Nový Zéland: ovce na ústupu

88-89.jpg
Autor článku: Eva Kearney · Petr Fero, Úterý, 12. února 2013
Autor fotografií: Eva Kearney a Profimedia.cz · Petr Fero
Na každého obyvatele čtyřmilionového Nového Zélandu připadá deset ovcí. Vypadá to sice jako ohromující číslo, ale ještě v roce 1980 to byl dvojnásobek. Proč ovcí ubývá a jaké to vlastně je, farmařit na pacifickém souostroví?

Jihočeška Eva Kearney se provdala na Nový Zéland za střihače ovcí. Možná i díky obrazu, který jí utkvěl v paměti: v takzvaném shearing shedu neboli obrovské stodole z vlnitého plechu byly nacpány tisíce ovcí, jedna vedle druhé. „Vládlo tam pekelné dusno a do nosu mě praštil příšerný zápach. Ale pak do toho nastoupila parta čtyř svalnatých chlapů a věci nabraly rychlý spád.“

Nový Zéland: ovce na ústupu, Foto: Profimedia.cz

„Střihači pak obsadili svá stands (střihačská místa), do jedné ruky popadl každý pečlivě nabroušenou osobní mašinu, kterou nasadil na elektrický stroj s rotační tyčí zabudovaný na každém místě. Do druhé ruky chytil nacvičeným chvatem za pomoci stisku mezi svými koleny ovci a neuvěřitelně efektivní lidská manufaktura se rozjela na plné obrátky.“ Každý z borců zbavil ten den vlny asi 350 ovcí tempem zhruba jedna za minutu. Placeni byli od kusu.

Kolotoč pracovních sekvencí spojených se stříháním ovšem zahrnuje daleko víc činností: sbírání vlny, zametání, třídění, lisování a samozřejmě také doplňování ovcí do ohrady. „Vše je do detailu zorganizované, každý pracovník má svoji přesně vymezenou činnost a za ni přebírá plnou zodpovědnost,“ říká Eva Kearney. Počítá se každá vteřina, a tak je velice důležitý zejména dokonalý postup stříhání jednotlivých částí ovčího těla s různými druhy vlny v návaznosti s jejím bleskovým tříděním.“

Nejlepší vlna je na zádech

„Správné stříhání ovcí je celkem věda, a tak se vyučuje ve škole,“ popisuje Eva. První se stříhají nožičky (krátká vlna z nich není příliš kvalitní), stranou se dává i krátká elastičtější vlna z bříška a teprve nakonec přichází to hlavní: takzvaná deka (fleece), vážící okolo tří kilogramů. To je vlna z těla ovce, stříhaná předepsaným postupem z jednoho boku přes hřbet na druhý bok. Deka drží pohromadě, jelikož vlákna mají takzvanou paměť. Zůstane ležet od každého střihače ve stejné poloze. „To je důležité, jelikož pomocník deku zvedne a opatrně rozloží na trhací stůl, kde se vlna kontroluje a oddělují se krátká vlákna a nečistoty.“

Foto: Profimedia.cz

Celý tento postup, prověřený mnoha generacemi, má zásadní význam pro tržní hodnotu vlny. Každý druh vlny se zvlášť zalisuje do obrovských pytlů. Za kvalitu vlny odpovídá classer najatý farmářem společně se střihači a díky vytříděné vlně může chovatel usilovat o co nejlepší cenu na aukci, kam ji odvážejí brokeři. Zatímco nejlacinější obyčejná vlna se používá na koberce či stavební izolace, zdaleka nejcennější je vlna z ovcí merino, používaná na zřejmě nejdokonalejší dostupné funkční oblečení. „Ovšem má to háček: nesmí se v ní nalézat byť jen jediné černé vlákno,“ upozorňuje Eva Kearney. V takovém případě je celá úroda takřka bezcenná, jelikož zpracovatelé mají potíže s barvením takové vlny. Proto se ovce s tmavými skvrnami důsledně vyřazují z chovů.

Krávy místo ovcí

Jakkoli Nový Zéland působí dojmem ovčácké země, ve skutečnosti by se zde dnes už jen málokdo pustil do farmaření s tím, že jej uživí pouze ovce. Nejvíc se zde momentálně bohatne z mléka. „Z kravského mléka. To je poměrně drahé (stejně jako výrobky z něj) nejen v novozélandských obchodech, ale z velké části se produkty zdejších mléčných farem úspěšně vyvážejí,“ vysvětluje Eva Kearney.

