O bizarních zvycích
Lidé mají nejrůznější zvyky a proti gustu žádný dišputát. Banální konstatování a omleté přísloví, že? Ale co vás napadne jiného, když si představíte, že byste měli stejně jako někteří Manilští obývat hrobku? Nejdřív vás to zarazí, nevěříte, že by něco takového bylo možné. Pak si možná ale stejně jako já řeknete – no a není taková hrobka lepší než třeba strašlivá bída a špína příměstského slumu? Není to vlastně docela pohoda – na hřbitově je (většinou) docela klid, sousedů, kteří by vám dělali problémy, asi taky moc nebude a navíc se nemusíte obtěžovat cestou na hrob příbuzným, kam byste obyčejně přišli párkrát (nebo možná i méněkrát) za rok? Taková hrobka má svoje výhody! Oproti slumům třetího světa, kde se krade, vraždí, žije hlava na hlavě v bahně skutečném i tom morálním – já hlasuji pro hroby!
Ono vlastně opravdu záleží jen na úhlu pohledu, jakým hodnotíme věci a lidi. A že těch bizarností máme kolem sebe dost, stačí se podívat! Jestli váš zrak v tenhle moment padl i na fotku u Tří otázek pro… vězte, že máte před sebou další bizarní případ. Pokaždé, když Richard Jaroněk posílá další článek o žralocích, kterým se věnuje (kupodivu) už hodně přes deset let, jsme zvědavi, s čím přijde. Přiznám se, že pokaždé čekám fotku žraloka s široce rozevřenou tlamou plnou tří řad pilovitých zubů ostrých jako pravé konžské pilipili a v ní vesele se zubícího Richarda mávajícího do objektivu. Asi se nikdy nedočkám, tedy pardon, doufám, že se toho nikdy nedočkám, a Richard si své bizarní hobby bude užívat ještě dlouho.
Na rozdíl od kopáčů diamantů v Sieře Leone, na něž upozorňuje fotoreportáž Davida Laciny, jimž asi osud dlouhý život nechystá. Chtěla jsem psát původně o nich a o dětských vojácích, ale bylo by to hodně smutné. Stačí, že nastává (alespoň pro mě) smutné listopadové počasí se sychravými dny a kvapem se blížící zimou…
Tak tedy pojďte za teplem alespoň prostřednictvím stránek LaZ!
