 a oblast sužuje už skoro třetí sezonu sucho. Podle toho to také vypadá. Kolem cest se válejí mrtvoly zdechlého dobytka, krávy a kozy, které stále přežívají, jsou obrázek bídy a utrpení. Žebra se jim pod vytahanou kůží rýsují příliš jasně, dávno ztratily mléko. A o moc lépe na tom nejsou ani lidé. Navíc po násilnostech, které provázely zmiňované volby, v Keni značně ubylo turistů. Na sever jich přijíždělo málo i předtím, natož teď. A s turisty značně klesly i příjmy tamních obyvatel. Doba je víc než zlá. Kmeny žijící zde si navzájem kradou přeživší dobytek, na pořadu dne jsou ozbrojené přepady.

Mrtvé tu nikdo moc nepočítá. Jen minulý týden bylo v samburské vesnici poblíž Maralal zmasakrováno na třicet vesničanů… Elisabeth se přesto snaží ženskou komunitu vesnice Nangida trochu zajistit. Ženy kromě chovu dobytka (Samburové jsou stejně jako Masajové nomádští pastevci) vyrábějí šperky z korálků a snaží se je prodávat, kde to jde. Kromě toho se Elisabeth zaměřila na další aspekt života Samburek – na obřízku. Chodila do školy, je vzdělaná a chce, aby se s obřezáváním ženských genitálií přestalo. Chápe ale moc dobře, že to nepůjde přes noc a že je to boj na dlouhá léta.

Cecilia a její nástroje

„Sopa! Sopa! Habari? Mzuri!“ Každé ráno se zdravíme s celou vesnicí. Ženy nás přijaly jako hosty ve vesnici a jejich pohostinnost nám až vyráží dech. Dnes ale den začíná trochu jinak. Do vesnice zavítala návštěva. Stará žena s koženým vakem přes rameno, oblečená do červené kůže. Cecilia Lepalo. Lepalo znamená zkušená v obřezávání. Cecilia se svému řemeslu naučila od své matky, také profesionální obřezávačky. A byla to její matka, kdo ji, když jí bylo 14 let, obřezal.

„Za jeden den obřežu tak deset dívek. Když se obřezává dívka, která se bude vdávat, dostávám jako odměnu maso z poloviny býka. Za obřezání mladší mi většinou platí jednou kozou a nějakým cukrem a tabákem. Teď je ale sucho, dobytek pomřel, tak chci po rodičích většinou peníze –1000 a 2000 keňských šilinků,“ říká Cecilia. Před maňatou se schází hlouček žen. V jeho středu Cecilia obléká mladé dívce tradiční kožený oděv, obarvený hlinkou načerveno. Navléká jí speciální náhrdelník, uši ozdobí mosaznými točenými náušnicemi. Na nohy jí nazouvá slavnostní obuv. To vše dívka smí nosit v jeden jediný den – v den, kdy se stane ženou. V den, kdy bude obřezána.

Cecilia při obřezávání necítí žádnou zvláštní radost ani bolest. Obřízka je pro ni normální věc, kterou musí projít každá Samburka.

Samburové věří, že pokud žena není obřezaná, není zodpovědná. Nemá pro společnost žádnou cenu, je to jen dítě. Teprve s obřízkou může vstoupit do manželství a k stáru získat jakous takous vážnost. Postavení ženy v samburské společnosti je navzdory 21. století skutečně nevalné. Tady nevládnou civilizační návyky. Tady se život řídí během přírody a tisíciletými zvyky. Pro Sambury je klitoris a malé stydké pysky něco, co se dá stejně jako vlasy nebo nehty jednoduše zkrátit… Cecilia tvrdí, že při obřezávání necítí žádnou zvláštní radost ani bolest.

„Obřízku dělám proto, že je to naše tradice, bez níž by se dívky nevdaly. Dělám to pro jejich dobro. Myslím si ale, že by bylo dobré obřízku zakázat, přináší velké komplikace při porodech,“ vypráví Cecilia, zatímco si chystá velkou kozí kůži a z váčku vytahuje žiletky. Dřív používaly obřezávačky naostřený kámen, dnes mají k dispozici aspoň tyto vymoženosti západního světa. O jejich sterilitě se ovšem dá značně pochybovat. Přesto ženy tvrdí, že v jejich okolí nikdy nikdo na komplikace po obřízce nezemřel. Na infekce a horečky, které při tak brutálním výkonu v absolutně nesterilním prostředí provázejí obřízky, mají blíže neurčené léčivé byliny.