Na výnosnější kravské farmaření spousta lidí přešla od ovcí i kvůli rostoucí ceně půdy. „To souvisí s přílivem imigrantů poté, co se pohodový Nový Zéland stal magnetem pro lidi hledající únik ze zbrklého životního tempa jiných částí světa.“

Foto: Profimedia.cz

Ovčí farmy jsou sice krásné, ale opravdu zřídkakdy soběstačné. A tak nastupuje „přidružená výroba“: vedle mlékárenského „dairy“ farmaření třeba ekologické ubytovací služby pro turisty či organická produkce. Kvalitou bio zde lze označit prakticky cokoli, čistá výroba je ohromnou výhodou novozélandského farmaření. Ať už je to nepříliš rozšířené ovčí mléko a sýry, nebo naopak celosvětově vyhlášené novozélandské jehněčí maso. To je mimochodem považováno za zásadní indikátor kvality života v zemi. Místní říkají, že mají-li se dobře farmáři (= cena vlny a jehněčího je nadprůměrná), pak se má dobře celý Nový Zéland.

Obliba jehněčího spočívá zejména v tom, že zvířata vyrůstají na čistých, farmářskou chemií nedotčených pastvinách, navíc bez jakéhokoli přikrmování granulemi či jinou umělou stravou. „Novozélandská jehněčí pečeně, jež se připravuje za nízké teploty v troubě mnoho hodin, podávaná se zálivkou z výpečků, bramborami, dušenou mrkví a hrachem, patří k vyhledávaným lahůdkám, přestože se maso nijak nekoření. Je totiž lahodné samo o sobě,“ libuje si Eva.

I když ovcí na Novém Zélandu neustále ubývá, stále jsou oblasti, kde zůstávají farmáři na ovce odkázáni. Středem poměrně úzkého Jižního ostrova se táhne masiv Jižních Alp s vrcholem Mt. Cook ve výšce 3754 m jen 100 km od moře, a tak se terén od pobřežních planin celkem prudce zvedá. A právě svahy Alp lze z hlediska zemědělství použít leda k chovu ovcí, který na Zélandu zavedli už první usedlíci z oblastí Skotska a Irska, kde se ovce chovají též hojně.

Jak to chodí na farmě

„Chov ovcí má jednu velkou výhodu: jsou celkem samostatné, přikrmují se pouze v zimě, a tak není nutné kolem nich pravidelně hospodařit od časného rána,“ vybavuje si z let společného života se střihačem ovcí Eva. Přesto je práce na ovčích farmách spousta: sušení sena na zimu, čas od času přehánění obrovských stád z jedné pastviny na druhou či opravování děr v oplocení farem (mnohé turisty na Novém Zélandu zaskočí, jak je jinak divoká země ve farmářských oblastech plná plotů).

Nejzajímavější – a také nejnáročnější – je období, kdy se rodí jehňata (lambing) čili časné novozélandské jaro v září a říjnu. „Tahle část roku rozhoduje o živobytí celé farmy na další období,“ připomíná Eva. Tehdy farmář objíždí na motorce všechny pastviny a dává pozor, jestli některá ovce nepotřebuje pomoc. Přes všechny starosti je to nejkrásnější zážitek, považovaný zas a znovu za jakýsi nový začátek. „Všichni na farmě bývají tou dobou takoví rozněžnělí. Jarní úroda je odměnou za celoroční snažení,“ popisuje Eva Kearney.

Ovčí farmy jsou sice krásné, ale opravdu zřídkakdy soběstačné. Většina farmářů a farmářek tak má ještě další přivýdělky. Foto: Profimedia.cz

Po narození se jehňata nechávají několik týdnů s matkou, než jsou oddělena a roztříděna podle toho, zda se s nimi počítá na chov, nebo na výkrm. To už končí něžné období a nastává opět čas tvrdého hospodaření. Useknou se jim ocásky a naočkují se proti nemocem a parazitům – mimochodem účty za veterináře patří na farmách mezi největší náklady spolu s výdaji na zavlažování pastvin, neustále vysoušených silnými větry. Aby bylo vždy dost trávy pro pastvu, obří pojízdné kropicí systémy „zdobí“ rozlehlá území Nového Zélandu.

Na typické novozélandské farmě pracuje celá rodina, ženy si však čím dál častěji zřizují ještě doplňkovou živnost, jako třeba ubytování či obchodní činnost. „Dílem kvůli seberealizaci, dílem jako další pilíř pro ekonomické zajištění rodiny v případě nenadálých přírodních vlivů na manželovo hospodaření,“ říká Eva Kearney. Na spoustu nárazových prací (vedle stříhání ovcí také třeba sekání trávy, různé opravy a podobně) jsou najímáni sezonní brigádníci, mezi nimiž bývají hojně zastoupeni také Češi.

Příběh farmářky Donny

Donně Stuart je padesát let. Se svým manželem Johnem vlastní farmu na západním pobřeží Jižního ostrova blízko usedlosti s poetickým názvem Hari Hari. Donna vyrůstala na farmě, a když v devatenácti letech poznala Johna, syna farmářů, měli společnou budoucnost předurčenou.

