Lidé a Země

Statečný nový svět ohlašuje svůj příchod třeba tím, že myš se přestává bát kocoura. Myši před kočkami utíkají, to je jeden ze základních axiomů života, které se lidstvo učí už odmalička. Nejdříve vidí Toma a Jerryho, jak jeden do zblbnutí prchá a druhý ho honí, pak se naučí hru na kočku a na myš, kde jsou role jasně dány: kočka honí a myš je pronásledovanou obětí. Proto prchá, jakmile na kočku narazí.

Je to jednotvárné a neměnné. Platí to od stvoření kočky a myši a bude to tak navěky.

Nebude.

Myš už se kočky nebojí. Svět se obrací na naruby.

V Tokiu totiž upravili geneticky myš tak, že se přestala bát koček. Je to malý krok pro myši a velký krok pro člověka. Jen si nejsem jistý, jestli správným směrem.

Zvláštní a nadějné vykročení do roku 2008. Nadějné – a taky trochu děsivé. Člověk se stává bohem.

Japonci udělali celkem jednoduchou věc. Na Tokijské univerzitě genetičtí inženýři připravili myš o jeden z jejích nejzákladnějších instinktů.

Tím se ukázalo, že strach, který mají čas od času skoro všichni živočichové, je jim geneticky vrozen, patří takříkajíc k našemu hardwaru. Není získán opakovanou zkušeností po narození, jak lidé obecně věří. Ale to není to hlavní. Každého napadne: když mohli předělat myš, aby pozbyla důležitý rys své „myšovatosti“, co ještě s ní mohou udělat?

A když to dokážou s myší, uměli by to zopakovat také s jinými zvířaty? A co třeba s člověkem?

Třeba jednou budeme venčit lvy, protože budou hodní a neútoční, jako by se živili jen lupením jako králíci. Z těch by mohli zase být agresivní hlídači zahrad, schopní napadnout a zadávit škůdce.

Stačí jen pozměnit genetickou výbavu. Skoro to tak vypadá.

Nahání to strach. Připomíná to román Aldouse Huxleyho, v němž v Londýně roku 2540 lidstvo šlechtilo samo sebe stejně jako dneska šlechtí pšenici a prasata.

Nebo myši.

Velké dobrodružství začíná.

Člověk cítí vzrušení z velké cesty, ale taky z toho, že je to cesta do neznáma.