Cecilia ví, že je v Keni ženská obřízka oficiálně zakázaná. Ale ruka zákona do odlehlé buše na severu země nedosáhne. A kdyby náhodou vláda chtěla začít dodržování zákazu kontrolovat, Cecilia se místo obřezávání bude živit rozením dětí. „Obřízka je pro nás normální věc, kterou musí projít každá žena, tak je to dáno od nepaměti,“ uzavírá asi pětašedesátiletá Cecilia. Ne všechny ženy se ale chtějí s tímto prostým konstatováním smířit. Elisabeth se ve škole dověděla, jaké ženám působí obřízka komplikace. „Musíme pomalu a postupně začít mluvit s našimi muži. Jsou to právě oni, kteří si nechtějí brát neobřezané ženy,“ říká.

Téměř všechny ženy ve vesnici se ale shodují na jednom – dříve Samburové vykonávali nemilosrdně úplnou obřízku, dnes – patrně i v důsledku vládního nařízení a hlasitých protestů Evropanů – se většinou uchylují pouze k částečné obřízce, při níž se odejímá pouze klitoris. I tak je to ale bolestivý a velmi riskantní rituál, který komplikuje hlavně následné porody.

S neobřezanou? Nikdy!

„Nikdy bych si nevzal neobřezanou. To nejsou ženy, bez obřízky jsou to jen děti,“ tvrdí svorně mladí bojovníci, morani. Do vesnice přišli na naši žádost, jinak stráží zbylá stáda krav na pastvinách. Morani vypadají neskonale nádherně a pyšně, dlouzí, štíhlí a nazdobení. Hlavy jim krášlí důmyslné účesy, korálkové náhrdelníky, náramky… Každý detail na jejich těle je pečlivě volen a vybírán, aby válečníkovi přidal na kráse. Krása je jejich posláním. Moran o své kráse ví a každému to dává jasně najevo.

Skupina vrstevníků, která s námi sedí pod akácií před vesnicí, se jmenuje Lkichami. U Samburů je celý život vázán do skupinek vrstevníků – morani se mohou oženit až poté, co dospěje další generace válečníků, která je vystřídá. Mnohoženství je samozřejmostí. Ale i v téhle oblasti se časy trošku mění. „Dnes je to opravdu velká zátěž mít více žen – je sucho. Jak mám uživit třeba čtyři ženy? Stačí jedna,“ říká otevřeně bojovník Lelembere.

Bojovníci samozřejmě nežijí v žádné sexuální izolaci. Pro tento účel existuje u Samburů instituce, tzv. ndito – velmi mladé, ještě neobřezané dívky, se kterými mohou mít bojovníci sexuální styk. Pokud tato dívka otěhotní, bojovník má dvě možnosti. Buď se dohodne s dívčinými rodiči, že na něho počká, a až přestane být bojovníkem, vezme si ji, nebo její rodině vyplatí odškodné ve formě dvou krav a je vše vyřízeno. Kromě neobřezaných bojovníci spávájí i s nějakou již obřezanou ženou, sex je v tomto ohledu u Samburů poměrně nevázaný.

Většina dívek se snaží krvavý rituál přečkat, aniž by vydaly hlásku…

„S obřezanou ženou se ale nedá spát moc často,“ připomíná další z bojovníků jednu z komplikací, kterou obřízka přináší mužům. Všichni se nakonec překvapivě shodují na tom, že by byli raději, kdyby ženy nebyly obřezané, ale proti tradici se bojovat nedá. A tak i oni budou striktně požadovat obřezanou manželku. Pokud si ovšem vezmou bílou ženu nebo ženu z jiného kmene, obřízka se nevyžaduje. Zvláště bílé ženy jsou vítanou kořistí. Krásní morani vědí, jak na Evropanky, většinou zralé ženy, zapůsobit. Seznamují se s nimi převážně na pobřeží – v Mombase nebo Malindi – kde se nechávají najímat do hotelů jako tanečníci.