Tenkrát stačilo, že se zaručili rodiče, a banka jim půjčila peníze do základu. První rok byl ještě prodělečný, ale nakonec se uchytili a nyní jim patří tři velké farmy, jejichž celková hodnota přesahuje 20 milionů dolarů. Jejich dvacetiletá dcera Ashleigh by ráda hospodaření převzala a vedla. Má totiž podobný pohled na život jako její rodiče. Donna říká, že nechtěla farmařit jen proto, aby vydělala spoustu peněz, ale protože chtěla zkrátka žít na místě, kde je dobře jak lidem, tak zvířatům. A prosperita přišla s prací.

Nástroje střihačů vlny jsou velmi ostré a jedním z předpokladů úspěchu v této práci je nezranit zvíře. Foto: Eva Kearney

„Farmaření je životní styl, to není práce. Člověk je s půdou a zvířaty zajedno a nepřemýšlí, jak tvrdě musí často pracovat nebo že musí brzy vstávat,“ říká Donna. „Nikdy jsem si neuměla představit život někde v kanceláři s pevnou pracovní dobou a papírováním,“ říká její dcera Ashleigh. „Mám ráda fyzickou práci. Potřebuju vidět, jak zvířata rostou a jak se mění příroda před očima.“ Farmaření má podle ní zdravé zaměstnání bez stresu.

A tak přestože nyní žije jako většina vrstevníků Facebookem, chatováním, módou či randěním, zároveň už převzala matčinu roli manažerky farmy. Stanovila si životní cíl ušetřit peníze, vyplatit sourozence a převzít rodinnou farmu. „A já jsem si našla novou náplň života,“ raduje se máma. Přestěhovala se přes hory na východní pobřeží Jižního ostrova do Christchurch a dala se na studia umění. „Toužila jsem po tom léta. Všechno, co člověk dělá, má dělat s vášní. A pokud tohle poleví, měl by si najít něco, co ho znovu zapálí a naplňuje.“


OVČÁCKÝ JÁGR

David Fagan je pro Novozélanďany něco jako hokejista Jaromír Jágr pro Čechy. Národní ikonou se stal coby střihač ovcí. Stříhání (shearing) je na Novém Zélandu sledovaný sport se soutěžemi od vesnických kol spojených s posezením v místních hospodách až po profesionální mezinárodní soutěže spojené u hlavních favoritů i s úpravou životosprávy kvůli ladění formy. 48letý Fagan je absolutním střihačským králem: vedle spousty dalších úspěchů se stal pětkrát mistrem světa ve stříhání ovcí, vytvořil deset světových rekordů. Nejúspěšnější střihač ovcí všech dob dodnes příležitostně soutěží, ale víc už se věnuje tréninku budoucích mistrů. Ostříhat ovci není jen tak. Soutěží se podle přísných regulí, úkolem je ostříhat vlnu co nejrychleji a dostat přitom co nejméně trestných bodů. To znamená rovnoměrnou délku střihu, přitom však dostatečně dlouhé vlákno a také nezraněné zvíře (střihačské stroje jsou velmi ostré). Cílem soutěží je maximální spravedlnost, a tak každý z pěti soutěžících v každém kole stříhá deset ovcí, přičemž sudí po stanovištích cirkulují a počítá se bodový průměr.

Foto: Eva Kearney

ČEŠTÍ PRACANTI NA ZÉLANDU

Čeští cestovatelé do věku 35 let mohou na Novém Zélandu strávit rok pracovních prázdnin při splnění několika podmínek díky programu Working Holiday Scheme. Každý rok v březnu otevírá novozélandská vláda 1200 pozic. Roční vstupní vízum s omezeným pracovním povolením lze dostat jednou za život, musíte cestovat bez dětí a mít dost peněz do začátku (podrobné podmínky v angličtině viz www.immigration.govt.nz/…czechwhs.htm). Drtivá většina brigádníků na farmách se nechává najímat na trhání ovoce, zajímá-li vás vyloženě živočišná výroba, zkuste hledat práci na webech www.canstaff.co.nz nebo www.fres.co.nz. Pro české turisty je do tří měsíců pobytu cesta na Nový Zéland bezvízová. Zpáteční letenka stojí běžně okolo 30 tisíc korun, v akčních nabídkách je až o 6 či 7 tisíc nižší. Vše o Novém Zélandu anglicky na www.newzealand.com.


Stáda ovcí malebně se pasoucích na zelených plochách dnes často střídají krávy – jejich chov je výhodnější. Foto: Petr Fero

CO MOŽNÁ NEVÍTE O OVCÍCH

Na zemi žije zhruba jedna miliarda ovcí. Lidé je začali chovat přibližně před 10 tisíci lety. Kromě vlny a mléka dávají též zdravé maso (má nejnižší obsah cholesterolu ze všech červených mas) a využita mohou být dokonce i jejich střívka: lze z nich vyplétat tenisové rakety. Ovce mají slabý zrak, ale vynikající sluch. V tlamě nemají žádné horní řezáky. Dožívají se přirozeně 10 až 12 let, na farmě však mívají život kratší. Pokud byste narazili na ovci ležící na zádech, pomozte jí vstát, zachráníte jí tím život – ze zad se sama zvednout nedokáže.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články