Většinou je jejich cílem nejen vydělat si peníze, ale získat náklonnost bílé cizinky, která zajistí dlouhodobější přísun financí. Takhle se seznámily se svými keňskými manžely dvě bělošky, s nimiž se potkáváme v Maralal při cestě dál na sever k jezeru Turkana – Němka Gertrüd z Marbürgu a Sylvie Lenaruti, rodilá Francouzska, která tady žije již šestým rokem.

Bílá Masajka z Francie

Sylviin manžel je rovněž Samburu, křestním jménem je Joseph. Sylviino manželství je všechno, jen ne tradiční. Odmítla žít se svým manželem v maňatě ve vesnici, raději si postavila poměrně pohodlný dům ve městě. Prodává pivo a má řeznictví – jak sama říká, lidé budou pít a jíst vždycky. Což potvrzuje i fakt, že už v deset dopoledne otvírá bar prvním návštěvníkům. Někteří z nich tu budou popíjet až do jedenácti večer, než Sylvie zavře. Sylvii je těžké přemluvit k rozhovoru, i když je jinak velmi sdílná a milá, musí se pořádně otáčet.

Ženská obřízka je v Keni zakázaná. Ale ruka zákona sem, na odlehlý sever, nedosáhne. Ve vesnici Nangida nežije ani jedna dospělá neobřezaná žena.

V baru obsluhuje sama, pomáhá jí jen Joseph. V khaki tričku a maskáčových kalhotách vypadá poněkud nesambursky, prozrazují ho ale vytahané ušní lalůčky a samburské rysy v obličeji. „Vím, že můj muž má ještě jednu ženu. Žije v samburské vesnici za Maralal a pravidelně za ní chodí. Dokonce vychovávám tři jeho holčičky, které má se svou druhou ženou,“ líčí Sylvie podmínky svého manželství.

„Tady je to normální, kdyby neměl ženu, měl by milenku. A mě nikdo nenutil, abych tu žila. Já jsem se rozhodla sama. Máme se rádi, to ano, ale nejde sem aplikovat naše evropské zvyklosti.“ Sylvie nás zve do svého domu, kde konečně máme chvíli na pořádný rozhovor. Joseph se chová přímo evropsky vzorně, obskakuje nás ženy s milou pozorností, otevírá piva, pozorně naslouchá, ačkoli jeho angličtina je poněkud slabá na to, aby přesně rozuměl tomu, co říkáme. Jak spolu ti dva komunikují, je trochu záhada – on moc nemluví anglicky, ona zase moc nemluví sambursky.

Sylvie se v rámci svých možností snaží mluvit s místními ženami a vzbudit v nich trochu emancipace. Také obřízka ji trápí. „Viděla jsem to celé jednou v manželově vesnici. Byl to strašný zážitek. Ta dívka strašně plakala a nejhorší na tom snad bylo, že obřezávačka byla úplně opilá,“ vzpomíná Sylvie. Většina dívek ale při obřízce jen sedí a snaží se přes strašlivou bolest nevydat ani hlásku. Tím prokazují svou zralost a statečnost. „Potom, když nejhorší bolest odezněla, jsem na sebe byla strašně pyšná,“ říká Elisabeth, kterou obřezali, když jí bylo asi 15 let.

Prostě krásní. Snem mnoha krásných bojovníků je ulovit bohatou bílou ženu za manželku. To pak ani nevadí, že není obřezaná.

Moudrá Josephine

Slunce už se pomalu sklání k obzoru. Pod vysokou akácií sedí skupinka barevně oděných žen s korálky všude, kde to jen jde. Mezi nimi trochu jako pěst na oko my, dvě bělošky. V debatách s místními ženami jsme tu strávily hodiny a hodiny. Navždycky mi asi v paměti zůstane starší vesnice Josephine. Nikdy nechodila do školy, přesto mne pokaždé překvapí svou bystrostí a zájmem o každý detail z našeho života.

Josephine si myslí, že obřízka by se dělat neměla. Má několik dcer, jedna z nich studuje střední školu. Všechny jsou už obřezané. Manžel ji donutil je všechny obřezat, a to kompletně. Teprve po jeho smrti mohla nechat zbytek dcer obřezat jen tím nejlehčím způsobem. „Kdybych ale měla dceru teď, už bych to neudělala,“ říká Josephine. „Poprvé jsem začala mít tušení o tom, že existuje něco jako obřízka, když moje matka trpěla bolestmi zad,“ vypráví asi 45letá Džakomina a poukazuje tak na zajímavý lékařský aspekt. Na bolesti zad si totiž stěžuje řada obřezaných žen.

Těžko s jistotou říci, co tyto bolesti způsobuje; z pochopitelných důvodů – kde nejsou lékaři, chybí i lékařské studie, které by přesně prokázaly spojitost těchto bolestí s obřízkou. Pravděpodobně však dochází vlivem infekce k druhotnému postižení ledvin, které pak může působit tyto chronické bolesti. Ženy z Nangidy na nás mají přímo baterii dotazů. „U vás se neobřezává? Ani muže neobřezáváte? Proč máte vy běloši tak málo dětí? Máte nějaké problémy při sexu? Vás nic nebolí?“ ptají se a nestačí se divit.

 Je sucho a podojit kozu dá práci. Zvířata jsou často podvyživená a ztrácejí mléko. I tento fakt ovlivňuje to, zda se bude konat obřízka.

U Samburů rozhoduje muž, kolik bude mít dětí. Ženy se nikdo na nic neptá. „Můj muž po mně chtěl jen rodit děti, o mě se nestaral. Muž v naší společnosti miluje děti, ne ženu. Já ho přesto milovala,“ říká Josephine a dodává, jak ji těší vidět všechny, byť malé změny, které přináší dnešní svět. „Já jsem ta, která cítila a cítí tu bolest, já jsem ta, která má s obřízkou zkušenost. Budeme se snažit, aby její zákaz začal opravdu platit. Nechci, aby ostatní dívky Samburů trpěly tak, jako jsem trpěla já,“ slibuje Josephine. Na Nangidu se snáší soumrak. Cecilia Lepalo si skládá své obřezávací náčiní a vydává se na cestu do další vesnice. Do vesnice, kde na ni čeká další práce pro blaho dívek Samburů…


Co je to obřízka?

  • Jde o odstranění určitých vnějších ženských pohlavních orgánů. Existuje několik typů obřízky, jež se liší mírou stupně mutilačních (tj. mrzačících) zákroků na rodidlech ženy. Pro tyto typy výkonů se v angličtině používá také zkratka FGM (female genital mutilation).
  • Ženská obřízka se provádí především ve 28 zemích subsaharské Afriky a částečně i v zemích Arabského poloostrova a Blízkého východu. Podle zprávy UNICEF je obřezáno více než 1,5 milionu žen za rok. Světová zdravotnická organizace (WHO) uvádí, že na světě jsou každoročně tímto způsobem zmrzačeny tři miliony mladých dívek. Takto postižených žen je dnes na světě minimálně 100 milionů. Nejmírnější forma obřízky – klitoridektomie je anatomicky srovnatelná s amputací penisu.
  • Z lékařského hlediska lze obřízku (což je nesprávný, nicméně používaný výraz) rozdělit do dvou velkých skupin: klitoridektomie (typ výkonu I a II) a infibulace (typ výkonu I a II).
  • Klitoridektomie I. stupně zahrnuje odstranění části nebo celého klitorisu.
  • Klitoridektomie II. stupně (excise) znamená odstranění klitorisu a části malých stydkých pysků.
  • Infibulace je zákrok, kterým se odstraní klitoris, malé a velké stydké pysky. Zbytek se sešije k sobě a vytvoří souvislou plochu, která skryje jako za oponou zevní ústí močové trubice a poševní vchod. Zůstane pouze malý otvor pro odtok moči a menstruační krve. Střední infibulací se někdy označuje amputace dvou třetin velkých stydkých pysků.
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články